Peoplecomm - peníze nebo život

Je to pár let, co jsem zjistil, že psaní na téma "proč se to snažíme daleko dotáhnout a jak místo toho dělat, co nás baví" mě neuvěřitelně pohlcujue a nabíjí. Po letech blogování jsme se rozhodl blogovat ještě víc (kromě peoplecommu píšu ještě do Kde domov můj? a v dohledný době se pouštím ještě do dvou dalších blogo-projektů). Navíc se konečně zodpovědně věnuji tvorbě své první knihy. O tom sice mluvím už tak dlouho, že se mě na to kamarádi dokonce přestali ptát. Nejspíš jim už bylo trapně, když se furt ptali a já stále nic. :-)

Ptal jsem se pár lidí, zda by jim v talíři jejich oblíbené polévky vadila kapka cizí moči. Devět z deseti lidí by si na takový talíř nechalo zajít chuť.

Žijeme v kultuře, ve které "vlastnit" je důležitější než "být". Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, "je". Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.

Našel jsem na Tedu další prima vystoupení s CZ titulky (za které moc děkuji!). Tentokrát na téma jednoduchosti/složitosti mluvy. A že to, jak mluvíme má na to, jak se máme sakra velký vliv! Dovolte tedy pár myšlenek na téma tzv. "zobáku, který nám narost" a jak jsme si to mluvení krapet zesložitili. Alan Siegel o tom ve čtyřech minutách pěkně vypráví.

Když jsem před časem viděl jeho první vystoupení, brečel jsem. O to víc mě nadchlo, že někdo našel chuť a odvahu ho pozvat k nám.

Nepřestává mě fascinovat, jak se tenhle chlapík dokáže "vyžvejknout" ve třech, čtyřech minutách. Mluví věcně a přitom vtipně. Skvělá kombinace! Navíc k tématu, které mi léta leží u srdce... Taky jsem to táhl nahoru, vydělával prachy a myslel na to, že nahoře to bude super. Až tam budu, to bude štěstí! Ráj na zemi...

"Hledat práci" považuji za jeden z největších životních omylů. Přitom hledání práce se zdá být to hlavní, co lidé okolo mě dělají (ve chvíli, kdy práci nemají). Kolik jenom práce nabízejí firmy!? Je to něco tak častého, že to považujeme za naprosto normální. A protože práci momentálně hledá i několik mě blízkých lidí, cítím pohnutky se k tématu vyjádřit, píchnout do vosího hnízda a třeba si opět i vyslechnout, že můj pohled je jednostranný, černobílý, zkreslený, idealistický, nepraktický nebo příliš kritický. I když já se spíš těším na doplnění té "jednostrannosti", na vzájemnou inspiraci a obohacující myšlenky.

Rozhodl jsem se, že letos vyzkouším několik nových věcí. Jednou z nich je zkusit si učit na vysoké škole. V prvním kole na české, pak někde ve světě. Dnes jsem absolvoval svou první přednášku (dálkové studium - proto v neděli). A nadchlo mě to. Těšil jsem se tam hlavně proto, že se ve škole spolu-líhnou naše pracovní návyky, a také proto že povinná školní docházka se na střední, vysoké a později v profesním životě transformuje do dalších povinností a nekonečného kolotoče musení, který je už ze své podstaty úplně špatně ( = zcela zbytečně omezuje lidskou svobodu). Moje vystoupení bylo o tom, jak se přestat snažit to "daleko dotáhnout" a začít se bavit u toho, co děláme. Byl jsem zvědavý na to, jak moc ty studenty baví, co studují.

Davida jsem potkal před lety na jednom z našich seminářů. Ze sympatického, nenápadného chlapíka se vyklubal člověk s fascinujícím koníčkem. Baví ho lézt na osmitisícovky, které v poslední době dokonce sjíždí na lyžích. Následující úvahu napsal po jednom ze svých himalájských návratů. A protože svoboda v práci stojí především na schopnosti vést sebe sama, ten text sem více než patří. (pozn. Tomáš Hajzler)

Do dnešního blogu jsem vytáhl něco, co mě zkraje roku vcelku dostalo. Týká se to svobody, strachu a hlavně našeho vztahu k moci a autoritě. Hlavně mi na tom došla podstata tzv. "Indexu strachu z autority".