Ahoj Tomasi, obdivujem ta uz dlho za to, ze mas „gule“ pustit sa tou tretou cestou. Osobne si na to akosi stale netrufam…

Davam vsak k diskusii cestu c.4:- z prace sa nejdem zblaznit, nestresujem sa, robim to co ma bavi a v com som sakra dobry (a teda som prirodzene uspesny a ludia mi za to radi platia)… pracujem maximalne 40 hodin tyzdenne (z toho 25 „fyzicky“, 15 nad nou premyslam)… kedysi bol tento pomer 60+20=zabijak- popri praci sa venujem veciam, ktore ma bavia, a ktore robim rad aj bez toho aby mi ktokolvek za ne platil, kedze na zivot zarobim o tri riadky vyssie… kedysi som na ne „nemal cas“Co ty na to, vidis za tym aspon trosku svojej prace? :) @peoplecomm:twitter @martinsvarc:twitter M.

Pred par mesiacmi som sa (zhodou okolnosti) zacal venovat veciam ktore ma bavia… V zivote som nemal tolko energie ako mam teraz.
Ma to ale cele este jeden hacik – vymysliet ako tym zarobit na zivobytie. Robit to co ma naozaj bavi by nebol v podstate problem ani v zamestani (kolke to stastie), lenze este som nenasiel firmu s takymi pracovnymi podmienkami, kde by ma bavil nielen obsah, ale aj samotny styl prace.
A v tom vidim u nas hlavny problem… Ak chce clovek robit to co ho bavi, (a jedna sa o nieco konformne) ma kopec moznosti. Ale az v momente ked nechce sklopit krk pod hierarchiami s pravidlami v tradicnom zamestnaneckom pomere naraza na problem. (A to nie som ziadny exot :)

Hrát rock’n'roll :-) A tím bavit lidi, kteří rádi poslouchají rock’n'roll. Uživit se tím tady u nás nedá, to je jasné (taky už to pár let dělám a dokonce si za to většinou zaplatím – cesta na můj vlastní koncert mě stojí víc než potencionální fanoušky). Ale jde o ten můj pocit z toho, že tím potěším lidi, kteří tuhle muziku zbožňují stejně jako já. I když mít tohle (co mě baví a jsem v tom dobrý) jako způsob obživy je krásná představa. Škoda jen, že je tak těžko realizovatelná v našich podmínkách. Ale tenhle blog mi pořád dává takovou tu naději, že je všechno možné. Takže díky :-)

V Brně jo? Tak třeba tě někde potkám :-)

Já bych klidně zadarmo následujících letech psal prozaickou literaturu a pravděpodobně to dělat budu :) Jelikož se tím nedá uživit, zřejmě budu muset dělat i něco mimo to :)

Popravdě jsem asi poměrně šťastný člověk protože kdybych měl tolik peněz, že bych nemusel pracovat, dělal bych asi stále to co mne nyní živí. Aby nedošlo k omylu, nejsem žádný „freelancer“ ale programátor normálně pracující na HPP…

Zijeme tak nalinkovany zivot, ze je uplne prirodzene, ze vela ludi nema sajnu, co by robilo, ak by si mohli vybrat.. proste sme nedostali prilezitost sa „najst“.. takze je to vlastne o stasti.. ked mal clovek to stastie, ze ho okolnosti od malicka viedli po ceste, ktora ho aj celkom bavi.. ak by som sa nestretol s pocitacom v 4. rokoch a otec ma na tuto zivotnu drahu od malicka nevideol, ktovie, kde by som skoncil.. mozno v niecom zaujimavejsom, mozno naopak niekde, kde by som vyslovene trpel / preplaval zivotom.. ak by otazka penazi nehrala ziadnu rolu a ja by som sa mal rozhodnut v tejto chvili co dalej, je mozne, ze by som aj nadalej zostal pri informatike, minimalne ako hobby.. je ale vysoko pravdepodobne, ze by som uz hned zajtra skusal vsetky mozne nove zamestnania, profesie, kym by som si nebol isty, ze prave TO je to prave, to je TO, kvoli comu zijem a co mi dava zmysel.. (a aj to planujem, najprv ale potrebujem iste financne zazemie – momentalne som student)

