Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Čtyři cesty, jak na emoce

Stačí strávit deset minut na dětském hřišti a člověku dojde, s čím vším se rodíme. Společné budování hradu z písku nebo naopak jeho boření, přetahování se o bábovičky a s tím spojený výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Emoce střídá emoci.

Paul Ekman, průkopník studia lidských emocí, jich popsal desítky. Člověk až žasne, s čím vším se rodíme.

Když se z dětského hřiště přesunete do kanceláře, domů nebo jinam, kam chodí dospělí, uvidíte často přesný opak. Nejčastěji ticho nebo poklidný rozhovor. Emoce jako by se z nás vytratily. Vytratily? Nebo je pouze umně držíme pod pokličkou?

Potlačením negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Jinými slovy: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát.

Zdá se, že je většina z nás nastrká právě tam. Co je pod pokličkou si ale žije svým vlastním životem. A co neřídíme my, zpravidla řídí nás.

Udělejte si na toto téma malý pokus. Kupte nafukovací míč, nafoukněte ho co to dá a pak ho ponořte pod nějakou pěknou hladinu (myslím, že poslouží i vana). Zkuste vydržet, jak to jen půjde. Až začnete ztrácet síly, pusťte ho. Pravděpodobně vylétne do vzduchu a s ním „moře“ vody. Stejně tak je to s emocemi, které jsme uklidili pod pokličku.

Někteří dospělí se však, stejně jako děti, umějí radovat a smát a také se zlobit či plakat. Nedrží svůj míč pod vodou až do chvíle, kdy ho už neudrží. Jak to?

Zdá se, že to záleží zejména na tom, jak nás s emocemi naučí zacházet v dětství. Jinými slovy, umíme se radovat, stejně jako prožít zármutek podle toho, jak s námi zacházeli rodiče, učitelé a další lidé, kteří se podíleli na naší výchově. Rozumět tomu, jak mě vychovávali (především) rodiče, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím a tomu, jak reaguji na emoce druhých, je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah.

Já jsem za pochopení těchto souvislostí kromě Ekmana vděčný hlavně Johnu Gottmanovi. Právě ten popsal čtyři styly výchovy, neboli čtyři přístupy rodičů, které rozhodují o tom, jak se naučím zacházet s emocemi (svými i lidí okolo mě). Logicky tak hovoří o rodičích a dětech. Za slovo rodič si však můžete dosadit slovo šéf nebo manžel(ka), za slovo dítě podřízený nebo manžel(ka).

Rozumět tomu, jaký vliv na nás zanechala výchova, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah a vůbec život jako celek.

„Tišič“: Těmto rodičům je nepříjemné až bolestné, když vidí smutek či zlost u svých dětí. Negativní emoce považují za nebezpečné a hlavně zbytečné, proto je nutné se jim vyhnout, ideálně je vymazat ze života. Takový rodič nejčastěji ignoruje, snižuje nebo přehlíží negativní emoce dítěte. Velmi často se snaží dítě utišit, uklidnit či rozveselit tím, že odvede pozornost. Např. takto:

  • „To nic není. Nemáš důvod být smutný.“
  • „Hele, podívej se támhle, jak se ta holčička usmívá.“
  • „Nebuď smutný. Neboj se. Neplač. Tak už ticho.“
  • „Maminko, tak tohle není naše holčička. Naše Janička takhle nepláče.“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že rodiče ignorují a přehlížejí jeho city. Naučí se, že pocity smutku nebo zlosti jsou „špatné“ emoce a ty je nutné je rychle vyřešit. Nenaučí se, jak s nimi zacházet, a v dospělém životě má potíže s vlastními pocity rozčilení.

Následky:

  • Naučíme dítě potlačovat jeho negativní emoce. Potlačením negativních emocí ztratí část emocí pozitivních. Odnaučí se plakat = odnaučí se smát.
  • Dítě se odnaučí chodit za rodiči (a v dospělosti za svým partnerem nebo přáteli) se svými emocemi. Vztah ochládá a kazí se.
  • Dítě se odnaučí důvěřovat svým emocím.
  • Sníží se celková sebedůvěra a sebeúcta dítěte.

