Nejen to, ale jsou i takové ´legrační ´výrazy, jako pokořit a drtivá většina. Pokořit horu znamená ji slézt (ale ona tam zůstane stát), pokořit rekord znamená dosáhnout lepšího času nebo rychlosti.
A proč stále pokořovat? Nestačí dosáhnout, převýšit, dokázat více?
V počátcích budování socialismu jsem potřebovalu působit dojmem. A tak volila něco nejen většina, ael přímo ´drtivá většina´. Systém podpořila drtivá většina pracujících a pod.
Ten výraz se ujal a i v učebnici chemie jsem našel výraz (asi tak, zpaměti z dávných dob) že ´drtivá většina těchto reakcí probíhá za podmínek…´ (atd.).
I do výroků vědy pronikla drtivá většina !!! (tam, kde by stačilo říci ´převážná část´).
To jsou výrazy ne příliš vojenské, ale zavánějící duchem boje a pokoření. Při slově ´pokořit´ si představuji tváře neumělého školáka rudé studem za neumění, nebo gentlemana, který se ve společnosti v salonu dopustil vážného prohřešku.
Proč si zvykáme na pojem pokořování? Asi proto, že vlastenci byli za Metternicha a Bacha mnohokrát nedbáni a pokořováni a teď si to chceme vyrovnat na účet sice cizí, ale sousedský, i když také bohužel z vedle na české bytosti.

A propos, jeden vtip.
Anglické noviny, rubrika Ze společnosti.
Markýza M dávala včera večírek. Zúčastnili se jej také hrabě H, vévoda V a hraběnka B.
Hrabě H se na večírku nevhodně zachoval.
Markýza M ukázala hraběti H dveře.
Hrabě H si je se zájmem prohlédl.

neviem ci chceme stale pokorovat a dobyjat, skor mi pride logicke ze sa tie slovne spojenia ujali na zaklade toho, ze v minulosti sa casto bojovalo… v jazyku existuje velmi vela slovnych spojeni, v ktorych keby sme zacali hladat exaktny vyznam tak by sme boli asi nemilo prekvapeny :D nikto ale ten vyznam nehlada, kazdy vie ze je to len fraza a v skutocnosti sa to nemysli doslovne. ale snad tento clanok pomoze ludom ktory maju prehnany nutkavy pocit stale bojovat a dobyvat ;)

Souhlasim s Lukasem, ze rada vyrazu ma dnes jiz preneseny vyznam a tudiz za nimi nikdo nehleda ani neciti „boj“. Na druhou stranu z vlastni praxe vim, ze napr. obchodni zastupce, ktery chce podle svych slov „zlomit“ zakaznika se podle toho take chova. Tady uz slovo vystihuje myslenku a prodejni rozhovor pak skutecne pripomina boj.

Z vyjadrovani naseho protejsku pri vzajemne komunikaci tudiz lze obcas odvodit zpusob jeho mysleni, coz muze byt uzitecne.

A jeste z jineho uhlu. Boj odedavna patril k prirode a k lidskemu zivotu. Tudiz je mozne v teto oblasti najit i pozitivni stranky a pouceni. Doporucuji knihu O valecnem umeni (jinak Umeni valky) – Mistr Sun-c´, nedavno vysla v zajimave verzi od Oldricha Krale a Jiriho Kolare. Totez se tyka ruznych skol bojovych (nebo puvodne bojovych) umeni.

Pokořit horu a zlomit klienta… to jsou pěkná spojení.
Fakt je ten, že mnoho z nás příliš nepřemýšlí, co vypouští z úst. Spíše mluvíme, jak jsme navykli. Často si neuvědomujeme, jakou moc mají slova. Jak moc ovlivňují naše pocity, které potom mají vliv na naše chování, chování na vztahy a vztahy potom na celkovou kvalitu života.

Jestliže jdu zlomit klienta, musím se bránit útokům partnera nebo musím bojovat tak se podle toho chovám. A protože jsou to věci podvědomé, pravděpodobně o tom ani nevím.

Blackbeade, při vkládání článku nám vypadl poslední odstavec „PS2″ (viz výš). Tj. děkuji, že zmiňuješ oblast bojovych umění… oblast, které vůbec nerozumím.

V literatuře narážím často na názor, že víra v to, že „přežije ten nejsilnější“ (např. Darwin) je jedním ze základních pilířů našeho současného pohledu na svět.