Baví mě byt kreativní, proto jsem si vybral obor který studuju, bohuzel casto se setkavam s lidmi, u kterych nenachazim podporu spise opak. Presto se nenechavam odradit vím ze nic jineho by me nebavilo tolik jako to co delam. Jestli sem v tom dobry je velmi relativní věc zvlast kdyz jsem teprv nazacatku :-)

Myslím, že i
já mám to štěstí, že práce je můj velký koníček.. ale zároveň jsem ve svých 23
letech už poměrně zdatný krysí běžec… svůj obor (reklamní a propagační
činnost) jsem vystudovala na střední škole a když se nepovedlo dostat se na VŠ,
začala jsem radši hledat praxi v reklamkách, než abych šla studovat jiný
obor. Řekla bych, že za ty 4 roky mi to dalo daleko víc než školní lavice…
při zaměstnání na hpp jsem fungovala ještě na živnosťák a postupem času jsem si
i tady získala docela dobré portfolio a klienty. Ale nějak mi poslední dobou
začíná docházet dech.. před rokem jsem si pořídila byt na hypotéku a tím to myslím
všechno začalo – víc přesčasů v zaměstnání, víc práce na živnost a žadné osobní
volno.. už to není o tom sednout si doma s chutí ve volnu k pc
a pro někoho s radostí něco vytvořit. Spíš letím z práce domů, abych
stihla všechno udělat (stejně to nestíhám). Nabízí se otázka proč si toho
nevezmu míň na doma? V hlavě se mi honí hned několik důvodů – určitě mám
trochu problém s říkáním „ne“, ale když nad tím přemýšlím do hloubky, živnost
není oproti zaměstnání jen o penězích. Nejvíc mě na tom baví asi ta
seberealizace, komunikace s klientem a hlavně spokojenost klienta. Navrhla
jsem v zaměstnání, že přejdu na „třičtvrtě úvazek“ (do zaměstnání bych
chodila pondělí, úterý, středa) a přešla jsme i tam na živnost. Bohužel jsem
zjistila, že to nefunguje, vedení mi čtvrtek a pátek nakonec stejně zatrhne a
já se o víkendu můžu přetrhnout. Kolikrát už jsme si říkala, že se na to
nevykašlu… mám pár známých grafiků, který by byli za moje místo rádi (plat v zaměstnání
nemám špatný na region v kterém žiji)… ale prostě živnost nejde jen tak
zahodit, protože je to zároveň moje já, moje přirozenost… takže proto si
myslím, že moje práce je moje srdcovka a dokázala bych ji dělat i zadarmo a pro
radost kdybych nemusela koukat na peníze… doufám, že brzo nasbírám odvahu a
vydám se svou vlastní cestou :)

Davide,naprosto souhlasím. Když jsem jednomu sociálnímu pracovníkovi řekla, že používá přísná pravidla, suše mi odpověděl:“ Ale na silnici přece taky jezdíte podle pravidel „.
Mě z toho zamrazilo v zádech, protože má na starosti spoustu důchodců.
Já tu jeho práci mám jako koníčka. Věřím, že sociální pracovník má také rád svou práci, Ale má v ní ty autoritativní pravidla.
Takže svobodný domov důchodců si představit umím. Scháněli by se sponzorské dary.
Když jsem svůj podnikatelský plán předložila, jako návrh, jedna podnikatelka mě suše ujistila že: Tak jak si vše představuji, musel by to být naprosý ekonomický zázrak. :)

Dělat s vášní mohu jen to, co vychází z mého nitra. Tečka. Něco jiného je dělat to, co mě uživí. Alespoň dokud nebudu rentiér. Strategií jak k těmto dvěma dimenzím přistupovat je více. Žádná z nich, myslím, není jediná správná. Mohu začít dělat věci, které jsou mou vášní a pak hledat způsob, jak je dělat tak, aby mě uživily. Mohu začít dělat věci, které mě uživí a pak v nich hledat vášeň. Jediná chyba je odpovědi na otázky „Co budu dělat s vášní?“ a „Co mě uživí?“ kontinuálně nehledat.

Už cca 10 let pracuju zadarmo v neziskovce a doufám, že mi to ještě dalších 10 let vydrží :). To, co se učím, a ty možosti, které v neziskovce mám, jak na sobě pracovat a dělat to, co mě baví, tak to bych v komerčním prostředí asi jen těžko hledal… ale budu se při podnikání snažit ;)

Napadajú ma 2 veci:

Človek môže čosi robiť ešte aj pre pocit, aby dosiahol
úspech. Bez ohľadu na peniaze, i keď tie môžu prísť zároveň. Napríklad
rozbehnúť novú firmu, zaujímavý produkt, patent. Zložiť dobrú skladbu, vyhrať
turnaj, napísať knihu, natočiť film. Niečo vytvoriť a byť za to ocenený.