„Kritik“: Stejně jako u ignorujícího stylu tišiče jsou pro tyto rodiče negativní emoce nepříjemné. Dokonce je považují za nebezpečné. Nejčastěji od svých rodičů se naučili, že vyhrůžka a trest jsou nejefektivnější cesty, jak toto nepřijatelné chování vymýtit ze života. Např. takto:

  • „Přestaň se tak chovat. Nemáš žádný důvod se takhle tvářit. Nikdo nechce být s takovouhle náladou holčičkou.“
  • „Dost jsem řekla. Jestli nepřestaneš, tak uvidíš!“
  • „Už jsi velká holka a velký holky nebrečí.“
  • „Přestaň se takhle chovat, starší brácha se takhle nechová!“
  • „Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že s ním něco není v pořádku, když cítí smutek, rozčilení nebo vztek. Kritizují nebo dokonce trestají ho za emoce jako smutek nebo zlost i v případě, že ty emoce nikoho neomezují.

Následky:

  • Děti mají potíže důvěřovat svému vlastnímu úsudku.
  • Pravděpodobně vyrostou s pocitem, že s nimi není něcov pořádku.
  • Pravděpodobně budou trpět nedostatkem sebedůvěry.
  • Budou mít potíže regulovat své emoce a řešit vlastní problémy.
  • Budou mít potíže s koncentrací, učením a navazováním a udržováním vztahů se svými vrstevníky.

„Laissez-faire„: Tento styl praktikují často rodiče, kteří na vlastní kůži zažili autokratickou výchovu plnou výhrůžek a trestů. Věří, že emoce jsou přirozenou součástí lidského života. Svým dětem dají naprostou volnost v jejich vyjádření:

  • „Jen se vyplakej, to pomůže.“
  • „Jestli chceš křičet, klidně křič.“
  • „Ok, ať je po tvém.“
  • „Mně to nevadí, cokoli chceš dělat, je v pořádku.“

Jak se cítí dítě:

Dítě se cítí svobodně ve vyjadřování emocí a ví, že je přijatelné vyjadřovat svou radost stejně jako smutek nebo zlost. Chybí mu ovšem vedení v tom, jak si s některými emocemi poradit. Tj. naučí se, že vyjadřovat emoce je správné, ale nenaučí se, jak je správně řídit.

Následky:

  • Často chybí schopnost uklidnit se v případě rozčilení, smutku nebo nazlobení.
  • Často problémy s koncentrací na učení se novým věcem.
  • Často obtíže s rozpoznáním společenských zvyklostí a tím vznikají problémy s navazováním vztahů.

„Kouč“: 1. Dokáže rozeznat, o jakou emoci se jedná. 2. Chápe emoce jako příležitost se s dítětem sblížit. 3. Empaticky naslouchá a snaží se pochopit, co dítě cítí. 4. Pomůže dítěti emoci pojmenovat. 5. Stanoví hranice a pomůže najít cestu ven. Dva příklady:

  • „Řekni mi, jak se cítíš. To by mě taky asi naštvalo. Ale kopat do maminky, když jsi rozčilená, není možné. Pojďme spolu vymyslet, co jiného můžeš dělat, až se budeš příště takhle cítit.“
  • „Když jsem byl malý, taky mi bylo smutno, když můj táta odcházel do práce. Když odcházím já, čekají na mě lidi, s kterými potom pracujeme. Jak to uděláme zítra ráno, až budu odcházet?“

Jak se cítí dítě:

Dítě chápe, že pociťovat emoce je přirozené a přínosné. Naučí se je pojmenovávat a rozlišovat. Pochopí, že jeho práva končí tam, kde začínají práva druhého člověka a naučí se tedy emoce správně řídit.

Následky:

  • Zdravé sebevědomí.
  • Schopnost navazovat vyrovnané a upřímné vztahy.
  • Schopnost zpracovat své emoce.

