Bít či nebít naše děti?

17. 02. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Je dobré děti bít nebo je lepší to zkusit bez použití síly? Tohle téma rozebírá Magazín Dnes č. 6 (z minulého týdne). Náhodou jsem na tenhle časopis narazil na návštěvě a dostalo mě, že se o tomhle tématu ještě vede diskuze. Ve své naivitě jsem si totiž myslel, že jsme jako společnost dál.

Vím, že mnoho rodičů své děti stále ještě tluče (třeba jen, jak sami říkají, „přes ručičku“ nebo „jemně přes plenku“), ale překvapuje mě, že v tom nemáme jasno tak, jako třeba v bití žen, zaměstnanců nebo třeba gayů? Vedeme snad na stránkách deníků polemiku o tom, zda a jak bít ženy (tak, jak je to běžné a společensky akceptovatelné ještě v mnoha zemích)? A já dumám, proč MF Dnes a některé jí oslovené celebrity radí, že v mnoha případech je bití prospěšné? A když už se prý dítě bije, tak potom raději doma. A spíše než do hlavy, raději do jiných částí jejich těla. Je tohle Saudská arábie nebo snad Kongo?

Co se naučí děti, které na sobě zažijí násilí? Nejspíš to, že síla je legitimní cesta k řešení problémů? Nebo to, že silnější má větší práva než slabší? Nebo to, že není nutné diskutovat, naslouchat, chápat a vyjednávat, že si lze vystačit se silou. Nebo to, že až budou oni velcí, budou moci fackovat slabší. Chceme žít ve světě, ve kterém se konflikty řeší silou? Ve světě, kdy nám třeba soused může dát facku a ještě budeme v tisku vést diskuze o případech, kdy je to legitimní a kdy ne? Já tohle nechci.

Jak dlouho chceme ještě v naší společnosti vést diskuzi o tom, zda bít či nebít naše děti? V čem jsou děti jiné než jiní lidé? Kdo nám dává právo je pohlavkovat,  fackovat či jinak tlouct?

Vím, že mnozí čeští rodiče stále ještě tlučou své děti. Potkávám to na hřištích a slyším o tom z vyprávění. A myslím si, že je nutné o tom mluvit. Mnohem víc, než o tom mluvíme. V roce 2010 zaznamenala policie údajně bezmála 6000 případů týrání (Ano, týrání. To zní jako víc než facka nebo vařečka, že jo?). To jsou nahlášené případy, tzn. nejspíš špičička ledovce. Policie hledala více než 2000 dětí na útěku (mnohdy prý ze strachu právě před bitím). Dvacet šest dětí výchovu svých rodičů dokonce nepřežilo.

Jako rodič dvou dětí jsem si na vlastní kůži zažil, jak snadné je sáhnout k síle. Obzvlášť, když jste 2 – 3 krát větší než váš „protivník“ a máte za sebou pár probdělých nocí v řadě. A do toho vaše starší dcera bere už po sté té mladší hračky :–(. Párkrát jsem naši Valérku držel tak silně, že ji to nejspíš i bolelo. Mrzí mě to, ale jinak jsem to neuměl. Rozhodně považuji (v některých situacích) pevné objetí dítěte (na rozdíl od facky) za legitimní nástroj rodiče. Nechci ze sebe tedy dělat svatého nebo nějakého chytráka. Pozastavuju se spíš nad tím, že na stránkách (nejspíš dost čteného) časopisu čtu (alespoň tak mi to vyznívá), že bít děti je přípustné.

„Koleduje si o výprask.“; „Seřezat ho, jak žito.“; „Dones si vařečku!“; „Ještě jednou a dostaneš facku.“; „Měla bys mu nařezat.“; „Tohle si s tebou vyřídí táta…“ … jak dlouho budou podobné věty ještě patřit do slovníku našich rodičů?

Jasně. Cynik namítne, že jemně „přes ručičku“ nebo „po prdelce přes plenku“ nic není. Že jedna, dvě facky ještě nikomu neublížily. Já nevím. Myslím si, že dokonale platí staré rčení o těch, kteří nejdřív lžou a pak kradou. Těch vědeckých studií, které poukazují na to, že tolerování malého zla otevírá branku velkému zlu jsou hory (Zimbardo, Milgram, Teorie rozbitého okna,…). A to je, myslím, naše mega–výhoda. Na rozdíl od našich (pra)rodičů máme přístup k haldě studií z oblasti psychologie, které nám můžou pomoci chápat lidskou přirozenost a hledat tak ne–násilné cesty k tomu, jak spolu fungovat. Otázka je, zda ty informace umíme využít…?

Pro všechny, kteří fackují, pohlavkují či jinak tlučou své děti, navrhuji následující experiment. Dítě je, co se týče společenského postavení, pod námi. Společnost tedy toleruje to, že je ponižujeme (nejenom fyzicky). Je to tak časté, že je to doslova neviditelné. Zkuste to otočit! Vyzkoušejte si to, co děláte dětem na někoho ve společenské hierarchii nad vámi – na šéfa, policistu, prostě na někoho, kdo je nad vámi. A nemusí to být hned facky, stačí na ně vykřiknout některý z běžných rodičovských pokynů – 13 cílů česko – slovenské výchovy.

P. S.: Minulost se opakuje – viz Každý Čech už dostal nakládačku. Jinak myslím, že tohle by mohla být jedna z cest: 4 cesty, jak na emoce a ještě jeden kousek z tisku: