true, true

diky, diky za tento clanek. Ten film jsem videla snad 10x a vzdy me dojme. Moji rodice oba pracuji ve skolstvi a meli jsme kvuli tomu filmu i nekolik rodinnych hadek. Take jste to dobre nacasovali, protoze prave o tomhle clovek premysli na konci roku. jak si ten zivot ic uziju – a vetsinou to zkonci jako kazde jine predsevzeti a na konci unora uz se zase honim. Ale ted uz si pustim tuhle ukazku a mozna to vydrzi dele. jeste jednou diky. Mozna mi to zmeni zivot.

Skvely film…skvely clanek..zbyva uz jen napsat skvely zivot, abych zapadla do tematu, ale uvedomuju si vubec to,ze je muj zivot skvely?? ..kolik sem uz cetla clanku a citatu o tom jak by mel clovek uzivat kazdou setinku vteriny zivota a presto tak casto premyslim proc nektere veci delam kdyz mi temer nic neprinesou a tisickrat radsi bych delala jine veci…..je to silne paradoxni, ze delame vsechno proto abychom meli co nejlepsi zivot a presto nedokazeme tak jednoduchou vec – proste ho zit a uzit…

Hm, je opravdu moudré jíst, pít a radovat se, když víme, že za chvlí náš vlak, ve kterém jedeme, spadne do propasti? Není rozumnější hledat způsob, jak se z vlaku dostat ven nebo jak ho zastavit?

„Jediné, o co by měl inteligentní člověk v tomto světě usilovat, je poznat to, co nemůže zničit ani smrt.“ — Buddha

To je zajímavý pohled, Turijo. Děkuji. Fakt je, že kdybychom to vzali doslova, tak jen jíme, pijeme, milujeme se. Jako třeba v Africe. Bilo by nám fuk, co bude zítra. A to, k čemu jsme se dopracovali by asi šlo postupně do háje. Jenomže my se, do velké míry, s průmyslovou revolucí přestali radovat a začali pracovat. A dnes přes samou práci, starosti, nestíhání zapomínáme žít. Proto myslím, že připomenout si „carpe diem“ nám může sakra pomoci. Asi daleko víc než třeba v té Africe.

Myšlenka k tématu: „To, jaký jsme prožili život nezměříme počtem dechů, ale počtem chvil, které vzaly dech.“ … „Life is not measured by the breaths we take but by the moments that take our breath away.“
Máme jich v životě dost? Kolik denně? Kolik včera, předevčírem, minulý týden…?

Možná jste to taky četli:
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: „To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik“. Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: „Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik.“ A já stále dodnes myslím na jeho slova ……..ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později.Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. „jednou“ nebo „při příležitosti“ už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. „Zítra“, které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho „vhodného“ dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho „vhodného“ dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.
Tak:“Carpe diem!!!!!“

Film i komentář Jiřiny, vystihuje ,,co tím chtěl básník říci,,
CARPE DIEM – ne jen sobecké užít si ,ale spíše využít,nepromarnit,neztratit – protože není cesty zpět.

Právě jsem zaslechl:

Každý den je jen jednou za život.

Přišlo mi mailem:
Gabriel García Marquez – kolumbijský spisovatel a novinář – před svou smrtí napsal:

„Kdyby Bůh na chvilku zapomněl, že jsem loutkou z hadříků a daroval by mi kus života, možná bych nevyslovil všechno to, o čem přemýšlím, ale určitě bych myslel na všechno, co tu říkám.

Dával bych význam věcem ne pro to, co stojí, ale pro to, co znamenají.

Trochu bych spal, ale víc bych snil, protože při každé minutě, kdy zavíráme oči, ztrácíme 60 vteřin světla.

Pokračoval bych, když ostatní ustanou, probouzel bych se, když ostatní spí.

Poslouchal bych, když by ostatní mluvili a jak bych si vychutnal dobrou čokoládovou zmrzlinu!

Kdyby mi Bůh daroval kus života, oblékl bych se prostě, lehl bych si na břicho na slunci a nepřikryté bych nechal nejen tělo ale i svou duši.

Můj Bože, kdybych mohl, vypsal bych svou nenávist na led a čekal, až vyjde slunce. Snem Van Gogha bych nahoře na hvězdách,nakreslil báseň Benedettiho a píseň Serrata byla by serenádou, kterou bych věnoval měsíci.

Svými slzami bych zalil růže, abych pocítil bolest z jejich trnů a rudý polibek jejích plátků.

Můj Bože, kdybych měl ještě kousek života…..