Snad vás ten výčet zaujal. Mně pomohl pochopit mnohé, hlavně ve vztahu k naší tříleté Valérii. Mou přirozeností je „Laissez-faire“ a stanovovat a držet hranice pro mě vždy bylo a bude obtížné – jak při výchově dětí, tak při vedení lidí. Přitom je to klíčová dovednost, pokud od ostatních něco potřebuji a nechci jimi manipulovat.

Jen pro informaci, pokud vás tohle téma zajímá, rozebíráme ho z hlediska vztahů na Lekci tanga. Z hlediska vedení potom na Dannyho parťácích a Dannyho parťácích v praxi.

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Cesta kolem světa
Cesta kolem světa

Začíná v dubnu 2012.

Přihlásit se
Liberalizační leadership
Liberalizační leadership

26.-27.11.2012

Přihlásit se
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

Jak postavit život na
silných stránkách?

Přihlásit se
Svoboda v práci
Svoboda v práci

25.-26.10.2012

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

29.-30.3.12

Přihlásit se
Lekce Tanga
Lekce Tanga

24.-25.3.2012

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • joshi

    diky, tyhle recepty typu „kouc“ mi v praxi nejak nefunguji :)
    ale je fakt, ze kdyz si o tom takhle cteme, tak to nase chovani a pristup k detem ovlivni a neco si z toho vzdycky vezmeme.

    napada mne jeste ceska knizka, kterou jsem vlastne jen proskenoval a necetl, vim vsak ze nekomu se libi. Respektovat a byt respektovan
    http://www.pknihy.cz/knihy/006965/Respektovat-a-byt-respektovan.html

    diskuze ctenaru pro a proti knize:
    http://www.baby-cafe.cz/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&t=3979

  • Jirka

    Souhlasim s Pepíkem, neboť mám také praktické zkušenosti – které, jak se zdá, jsou u každého dalšího dítěte k ničemu. Každá situace je nová a příručkami těžko popsatelná. Nezbývá, než mít dobrou vůli a brát z toho co se kde šustne (třeba jako zdejší šustění) to, co by mohlo být užitečné :)

  • Tomáš

    Zajímavý, že to na vás působí jako recept.

    Pro mě je to popis příčin a následků. Nic víc.
    Jsem výrazně méně zkušený otec, ale sedí mi to jako zadek na hrnec. Když jsem o těchto věcech četl poprvé, měl jsme slzy v očích. Došlo mi, co na mně páchali rodiče a co já nevědomě páchám dál na Valérce.
    Najednou jsem slyšel vlastní kecy typu „Neboj…“, „Jsi velká holka…“, odvádění pozornosti nebo různá ubohá snaha o to, aby nebrečela a neustále se smála. Tehdá se mi změnil pohled na roli táty. Pomohlo mi v tom, že více chápu důsledky toho, co říkám.

  • Svatka

    Být rodičem koučem je asi ideál. Kdo z nás má však zpracované emoce tak, aby uměl vždy všechno pojmenovat, vysvětlit, rozumět? Kdo umí naslouchat a být k dispozici dítěti, když potřebuje a správně mu poradit? Kdo ví, kde končí hranice jeho samého a začínají hranice druhého?
    Někdy se plácáme v tom, jak vychováváme děti. Děláme „všechno nejlepší“, aby se naše děti měly lépe než my a abychom jim nedělali to, co „nám dělali ti naši.“
    Stává se, že člověk odmítá nějaké chování na rodičích a říká si: „Tak tohle, tohle já nikdy dělat nebudu….“ Pak uběhne pár let a přistihne se, že dělá to samé malinko jinak a dokonce i zaznamená, že se u toho stejně tváří. (je dobré se občas zkontrolovat)
    „A tyhle věty….ty používat nebudu…., to tedy ne….“A ani nevíme, jak nám začas padají samy z pusy.
    Když poznám své rodiče, poznám dobře i sám sebe. A s tímto poznáním se něco dělat dá. Pozoruji, že máme častěji větší výčet toho „co ti naši dělali blbě“, než toho, „co dělali dobře.“
    Přijde mi, že výchova je kombinací všech způsobů, které jste popsal. A tím, že na sobě zažíváme důsledky, tím uvědoměním pak způsoby měníme.
    O emocích vždy hezky píše Blackbead.

