Peoplecomm - peníze nebo život

Chodím momentálně kolem bilbordů, které jsou plné fotek našich politiků a roztodivných rádoby vtipných sloganů. A protože politka na úrovni státu má s tou firemní mnoho podobného už léta chování politiků zkoumám. Co se týče současných předvolebních radovánek, zkusil jsem pro paralely sáhnout do živočišné říše. Zejména život primátů nabízí zajímavé paralely.

Chovej se normálně. Najdi si konečně nějakou normální práci. Čti nějaké normální knížky. Proč nejíš normální jídla? Proč nesleduješ nějaké normální pořady? Proč se nestravuješ normálně jako ostatní? Proč nemáš normální kamarády? Proč si nemůžeš najít normální přítelkyni? Proč neposloucháš nějakou normální muziku? Proč utrácíš za zbytečnosti a nekoupíš si něco normálního? Dítě bys měl vychovávat normálně, jinak bude mít problémy.

Říká se, že odpovědi zavírají, zatímco otázky otevírají. Otázky potřebujeme, pokud chceme samostatně myslet a vyrazit vlastní cestou. Svatka si kdysi dávno v jednom komentáři posteskla - že by potřebovala otázky. Já jsem na tom stejně. Mám jich zoufale málo.

Proč má většina náboženských a filozofických tradic svou danou sadu chování, kterého je třeba se vyvarovat?

Teda to vám povím, kolik já už se toho naučil z pohádek. Co máme Valérku a já to s ní čtu nebo sleduju, nestačím se divit, co všechno v tom člověk objeví. Namátkou pár příkladů - autoritativní styl slečny Kasandry ve Včelce Máje, Kurz slušného chování v Machovi a Šebestové nebo Atrejova cesta za Sandonorikem v Nekonečném příběhu... Geniální věci. Minulý týden jsme se spolu dívali na Lvího krále, kde mě nadchla následující scéna.

Kamarád mi vyprávěl příhodu, která se stala u nich na vesnici. Pojednává o odpadcích, ale ve své podstatě o motivaci.

Dlouho jsem se chystal sednout a popsat, kde všude v životě se setkáváme s teorií rozbitého okna. Pro oblast vedení lidí (nebo třeba i výchovy dětí či výcvik psů) je to naprosto základní koncept. Pro život v práci, kdy od někoho něco non-stop potřebujeme, je to alfa-omega úspěšného fungování. Možná jste o ní četli v Bodu Zlomu od Malcolma Gladwella, kde psal o metru v New Yorku!?

Nepochopení tohoto fenoménu vede k obrovským patáliím. O to víc jsem se zaradoval, když jsem narazil na povedený článek na toto téma z pera Matouše Lázňovského, který vyšel před časem v lidovkách. S jeho svolením ho zde uveřejňuji:

Rozhodl jsem se navázat na můj minulý článek zde : ... a odpovědět na často pokládanou otázku, jak jsem tedy daný problém uvedený v tomto článku „vyřešil".

Všichni se rodíme do tzv. světa „proč". Děti ve věku 3-6 let tuhle otázku dokážou položit údajně až 400krát denně. Pokud je máte nablízku, zaposlouchejte se. „Proč?" je skvělá otázka! V životě možná ta nejdůležitější. Dokáže odkrýt hloubku, otevřít obzory, podívat se na starou skutečnost novýma očima, opravdu porozumět a posunout se tak dál.

Byla u nás kamarádka z Gruzie a obdivovala rovinky, které tu máme. Říkala, že u nich to jsou samé hory. Stejně jako v životě, napadlo mě. Jen minimum lidských životů (jestli vůbec nějaké?) se podobají rovinkám na jihovýchod od Prahy. Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost. Jakoby ode zdi ke zdi...