Peoplecomm - peníze nebo život

Děkuji Tomáši.
Tohle téma se mi nikdy neokouká a vždy mám pocit, že připomenout ho se vyplatí.
Tento příklad se mi moc líbí. Již při čtení prvních odstavců mě napadlo: vždyť na co utrácet každý den celou tu částku? A přijde mi, že podobným způsobem i řídím svůj život. Nikdy neutrácím celou částku - všechny vteřiny, a jsou dny, kdy neutrácím vůbec.
A teď zrovna stojím před dalším dylematem, které se tohodle velmi dotýká.
Takže ještě jednou díky.

Já bych si to potřeboval připomínat tak obden. Nebo každý den?!
Můj děda chodil do kostela a podle toho, co říkal, si to připomínal tam. Já chodím nakupovat, a tak potřebuju psát blog. :-)

Věřím, že 86 400 budu mít každý den.
Věřím, že se rozhoduji správně, kam investuji. Někdy utratím víc a někdy míň. Utrácím podle svých možností a nechodím do dluhů. Někdy si zautrácím jen tak – udělám si radost.
Věřím, že vždy budu mít na to, co potřebuji.
Věřím že budu mít a mám rezervy, když bych se nerozhodla někdy správně a musela bych svá rozhodnutí opravit - když jsem proinvestovala.
Nelituji, že jsem si nenabrala víc i když jsem mohla.
Raději mám víc. To proto, abych mohla obdarovávat druhé a dělat jim radost.
Mám ráda každý den těch 86 400 korun.

Některá promarněná minuta je bolestnější než jiná. To když propásneme příležitost. Třeba příležitost vysvětlit věc, slova, která jen lehce načrtneme během nezávazné společenské konverzace. Prostě se něco mluví... A pak se lidé rozejdou a dojde jim, že nechápou, co ten druhý svými slovy ve skutečnosti myslel. Možná v tom není lhostejnost. Možná v tom je spíš ostych. Ostych zajímat se o druhého.

A co snaha využít každou vteřinu na 120%? To často potkávám a musím říct, že je to (pro mě) pěkný stres. Pár mých známých v tomhle pohledu jede a jejich sjednocujícím mottem je: "Nemám čas". Přitom mám pocit, že času mají dost, jen se na něj dívají tak nějak jinak než já.. (-:

Tohle mi teď dostal mailem:

Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno.

Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce.

Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.

O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce.

Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.

Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.

Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě.

Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.

Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?

Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?

tady je video: www.youtube.com/watc…

Díky Tomáši za příběh s Joshuou Bellem a i za ostatní příběhy, informace a názory na tomto blogu.
Mám jiný příběh, ale je z jiné doby. Vraceli jsme se z letního tábora od moře, dlouho jsme čekali na vlak. V nádražní hale byla hromada báglů a stanů a skupinka asi 30 unavených, polosedících, pololežících, trochu špinavých dětí a mladých lidí. Jeden z nás ladil kytaru a něco brnkal. Spíš z nudy, než že by něco hrál. Kolem prošel mladý muž. Už si nevzpomínám, jak vypadal, ani jakým jazykem mluvil. Zeptal se, jestli si kytaru může na chvilku půjčit. Samozřejmě, proč ne? Naladil ji a pak začal hrát. Ale ne tak, jako běžní pouliční hráči. Bylo to naprosto úžasné! Technika, rychlost, emoce, dynamika... Musel to být někdo hodně známý a hodně nadaný, profesionál, hráč duší i srdcem. Lidé se zastavovali, postávali a postupně zaplnili celou halu, že se téměř nedalo projít. Jak dlouho hrál, to přesně nevím, protože v při takových zážitcích čas utíká hrozně rychle. Když dohrál, kytaru vrátil, uklonil se a za bouřlivého potlesku celé haly zmizel. Nehrál pro peníze, jen tak, pro radost svou a ostatních.
Byl to pro nejen pro mě obrovský zážitek. Stal se před 20 lety v červenci 1989, v NDR v Rostocku.

Ono je paradoxní, že promarnit chvíli můžeme zrovna i tím, že jedeme na 120 procent...

Jardo, to je skoro štěstí, když člověk na něco takového natrefí jen tak na ulici! Krásný příběh. Ještě že my, co takové štěstí nemáme, můžeme sáhnout po netu. :-)

Moniko, ty to ale umíš vystihnout! To je vážně dobrá iluze makat jako o život a mít pocit, jak úžasně stíhám. Po nějakém čase se ohlédnout a zjistit, že to bylo úplně hluchý... Kolikrát se mi to už stalo! A kolikrát se mi to ještě stane...

