Tomáši, čím víc čtu Tvých článků, tím víc obdivuju Tvoji schopnost vyhmátnout zásadní věci co nám stojí v cestě a úplně přesně, precizně a přitom jednoduše a stručně je pojmenovat a odhalit. I kdyby pro nic jinýho, tak už jen kvůli tomu má pro mě tenle blog velkou cenu a smysl a děkuju za to, že sem ty myšlenky dáváš.
Zvláštní je, že Tvoje témata za poslední období přesně kopírují to, co osobně řeším. Anebo zatím neřeším, ale podvědomě to vnímám jako problém a uvědomuju si nutnost řešení. Potom kliknu sem na blog a mám to tady jako na stříbrným podnosu.

Přitom to jsou mnohdy věci úplně jednoduchý a samozřejmý, ale běžně si je ve svých životech pod nánosem okolních ruchů a šumů plně neuvědomujeme. Přitom někdy stačí jenom si je uvědomit, trochu se ned tím zamyslet a s minimální investicí se můžeme dočkat docela zásadních obratů ve svém směřování. Hlavní je ale neodkládat. Jak mi něco dojde, něco napadne, udělat s tím něco – cokoliv, ale HNED TEĎ nebo v následující minutě. Už jsem se naučil, že co neudělám z těchle nových podnětů hned, neudělám už nikdy. Proto od jistý doby mám pořád v nejbližší kapse diktafon nebo tužku a papír. Už se mi totiž mockrát stalo, že přišel nějaký dobrý nápad, podnět, který stálo za to dál rozvinout. Ale jak jsem pro to něco alespoň minimálního neudělal hned, zmizely všechny v nenávratnu. Pro začátek stačí zachytit myšlenku na diktafon nebo na papír a doma potom zanést do projektů.

Jinak Tvoje balení času bych možná ještě z mého pohledu doplnil o čas ukradený. Ten mně bývá často doručován ve chvílích, kdy si naplánuju čas čistý a někdo z rodiny se prostě rozhodne, že to nebude respektovat. To jsou ty momenty, kdy třeba píšeš důležitý mail nebo medituješ a někdo ti během toho přijde pětkrát připomenout, že už je opravdu hodně hodin a v tom obchodu kam máš jet na nákup, budou už brzy zavírat. Mívá to na mě jediný účinek, a to právě opačný. Namísto urychlení ten mail píšu hodinu a v obchodu mně zavřou před nosem. Říkám tomu anti flow time a raději bych si nechal vrtat zub do nervu, než tohle.

Momentálně jsem naprosto otupělá nemocí a asi to má za následek, že se na věci dívám trochu jinak, než normálně.
Poslední tři dny, jako by se pro mne „čas“ neuvěřitelně zpomalil. Překvapuje mě, jak neuvěřitelně pomalý teď je. Ten čas, který znám jako pádící neuvěřitelnou rychlostí.
Ten čas, kterému připisujeme takovou hodnotu. (Čas jsou peníze, že.) Myslím, že s penězmi má čas opravdu několik věcí společných. Je to jednotící prvek. Jednotící „míra“. A spojuje neslučitelné.
V penězích hodnotíme věci, které jimi hodnotit nejdou, občas. Stejně tak jako časem. Čas neexistuje. Je to něco smyšleného. Občas mi přijde, že jsme vymysleli hodinky, abychom se stali jejich otroky.
Svoje životy měříme podle dní, či minut.
Snažíme se naplnit každou minutu našeho života.
„Neztrácejme čas!“ Jak bychom vlastně mohli ztratit něco tak abstraktního?
Koukám, že jsme začali času dávat i přívlastky a dělit ho do různých kategorií.
Nemohu se ubránit, Tomáši, Tvé články mám ráda a tento web je pro mne velmi inspirující. Ale není tomu tak dnes. Nevím proč, snad je to tou nemocí, která moje vnímání posouvá úplně jinam (ani nevím, zda tento příspěvek bude dávat smysl, kdyžtak ho vymaž ;))

Ale prostě mi to dnes přijde až moc absurdní. Občas ten čas prostě řešíme až moc. Z tohoto článku přímo čiší (aspoň na mne) touha natřískat každou minutu nějakou aktivitou. A trochu to na mne působí stejně odstrašujícně jako narvaný diář.
Navíc mi tu chybí nějaký šestý balíček (když už tedy čas klasifikujeme a škatulkujeme) a sedmý a osmý… Kde je mezi těmi balíčky čas s rodinou? Kde jsou dlouhé chvíle čekání, které mohou vypadat zbytečně, přesto nám mohou přinést uvědomění? Kam se podělo prosté bytí?
Výše vidím čas rozkouskovaný. Rozsekaný. Radši bych viděla čas, jak plyne.

Mám čas rozervaný.
To je čas, kdy toho mám plno a nemůžu se rozhodnout, co dříve. Hlava chce něco jiného než mé city. Hlava ví, co kdy kde má být a jak je to správně. City by rády dělaly něco, co je baví, co je příjemné a co nenervuje.
V těchto okamžicích mi pomáhá naštvat se na tu rozervanost. A světe div se – vypluje na povrch to podstatné.

