Pěkné, Tomáši. Připomínat, připomínat, připomínat, jinak to nevidím a stejně mi přijde, že to nikdy nebude na 100%.
Já jsem dlouho tohle měla jen na paměti a nikdy jsem na to nepřišla úplně. Poslední měsíc se přede mnou otevřel svět. Nebo spíš já jsem se otevřela před ním. Otevřela jsem se životu, světu, ale hlavně sama sobě. Našla jsem si svoje tempo, zpomalila jsem. Otevřela jsem oči. Dokořán. A nepřestávám se divit. Nedokážu to moc popsat v konkrétních pojmech. Je to prostě takovej stav. A ani nevím, co konkrétního mě do něj přivedlo. Ale musím říct, že je to super. Taková vnímavost, která se najednou vynoří. Najednou je život jedno velký: Wow! :) Doufám, že teď nezním jako na drogách :D Je to naprosto přítomnej stav.
Ve spojitosti s tím článkem mě ještě napadlo, že i ty přítomné okamžiky se vlastně pokoušíme přeměnit v něco hmatatelného, v něco, co můžeme vlastnit. Ve fotografie, videokazety, záznamy v deníku. Snažíme se je zhmotnit, mít je. A tím se o ten zážitek samotný, přítomný okamžik, dost často ochuzujeme.

Moj prvy mentor mi povedal: “ The only responsibility you have is to BE“

;-)
Happy being here and now, guys!
;-)
i.

Musím potvrdit, že soustředění se na přítomný okamžik mi teď hodně pomohlo v práci i v osobním životě. Snažím se nemyslet příliš na to, co všechno „musím“ udělat v blízké či vzdálené době. Naopak beru ty pracovní a jiné „úkoly“ jeden po druhém a snažím se do každého ponořit a v rámci možností si ho užít, zabavit se jím. Paradoxně tím zvládám více věcí a lépe, než když ve všem vidím strašáky a povinnosti. To jsem pak vystresovaný, znechucený a nechce se mi ani do zábavných věcí.

Navíc když nejsem vystresovaný, líp se mi odhaduje čas, mnohem jasněji vidím, co je třeba udělat atd., takže to jsou další pozitiva.

Není to zdaleka ideální, abyste si někdo nemyslel :-) Navíc mám stále dost „nesplněných úkolů“, ale nenechávám se jima tolik ubíjet. Každopádně se cítím výrazně spokojenější a to je pro mne ten hlavní posun.

Je taky hodně důležité pozorovat svoje pocity a být k sobě pravdivý. Například si nenamlouvat, že mne baví něco, co mne vlastně vůbec nebaví – zní to divně, ale divili byste se, jak snadno a rafinovaně se to dá zaměnit.

Já už skoro nefotím, nejde to. Prostě TO nezachytíme, kdyby jsme se zbláznili…

Pro nevědomé: Přítomný okamžik.

:-). Já měl pár let, kdy jsem z podobnýho důvodu taky nefotil. Zjistil jsem, že pak nevidím, nevšímám… že jen koukám do foťáku. Teď s focením zase začínám. Snad už jinak. Víc vědoměji.

S tím focením máte pravdu, taky se mi to stalo. Ale je to podle mne jasné jak slunce: fotit spíše pro radost z focení, z hledání těch momentů a zajímavých pohledů, a nemyslet na to, že „musím“ vytvářet nějaký materiál na uchovávání vzpomínek.

Já si naopak někdy jen tak mluvím do diktafonu (na mobilu) o tom, co se mi zrovna honí v hlavě nebo prostě co vidím okolo, teď jsem to updatoval o video – jdu třeba po nějakém kousku přírody, natáčím jak jdu nebo něco čeho si zrovna všimnu, a do toho si povídám, co mne zrovna napadne. Mám už toho natočeno dost a prakticky to neposlouchám, prostě mne baví ten zážitek z natáčení :-)

Diktafon, natáčení na telefon … uááá – báječná forma komunikace.
Úžasná forma jak to dostat ven.

Lidi hledají způsoby a náplně seminářů aby se setkali, aby to bylo příjemné, aby to byl prostor plný sošek, vonných tyčinek, nebo prázdný, nebo luxusně zařízený nebo …. protože by se otevřeli a řekli co cítí a co mají uvnitř, ale toto je skvělé využití toho co máme každý a k čemu se skoro modlíme – mobil.

