Peoplecomm - peníze nebo život

Naší dceři Valérii byly nedávno čtyři roky. Už než se nám narodila, přemýšlel jsem, co bych jí chtěl předat ze své dosavadní životní cesty. A protože mám pocit, že na to dozrála doba, rozhodl jsem se to formou otevřeného dopisu sepsat. Proč? Zaprvé není co tajit. A hlavně bych to bez toho asi nikdy nedal dohromady. A třeba to bude k užitku i jiným. Tak tady to je:

Moje dcera Valérie mi odjakživa říká jménem. A já nemám v životě příliš jiných věcí, které by v lidech okolo způsobovaly tolik nejasností, rozpaků, údivu i opovržení. V tomhle blogu chci vysvětlit své pohnutky.

Už jsem na mnoha místech psal, že naše dcera Valérie je pravděpodobně mým největším guru. Učím se od ní o lidské podstatě, o fungování skupiny a hlavně o autoritě, moci a principech přirozeného vedení. A tak jsem tentokrát sedl a napsal tři blogy z pohledu rodiče s ambicí ukázat některé obecné pohledy na hierarchii, společenské postavení, nakládání s mocí a život obecně. V tom prvním je to jeden silný zážitek ze školky. V druhém chci vysvětlit, proč nejsem táta. A nakonec jsem se odhodlal napsat tzv. „Otevřený dopis Valérii" - něco, co jsem smolil skoro dva roky.

V mém životě se střídají dvě období. V jednom mám pocit, že jsem pekelně zorganizovaný, věci se dějí, všechno do sebe pěkně zapadá, jedna činnost navazuje na druhou. V tom druhém se to všechno vleče, odkládá a/nebo hnije. Když jsem delší dobu v tom druhém (což byl velký kus tohohle roku), mám zpravidla potřebu sednout, zorganizovat se a připomenout si o co jde. Dost často mi pomůže si napsat na to téma nějaký článek. No a proto teď píšu právě to, co píšu.

Odkaz na tenhle projev dával do komentářů před časem Robo Zelnik. Obsahuje naprosto primitivní a přesto přelomovou myšlenku, kterou se i já snažím léta šířit. A to, že cukru a biči už odzvonilo. Že slibování manažerských a jiných benefitů, 13.platů, služebních aut nebo dovolené navíc jsou metody minulého století. Cukr s bičem prostě zastaraly stejně rychle jako třeba ciferníkový telefon, polyesterové košile nebo hliníkové nádobí. Z nějakého podivného důvodu si toho ovšem většina z nás nedokázala povšimnout.

Kdo jste se tu už trochu rozhlédli nebo jste u nás na něčem byli víte, že místy používáme poněkud netradiční slovník. Mně totiž ten náš jazyk přijde natolik krásný, že by byla škoda si s ním trochu nezaexperimentovat. Jenomže jak už to s experimenty bývá, občas nevyjdou... mnozí si možná vzpomenete na moje vzdechy, že mi není rozumět!?

I zde na blogu se čas od času objeví (dle mého názoru poněkud zbloudilý) názor, že práce se dělí na dobrou a špatnou.  A jak už to tak bývá, po té dobré a prestižní toužíme, vyhledáváme ji a usilujeme o ni. Když ji máme, snažíme se ji neztratit. Té špatné se vyhýbáme jako čert kříži, a když nenajdeme lepší, stydíme se za ni. Dokonce jí i zastrašujeme vlastní děti větami typu: „Uč se, nebo skončíš jako popelář!"

Za poslední dva týdny jsem dostal několik obsáhlých e-mailů od lidí, kteří chodí na tenhle blog. "Normálně" chodí tak 1-4 měsíčně, kdy si někdo dá práci s tím, že napíše, co se mu líbí a/nebo, co by se dalo dělat líp. Tato psaní se ovšem liší. Nejvíce asi délkou, hloubkou a propracovaností. A navíc! V každém je také výzva k akci. Z toho mám obzvláštní radost, neboť moje potřeba spojit síly a začít svět práce měnit, vzrůstá. Uspokojení, které si beru z pouhého psaní článků a čtení komentářů, na druhé straně klesá.

Kdo mě trochu znáte, víte že mě pálí výchova. Někdy mám pocit, že se to táhne jako červená nit vším, co dělám. Fascinuje mě pozorovat, jak se různé zvyklosti, hodnoty, vzorce chování předávají z generace na generaci. Jako kdyby tekla řeka a z jezu na jez padala stále stejná voda.

Představte si, že by na fotbalový zápas nastoupili z obvyklých jedenácti hráčů pouze tři. Nebo že by na poradu, kterou pořádáte s cílem informovat vaše desetičlenné oddělení, přišli také pouze tři lidé (včetně vás). Co byste udělali?