Věříme-li, že život je boj, potom bojujeme. Soupeříme, poměřujeme se, snažíme se zvítězit, vyhrát. Ovšem, kde je vítěz, tam jsou i mraky poražených. Kde je poměřování, tam je závist.

Kdybychom věřili v to, že život je jízda, procházka, párty, cesta, hra, … potom bychom žili úplně jinak (i náš slovník by se přizpůsobil).

Ať už věříme v cokoli, myslím si, že „boj“ je jedna z nejnevýhodnějších variant… Je 2008, v naší části světa se máme jako „prasata v žitě“ a proto si říkám, proč ještě bojovat?

….Ať už věříme v cokoli, myslím si, že „boj“ je jedna z nejnevýhodnějších variant…Proč ještě bojovat?

Váš komentář vyvolává spoustu otázek. Kdo potřebuje bojovat? Ten, kdo chce dobývat? Ten, kdo potřebuje potvrzení, že je silný? Ten, kdo nevěří ve hru, procházku, jízdu a hojnost? Ten, kdo má pořád všeho málo, ať je to láska, peníze, tituly, jak se často zmiňujete, nebo cokoliv jiného? Nemůže za tím vším být pocit nedostatečnosti, myšlenka, že nejsem dost dobrý a že si nevěřím? Je to pudová záležitost? Kdo bojuje více? Muži nebo ženy? Co stojí za pokořováním druhých? Kdo je ten nejsilnější? Je to ten, co používá násilí? Je to ten bez emocí a lhostejný? Kdo je vlastně ten, kdo potřebuje stále bojovat?
Boj je jedna z možností a je otázkou, proč je k ní lidstvo tak přitahováno.

Ani, mne nenapadlo, Svatko si položit podobné otázky. Takže díky (po kolikáté už?).

Přijde mi zajímavé zapřemýšlet, proč frázi „život je boj“ tiskneme na pohlednice, píšeme na tabla, do e-mailů nebo je s povzdechem vyouštíme z úst.

Tohle téma by bylo na samostatný článek v blogu.
Zdá se, že je taková doba, kdy se preferuje určitý způsob prosazení se a také s tím je spojený způsob myšlení, který následně utváří realitu. Boj může znamenat prosazení se.
Napadají mě tyto myšlenky. Jak lidé myslí, tak žijí. Jaká slova používají – to žijí. Když se neustále konfrontujeme, tak žijeme konfrontačně. Když věříme tomu, že nás druhý převálcuje, tak stále bojujeme, abychom nebyli ti slabší a převálcovaní, když věříme v přátelství a spolupráci, tak je, atd.
Důležité je, z jaké podstaty myšlení vycházíme, zda je v pozadí strach nebo láska. Strach svazuje, omezuje, potřebuje jistoty, brzdí. Láska otevírá, mluví, hledá nové cesty a možnosti, vytváří dostatek a klid. Tato slova jako je láska a strach jsou vnímána každým jinak. Když si však lásku představíme jako vnitřní klid a nadhled vidíme, co jsme neviděli.
Příklad: Představme si, že jsme na bojišti a jeden druhého se snažíme přemoci. Když jsme do války šli, měli jsme každý svou strategii. Teď bojujeme o holý život, boj je nelítostný a používáme nejmodernější zbraně. A najednou se stane, že všechny strategie selžou. Jsme ve zmatku a strachu. Nepřítel je všude okolo a my nevíme jak dál! Víme jen, že musíme přežít. Jsou možnosti že:

1. bojujeme dál ve stejném stylu (autopilot) a nevíme, jak dopadneme. Přežijeme? Nepřežijeme? Co bude? Možná to dopadne dobře…..možná padneme……
2. vzdálíme se (nepleťme si se vzdáme se), vylezeme na kopec, abychom měli přehled, uklidníme se a pokusíme se najít svůj vnitřní střed. Když se člověk cítí klidný, vidí možnosti, které neviděl a cítí jistotu. A z tohoto klidného středu, kdy získáme na kopci nadhled volíme novou strategii. Najednou víme, že můžeme přežít i jinak, že nemusíme bojovat. Že ani odchod z boje není zbabělost, že je to výhra. „Ať si bojují, když neznají nic lepšího…“, řekneme si. Vidíme najednou tu nesmyslnost, ty ztracené životy, nevyužitý čas, mrhání možnostmi.

