Peoplecomm - peníze nebo život

Je to jen pár týdnů, co jsem zase potkal dva skvělý lidi. Pavana - Inda, který se věnuje ayurvédské astrologii a Františka, který vede zajímavou, svobodě v práci nakloněnou účetní firmu a kromě toho učí na vysoké škole, provozuje nadaci a do toho se věnuje desítkám dalších aktivit. Ti dva se neznají, ale řekli mi dva konce jedné věci, které se mi v hlavě spojily v jedno velký "AHA". Na první pohled nic světoborného, ale na druhý - život měnící úhel pohledu.

První firma, ve které pracujeme je rodina. Táta (někde máma) první šéf, sourozenci první kolegové. Škola je náš druhý zaměstnavatel. Učitel náš další šéf, spolužáci další kolegové. A je to právě doma a ve škole, kde se učíme využívat svůj talent, vést, komunikovat, spolupracovat nebo prezentovat. Je to tam, kde se tříbí náš charakter a kde se učíme zacházet se svobodou.

Přál jsem před časem kamarádovi prima "dovču" a on mi odepsal krátkou úvahu o významu slov, kterými období nepracování častujeme. A protože já nad tím taky občas dumám (např. zde , nedá mi to abych nepřihodil pár řádků. Přece jenom slova do velké míry ovlivňují, jak se cítíme. Naše pocity potom řídí chování a z chování se sestává život. A já si ve světle týhle souslednosti všiml, že když ze svého slovníku některá slova jednoduše vypustím (např. zde, můj život se diametrálně změní).

Jestli jsem ve svém hledání firem, ve kterých (si) lidé můžou dělat, co chtějí narazil na extrém, potom je to brazilské Semco a americký Zappos. Shodou okolností jsou to zároveň firmy ekonomicky mimořádně úspěšné.

Většinu času mám pocit, že jsem v životě šťastný. Vcelku se mi totiž daří učit mít, co chci i chtít, co mám. I když mě v jednom místě mě už dlouho tlačí bota. A to v místě bohužel dost podstatném. Ve svých skoro čtyřiceti letech se mi stále nepodařilo najít domov a zakořenit. Když se mě lidé ptají odkud jsem, nevím co říct. Kromě spousty virtuálních komunit, jakoby nikam nepatřím...

Připravoval jsem si minulý týden přednášku o motivaci. V rámci příprav jsem se prohrabával náborovými inzeráty českých a slovenských firem. Přestože se snažím udržet si přehled o tom, co nabízejí, znovu mě ty jejich 13.platy, týden dovolené navíc, služební auta, stravenky a všehochuť tzv. "benefitů" dostala.

Je to pár let, co jsem zjistil, že psaní na téma "proč se to snažíme daleko dotáhnout a jak místo toho dělat, co nás baví" mě neuvěřitelně pohlcujue a nabíjí. Po letech blogování jsme se rozhodl blogovat ještě víc (kromě peoplecommu píšu ještě do Kde domov můj? a v dohledný době se pouštím ještě do dvou dalších blogo-projektů). Navíc se konečně zodpovědně věnuji tvorbě své první knihy. O tom sice mluvím už tak dlouho, že se mě na to kamarádi dokonce přestali ptát. Nejspíš jim už bylo trapně, když se furt ptali a já stále nic. :-)

Ptal jsem se pár lidí, zda by jim v talíři jejich oblíbené polévky vadila kapka cizí moči. Devět z deseti lidí by si na takový talíř nechalo zajít chuť.

Žijeme v kultuře, ve které "vlastnit" je důležitější než "být". Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, "je". Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.

Našel jsem na Tedu další prima vystoupení s CZ titulky (za které moc děkuji!). Tentokrát na téma jednoduchosti/složitosti mluvy. A že to, jak mluvíme má na to, jak se máme sakra velký vliv! Dovolte tedy pár myšlenek na téma tzv. "zobáku, který nám narost" a jak jsme si to mluvení krapet zesložitili. Alan Siegel o tom ve čtyřech minutách pěkně vypráví.