Ano přesně tak, lidi odmítají pravdu, když jim tu pravdu dokážete, stále jakkoliv zpochybňují. Když jim tu pravdu vysvětlíte a dokážete tak, že ji není jak zpochybnit, není kam slovy uniknout a není jak se vyhnout, končí rozhovor a doslova utíkají…

Je to zvláštní, ale lidi se bojí že ztratí iluzi, která je z jejich pohledu realitou, což je ale z pohledu kohokoliv jiného relativní.

Jak si tohle ale člověk který je v iluzi může uvědomit?
Musí mít nějaký důvod, chtít přemýšlet, nějakou hybnou sílu, moment kdy hledá odpověď na otázku.

Kdy člověk hledá odpověd na otázku – řešení svého problému?
Odpověď už je v té otázce „řešení problému“ – člověk hledá odpověď jen tehdy když narazí – pak jsou jen dvě možnosti – upadne do ještě větší iluze, anebo kus iluze opadne z něho, vše záleží na tom kdo mu dá vysvětlení, tady je klíč buď k manipulaci, nebo k pravdě

„Člověk, který žije v iluzi…“

To je pěkná věta!

Protože nevíme, že je to mozek, která dává smysl našim smyslům, nevíme, že všichni žijeme v iluzi.

A když nám tu iluzi někdo nabourává, nemáme to rádi.
Proč je ve světě tolik válek? Jiní se nám snaží nabořit naši iluzi.

Proč mluvíme o jiných jako o divných? Netrefují se do našich představ o chování lidí,…

Zvláštní.
Jak lze říci, co ještě je a co není iluze? Dělíte iluzi a realitu?
Život je krátký. Každý máme určité iluze. Sny. Pro každého je něco divné a něco nepochopitelné. Každý máme své iluze odlišné od ostatních a každý žijeme na svém osamoceném ostrůvku, kde si něco vysníváme.
Jak někdo může říci, co je realita, když i on je ovlivněn nějakou svou iluzí?
Kde je realita? Je to něco, na čem se shodneme všichni nebo je to něco úplně jiného?

Uáááá!
A co je to pravda? Každý máme svou pravdu. A jak se říká: pravda je někde uprostřed. V podstatě nemá pravdu nikdo a zároveň jí mají všichni.
A navíc, proč ztrácet své iluze na popud někoho jiného? Ztrácet iluze proto, že přijdeme na to, že to byly „pouhé iluze“, proč ne. Ale aby někdo přišel a vzal nám prostě a jednoduše iluze a řekl, že je to jinak a my se podle toho začali řídit? Proč?
Jde o to, jestli jsme v té naší iluzi šťastni. Když jo, je to náš život. A je moc krátký na to, abysme řešili, co všechno je a není iluze.
Třeba je iluzí už jen tato diskuse. :-P
A teď – kamenujte mě :)

Krásný!
Myslím, že i tahle diskuze je iluzí.
Ale, než něco takovýho prohlásíme, měli bychom si definovat, co za slovíčkem iluze máme. Anebo si aspoň připomenout, že slovíčka jsou jen nálepky, kterými se snažíme popsat skutečnost. Nebo spíše to, jak skutečnost vnímáme.

Možná stačí upustit trochu z našich definitivních stanovisek, pravd a názorů a začít si pokládat otázky. Zbytek přijde sám, řekl bych.

program promitani v kinech v CR:
http://www.whatthebleep.cz/prg.html

Zarzamoro :)
Není vůbec důvod tě kamenovat, je jen dobře, že se nad tím zamýšlíš a nenecháváš nikoho myslet za tebe samotnou. Pokusím se ti myšlenku vysvětlit, a taky ukázat, jak k ni dojít.

Jak tomáš napsal – měli bychom si definovat co tenhle pojem „iluze“ znamená, protože každý za tím může mít jinou myšlenku.

Takže co je to iluze?
Iluzí lze nazvat vnímání reality zkreslené naší myslí/pamětí, jsou to naše předchozí zkušenosti, situace, kterými jsme si v životě prošli a teď jsou

v paměti uloženy, jako myšlenky z minulosti.