Malá věcička která nás poutá už ranním budíkem, podíváním se na stav baterie, nošením pořád přes den u sebe, furt se ho dotýkám, pečuji o něj, mám ho na očích, večer ho připojím na kabel aby se dobil. Má svoje místo, je s ním zacházeno s největší opatrností a když se něco s ním stane, je to jako by se to stalo našemu blízkému … stres o ztrátu dat, informací, esemesek, apod.
Ať žije mobil.

A jestli se „To“ (moje nahrané myšlenky, emoce, pocity) po připojení k PC smažou, nebo někam uloží, je jedno.
Už to vlastně není potřeba.

Přítomnost, otevřenost, prožitky

Jakube,,nestihnete to. Když vám vlaštovka sebere peříčko kousek od vás ze země, ještě ho v letu pustí, aby ho vzápětí opět lapla do zobáčku, nejde to.
Když se povede pro mobil sáhnout, není tam.

to Martina: ta myšlenka, že než sáhnu po mobilu, okamžik mi uletí, se mi fakt líbí, krásné přirovnání!

Z mé zkušenosti, i když okamžik stihneme zachytit, videem, fotkou, tak ho do toho média nenarveme. Pořád je to médium = zprostředkovatel = něco, co stojí mezi námi a přímým zážitkem. A když na to koukám zpětně, není to tam, ten okamžik, ta síla, chybí tomu totiž ty emoce, to rozechvění, to, co nás zasáhlo a zapůsobilo na nás. Je to ploché.

Byli jsme ve Španělsku, v Zaragoze na Plaza del Pilar(pokud to tam někdo znáte), obrovské náměstí, fontány, žádná auta, žádný ruch, byl podvečer… takový ten okamžik, kdy se den pomalu přehoupává v noc… swingová kapela rozeznívala své nástroje, všude byl určitý hlahol, takový ten příjemný, lidská přítomnost, veselí… seděli jsme na lavičce a pozorovali děcka hrající si ve fontáně a bylo to prostě perfektní. Kamarád vytáhnul foták, že to zachytí, zvěční, ale foták to samozřejmě nepojmul. Fotka nevyjadřuje nic z té atmosféry, nezaměnitelné, která na tom místě panovala.

Ovšem, focení pro focení samotné, kamerování, pro požitek z kamerování, to je něco trochu jiného.

A co to zmíněné vlastnění druhých? Přátel, příbuzných? Máte takovou tendenci? Líbí se mi myšlenka, že jen patřili k mé životní cestě.
Vybavuje se mi otázka: „A čí ty seš“ -> „Maminky“ :-D
Docela by mě zajímalo, zda máte něco, jak vyhnout tendencím ostatní vlastnit. Protože já to dělám celkem neuvědoměle. Občas se chovám, jako bych měla na druhého nějaké právo, právo na jeho pozornost, na jeho zájem, na jeho čas… A vím, že je to špatně. Jak to máte vy?

čtu pravidelně tvoje články, Tome.. a po delší době zdravím :) Téma toho, co vlastně vlastníme mě hodně zaujalo… Jak tu pročítám komentáře, znovu si uvědomuji, jak vše, co vlastně máme, je nepodstatné a pomíjivé a jak je důležité uvědomit si, co člověka vlastně naplňuje a pro co žije. Mám k tomu pár osobních zážitků, které mi vyvstaly na mysl, když jsem tu pročítala vaše řádky a mám chuť se o jeden podělit. Možná se mnohým může zdát hrozně obyčejný.. je to pár let,kdy jsem s rodiči a mým mužem byla na vinobraní ve Znojmě. Byl teplý, ještě letní večer a na náměstí začal ohňostroj. Stála jsem – z jedné strany Honzu (manžel), z druhé strany rodiče, drželi jsme se společně kolem pasu a dívali se na oblohu, posetou plnou barevných blikátek. Ten okamžik jsem se zcela vědomě soustředila na to, co vnitřně prožívám – absolutní radost a štěstí z okamžiku, ve kterém sdílím s lidmi, kteří jsou mi nejdražší krásnou chvíli, kdy se všichni usmívají radostí a jsou pospolu. Stála jsem tam a nevnímala ani tak ten ohňostroj, jako svůj vnitřní pocit, který jsem v tu chvíli měla a užívala si jej plnými doušky. Musím říci, že ten pocit ve mě zůstal dodnes .. a jsou chvíle, kdy si na něj vzpomenu a vím,že v tu chvíli jsem prožívala něco, co se nedá koupit, zachytit fotákem nebo kamerou… a přesto ten okamžik považuji za velkou vzácnost s bohatství, které v sobě nosím a nikdo mi jej nevezme.. Stejně tak si občas, když usínám a vedle mě leží můj muž uvědomuji to, co za pocit vnitřně prožívám.. je jedno jestli ležíte na posteli za 10000 nebo na karimatce ve spacáku.. ale užít si přítomnost toho okamžiku, kdy usínáte a po těle se vám rozlévá ten blažený klid z pocitu blízkosti někoho, koho důvěrně znáte, máte pocit bezpečí a vy se mimoděk usmějete.. to prostě stojí za to si uvědomit. Zrovna za týden odjíždím do číny a pak do malého tibetu do Indie a jedna z věcí, na kterou se opravdu těším je právě to zastavení se, které mi často v tom běžném pracovním životě nejde a prožití si těch vzácných okamžiků, kdy si člověk uvědomuje sám sebe, to co prožívá.. kéž bych to dokázala častěji i tady u nás během pracovních dnů…