  • Tomas

    Taky by me zajimal Blackbeaduv pohled. Tim spis, ze je to cerstvy otec…

  • Ales

    Vyse zminene 4 kategorie jsou az prilis podobne kategoriim Virginii Satir, ktera je vyuzivala, velmi uspesne, pri svych terapiich – Placater, Blamer, Computer a Distracter.
    Viz knihy od Virginie Satir, Johna Grindera a Richarda Bandlera

  • Tomáš

    Musím říct, že se tomu ani nedivím, Aleši. Ono těch možností zase tolik není. Protože mi jsou negativní emoce nepříjemné, snažím se druhého člověka (dítě) se buď utišit, seknout/pohrozit, nechat ho být nebo se snažím jeho negativní emoce respektovat a řešit pouze chování.

    A to je pro mě ten objev. Člověk má právo se cítit nasraný, frustrovaný, na dně,… Ale nemá právo kopat (nebo jinak ubližovat) do druhých. Umět oddělit emoce od chování je, podle mě to umění, který díky těmhle popisům lépe chápu.

  • Ales

    „… Člověk má právo se cítit nasraný, frustrovaný, na dně,… Ale nemá právo kopat …“

    Tomáši, kdo určuje na co člověk má a nemá právo? Co to znamená mít na něco právo?

    Apropo, negativní emoce je manifestace nesplněného očekávání. Toto porozumění situaci často objasní.

  • Tomas

    „Tomáši, kdo určuje na co člověk má a nemá právo? Co to znamená mít na něco právo? …“ to jsou paradni otazky, ktery jsem si nikdy nepolozil.
    Dekuju za ne. Myslim, ze je to tema na dobrou debatu.

    Negativni emoce – nenaplnena ocekavani… Nevim, nevim, jak moc to plati. Kazdpodane je na tom strasne moc moudra a pomuze to od spousty spatnych pocitu. Diky jeste jednou.

  • Blackbead

    Tomáši, díky za přizvání do diskuze. Ano, jsem čerstvý otec, takže momentálně na čtení blogu moc času nezbývá.

    Mám teď čerstvou jednoměsíční zkušenost. No a kolísám mezi tišičem a laissez-faire (mimochodem mezi tím kolísají i příručky o výchově kojenců, i když ty současné se spíše přiklánějí do cca 4 měsíců dítěte k tomu tišení). Nevím, jestli to vůbec v tomhle věku jde jinak, styl kouče vzhledem k nutné komunikaci přichází v úvahu až později.

    Kromě toho, že se člověk snaží zjistit (třeba v plenkách) nebo odhadnout, co mimčo trápí, hraje tam roli spousta dalších věcí, od vlastních pocitů (co s člověkem udělá několikahodinový pláč dítěte…) třeba po obavy z reakce sousedů při breku takhle ve tři hodiny ráno. Pak se může objevit i reakce kritika. Což je jen doklad toho, že pokud chci někoho vychovávat, musím se nejdřív vyrovnat se svými emocemi.

    Způsob zacházení s emocemi je jistě velkou měrou dán výchovou a také vzorem chování rodičů (mezi tím by měl být soulad, jinak je to k ničemu), školou, ale nepodceňoval bych ani další vývoj v pozdějším věku, především ve vztahu (vztazích) s životním partnerem.

    Nedá mi nezopakovat tu, co jsem psal už někde na jiném místě na blogu. Potlačování emocí je postupné zabíjení sebe sama. Zní to možná přehnaně, ale věřím, že to tak je. Potlačené emoce způsobují, že nežijeme svůj život, začneme být nemocní a pokud se nevypořádáme my s nimi, vypořádají se dřív nebo později ony s námi. Takže stojí za to zamyslet se nad tím, jakou výbavu dám do života svému dítěti.

    Dobrý barometr je vlastní tělo, které dokáže dát najevo, když emoce a vědomí jsou v rozporu, tj. když si namlouváme, že nám něco nevadí, ale ve skutečnosti to není pravda. Takže když mám nějaký zdravotní problém, zvlášť chronického rázu, stojí za to se zamyslet, co je za tím, zkusit nejdřív uspořádat emoční a vztahovou rovinu a pak teprv užívat prášky.