Všechno je o investování naší energie a toho, jak si sami sebe vážíme.
- Můžeme bojovat, protože tak jsme to byli z domova naučeni, protože nám třeba rodiče říkali „Život je boj“. A tak bojujeme do skonání světa…. Pro koho a za co zemřeme? Víme to? Stojí a stálo to za to?
- Můžeme se opíjet a brát drogy a činit kolem sebe nešťastné lidi, jenom proto, že nám něco v životě nevyšlo, jak jsme snili nebo si to představovali – vztah, práce, uznání, zdraví, aj. …Oslabujeme si vůli a stáváme se tím, čím jsme nikdy být nechtěli. Snižujeme postupně svou sebeúctu tím, že v destruktivním chování pokračujeme i když víme, že nás ničí. Ze schopných a nadaných se stávají lidi s vyhaslým pohledem.
– Můžeme ze sebe dělat oběti – utápět ve zklamání a sebelítosti, až se utopíme. Třeba nás život za tuto snahu odmění tím, že dostaneme rakovinu nebo zemřeme žalem na selhání srdce. Proč a za koho? Víme to? Stálo to za to? V okamžiku smrti cítíme, že jsme promrhali čas a že tohle obětování bylo zbytečné.
- Můžeme si zvolit, že smyslem života bude hledání radosti a lepšího způsobu svého života….Nemusíme žít podle šablon a špatných přesvědčení jiných, můžeme si zvolit vlastní cestu.
- Celá řada možností a příkladů, jak způsob myšlení utváří naši realitu se nabízí dál…

Jsme dospělí. Myšlenky a názory svých rodičů a těch, kteří to s námi vždy mysleli dobře už dnes poslouchat nemusíme, protože to cítíme jinak. Chtěli pro nás to nejlepší a snažili se nám to předat. Máme svobodu v tom, že si můžeme vybrat myšlenky a přesvědčení pro nás vhodné a tím utvářet svou vlastní realitu.
Svou energii budeme používat a investovat pořád, tak proč si nezvolit něco, co má smysl? V restauraci si také nebudeme dávat jídlo, které nemáme rádi a pak za něj ještě platit!!?? To bychom byli asi dost padlí na hlavu, ne?

Boj vedeme i sami se sebou při rozhodování. Proč se nerozhodnout zvolit si pro sebe tu nejlepší alternativu a za ní jít? Jestli je to cesta správná, výsledky se brzy začnou ukazovat.
Bojovat? Nebojovat? Nepromarněme svůj život. Máme zde každý vyhraněný čas. Kdo si váží sám sebe, váží si svého času.

ŽIJEME 70-80 LET A ZBYTEK JSME MRTVI.

Přeji vám všem krásný a smysluplný život.

Panejo, Svatko.

„V restauraci si také nebudeme dávat jídlo, které nemáme rádi a pak za něj ještě platit!“ – to je parádní příměr. …přiznávám, že já to dělal hodně a občas ještě dělám.

„..vzdálíme se, vylezeme na kopec, abychom měli přehled, uklidníme se a pokusíme se najít svůj vnitřní střed.“ – připomělo mi to Bachova Racka, Platónovu jeskyni nebo filmový Matrix. …návrat je obtížný! Je možný?

„V okamžiku smrti cítíme, že jsme promrhali čas a že tohle obětování bylo zbytečné.“ Tohle je pro mne bolestivá věta. Nejsem si jistý, ale myslím, že moji babičku i dědu před smrtí podobné myšlenky dostihly…

Díky. Dobře jsem si početl. Vaše věta: „Tohle téma by bylo na samostatný článek v blogu.“ mě vede k nápadu: Jestli máte chuť, napište – cokoli na téma „peníze nebo život“. Budu rád (a nejspíš nebudu sám).

Co tzv. „těžkej kalibr“?

Včera jsem v nějakém seriálu v televizi zaslechl, že někdo někomu „vyhlásil válku“.

Potkal jsem jednoho člověka, chvíli si s ním povídal…

„Lidi jsou svině“, řekl mi.
„Jak jste na to přišel?“, ptám se.

„To je přeci jasný. Každej si jede jenom to svý.“, odpoví on
„Život je boj. A hlavně obchod a já jsem obchodník, je hodně drsná oblast. Žraloci. Buď přežiju já nebo někdo jiný.“

… a rozhovor (spíše monolog) pokračoval a mně bylo víc a víc ouzko. S takhle přesvědčeným bojovníkem jsem si už dlouho nepovídal.