Nedopustil bych, aby prošel jediný den, aniž bych řekl svým lidem, že miluji, že je miluji.

Přiměl bych každého muže a každou ženu, aby uvěřili, že jsou mými milovanými a žil bych zamilovaný do lásky.

Ukázal bych lidem, jak chybují, když se domnívají, že se přestanou zamilovávat, protože jsou staří, aniž by pochopili že stárnou, když se přestanou zamilovávat!

Malému dítěti bych daroval křídla, ale nechal bych ho, ať se naučí létat samo, starcům bych ukázal, že smrt nepřináší stáří, ale zapomenutí.

Naučil jsem se od vás, lidí tolik věcí….

Naučil jsem se, že všichni chtějí žít na vrcholcích stromů, aniž by poznali, že skutečné štěstí se nachází ve způsobu, jakým sestupuješ ze strmé stráně.

Naučil jsem se, že když novorozeně stiskne napoprvé prst svého otce ve své drobné dlani, udělá z něj navždy zajatce…

Naučil jsem se, že člověk se na druhého může dívat shora jen v případě, kdy mu musí pomoci vstát.

Je tak mnoho věcí, které jsem měl možnost naučit se od vás, ale pravda, nebudou tolik využity, protože když mě budou držet tady, zavřeného v tomto pouzdře, budu bohužel umírat.

Říkej vždy to, co cítíš, dělej vždy to, na co myslíš.

Kdybych věděl, že by dnes byl poslední den, kdy tě vidím spící, objal bych tě silně a prosil Pána, abych se mohl stát strážcem tvé duše.

Kdybych věděl, že by tohle bylo naposled, kdy tě vidím vycházet ze dveří, objal bych tě a dal ti polibek a zavolal bych tě zpátky a dal ti ještě další..a další.

Kdybych věděl, že tohle bylo naposled, kdy jsem uslyšel tvůj hlas, natočil bych každé tvé slovo, abych je mohl poslouchat znova a znova.

Kdybych věděl, že to jsou poslední chvilky, kdy tě vidím, řekl bych ti „Miluji tě“a neříkal bych hloupě, že to přece víš…

Vždycky existuje nějaké zítra a život nám dává další příležitost, abychom věci dělali tak, jak máme, ale v případě, že chybuji a zbude nám jen dnešek, chtěl bych ti říct, jak tě miluji a že na tebe nikdy nezapomenu.

Zítřek si nepojistil nikdo, ani mladý, ani starý.

Dnes to třeba může být poslední den, kdy vidíš ty, které miluješ.

Proto už nečekej, udělej to dnes, protože nepřijde-li zítřek nikdy, budeš určitě litovat dne, kdy sis nenašel čas na úsměv, na objetí, na polibek a byl jsi příliš zaneprázdněný, abys jim splnil poslední přání.

Drž si ty, které miluješ při sobě, pověz jim šeptem, jak moc je potřebuješ, miluj je a chovej se k nim dobře.

Najdi si čas říct jim promiň, odpusť mi, prosím, děkuji a všechna slova lásky, které znáš.

Nikdo si tě nebude pamatovat pro tvé tajné myšlenky.

Žádej od Pána sílu a moudrost, abys je mohl vyjádřit.

Ukaž svým přátelům, co pro tebe znamenají.

Pošli toto poselství komu chceš.

Neuděláš-li to dnes, bude zítřek stejný jako dnešek.

A neuděláš-li to nikdy, nevadí.

Začni uskutečňovat své sny.Teď je k tomu ta pravá hodina.“

Jee, ja se lekl, ze zemrel… Prolezl jsem internet a zda se mi, ze ne?!
Jinak paradni veci. Diky, Svatko.

Nezemřel, napsal to v době, kdy se dozvěděl, že je těžce nemocný.

Ono vlastně „….zemřel před svou smrtí…“ může znamenat i něco jiného než to, co pod tím většinou rozumíme. Třeba já tyhle řádky píšu také před svou smrtí. Vlastně všichni, co momentálně brouzdáme po týhle planetě jsme „před“ smrtí. To je zajímavý!!?

Svatko, děkuji, některé řádky z toho vyznání mi sevřely hrdlo a vehnaly slzy do očí, tak jsem si je živě dokázala představit. A zajímavé je, jak působily. V ten moment jsem cítila, jak se malicherné výtky vůči mým blízkým rychle vzdalují z dohledu (velmi konkrétně má dnešní mírná nervozita při uspávání mého přeunaveného syna s živou představou, že by to velmi teoreticky mohla být poslední pohádka, kterou bych mu četla, silně působila jako rozpouštědlo).. děkuji. zkusím si tyto věty a pocit, který jsem dnes při nich měla vědomě vyvolávat při každém dalším uspávání… :-) … a dalších podobných situacích.