  • Jakub

    Emoce, má právo, silný, a…… a další silná slova, co mi zůstali po přečtení všech příspěvků v hlavě. Je to síla a trochu mě to zaráží. Podle mě jsou emoce něco, co nás odlišuje. Něco podle čeho se poznáme, podle čeho poznáme jiného, podle čeho chci s tím druhým být a souhlasím plně s Blackbeadem _ nepotlačovat emoce.

    Představte si že jste v jádru, ve vnitř člověk který se chce radovat a smát, a jelikož jste ve skupině „kde se to nehodí “ tak se nesmějete. Jak Vám asi je ? Jak Vám asi bude ?

    Představte si, že jste najednou v parku a válíte se po trávě, lítáte s dětmi, lezete na prolízačky, houpete se na houpačce a lidi okolo, co jen sedí na laviččce a znuděně sedí, se na Vás dívají opovrhlivě protože projevujete svoje emoce _ vy máte radost z krásného dne, z toho že jste s dětmi, se svými dětmi a prožíváte něco společně, hrajete si, a najednou ve vás hlodá malý červík _ „ale ti druzí rodiče to nedělají“ _ NO TAK AŤ. To je jejich volba. Jejich emoce jsou někdě, daleko, hluboko a… oni to přenášejí na své děti. Já a moje děti si hrajeme a vidí, že si táta dokáže taky hrát a že je to normální. A ti dospěláci vás nezajímají, protože zrovna lezete do kosmické lodi a na konci na Vás budou útočit mimozemšťani a pak se budete točit a točit :-) …

    Před týdnem jsem byl s děti venku v lese, ve frektovaném příměstském, a příroda tam zařídila nádhernou 20 metrovou ledovou skluzavku na jednom svahu mězi stromy. No jasně, jezdili jsme po zadku, po břiše, po nohách, spojení do vlaku a hodně se řechtali. Přidal se jeden táta (cca. 36 let) a syn. Okolo šel mladý pár. Klukovi (28-30 let) říkám, zkus to. To zvládneš taky. A jak to bylo dál ……………………………………………………………………………………………. no jasně že jel. Několkkrát a měl velký úsměv na tváři. A jeho slova když odcházel z klouzačky na které byli děti 3;6;11;33;36 let. …. to si to tedy užíváte. TO SI TO TEDY UŽÍVÁTE.

    UŽÍVEJTE SI TO.

    Stojí to za to. Mít emoce je normální, lidské, přirozené a dokonce kdo je nepotlačuje, tak je u mě více ceněný než ten kdo je potlačuje. Ano, občas přijdu do práce smutný, občas s veselou náladou, občas se směju, občas brečím a jsem naštavaný. Ale jsem to já. Následně jde jen o to, ty emoce dobře zvládat, řídit a někdy, někdy být hodný táta, milý partner, dobrý kouč v práci, dobrý bojovník na boxu, a …. člověk.

    Když začneme u sebe, pak to naše děti uvidí a bude to jen dobře.
    Když Vaše děti uvidí, že si jdete povídat se ženou když je Vám úzko, když např. rozbijete hrnek a nebudete hned křičet, když se schoulíte k sobě když je Vám hezky, když se budete hladit když se budete mít rádi _ už to stačí.

    Ať máte hezký den
    BO

  • Tomas

    Krasny veci, panove. Dekuji za ne.
    Inspirovan vami prihodim par uvah – 3 situace.

    Situace 1: Jsem nadseny a chce se mi rvat radosti. Mozna i skakat, valet se se po zemi, libat kolemjdouci lidi. Tohle delaji deti, ktere jsme jeste neochocili. Delaji to i dospeli v zemich, kde projevovani emoci neni neslusne. Zajimave pozorovat reakce lidi zde v USA, kdyz se nase Valerka rozjucha. Vetsinou juchaji s ni. V CR velmi casto pozoruji me jako rodice a mozna si rikaji, coze to mam za spratka (asi stejne, co rika Jakub).