Nemůžu si odpustit další příspěvek. Prostě to vidím, kam se podívám…
Jedu dnes po eskalátoru v pražském metru a vedle mě reklama na nějaké nákupní centrum zaměřená na žáky a učební pomůcky: „Jste vybaveni do boje tou správnou výzbrojí?“

Kurnik, proč mi pořád bojujeme!!!??? Proč by měli žáci bojovat s učiteli?

Vždyť slova ovlivňuji myšlení.
Myšlenky mění cítění.

Cítění mění chování
Chování tvoří život.

Co je to za život? Být furt ve střehu.. útok, obrana, boj…!?!?!

Vždyť slova ovlivňuji myšlení.
Myšlenky mění cítění.
Cítění mění chování
Chování tvoří život.

To je velmi výstižné.

Je užitečné bavit se o armádním jazyku. Zdá se mi, že tento jazyk poznamenal generaci 50.,60. a 70. let a měl vliv na její sebevědomí.

K hledání armádních slov se stačí zaměřit na výstižné titulní foto k článku –útvar (stádo) pochodujících vojáků působí silově, tvrdě, bezcitně, na rozkaz jdou plnit úkoly, tváře fanatické, důležité, naštvané…
V armádě používáme slova: boj, bojovat ,válka, obrana, zápas, plnit rozkaz, musíš být k sobě tvrdý a necítit, používat zbraně, vyhrát, zničit, ponížit, likvidace, obelstít, zaútočit, poslat špehy, nabourat systém, nadřazenost, šikana atd.
Všechna slova vedou k prosazení jedné strany, k ničení, ne ke spolupráci. Cílem armádního jazyka je, zdá se, vyhrát bez ohledu na druhého.

Aby nám nebylo z té armády moc vážně:
Jeden známý mi vyprávěl, že měli na vojně vynikajícího kuchaře a že si vždy dobře pošmákl na jídle. Krátce po svatbě manželka uvařila v neděli oběd a on ji pochválil: „To jídlo, miláčku (odmlčel se, aby to zdůraznil), bylo vynikající! Jako když nám vařili na vojně!“ Manželka se urazila a týden s ním nemluvila……

Volba slov, nejen armádních, hraje ve společnosti určitou roli. Slova nás ovlivňují, slovy pojmenováváme, slovy dáváme věcem význam. Slova často dávají směr našemu způsobu života. Používá se mnoho slov cizích a jednoduché věci se říkají složitě.

Zajímavý článek k používání slov – Busy a happy Kravaťáci:
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=038&r=magazin_dnesMD&c=1049931

Svatko, díky!
Asi o to jde.. ať vojna nebo mír, zamysleme se častěji nad tím, co pouštíme z úst.

Jeden postřeh na téma války: Včera jsem sledoval televizní zprávy, kde rozebírali vztahy pánů Topolánka, Béma a Tlustého.
Reportáž byla plná přechodu do ofenzívy a bojování.

Teď, většina národa je na televizní obrazovce přilepená. To by byl div, kdybychom taky nebojovali, když naši vyvolení (zdá se) nedělají nic moc jiného… a ještě o tom všude možně mluví.

Dobrý večer, trochu vám to zkusím odlehčit a přitom neopustit ten princip. Ve svém předchozím pracovním působišti jsem se setkal s austraslkým reemigrantem, resp. synem českých emigrantů do Austrálie, který se vrátil po studiích do Čech a pracuje tady. Jako člověk dvou jazyků, přičemž angličtina je mu jazykem rodným, „slyší“ překrásné české nesmysly a náramně se jimi dovede bavit. Třeba říká: „Příjdu domů a máma mi řekne ´Postav prosím vodu na kafe´ a dodá – „Já vodu ještě stát neviděl“ nebo ´Mohl bys mi prosím natočit vanu?´ a Richard k tomu – „Doprava nebo doleva?“. A ještě jeden:´Měli by si ho trochu víc vážit´ a Ríša: „Jak, když má už dvacet let 72 kilo?“.

A tak mě Richard naučil poslouchat trochu „australsky“, a když to občas sepne, taky se náramně bavím.

Poslouchat australsky. To je krásný termín!
Úplně jsem zapoměl na všechny ty cizince, s kterými jsme se našemu jazyku tolik nasmáli! To je výborná škola jazyka. Děkuju.