Co je to ta zkušenost?
Představ si že máš nějaký názor o nějakém člověkovi kterého znáš, nějaký obrázek o něm jaký je a co by se od něho dalo očekávat. Spoléháš nebo doufáš že se nějak zachová, jenže ten člověk tě nějak zklame, a tebe to zasáhne, vznikne zkušenost. Životní zkušenost která tu je od toho aby se tahle větší, či menší bolest která právě vznikla neopakovala. Co se jednoduše stane? Tahle zkušenost se ti uloží do tvé paměti. Odteď si o všech lidech/situacích/věcech kteří mají s tímhle člověkem cokoliv přímo/nepřímo společného děláš vedomě/podvědomě nějaký názor. Mysl říká „pozor, tohle znám, tohle si spojuju s tím člověkem, tady by mohla vzniknout bolest!“ A tak jsi více či méně v obavách, vznikl strach, vznikla nám iluze. Iluze je vždy příčina strachu. Dokonce i z pozitivní zkušenosti – můžu pak dovysvětlit.

Co je následkem strachu, který právě vznikl?
Následkem tohoto strachu je ještě více zkreslené vnímání, které zapříčiňuje další následky, strachy a jejich hromadění, my na nich lpíme, protože jsou naší jistotou a „realitou“, jsme na nich tedy závislí.

Lpění?
Lpění je velmi úzce spjato s posuzováním – je k němu dokonce vztažné – jestliže něco nebo někoho posuzuješ, zároveň na svém názoru lpíš a tak žiješ v iluzi, protože akceptuješ a zároveň odmítáš, to co nesouhlasí s tvým názorem. Dříve nebo později stejně o to, na čem lpíš přijdeš, tak proč na tom lpět?

Zkušenost se však netýká jen lidí, týká se všeho. Co jak na nás působí v nás vyvolává pocity, vzpomínky a my ty vzpomínky vážeme právě k tomu co na nás nějak půspbí. Toho je i využíváno, zkušený řečník dokáže ke své řeči nenápadně přibarvovat pojmy, náznaky, gestikulace, důraz slov spojených např se strachem.. Ten kdo tohle nepozoruje, je podvědomě ovlivňován a manipulován… V massmédiích – v TV toho je využíváno naplno, je to skrytá věda, jakoby nenápadné programování myslí lidí… ale to jsem trošku odbočil.

Jde jakéhokoliv člověka vůbec poznat?
Takového člověka vlastně nejde vůbec poznat, podle toho jak se na něj diváme a posuzujeme z naši paměti/mysli/zkušeností, pokaždé na něj budeš mít nějaký názor a celého ho NIKDY nemůžeš poznat, protože to, jak ho posuzuješ vychází vždy z tvé zkušenosti o tom člověkovi, nebo o člověkovi podobném
právě tomuhle. Je tu ještě možnost, neřídit se tím, co říká paměť, neposuzovat, nedávat názvy a nepřirovnávat. Nikdy nic není tak, jak to vypadá.

Posuzování je příčinou bolesti, protože posuzování vždy vytváří iluzi. To podle čeho člověk posuzuje vychází jak jsem řekl z jeho paměti/zkušeností/mysli, paměť nikoho nedokáže pojmout vše, a tak i posuzování člověka nebude nikdy přesné, bude vždy zkreslené, bude v něm vždy nějaké množství iluze. Paměť člověka vlastně pojímá velmi málo, jen určitý drobounký zlomek pravdy… Zároveň je mozek člověka naučen vše zjednodušovat, je dost líný, a tak podvědomě/vědomě přejímá za pravdu to, co bylo prohlášeno někým jiným, nebo většinou ostatních, myšlenky ostatních pocházejí taky z nějaké mysli.. Když se zeptáš sama sebe – důvěřuješ více vlastní mysli, nebo mysli něčí? Proč se tedy řídit davem? Tady se už dotýkám pojmu „davová psychóza“ Už malinko odbočuju, ale ještě se to stále týká tématu – všichni vpodstatě nevědomky žijeme v davové psychóze, jdeme za tím za čím jdou ostatní, řídíme se tím, čím se řídí ostatní, považujeme „realitu“ za takovou, jakou ji považují ostatní… Jak z takové pasti ven? Stačí uvědomit sebe, a své já pozorovat.