A mám ještě čas vyplývající.
To je čas, kdy toho mám taky hodně a nevím, kde začít, odkud to půjde nejlíp. V těchto okamžicích – když si to nervování uvědomím – začnu v sobě pěstovat klid a víru, že se to uspořádá. A nechám to být. A zas se až divím, jak činnosti samy vyplynou a do sebe zapadnou tak, že kdybych se sebelépe snažila a plánovala, tak to tak nezmáknu.

A mám čas přítomný.

Kdykoliv nevím kudy kam a co a jak, začnu se koncentrovat na přítomný okamžik. Na to, co právě dělám, i když mě to co dělám v této chvíli nebaví a cítím se blbě. Většinou se upnutím na přítomnost zklidním a skoro všechno jde.

Čas (od)lákavý aneb odkládání
Něco dělám a už se mi třeba nechce. Nebo zatím nedělám nic, jen se chystám, že dělat začnu.
A v tom přirazí myšlenka, že by to chtělo něco příjemného. Něco „jako aperitiv“ před jídlem. Většinou je to něco, co přichází zvnějšku. Například někomu brnknout, nebo si dát kafíčko, nebo zaskočit do obchodu, přečíst noviny atd.
A většinou – když to dovolím, mě to od mého úmyslu a naplánované práce odvede. No, někdy to vadí a vyčítám si to, že nemám disciplínu, no a někdy se ráda fláknu.

Mně přijde, že to organizování času je takový balanc mezi „disciplinou a řádem“ a na druhé straně „nechat jen tak věci být“. Důležité je, aby s tím byl člověk spokojený a nevyčítal si, když to není „jak by to mělo být“.

No ale to „jak by to mělo být“ je zase podle mě. Že jo? Hlavně nebýt z toho ve stresu!

Když jsem viděl ten nadpis, pomyslel jsem si, že úvaha bude o vánočních dárcích a jaký čas věnujeme jejich balení.
První dojem jak vyšitej :-)

Tak aspoň sem – kolik času věnujete balení dárků? Co pro vás ten čas znamená?
Kolik těch dárků je pro ostatní a kolik jich je pro vás?

Ještě k článku – dle mého názoru je super časy střídat. Nejšťastnější jsem, když každý z těch časů prožiju naplno. I tu zbytečnou schůzi – dá se tam toho dost pochytit a člověk si pak víc užije schůze užitečné :-)
A potom to nicnedělání… To většinou uteče nejrychleji…

@ Láďo, chytit myšlenku právě, když letí kolem považuji také za ideální. Ukradený čas nemám. Když mi ho Valérka, Péťa, moje maminka, (nejčastěji)… vezmou, rozhoduji se zpravidla, že jim ho dám. Pokud si čas nezorganizuju sám, vždy mi někdo řekne, co mám dělat. Když si ho zorganizuju, tak s ostatními zkouším uzavírat a držet dohody, aby mi dali pokoj a nechali mě soustředit…

@ Zarzamoro, doufám, že zdraví je zpět?? Jo, jo. Naprostý souhlas. V tomhle kusu textu se na čas dívám z pohledu „produkce“, neboť se momentálně v tom rozpoložení nacházím. Celý rok jsem hodně „byl“. Teď cítím silnou potřebu „dělat“. Bytí zase dorazí. O to se nebojím. Teď ho nepotřebuju. Mám hlad po práci. Divný, co? Potřebuju psát, mluvit a tvořit. Potřebuji čistý, nepřerušovaný čas. Víc než jsem si ho letos zatím dokázal vytvořit. A člověče, zjišťuji ti, že čím víc ho mám pro sebe, tím víc ho dokážu mít s ostatními… Moc díky za ta upřímná slova.

@Svatko: Těch balíků, je! Tohle se mi moc líbí: …balanc mezi „disciplinou a řádem“ a na druhé straně „nechat jen tak věci být“. Důležité je, aby s tím byl člověk spokojený a nevyčítal si, když to není „jak by to mělo být“. Je to součást mých snah o organizaci chaosu a vyprodukování něčeho pořádnýho. Já se totiž naštval, že mi tu na stěně už delší dobu visí pár důležitých věcí. A to je pro mě vždycky důležitá postrkující emoce.

Zajímavá úvaha o čase.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=9337

Jen málo lidí umí jen tak plout,
když občas nevědí, kam plují.
Většinou musí vědět kam plavou
ale nevěří,že doplují.

5. Čistý-nepřerušovaný čas: mobil s diktafonem postrádám často, protože
myšlenky jsou neuvěřitelně rychlé a často mi jich spousta nenávratně

zmizela. Stalo se mi,že jsem si říkala:“ bože ne, nech mi tu myšlenku“,
ale bylo pozdě.Myslím samozřejmě ty tvůrčí myšlenky, kdy cítíte tu obr
ovskou práci intuice a její nekonečné možnosti.To je ale tak pomíjivé,
že když si to nezasloužíme, tak to prostě mizí. Je to zas o té lásce.