Zaslechl jsem právě termín: „máš domácí vězení“. Vzpomínám, že ve 20.století to byla populární výchovně-nápravná metoda. Překvapuje mě, že se v naší zemi využívá ještě dnes.

Domácí vězení se v současné době může používat snad jen v rodinách, kde ještě nemají počítač. Tam, kde ho mají, lze často pozorovat přesně opačný jev: dítěti se jako trest počítač zakáže a pošlou ho ven, aby si vyvětralo hlavu. Nedávno jeden americký herec v interwiew řekl, že tleská všemu, co dokáže mládež odtrhnout od počítačů, gameboyů, playstation her a dalších elektronických hraček. A zde nastává bitevní pole pro každého rodiče, kterému není jedno, co z jeho dítěte vyroste. Nejsem schopna spočítat, kolik domácích „bitev“ a „přestřelek“ bylo nutných, než naši synové (13 a 17 let) pochopili, že je nutné udržovat rovnováhu mezi pobytem doma, venku, a u počítače. A to se nepovažuju za příliš autoritativní typ a v první řadě se snažím jim to vysvětlit, aby chápali souvislosti. Ale když to jinak nešlo, nastoupila síla argumentů a v některých případech potom i fyzická.
Ale stejně si kladu otázku, proč to mezi rozumnými lidmi (dětmi) nejde dohodou, bez dokazování toho, kdo má zrovna navrch?

Kdo máte děti (případně pubescenty, adolescenty), napište prosím Vaše zkušenosti s jejich výchovou. Je to spíš boj, nebo dialog?

Můj známý má s armádním jazykem hodně zkušeností a dobrých postřehů. Nedá mi to nepodělit se.

Slova a prohlášení armádníků:
- „Poslušně hlásím“…..tzn. podávám zprávy o činnostech a musím se u toho pokorně tvářit
- „Jsem loajální“ (věrný)….. tzn. i když se ti něco nelíbí, drž hubu… a nemluv o tom (láska šéfa je vždy podmíněná)

- „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“….tzn. děláš u mě, platím tě, po mém bude, ať se ti to líbí, či ne
- „Zasloužím si to?“ – pochybnost o tom, zda můžu něco dostat – mohu, ale až když si to zasloužím od velitele, šéfa
- „Připomínky až po splnění….“(úkolu – rozkazu)….tzn. žádná diskuse
- „Demokracie umožňuje chaos, někdo musí velet…..tzn., kdo jiný než já…?

Proč jsou někteří rádi armádní?
Jsem armádní proto, abych měl moc, cítil se dobře a byly uspokojeny hlavně mé potřeby. Druzí mi mají sloužit, mít pocity viny a hlavně si moc nevyskakovat. Mají mi být k dispozici vždy, když si vzpomenu. Nemám rád, když se moc diskutuje….

Jaké taktiky jsou nejúčinnější?
Pro armádní jazyk je hlavním nástrojem STRACH. K tomu, abych udržel moc se musím učit dobře druhým dávkovat strach.

NEJTAJNĚJŠÍ TAJEMSTVÍ ARMÁDNÍCH MÁGŮ = DÁVKOVAT PRAVIDELNĚ A SYSTEMATIKY DRUHÉMU STRACH!

Metodika a,b,c
a) „musíš“ pochopit potřeby svého velitele => podmínka mé existence
b) „musíš“ pochopit potřeby druhých => tak to budeme společně zdůvodňovat ….(on i já)
c) moje potřeby =>„musím“ je zapřít, to nezdůvodním…., musím ještě vydržet…
Rovnice a+b+c=NEBER TO OSOBNĚ (tzn. odlidštěně a bez svých potřeb)
Výsledek: Vybudoval jsem si dobrý vztah se šéfem (velitelem) = zakopal jsem svoji osobní svobodu a budoucnost.

Neposlušnost se trestá

„Zvedáš hlavu? Začínáš být samostatný? Jsi tvořivý a máš vlastní názor? Ty protestuješ!!?? Ty si dovoluješ se mnou nesouhlasit!!!???
Když protestuješ, znamená to nedůvěru! Musím tě převychovat! K tomu tě donutím tím, že zvýším dril, dohled, kritiku a kontrolu, zhorším ti podmínky, přitvrdím.“
Jako neposlušný jsem zahnán do kouta a jsou mi přiškrceny všechny „kohoutky“.