Přesně jak jsi psala: „A co je to pravda? Každý máme svou pravdu. A jak se říká: pravda je někde uprostřed./každý žijeme na svém osamoceném ostrůvku“
Každý tedy máme svůj nějaký pohled na svět, každý zažil něco jiného a tak musí mít tedy každý nějak odlišné názory a zážitky. Už tohle že jsi napsala znamená že je každý někde jinde, na nějaké úrovni vědomí pravdy-iluze. Jak ale pozorovat sebe? Svou úroveň. Vše je pohyb, každý se někam pohybujeme, procházíme životem, děním, které nás mění.. V momenťě kdy získáš zkušenost o tom člověkovi/situaci/čemkoli řekneš „dělala jsem si iluze“, přichází na řadu dvě možnosti:

Ta první, ta je nejčastější a zdánlivě nejjednodušší, proto je skoro vždy zvolena.. Nebudeš chtít aby se to samé opakovalo, ztrácíš důvěru v takové lidi, uzavíráš se a vznikl strach… Problém byl odsunut do pozadí… utíkáš před ním. „dělala jsem si o něm iluze, měla bych už konečně žít v realitě“ Přesně v tomhle bodě vznikl v tobě pohyb, právě teď jsi někde jinde, než před tou zkušeností. Otazka je – kde? Mohla ses ubrat jen dvěma směry – více k pravdě, nebo více k nepravdě-k iluzi.

…Konec první části…

Pokračování:

Druhá možnost je ta, že začneš přemýšlet, tahle možnost skoro nikdy nepřichází, protože je zdánlivě složitá, člověk se touhle cestou vydává podle mého názoru (neříkám že to tak je) nejčastěji tehdy, zklame li sám sebe, své myšlení, všechny své hodnoty, není-li už jak před sebou samotným utéct, není li už kam problém odsunout stranou.. Když se vzdá svého konceptu myšlení, hledá nový a zároveň pokud mu je někým poskytnuta pravdivá odpověď.

Teprve tehdy má důvod a snahu ji přijmout. Pochopí-li, proč se ten, nebo onen problém stal, získává ihned motivaci přemýšlet, protože všechny problémy kterými si člověk prochází mají nějakou příčinu, ten člověk si vytváří nový model myšlení.. Pak, až vidí to vše, proč se to vše stalo a jak, „wuohaaaaa byla to iluze!“.. Každý následek má nějakou příčinu, a všechen tenhle pohyb lze sledovat a vyhnout se tomu, co není žádané – neštěstí, každý člověk chce být přece šťastný, není to tak? Vše lze sledovat, nepovažujeme-li se za pouhou oběť náhody.

Máme tady ještě větu „Není li už kam problém odsunout stranou“ – problémy se tedy kupí, kupí se tak dlouho až to dojde do bodu neúnosnosti. Což je možná dobře, protože jedině pak může dojít ke změně. S humorem tedy přeju hodně problémů :D

Taky píšeš: Jde o to, jestli jsme v té naší iluzi šastni.“

Když řeknu že: „je lepší nevědět, nevidět a snažší žít v nevědomosti, raději s malým množstvím svých vlastních problémů a relativně spokojený. Je to naprosto to samé, jako bych si dobrovolně zvolil chodit s páskou přes oči, protože by mě mohlo vyděsit to, do čeho právě za chvíli narazím.“

Zamyslíš-li se nad tím, lze jednoduše dojít k tomu že žití v iluzi musí znamenat nutně bolest, poněvadž svou iluzi považujeme za něco, o co se můžeme opřít a spolehnout, zároven si to nechceme nechat nikým nabourat, jenže – je to něco co není, doslova se nám to stále rozpadá. a tak žijeme v ignoraci, nechceme slyšet ani vidět… chceme mít jistotu.. Když se nám to tak rozpadá, a nešťastně o to přicházíme, není lepší o to vůbec nepřicházet? prostě to nemít?

Uffff

Snad taky můžu přispět k úvahám o iluzích a realitě…

A taky k tomuto článku…

Neviděla jsem dokument, ale řekla bych, že tohle je zrovna téma, které mě v současné době velice zajímá.

Dostala jsem se do těžké osobní situace. Zajímavé na tom je to, že by mě tato diskuze nezajímala, kdyby se mi tato situace nestala.. :) A o tom je právě ten výrok Tomáše, že nejsme schopni otevřít mozek pro věci, na které nejsme připraveni. S tímhle souhlasím.

Matrix, iluze, esoterika, mozek, realita a člověk.

Klíčová slova, která už spousta lidí chápe a zná, a ještě větší spousta lidí nenachází spojitost. :)

Jsem zastáncem toho, že realitu tvoříme sami. Dále že myšlenka je silná.