    Situace 2: Jsem nasrany do bela, chce se mi rvat vztekem, kopat do veci a treba i do lidi (v te chvili samozrejme nepremyslim, takze bych kopal do vseho). Co s tim? Nahore jsem se snazil rict, ze citit se nasrany je naprosto normalni soucast toho, ze jsem clovek (musel bych byt zenovy mistr, abych zvladal, co navrhuje Ales). Tj. mam na to pravo. Ovsem nemam pravo omezovat druhe lidi, at uz slovy, revem nebo treba i temi fyzickymi utoky. To je alespon moje filozofie…

    Situace 3: A to je pruser – kdyz ja jsem ten v klidu a nasrany je nekdo druhy. Nevim, jak vy, ja mam problem si nasrani (napr.) me Petry (manzelka) nevzit osobne. Ona je horka hlava, a tak je chvili nadsena a chvili naprdla. Ale protoze moji rodice jeli koktejl kritiky a tiseni, naucil jsem se emoce zatlacit a cim vic tlacim, tim vic pozaduji po ostatnich, aby taky tlacili (samozrejme moje podvedomi to chce…tak uz to chodi…). Tj. ve vztahu k Petre si v ty rychlosti (emoce jsou mega-rychly, ze jo!?) nejsem schopen uvedomit, ze emoce je jedna vec a chovani druha (rozhodne se nechova tak, ze by omezovala me nebo moje prava). To je pro me ta nejtezsi vec. Oddelit to a resit pouze chovani. Nejlepsi ucitele jsou v tom deti – v mem pripade nase Valerie.

  • Svatka

    Mě by zajímalo, když by měl někdo chuť se podělit, jak to kdo dělá, když se děje bod 3 situace, kterou Tomáš popisuje. Jsem klidný, partner uvnitř vaří a já to beru na sebe – osobně. Pak v emocích, které mi vlastně nepatří jedu s ním. Jsou na to nějaké rady?
    Přijde mi nejednoduché nevzít si osobně partnerův emoční stav a umět to oddělit. Blízké vztahy, to jsou lidé, na kterých mi záleží a chci, aby se cítili dobře a já s nimi. Jak si to tedy nebrat osobně a zůstat nadále klidný, protože před tím jsem přece byl?

  • Jakub

    Dneska jsem otevřel maily. Bylo tam několik pracovních, několik osobních. Reagovali tam lidi na peoplecomm, tak jsem si to hned přečetl. Pak tam byl mail od kamarádky a příloha: ano, vztahuje se to k emocím, citům.

    Dětské názory na lásku !

    Několik profesionálů se na tuto otázku zeptalo skupiny dětí starých mezi čtyřmi a osmi lety. Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dovedl představit. Přesvědčte se sami:

    Od té doby, co moje babička onemocněla artrózou, nemůže se už ohnout a namalovat nehty na nohou. Tak to za ní teď pokaždé dělá můj dědeček, i když sám má artrózu v rukách. To je podle mě láska.
    Rebecca, 8 let

    Když vás má někdo rád, vyslovuje vaše jméno tak trochu jinak. A tak prostě víte, že vaše jméno je v jejich ústech v bezpečí.
    Billy, 4 roky

    Láska je, když si na sebe dívka nastříká parfém a kluk použije vodu po holení a pak si spolu vyrazí ven a jeden druhého očuchávají.
    Karl, 5 let

    Láska je, když jdete na jídlo do restaurace a dáte někomu většinu svých hranolků a nechcete na oplátku žádné z jeho porce.

    Chrissy, 6 let

    Láska je to, co vás nutí se smát i když jste unavení.
    Terri, 4 roky

    Láska je, když maminka udělá kávu pro tatínka a usrkne, aby se přesvědčila, že dobře chutná.
    Danny, 7 let

    Láska je, když se s někým stále pusinkujete. A až pusinkování, přestane bavit, tak pořád chcete být spolu a víc spolu mluvit. Moje maminka s tatínkem jsou takoví.
    Billy , 7 let

    Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se.
    Bobby, 7 let (Neuvěřitelné!)

    Když se chcete naučit někoho lépe milovat, měli byste začít u kamaráda, kterého nenávidíte.
    Nikka, 6 let (potřebovali bychom o pár milionů více Nikk na této planetě).