Důsledky armádního jazyka
Armádní si neuvědomuje??? hodnotu druhého člověka.
Armádní jazyk způsobuje to, co píšete v článku Vyflusaní, poflusaní
Krátkodobě: poslušnost nebo vzepření se
Dlouhodobě: strach úzkost, pocity méněcennosti a mizerné sebevědomí

Cesta ven – řešení.
„Buď si s tím sám, když seš tak dobrej!!!!!“

Svatko, to jsou zase skvělý postřehy. Moc za ně děkuji. Vážím si, že si s tím dáte tolik práce a předpokládám, že nejsem zdaleka sám. Několik věcí od vás jsem už využil i jinde v životě.

Děkuji Vám Tomáši za projev uznání. Vážím si toho, když někdo něco ocení a ještě to použije navíc v životě. Vaše stránky mě inspirují k přemýšlení a jsem ráda, že je někdo, kdo řeší tak důležité věci, jako je hledání nejlepší práce pro sebe sama. Neberu to jako samozřejmost. Proto také vracím alespoň tím, že občas něco napíšu. Mějte se hezky.

Všiml jsem si také slova „pěšák“ ve smyslu zaměstanec na nejnižší příčce pyramidy nebo „útvar“ jako název pro oddělení.
A taky jsem narazil na:
http://www.outsidermedia.cz/Miting-brifing-brejnstorming-1.aspx
není to úplně armádní, ale je to o tom, co ve firmách vypouštíme z úst.

hláška k tématu: Život je boj, tak se tu všichni pozabíjejte a já bych z dovolením prošla.

pro Daisy M a další, kdo mátě děti a snažíte se s nimi dlouhodobě domluvit.. výchova musí být dialog, jinak je to boj o moc. mám jeden tip nebo postřeh.

„domácí vězení“ jako nápravný mechanismus, aby byl mechanismus funkční, je něco, co může být aplikováno pouze jako důsledek chování, které jasně porušilo předem daná pravidla a souvisí s domovem (nenapadá mě teď nic smysluplného, snad jen pokud doma udělá velký čurbes, nesmí ven, dokud ho neuklidí..) Ale v zásadě doporučuji 2 fungující principy: vyměnit používání trestu za používání logického důsledku chování a nepříjemný důsledek pojit pouze s tematem prohřešku, ničeho jiného.

TREST je totiž zbytečné zlo, kdy rodič následně po prohřešku uplatňuje svou MOC nad dítětem (a to bychom ve vztahu dospělý-dospělý taky neradi sami pocítili). Často se děti takovému chování od nás rodičů přirozeně protiví. Při prvním střetu s nám nelibým chováním dítěte bychom neměli sahat k ničemu jinému, než vyjádření a vysvětlení své nelibosti a domluvení pravidel pro příště. V tom případě dítěti dáváme možnost a právo ovlivnit, co se s ním bude dít. Při opakovaném prohřešku si pak už dítě je vědomo, co mu jeho chování způsobí. Tato možnost volby (chovat se podle pravidel nebo přijmout důsledek), z mé zkušenosti parádně funguje i u tříletých dětí.

Zkusím příklad. Dítě jde ven, domluvíte se (rodič-dítě), že přijde v 6 hodin na večeři. Dítě přijde v půl 7, protože mu ujela tramvaj (nebo cokoliv jiného). Vy se naštvete, protože máte strach, už půl hodiny sušíte večeři v troubě a kdovícoještě a tak dítěti uložíte bez diskuse domácí vězení. TO JE TREST. I když dítě vědomě dohodu porušilo, nemělo možnost ovlivnit, co se s ním bude dít. Udělá kyselý ksicht a myslí si něco svého.

V takovém případě doporučení pro rodiče zní: „Porušil jsi dohodu, já tady mám strach a jsem naštvaná. Příště až půjdeš ven, přijdeš buď podle dohody a můžeš dál chodit ven za svými aktivitami nebo přijdeš pozdě z jakéhokoliv důvodu a následující týden za svými aktivitami chodit nebudeš. Důsledky s lidmi, které to ovlivní, si poneseš sám. Co si vybereš?“ Dítě si obvykle vybere příště přijít včas a přijde-li pozdě, ušetříte si dohady a kyselé obličeje, protože dítě dopředu ví, co se bude dít a že to není zlovůle a uplatňování rodičovské moci, jen dopředu jasný důsledek. Stačí ho jen důsledně uplatnit.