Co se slova „smrt“ týče, i psychologové tvrdí, že člověk musí projít jakousi vnitřní formou smrti, aby mohl začít žít život jinak. Tou smrtí myslí pustit své staré já, plné předsudků, hodnocení, „trpných rodů“, obětování se, a všeho toho, na čem naše ego lpí. Projít si „smrtí“ starých mentálních návyků. Myslím, že začínám trochu chápat tento obsah. Něco takového jsem poprvé prožila v noci o prvním letošním úplňku, který byl údajně nejsilněší za celý nastávající rok 2009. O úplňku síla měsíce z našeho nitra „vytahuje“ hluboké pocity „na světlo“, zesiluje přírodní působení (proto i staré čarodějky sbíraly některé byliny za úplňku pro maximální koncentraci léčivých látek, které si dokázaly vytáhnout z kořenů) a je-li někdo na cestě vnitřní očisty (třeba i skrz hlubokou depresi), může o úplňku takovou malou smrt prožít.

Máte někdo podobnou zkušenost? Ráda bych ji s někým sdílela.

a ještě něco k TADY a TEĎ – před chvílí jsem šla po schodech nahoru a zakopla. Upadla jsem na ruce a silně mě bolí dlaně, narazila jsem si prst a ulomila nehet. Zakopla jsem, protože jsem o něčem přemýšlela; měla jsem hlavu jinde, než „právě teď na schodech“.

nejdřív jsem byla naštavná za tu bolest. teď, když o tom píšu, si přeji opak. Kéž by mě ty dlaně nikdy nepřestal bolet, aby mi připmínaly „tady a teď“ vždy v okamžicích, kdy na ně budu v běhu životem zapomínat.

Šárko, zkušenost s úplňkem nemám, protože nějak vědomě nevnímám, kdy je úplněk :-) . Pokud jde o tu „smrt“ z pohledu vnitřní změny, považuji ji za velmi užitečnou, ba nezbytnou věc – tudíž to slovo nemá nutně negativní náplň, tyhle nálepky slovům a věcem dáváme my.

Když člověk končí něco starého a začíná něco nového, musí si – podle mého názoru – nutně projít touto fází „psychické smrti“.

Má několik fází, nejdřív formulovat to, co nechci, to ještě jakž takž jde, pak formulovat to, co chci. To bývá hodně těžké, zvlášť v těžkých životních situacích, kdy i sebedůvěra není zrovna na nejvyšších příčkách.

Pak najít směr, udělat první krůčky a začít tak vytvářet cestu. Člověk to – podle obtížnosti situace – může vnímat jako krok do prázdna, moc těžké.

Ještě předtím však je důležité „zavřít za sebou dveře“ – ukončit to staré, abychom mohli začít to nové. Člověk má tendenci si nechávat otevřená aspoň zadní vrátka, co kdyby mi ten nový směr nevyšel… To je podle mého názoru chyba, energie je pak blokována a nové věci a vztahy se nemohou správně vytvořit.

Celé to vyžaduje velmi tvrdou, poctivou a upřímnou práci sám se sebou. V takové situaci můžu doporučit pátrat po svých skutečných emocích, které jsou obvykle zastřeny nánosy zvyků, představ a „rozumových“ argumentů našeho ega.

Dneska večer jsem si zase jednou vzpomněla na to, co sem vložila Svatka.
Zavolala jsem zpátky svého muže, který byl už na cestě za svými povinostmi, abych mu řekla, že ho miluji, objala ho a popřála mu pěkný večer. Blbla jsem se synkem v koupelně a děsně jsme se smáli. Představila jsem si, že bych zítra už nemohla…. Díky, Svatko, ještě jednou.

zdravím..

je to tak trochu paradox:
aby člověk mohl žít naplno, musí se naučit umírat:-)
a to někdy doslova..potkal jsem pár lidí, kteří zažili klinickou smrt….a až takový zážitek je probudil k životu.
a jiný , aby se probudil potřebuje prožít extázi podobnou orgasmu s velkým O…jako třeba já …:-)

Ve filmu Tristam a Isolda je závěrečná scéna, kdy Tristam umírá a říká Isoldě:

„Nevím, jestli život je důležitější než smrt, ale LÁSKA JE VÍC, ta všechno překoná….