Šárko, moc se mi líbí ten příklad s výtahem a vzdáleně blízkými emocemi. Myslím ale, že je dobře, že se lidi občas štvou, nadávají si…., protože tak poznají, že žijou skutečný život a nepředstírají. Z planety, kde jsou všichni hodní, milí, vyrovnaní, plní porozumění a mají se moc rádi bych utekl po 10 minutách.

Šárko, děkuji za příklad, myslím, že mi to občas přijde vhod. A též jsem si na tom uvědomila, co vše dovolím blízkým lidem a jak rychle dokážu být nepříjemná na někoho cizího…

Na druhou stranu ale myslím, že je dobře, že se všichni nemilujeme, že máme svůj okruh známých, kterým tolerujeme i to, co druhým ne. Kdybysme si všichni všem vše tolerovali, všici se milovali a byli na sebe milí… Později bychom to stejnak nedokázali ocenit, jak říká již Herakleitos, svár k životu potřebujeme ;) („Každá věc potřebuje ke svému bytí i protiklad. Pro člověka by nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání. Neboť pouze nemoc činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu nasycení.“)
A moci se na někoho naštvat nám občas pořádně uleví…

Myslím si, že není v protikladu mít lidi rád a na druhou stranu jim dát najevo svůj nesouhlas a případně i hněv. Důležité je hledat pochopení pro druhé, vidět jejich projevy z vyšší perspektivy, vést dialog.

Z tohoto pohledu a v tomto smyslu, myslím, by skutečně bylo dobré, kdyby se všichni na světě milovali. Což neznamená, že vždy bude každý s každým souhlasit a všichni si vše budou tolerovat.

Jde o energii, kterou vůči soubě vyzařujeme. Může to být energie pozitivní (dám druhému slušně najevo, že s ním nesouhlasím, případně že mi jeho jednání nevyhovuje). A nebo negativní (vynadám mu, shodím ho apod.).

Vycházím z principu, že to, co vysílám, se mi vrací. Tudíž se snažím volit tu pozitivní cestu, i když mi občas nějaké to hrubší slovo taky ujede.

Mimochodem nejhorší je naštvat se, nedat to najevo a dusit to v sobě, případně v mírnější formě nadávat v hospodě nad pivem nebo s kamarádkama u kafe. Pak tu negativní energii obracím přímo vůči sobě nebo posílám ven, ale špatným směrem. Tudíž naštvání nám uleví a pomůže, pokud je budeme ventilovat pozitivní a konstruktivní formou vůči zdroji toho naštvání.

Hněv je velmi důležitá a existenčně nutná emoce. Ovšem hněv představuje oheň a jako s ohněm je třeba s ním zacházet.

Díky za inspirativní článek!

I já děkuji za parádní příměr a také za ty myšlenky pod ním… Zase jsem si vzpomněl na Karla, když mluvil o kvalitní diskuzi.
Šárka se ptá na těch osm hodin ve výtahu. Mně se dva vybavily. A je fakt, že z dnešního pohledu mě oba posunuly. Ovšem ve chvíli, kdy jsem byl uvnitř bych dal všechno na světě abych se dostal ven.
První – před pár lety, uprostřed Peru. Spadl kus skály a my zůstali trčet 30 hodin v autobuse plným indiánů. Bez vody a jídla a 24 hodin cesta před námi. Tenkrát hustý. Z dnešního pohledu škola jak hrom.
Před dvanácti lety kousek od Timbuktu ve středním Mali. Zalezlo slunce, a nám kleklo auto. S asi dvanácti neznámými lidmi jsme byli nucený trčet než pojede něco, co nás možná nabere (velmi nepravděpodobný – auta v týhle části světa moc nejezdí a když jedou, lidi sedí i na střeše). Nejbližší civilizace desítky km. To bylo trochu hustší než to Peru. V porovnání s divočinou jsem ty lidi tenkrát miloval. Zajímavý zjištění. Jak říká Zarzamora – člověk se vždy rozhoduje na základě porovnání s něčím.
Tak mi z toho vychází, že zavřít se do výtahu je snazší v tramtárii než u nás. Ale pro zbavení se bloků a jiných zábran mi to přijde stejně efektivní.