Mal som spolubývajúceho, ktorý odmalička žil pre počítače.
Mal prehľad, keď si hľadal prácu, zamestnal sa v IT firme, s malým platom,
ale možnosťou rastu a napokon má zaujímavú, dobre platenú prácu. Lenže po
čase sa u neho začala prejavovať zlá nálada až depresia. Dôvodom bolo
podľa jeho slov uvedomenie, že to, čo ho kedysi bavilo, už je jeho prácou.

Potrebujeme mať toho možno viac. Minimálne jedno „niečo“, z čoho
potom môžeme uniknúť do iného „niečoho“. Väčšinou máme prácu a potom niečo,
čo nás baví. Možno to nie je ideálne, ale má to túto dobrú stránku. Môžeme relaxovať,
unikať.

Uplne dokazem pochopit aj Tvoj pohlad, aj pohlad pani podnikatelky ktora trafila klinec po hlavicke, a navyse s humorom :)
Stale naivne verim ze vsetko sa da zrealizovat, otazka je len kolko ma clovek casu na to aby prisiel na to, ako na to nasit nejaky biznis model alebo najst sponzorov.
Drzim palce s tym napadom, verim ze nieco take by bolo genialne. Fondy / granty / nadacie, hadam sa Ti ten maly ekonomicky zazrak podari.

Souhlasím s Davidem. Postupem času docházím k závěru, že nezáleží na tom co děláme, ale s kým a pro koho to děláme. Pokud je v práci parta lidí, s kterou si dobře rozumíte a vedení, který s vámi spolupracuje a komunikuje – neřve jenom na vás a nehoní vás, tak je práce mnohem lepší. Taky si myslím, že by člověk neměl neustále řešit co bude dělat, ale spíš něco dělat a poohlédnout po více možnostech, než to jenom řešit v hlavě. A dobré ja taky přemýšlet o tom, aby vás bavil ten proces nejenom výsledek, protože to co budete v práci dělat je hlavně ten proces.

Prostá otázka, prostá odpověď:

Svoji aktuální práci.

(Pracuji na Masarykově univerzitě v Brně. Neberu v potaz to, že z nějakých peněz bych musela samozřejmě žít :-) )

ja jsem realista, takze takhle polozena otazka je tak trochu nesmyslna, protoze nekdo bude muset vzdycky zaplatit ucty, jidlo a dalsi veci. Ja si tedy tu otazku kladu jinak… Chodil bych dal do prace, i kdybych treba nejakym omylem vyhral nebo zdedil velke mnozstvi penez? Takove, ze bych nemusel uz pracovat vubec, kdybych nemusel? Co bych delal jineho… ? No a odpoved znela: „chodil, ale plat bych chtel , i kdyz bych ho nepotreboval, protoze je to preci jen nejaka odmena za praci a kazda prace ma svou cenu… Veci zadarmo si nikdo nevazi.“

A co bych delal a co bych treba chtel delat jineho? Delal bych s velkou pravdepodobnosti to, co delam ted, protoze me to bavi a fascinuje, jsem v tom dobry, jen bych si obcas vzal volno , abych mohl fotit sport tam, kde se neco deje. Ale prace bych se nezbavil… Asi bych vic studoval obor nez ted, mozna… Jo a co vlastne delam ? Jsem doktor :-)

Já dělala skoro rok dobrovolníka na onkologii (k VŠ studiu a brigádě), ač to byla práce často velmi psychicky náročná, nikdy mě nenapadlo toho nechat, naopak hlavní problém jsem měla se začleněním se s takovou činností do společnosti, která mě v lepším případě nechápala, v horším zesměšňovala a odsuzovala. Došlo to tak daleko, že ani moje vlastní rodina o tom neví. Smutné. Teď jsem dočasně v cizině a musím se přiznat, že mi práce na onkologii chybí a těším se, až se k ní vrátím.

Venčila bych psy, pracovala v psim nebo kočičim útulku, pracovala v ZOO, anebo kutila s dětma.