O zpomalení v našem rychlém světě, o momentě tady a teď a o tom, že jet na 120 procent není dobře...
www.ted.com/talks/ca…
Nejsem si jista, zda tu již nebyl odkaz na toto video. Ale pokud ano, tak si myslím, že si zaslouží tu být ještě jednou :)

Zarzamoro, neříkala jste před lety - blog.peoplecomm.cz/c… , že vás nebaví angličtina? A tohle už je snad druhý tedtalk! Nebo že by titulky ve španělštině? To mám radost.
Jinak Honorého pomalost jsme zmiňovali myslím i tady: blog.peoplecomm.cz/c…

Tomáši, nebylo to tím, že mě angličtina nebavila, ale nerozuměla jsem. Měla jsem opravdu pouze začátečnické znalosti aj. Je pravda, že od té doby se moje angličtina dost zlepšila a jsem za to ráda. Člověku se tak otevírají mnohem větší možnosti... Už třeba jen že se můžu kouknout na jakékoli video na TEDu a nemusím vyhledávat jen ty české, je super...

Tak to blahopřeju, Zarzamoro! To se najednou otevře obzorů, co?
A TED je fascinující studna inspirace... Naštěstí i pro našince se rozrůstá parta lidí - dobrovolníků, kteří těm výjimečným věcem dělají titulky.
Tj. ti z vás, kteří nemáte angličtinu rádi a přednášky na tedu vám přijdou zajímavé, sledujte videa s českými nebo slovenskými titulky - ten počet roste jako houby po dešti: www.ted.com/translat… a www.ted.com/translat…
Kromě toho jsme tu už několikrát odkazovali na Ondrův www.mustwatch.cz/ - to je taky borec.
Cokoli jinýho najdete, sem s tím. "Sharing is caring" říkají přátelé Amíci.

V podstatě se tato myšlenka točí kolem teorie her. Nebo se teorie her točí kolem této myšlenky? :-) cs.wikipedia.org/wik…

Prosím rozveď myšlenku, Honzo. Já nerozumím. Dík.

K tomu hraní v metru a na ulici...dneska jsem se procházela Brnem, vyjela jsem tam za speciálním účelem a šla za svým cílem. Procházela jsem kolem klučiny, který hrál na kytaru...moc dobře si uvědomuji, co mi běželo hlavou, přešla jsem ho...a pak jsem si uvědomila, že hraje moc pěkně...a pak jsem si uvědomila, že jsem minulý týden četla v Sedmé generaci, že jeden kluk, co hraje profesionálně, chodí hrát v Brně na ulici...a tak mě napadlo, že to byl možná on. Hrál fakt pěkně,... jsem ráda, že jsem si to stačila uvědomit. :-)

K teorii her (jedna z mála užitečných věcí z VŠ) :-D
Zjednodušeně řečeno je to využití matematických metod pro určení nejlepší varianty (či nejlepších variant) při rozhodování.
Hráč = osoba, která činí rozhodnutí. Hra = situace.

Co známe ze života:
Stojí nám investice do vzdělání (čas, peníze, stres) za vidinu pozdějších vyšších příjmů v práci? A co když známe Billa Gatese, který založil Microsoft a nedokončil VŠ?
Mám jet do práce MHD nebo autem? Každý způsob má svoje výhody a nevýhody. Pohodlí, riziko zácpy, chřipka mezi lidmi, ...
Pokud pojedu MHD, mám si kupovat lístek? Je riziko setkání s revizorem dostatečně malé abych riskl jízdu bez jízdenky? Jak se to rozhodnutí změní, když spěchám a u lístků je fronta? Vzpomeňte si na situace, kdy jste si lístek koupili a kdy jste to riskli bez něj.

Příkladů je nespočet, jde "jen" o to dosadit pravděpodobnosti, možné varianty výsledků a jejich ohodnocení "ziskem" (ať už to jsou peníze nebo dobrý pocit).

V managementu známe situace win-win (hra s nenulovým součtem - oba hráči něco získají - např. dobrý obchod).
No-win (nelze vyhrát - pro fanoušky sci-fi se již několikrát objevil například ve Star Treku, jako jeden z testů prověření velících schopností kapitána. Jednalo se o simulaci s názvem Kobiashi Maru a poprvé se s ní mohli diváci filmu setkat v roce 1980; podruhé v nejnovějším pokračování filmové série v roce 2009. Pro odsouzené k smrti - chcete oběsit či zastřelit?).
Vítězství na úkor druhého (hra s nulovým součtem - co jeden vyhraje, prohrál druhý - např. poker, šachy).

Nejznámějším příkladem je Vězňovo dilema cs.wikipedia.org/wik…

86 400 Kč denně. Splnit si radši hned nějaká drobná přání, nebo začít např. postupně investovat? Chci velké výnosy v budoucnu? Co když zítra zemřu? Někoho obdarovat? Co když kvůli tomu propásnu super příležitost, díky které bych mohl v budoucnu obdarovávat více a lépe?