Snad víte, co myslím :) Líbí se mi, že vznikají takové filmy, nebezpečné jsou jen pro ty, pro které nebezpečnými mají být.

Kosmonautka: pokud máš zájem, můžu ti dopopručit pár zajímavých filmů, které mi pomohly:
The Secret, Spiritual Reality, Indigo Evolution, The Celstine Prophecy..
Z knih co znám české jsou např. od Jiddu Krishnamurtiho, ten člověk mi dal opravdu hodně, jeho knihy jsou online a zdarma, jedna z nich: http://jiddu-krishnamurti.net/cs/003/jiddu-krishnamurti.php

Hodně štěstí a pěkný den

TO MIkao:
Uf.Tak to si asi budu muset vytisknout a hloubat nad tím a až na něco přijdu (tj. dejte mi pár hodin…. dní… nebo radši měsíců), tak dám vědět :) Myslím, že je tam obsaženo i dost věcí, který vím a pár, se kterými tak úplně nesouhlasím, ale na to si to budu muset ještě párkrát přečíst :)
Ale mám dojem, že ten můj výkřik do noci nebyl pochopen úplně tak, jak jsem chtěla… psalo mi to samo a tak úplně jsem nad volenými slovy nepřemýšlela…
Ještě o mně uslyšíte :)

Přátelé, čtu si ty komentáře a mísí se ve mně pocity.
Cítím trochu překvapenou radost. Mám tohle téma moc rád a je mi i trochu líto, že jsme se nevěnovali už dříve.
Přemýšlím, kolik jsem se toho – na tomhle blogu – snažil napsat na téma stereotypů myšlení – předsudků. Teď, když čtu ty komentáře mi dochází, jak povrchní některý ty příspěvky jsou.
Tohle je přece základ. Rozklíčovat tu iluzi, v které přebýváme tak, aby se člověk mohl rozhlédnout více podle svého.
Díky moc. Pěkný věci…

Člověk čte všechny ty recenze a kýve. Zajímavý je oskusit si to na vlastní kůži.

Na současné Cestě kolem světa – http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-cesta-kolem-sveta.php
jsme se na film každý podívali.
Strašně mě překvapilo, že co člověk to často úplně jiný názor. Někdo se nadchnul, někdo to měl potíže dokoukat. Já jsem se na to chystal 3x a místy jsem se dost trápil. Ve finále ale obrovský přínos.

Celkem se mi líbil tenhle „tedtalk“ – http://www.ted.com/index.php/talks/view/id/248
Pohled na svět, na to jaké věci „jsou“ a „nejsou“ utváří do značné míry média. Mrkněte na to, kdo jste se ještě nedívali. Je to sice o amících, ale naše média často kopírujou ta americká, takže je to i o nás.

k tématu: http://www.youtube.com/watch?v=oVrbSiQ7KS8
Jen musím říct, že mi to hlava nebere. Pokud chce člověk pochopit realitu možná by měl vypnout hlavu a zapnut jiný části těla.
Jestli to někdo chápete, prosím pomožte to pochopit mně. Dík.

Hlavní problém toho filmu je, že byl cílen na americké publikum. Tedy zejména ta kýčovitá forma byla zřejmě nutná. Četl jsem, že v USA to byl trhák.

Minimálně se o tomto filmu hovořílo také v televizi ve zpravodajství CNN a jinde, protože to způsobilo tak velký ohlas, že se o něm opravdu hodně mluvilo.

Popravdě nevím, co si přesně o tom filmu myslet. :) Nábor sekty to být může (zejména podobný film Secret), ale ne proto, že by tam zmiňované věci nebyla pravda nebo velmi blízko pravdě.

vychází v ČR na DVD: http://www.whatthebleep.cz/wtb/

Lidstvo od stvoření neustále hledá! Bojí se přijmout změnu protože neznámé přitahuje strach . Je to makačka na sobě pracovat,zahodit vžité a také přijmout jiné,uvědomit si jeden veliký celek organizmu , ponořit se do pravé skutečnosti bytí a utopit se v něm .-to je smysl života. Násilí na této planetě je doslova naseto a je potřeba se konečně probudit dokavad je čas.

Moc krásný film, jen tak dál, protože lidstvo tohle potřebuje.!!!!! žehnám všem ,ladi

Do you know that it“s the best time to receive the credit loans, which can make you dreams real.