Tematická souvislot osobního omezení souvisí se skutečným jádrem problému. Je možné, že ve výše popsané situaci vám nevadí ani to, že přišel pozdě, jako že přijde nazmar vámi udělaná teplá večeře. Je-li tomu tak, dítěti to sdělte a jako důsledek pro příště mu oznamte, že bude týden dělat pro celou rodinu večeři ono (volby důsledku musí být pro dítě dostatečně motivující pro námi preferované jeho chování – přijít včas- a taková, kterou jsme schopni dodržet a ustát; nesnášíme-li jeho styl vaření, musíme to buď vydržet nebo zvolit jiný důsledek). Často jsem já sama při počátečních pokusech aplikovat tuto metodu zažívala vlastní odmlku při rychlém hledání důsledku, který jsem schopna dodržet a je pro mne výhodný. Říct vztekajímu se dítěti, že jesli si s oblékáním a výpravou nepospíší, nepůjdeme nikam, byl někdy spíše trest pro mě, protože já jsem chtěla jít ven a musela zůstat doma. ach jo :-)

rodičům, kteří mají zájem o širší praktické kontexty doporučuji Kurs efektivního rodičovství, který se pomalu začíná šířit po republice a mně osobně velmi pomohl v rodičovské roli a zachování vnitřního klidu.

Děkuju i za tohle. Myslím, že je nás tu víc, co se pídíme po cestách k svobodnější výchově dětí. Tohle vypadá zajímavě – http://www.crsp.cz/Joomla/cesky/rodicovske-vzdelavani/kurz-efektivniho-rodicovstvi-zamereny-predevsim-na-rodice-mensich.html

Jsem moc rád, že tyhle věci existují.

Rodič, který naslouchá svým dětem a slyší je, je úžasný rodič.
Největšími učiteli nás samotných jsou naše děti.
Děti jsou mým největším zrcadlem.

Tomáši, to je přešně ono, o čem mluvím, tenhle kurs jsem absolvovala. A to je také to, k čemu mé poslání (šířit tuhle osvětu) směřuje. Pokud máš nápad na skupinu (organizaci), která by měla zájem ho uspořádat pro své členy, či poskytnout prosotr, mohu ho zrealizovat i já :-). Jinak i v Praze už se šíří, třeba tady http://cpr.apha.cz/program-efektivniho-rodicovstvi/

Pro rodiče, kteří jsou spíš čtecí typy mám tip na knihu, která této metodice vyhovuje http://www.neoluxor.cz/ucebnice/pro-pedagogy-i-rodice/specialni-skoly/efektivni-rodicovstvi-krok-za-krokem-d3t107221

I když největší přínos je vždy osobní skupinové sdílení, ta společná energie rodičů se stejným zájmem je velmi posilující, ale však to všichni víte.

To je – „BOMBA“ – !

Jana Bobošíková se sloganem: „Bojuji za vás!“ http://www.suverenita.cz/

Nejlepší obrana je útok. Snad to tu už není?

Kamarád, který dělá ve velké české bance mi v mailu mimo jiné napsal:

„Jsem po dovolené a nabírám dech na podzimní útok.“

Jako by v českém bankovnictví zuřil nelítostný boj…

Co přestřelka? Slovní a tak.

Na které straně barikády stojíte?

Tedy tak to mě odzbrojilo!

:-) … koukám, že už tady toho bojovnýho jazyka máme pěknou nálož.

Právě jsem si všiml, že Amíci mají „Military channel“ http://military.discovery.com/ – přijde mi, že vcelku sledovaný.

Děkuji za zajímavý článek.
Člověk by sice řekl, že to všechno ví a je to přece jasné, ale opravdu se tak chováme a mluvíme, ve společnosti jde o soupeření i v mezilidských vztazích.

:-). Tohle jsem psal před dvěma lety, ale ta „slovní válka“ mě nepřestává fascinovat.

Some time before, I needed to buy a car for my business but I didn“t earn enough money and could not buy anything. Thank God my dude adviced to try to get the personal loans at reliable creditors. Hence, I acted that and used to be satisfied with my financial loan.

nevím, jestli to tu máme… “před nastoupenou jednotkou”

„střelba do vlastních řad“
„těžký kalibr“
„zatroubil na ústup“ – máme???

máme tu??

- útvar, divize
- nabitý program

- vyzbrojit, odzbrojit

Bylo ticho jako po boji.
Citace vojáka Švejka při útoku na frontě: “ Nestřílejte, jsou tady lidi.“ :)

poslední „útočiště“ všech byrokratů