    Láska je, když řeknete klukovi, že se vám líbí jeho tričko a on ho pak nosí každý den.
    Noelle, 7 let

    Láska je, jako když jsou malá stará paní a malý starý pán stále přátelé, i přes to, že se už tak dobře znají.

    Tommy, 6 let

    Když jsem hrála na koncertě na piáno, byla jsem na pódiu a hrozně jsem se bála. Podívala jsem se na všechny ty lidi, co mě pozorovali a zahlédla jsem mého tatínka, jak na mě mává a usmívá se. Byl jediný, kdo to dělal. Pak už jsem se vůbec nebála.
    Cindy, 8 let

    Láska je, když maminka dá tatínkovi nejlepší kousek kuřete.
    laine, 5 let

    Láska je, když mamka vidí taťku celého smradlavého a upoceného, ale i tak o něm říká, že je větší fešák než Robert Retford.
    Chris, 7 let

    Láska je, když vám vaše štěně olíže celý obličej i přes to,že jste ho nechali doma samotné celý den.
    Mary Ann, 4 roky

    Když někoho milujete, tak se vaše řasy hýbou nahoru a dolu a odlétávají z nich malé hvězdičky.
    Karen, 7 let (obdivuhodná představivost)

    A na závěr – autor a lektor Leo Buscaglia jednou mluvil o soutěži, kde měl dělat porotce. Cílem soutěže bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Sousedovi od vedle zrovna nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: „Nic, jen jsem mu pomohl brečet.“

    Buďte dětmi celý život, nestyďte se za své city!!!

    MYSLÍTE SI ŽE JE TO NÁHODA.
    JÁ NA NÁHODY NEVĚŘÍM.
    KDYŽ SE TO MÁ STÁT, STANE SE TO.

    A jak píše Tomáš: Nejlepsi ucitele jsou v tom deti.

    Hezký den všem
    BO

  • Tomas

    Tak ty detsky lasky mi vyvolaly pekny emoce!!
    Slzy.
    Kvuli takovymhle vecem (stejne jako ty Marquezovy veci od Svatky) me sem bavi chodit. Dekuju.

  • Šárka

    ach, děkuji, Jakube. dýchala jsem nahlas u čtení těch dětských vyjádření.

    Bleakbeade: v tomto stavu rodičovství TIŠIT, TIŠIT, na sousedy nehledět, taky křičeli, když bylí tak malí, jako vaše dítě. Je to náročné, ale bude už jen lépe :-) Velmi doporučuji knihu : Koncept kontinua od Jean Liedloffové, četla jsem ji, když synovi byly skoro 3 roky, největší účinky může mít při čtení právě v začátcích s mimi. Děti se mají vyCHOVAT, takže CHOVAT, CHOVAT, CHOVAT :-)

    K tématu tohoto článku bych mohla založit časem vlastní blog… psát a diskutovat hodiny a týdny (a brzo budu! :-), i tady jsem toho už napsala hodně. praktické rady a sdílení v rodičovské skupině se děje v Kurzech efektivního rodičovství (výuka zde popsané metody „kouč“). nejpřínosnější je to rodivčovské sdílení skutečných situací :-) tyhle kurzy začnou ve větší míře brzy i po Praze. Praktické a konkrétní body k této metodě najdete v knize Efektivní rodičovství krok za krokem http://www.neoluxor.cz/ucebnice/pro-pedagogy-i-rodice/specialni-skoly/efektivni-rodicovstvi-krok-za-krokem-d3t107221

    Svatko, znám Váš pocit. Já často funguju jako „houba“, jak nasávám partnerovy emoce a naštvání, která nejsou moje. Nemám na to jiné řešení než si uvědomit přesně to, co tady píšete „ty emoce nejsou moje. vždyť předtím jsem byla klidná.“ A TRVAT SI NA TOM! :-)

    přijmout to, že může být naštvaný v situaci, kterou já bych řešila jinak. přijmout, že může být naštvaný, i když mě to zatím ještě ovlivňuje. Přijmout, že mi nepřísluší mu tu emoci se snažit vzít, nepomáhat mu to vyřešit. Přijmout, že ta emoce z pohledu mého partnera k té sitauci patří (že kdybych byla on, s jeho vlastnostmi, hodnotami, výchovou, egem a celou životní situací, jednala bych stejně). Přijmout, že on nemá momentálně jinou možnout než řešit situaci pro sebe rou emocí. Přijmout a věřit, že ta emoce dojde svého vrcholu a odezní.

