Možná anglická verze vyzní autentičtěji: http://blog.peoplecomm.org/article/the-buddhist-outlook-on-life

Co k tomu dodat, co veta, to perla. Snad k bodum 2 a 4, je zajimave si uvedomit, ze neexistuji dobre a spatne veci a udalosti, ze to znamenko k nim pridavame my sami, nase vedomi. A ze se v tom, co je dobre a spatne, casto pleteme.

Co takhle podivat se na to z jineho pohledu – ne „co je pro me dobre a co spatne“, ale treba „co me v mem vyvoji posune dal a naopak co me brzdi“?

„co me v mem vyvoji posune dal a naopak co me brzdi“

A dá se to vůbec předem odhadnout? Není to všechno jen metoda „pokus-omyl“? Není to jen otázka úhlu pohledu?

Jiste, vedet predem, jak co dopadne, to by bylo na svete krasne. Nebo nebylo?

Nicmene rada odpovedi (i na to, co je pro me dobre a co ne) je ulozena v nasem podvedomi nebo nevedomi, jen se k nim dostat. Existuje nepreberne metod, od psychoterapie, psychologickeho poradenstvi, pres ruzne typy meditace az treba po tarotove a jine karty… Necht si kazdy, kdo chce, vybere metodu, ktera mu vyhovuje, vice ci mene vedeckou nebo ezoterickou, dialog s jinymi lidmi, hledani v sobe nebo v necem mezi nebem a zemi. Princip je v zasade tentyz, dostat se za mysleni, ego (ktere je samo sebe schopne oklamat) a proniknout do hlubsich vrstev naseho byti.

Kdyz mluvim o psychoterapii, není to totez co psychiatrie a psychologem nam muze byt treba dobry pritel. Ostatne, pro muze je pry nejlepsi psychoterapii obcasne posezeni s kamarady v hospudce… Stejne tak meditace nemusi probihat jen v sede se skrizenyma nohama za zpevu tibetskych mnichu, dobre poslouzi treba posezeni na louce u lesa. Trochu zlehcuju, jen chci ukazat, ze v tom nemusi byt ani zadna velka veda, ani nejake velke tajemno.

Jeste bych vedel o jedne moznosti, kdyz stojim pred nejakou volbou – odpovedet si na otazku, které rozhodnuti posili moji sebeuctu a ktere ji naopak oslabi. Jinak receno, kdyz udelam A nebo B, budu si sam sebe vice vazit nebo me to v ocich me sameho degraduje? Je-li clovek sam k sobe uprimny, je to jednoduche a docela dobre to funguje. A vazit si sam sebe, mit sam sebe rad je moc dulezite.

Blackbeade, ty otevíráš takových témat!!!
Třeba to mít se rád… Kolik let už se s lidmi na našich setkáních snažím dávat dohromady základní pokyny, pochvaly a kritiky našich rodičů a výsledek je vždy stejný. Zhruba jeden člověk z třiceti má převažující pozitivní vzpomínky, tj. že ho rodiče povzbuzovali, chválili nebo že dostal dostatek volnosti. Zbytek mluví o zastrašování, vyhrožování a ponižování. Vlastně stejně o tom mluví J. Dušek ve 4 dohodách.

No a jestli už od mimina slyším věty typu:
„Po kom to děcko je!?“
Kdo si myslíš, že seš!?;
Nikdo tady na tebe není zvědavej!;
Dones si řemen;
S takovýhlema známkama skončíš jako popelář;
Seš stejnej jako táta;
Honzík od vedle to šikula – podívej se na sebe,… tak ty názory převezmu a začnu se postupem času tlouct stejně jako mě tloukli moji rodiče, prarodiče a soudružky učitelky.

Prča je, že stejný věci slyším od Italů, Němců, Američanů,…
Buď jak buď, chce to na sobě sakra zamakat, aby se měl člověk fakt rád. Ale když se začne dařit, stojí to za to. Láska vystřídá strach a to je nádhera. A člověk najednou zjistí, že když může sebe, může i ostatní.

No mam pocit ze 1ka a 19ka si trosku odporuju ;D…ale v laske sa jeden clovek nevyzna takze naco o tom pisat :D laska pise pribehy sama :P…