grrrrrrrrr. napsala jsem dlouhý komentář a vyšším řízením se mi vymazal. prima emoce :-) tak tedy znovu. po 3 třech dnech kdy pršelo a foukal vítr, u nás na vsi zase jede internet a tak se mohu připojit do dikuse. Fakt je diskuse k tématu hodně velkou součástí tématu samotného, díky přátelé za Vaše názory, přiměly mě se hlouběji zamyslet. Tato témata jsou pro mě velmi živá, mé vlastní názory se často vyvíjí a mění, a tak je i sama zpětně zkoumám.

Slovy „milovat a láska“ mám na mysli asi nejvíc přijetí a porozumění. Přijetí i pro mě nepříjemných projevů ostatních. Přijetí, že v jejich situaci se rozhodli zachovat tak a tak a je to v pořádku.

Neznamená to ovšem, že bych takové krajně nepříjemné chování měla tolerovat a stavět se do role oběti.

Honzo, nevím, jak by se mi líbilo ve světe plném lásky, nikdy jsem jej nezažila. Nevím, co nového by se v takovém světe objevilo za možnosti, co nového by se odkrylo (jako „nová úroveň“ v počítačové hře). Tuším tam ale prima potenciál tvořivosti. Pro mě láska neznamená nudu. Láska a přijetí je živnou půdou pro radost, tvořivost, poťouchlosti, legrácky a šprýmy, které budou přijaty. Určitě máte každý vlastní zkušenost s vtípkem v situaci, kdy jste na něj měli náladu a kdy jste na něj náladu neměli (potažmo na jeho autora).

Láska a přijetí ostatních pro mě znamená i velkou svobodu pro mě samou, že budu přijata i já. Že se můžu v daném okamžiku vztekat, být naštvaná a neohleduplná. A že přesto budu přijata.

A ještě jedna souvislost mě napadá. A to možnost oddělovat situaci a dění od člověka. Tedy že mohu být naštvaná na konání toho člověka, ale jeho přesto přijímat. Mohu být naštvaná a skoro vzteklá, že na mě nezbylo parkovací místo, ale přesto přijímat toho člověka, co zaparkoval jako poslední. Že on pro sebe udělal v dané situaci to nejlepší. že jeho hodnoty jsou jinak poskládané, než mé (tedy dát přednost mámě s dvěma dětmi..?). že já sama bych na to poslední místo taky zaparkovala a neviděla bych, že třeba on spěchá za manželkou k porodu..

Láska je pro mě i přijetí ostatních s jejich vnitřními světy a pochopení jejich konání. Například u nás vsi koluje o jednom podnikateli „lakotná a nedůvěřivá pověst“. Obecně rozšířeno lidsky nic moc. Pokud však takový člověk vyrostl v rodině, kde platila věta: „synku, musíš vždycky uzavřít nejvýhodnější obdhod“, pak chápu, že všechno tomuto hodnocení podřizuje, „nepustí chlup“, zkoumá i už minulé a uzavřené obchody, zda byly opravdu ty nejvýhodnější a vlastně nemá nikdy klid. Jak si totiž může být jist, že byly opravdu nejvýhodnější? Pak je mi spíš takového člověka líto, než abych se podílela na nelásce k němu, byť třeba jen tím, že přijmu onu jeho lakotnou pověst. Nemusím přistoupit na jeho pravidla hry, mohu mu svůj postoj vyjádřit, ale tentokrát s láskou, s přijetím. A to je asi pro mě těch 8 hodin ve výtahu.

A mohu myšlenky o něm opustit a svou neobsazenou mysl otevřít jiným tvořivým energiím :-).

Tome, tvoje zážitky jsou na mých hranicích,. vůbec nevím, co bych na tvém místě cítila. už při jejich popisu mi tělem běží neidentifikovatelné pocity… vzrušení, strach, obdiv?

Díky za sdílení.