Peoplecomm - peníze nebo život

Tohle mi poslal můj malijský kamarád Papa. Nemůžu se nepodělit: „Au Mali on dit cela d´une manière très jolie en bambara sous forme d´une petite histoire, j´essaie si je peux le dire correctement: Si tu vas au milieu d´une colonie d'hyènes et tu vois qu´elles courent toutes a 3 pattes, tu as intérêt a faire comme elles, si non elles te mangeront." V Mali se údajně vypráví, že pokud potkáte stádo hyen, ve kterém každá běží na třech nohách, je ve vašem zájmu udělat stejnou věc. Když se nebudete chovat jako oni, sežerou vás.

Bývaly doby, kdy někdo napsal knihu a bylo. Pak přišel Gutenberg a z knihy rázem udělal víc stejných knih. Svět se popadal za hlavu a mluvil o krádeži. Přece není možné takovým podlým způsobem krást knihy!

Ať zajedete kamkoli, všude si stěžují na své politiky. Snad s výjimkou monarchií typu Maroko, Jordánsko, Brunei nebo autokracií jako Severní Korea. Je to něco, co máme nejspíše v genech.

Je zajímavé, kolik lidí v pozicích tak vysokých, že na ně ani nedohlédneme, má ambici vést tisíce lidí, a přitom toho nejdůležitějšího nevedou ani za mák.

Už dlouho chci napsat o jedné věci, která mě potěšila na loňské individuální Cestě kolem světa (CKS pořádáme již dlouho pro firmy, ale ta individuální, která se koná pouze jednou ročně, představuje něco speciálního). Možná víte, že ta naše Cesta se skládá ze sedmi dvoudenních setkání a spousty práce mezi tím (individuální a společné experimenty, extra přednášky nebo čtení a "koukání").

Už z podstaty toho, co jako PeopleComm děláme, vyplývá, že naše zájezdy nepořádáme v hotelech a školících střediscích, jako je tomu běžné u školících agentur. Dříve jsme to dělali (v dobách, kdy si nás ostatní ještě se školící agenturou pletli), ale já tam měl vždycky podobně stísněný pocit jako u McDonalda. Patnáct lidí, patnáct židlí, patnáct mattonek, patnáct koláčků. Proškolit a rychle pryč. Už se na nás tlačí další...

Vyrůstal jsem bez telefonu. Lidi se diví, když jim řeknu, že jsem poprvé telefonoval až v osmnácti. Jenomže život bez telefonu měl své kouzlo. Když jsme se chtěli s někým domluvit, psali jsme dopisy nebo častěji koresponďáky. Vzpomínáte na ně?? Takový ten kus tvrdého papíru s předtištěnou známkou? Navíc jsme s rodinou i s kamarády žili blíž, a tak často nebylo nutné ani nic psát. Člověk prostě přišel nebo přijel ke dveřím. Zazvonil nebo zabušil. A bylo.

Byli dva bratři - jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně pohádkově bohatou úrodu.

Na sílu a význam smíchu jsme tu již mnohokrát narazili. V diskuzi jsme kolikrát zmiňovali fakt, že průměrný euro-americký dospělý člověk se v porovnání s dětmi prakticky nezasměje.

Kamarádi mě zasypali odkazem na tento film. Nádherný příběh, krásné obrazy a oči otevírající statistiky. Navíc mě vždy nadchne, když někdo nabídne něco tak povedeného zdarma. Chápu to jako naději, že na světě může být líp.

Hlavně si ale myslím, že lepší pochopení fungování naší planety nám může pomoci ji lépe užívat. A tento snímek v tom může výrazně pomoci. Tak užívejte a šiřte.

Film běží už chvíli i v českých kinech. V anglické verzi je ke zhlédnutí zde. Stejně tak na netu narazíte i na další jazykové mutace.