Dala by se na to sestavit rozhodovací matice. Ovšem u každého z nás by jednotlivá rozhodnutí měly jiné váhy, jsou pro nás jinak důležité.
Protože lidé jsou různí...

PS: Otázka ohledně pravděpodobností a dalšího zkoumáni se postupně dostává hlouběji do hlubin filosofie.

PS2: Kdo tomu nerozumí, nevěšte hlavu! Spočítejte si, zda vám studium matematiky a teorie her stojí za pochopení smyslu tohoto textu :-)

Děkuju, Honzo. Už chápu. Já používám jen Ultimátum, Diktátora a Vězňova dilema v tématu sobectví-altruismu pro vysvětlení ochoty dávat a spolupracovat.

Mně tu chybí pohled, že nic nemusím, prostě jen být. A´t mám kolikchci vteřin nebo jen jednu. To číslo je obrovské a a velká čísla nás často motivují k velkým plánům.... a "hoňce", byť za sebeušlechtilejším účelem... "je vůbec přijatelné promrhat 86 400 vterin???, když článek nabádá právě k opaku - nepromrhat?? a co je to promrhání??? kdo to určuje??"

Šárko, přesně to mě napadlo. Mám v hlavě dva momenty ze svýho života. Jeden je už hrozně dávno, kdy jsme byli s kamarádama na vandru ve Slovenským ráji. Byli jsme tam už týden, kdy nebylo žádný super počasí, a ten den jsme měli odpoledne odjet, protože jsme měli jít všichni ráno do práce. Jenomže bylo tak nádherně, nebe jako v Itálii, vzduch voněl....že jsme se rozhodli zůstat až do noci a jet ranním rychlíkem vpodstatě rovnou do práce. Rozhodli jsme se být, užívat. Jenomže s náma byl jeden z našich kamarádů, který celý den chodil a trousil, jak si nevážíme života, jak nám utíká mezi prsty, jak nedokážeme udržet disciplínu...prostě tmelič. Byl neuvěřitelně nervózní z toho, že těch 86 400 utrácíme tak trestuhodně nahodile :-). Vzpomínám na to jako na jeden z nejkrásnějších dnů v životě.
A pak letos na jaře. Po letech jsem onemocněla. Chřipka. Uprostřed práce, v nejhorší části projektu. Nemohla jsem jíst, pít, chodit, číst, koukat na počítač, nic. A najednou jak tak dny plynuly, jsem zjistila, že vidím všechno jinak. Že si víc uvědomuju, co normálně jím, co normálně dělám, jak mluvím s lidma....byla jsem vděčná za ten zdánlivě promarněnej čas, za ten výpadek z práce, domácnosti, svých zájmů, ze všeho. Ta kupa proležených minut měla úplně jinou hodnotu. Nemusím všechny vyúčtovávat....

Ve čtvrtek podvečer jsem pospíchal z Letný na Vltavskou (v Praze).
Snažil jsem se doběhnout tramvaj, abych po minutě zjistil, že tram nejede, a že před ní stojí štrůdl dalších. A tak jsme šli (klusali) pěšky. V dálce blikala modrá světla. Vypadalo to na nehodu.

Taky že jo. Před jednou z tramvají ležel člověk v černým pytli. Tempo opadlo. Spěch se rázem zdál zbytečný. Většina věcí jako by najednou nebyla důležitá. Lidi, kteří v Praze normálně spurtují a s vyplazeným jazykem inhalují smog, postávali po chodníku, tramvajáci se svěšenou hlavou, policajti, zdravotníci, pohřebáci,... ti všichni tam jen tak stáli jakoby čas najednou přestal plynout.

... jak na nás působí setkání se smrtí...

Žasnu, že nikoho nenapadla otázka, Kde se ty peníze každej den berou? Kdo je vydělal, nebo komu patřej? To je to co mě napadlo jako první. Jako druhý proč mi je někdo dává jen tak. To už ta poživačnost došla tak daleko že se vůbec nikdo neptá a jen bere a užívá? No fuj. Každýmu přece musí bejt jasný, že nemůžu někde něco udělat, aby se to někde jinde neprojevilo. Příčina a následek. Všichni chtěj svobodu ale bez odpovědnosti to nejde. Brát ani rozdávat. Je mi z toho smutno. :(
PS: tento princip se týká všeho i času na kterej se to autor snažil napasovat.

pro gobseck: Jsou i věci darované... nejen získávané naším přičiněním. Za dar můžeme považovat život, vztah, zkušenost, čas... cokoliv. Jen je potřeba se mu otevřít. Přijímat... a dávat. S pokorou, není to nic o poživačnosti. A kdo neumí přijímat, neumí dávat...

V průměru stráví každý z nás až sedm let života dojížděním do práce, za přáteli, za koníčky, dovážení dětí do školy/školky nebo na nákup. Myslím si, že ten čas se dá strávit líp. Mnohem líp - viz: kde-domov-muj.cz/_/B…