Zarzamora: Myslim si že právě o tom je dobrá fotografie. Dokázat na jejího pozorovatele přenést alespoň část atmosféry v daném okamžiku a místě.

Podle mě je ten citát „Když jíš, tak jez. Když spíš, tak spi. Hlupák se mi vysměje, ale moudrý člověk ví o čem mluvím.“ ještě hlubší než se zdá… Mluví o následování vesmírného řádu, přirozené cesty bytí. Ale to je jenom moje interpretace. Taky znám ještě jeden: „Kdo pochopí přítomný okamžik, nepotřebuje již dělat nic víc.“ Být tady a teď je samo o sobě úchvatné, spojit se se všemi smysly a prostě si užívat existenci… :-) mně pomáhá začít u svého těla… uvědomování si vlastního dechu, pohybu, kontaktu se zemí, atd.

Skatemurai, jsem ráda, že jste tady. Dlouho jste se neukázal, typuji od března…
Když začnu od těla, tak právě nevím, jestli ten most mám přejít tam a nebo se vrátit zpátky. Chce se mi z toho až zvracet, jak se bráním.
Pořád si něco vyčítám, když nepřijmu sama sebe, nehnu se z místa.
To mám teď.

Takže vlastně – nikdy nemohu nikoho ztratit, protože jsem nikdy nikoho NEMĚLA ..:)

Ahoj Marti, asi vím o čem mluvíš. Tak nějak jsem zabředla do zkoumání sama sebe až jsem si z toho udělala cíl a peskovala se za vše, co jsem zhodnotila jako chybu. Taková blbost.!! Bohužel pojmy jako :přijetí, láska atd. zůstanou dále jenom pojmy, dokud je opravdově neprožijeme, nebo spíš nežijeme. A to fakt nejde, dokud budu žít cílem a hodnotit každý svůj krok, ať už byl jakýkoli. Takže zkrátka teď dělám úplně jednoduché věci, jako třeba pozorování dechu, jak už o tom mluvil Skatemurai. „Nechtěj toho po sobě moc, pokud to nejde, postupuj po krůčkách“- to mi nedávno řekl jeden dobrý přítel.:) Tak, tak.

…to, že „nikdy nemohu nikoho ztratit, protože jsem nikdy nikoho NEMĚLA“… to je dobrý! dost dobrý…

Martina: „Pořád si něco vyčítám, když nepřijmu sama sebe, nehnu se z místa.“ ~ Sleduj nezúčastněně i to vyčítání. Nevyčítej si vyčítání. Lehce se to řekne, hůř dělá, ale jde to :-) Často se potýkám s tím stejným, jde jen o trpělivost, soucit se sebou samým, úžas nad sebou samým :-)

Absolutní pocit přítomnosti jsem zažívala při porodu a v minutách a hodinách po narození dítěte (velmi návyková zkušenost a proto už mám asi tři děti:-) a taky v hodinách strávených s umírajícím otcem. Ta skutečnost, že už je to možná úplně naposled…obojí dramaticky změnilo moje vnímání přítomnosti, protože třeba je všechno co právě děláme naposledy…nechat se vést přítomným okamžikem dětmi, čím menšími tím lépe, je pro mě nejlepší univerzitou přítomného okamžiku.

…a je fajn, když lidi mluvíte o svých osobních zkušenostech a prožitcích! ne o „moudrech“ vyčtených z knih !

To mám rád! když každý mluví sám za sebe…

..a to je právě to , co nám nikdo neveme! osobní zkušenost a prožitek:-)