    a když si toto uvědomím, někdy mi pomůže tu ke mně se vloudivší emoci, kterou jsem odhalila, ze svého těla fyzicky vytřepat (setřást ji z rukou, vyklepat z nohou, silně ji z břicha vydechnout…).

  • Stanka

    Jakub, tie detske nazory na to, co je to laska, su proste nadherne :). Dakujem.

    Tema rodicovstvo je velmi zlozita. Mam dve male deti, takze ma prirodzene taketo veci zaujimaju. Vsetky rady treba brat s nadhladom, zvazovat, pisposobovat veku a povahe dietata, konkretnej situacii atd., ale rozhodne sa oplati byt inym nazorom a radam skusenych otvoreny, lebo aj ked u nas to nemusi presne tak isto fungovat, velakrat predsa len najdeme odpovede na problemy, ktore prave so svojim detmi riesime. A ked uz nie to, tak sa aspon trochu uvolnime, lebo zistime, ze nie sme sami, co take problemy riesime.

    Mne dava momentalne dost zabrat moja 5-rocna dcera – ta starsia. Teda … ono je to tak … ked je dobra, tak je to to najzlatejsie dieta na svete, ale ked sa dostane do svojej problematickej nalady, tak sa sama seba pytam, ci sa moze dieta v takomto veku spravat tak pubertalne. Ja viem, dieta ked sa sprava tak alebo onak … asi tym chce rodicovi nieco naznacit, len to nevie presne pomenovat … ale uf, je to narocne. Aj to viem, ze jej spravanie dost suvisi s tym, ze jej pred rokom a pol pribudla sestricka a samozrejme, ovladam kopec teoretickych rad ako jednat s dietatom, ktore sa s takouto skutocnostou vyrovnava. Ale hold, v praxi je to ovela tazsie ako teoreticky … uprimne povedane, vela teoretickych rad o tom, co a ako, si vie dat clovek aj sam svojim sedliackym rozumom, len nakoniec to vypali inak … lebo aj rodic je len clovek :).

    V zivote vznika tolko roznych situacii pri komunikacii s dietatom a dieta je ovplyvnene tolkymi faktormi, ze nie vzdy je mozne sa na vsetko pripravit. Ved napriklad, mozete ignorovat, ze vase mladsie dieta (babatko) prave place od hladu, len preto, ze vase starsie dieta si vyzaduje vasu pozornost a chce vas mat celu pre seba? A ako mu to mozete dodatocne vysvetlit, dat mu tu pozornost neskor, ked urazene zdrhne ku starym rodicom (nanestastie byvajucim o poschodie nizsie), nekomunikuje s vami, lebo vy ste zly rodic a ono si naslo nahradu vo svojich dobrych starych rodicoch? (to bol len taky jeden priklad z mnohych, ktory ma momentalne napadol)

    Pred par rokmi, ked som bola este bezdetna, ale prve dietatko bolo uz na ceste, bola som na skoleni o vychove deti. Bolo tam povedanych vela zaujimavych veci. S niecim suhlasim, s niecim nie … vela veci sa mi naozaj potvrdilo. Cele skolenie som si plus minus zhrnula do jednej myslienky, na ktoru si vzdy spomeniem, ked uz neviem ako a vzdy to pomoze: „Dieta je len clovek, taky ako kazdy iny. To znamena, ze nebude dokonale a nebude take na ake ho vy budete chciet prerobit. Ma svoju osobnost, svoje slabosti, svoje zaujmy, svoje zlyhania, svoje prava. Toto treba respektovat a pozerat sa nan za kazdych okolnosti s laskou. Vysledky mozno nebudu hned, ale oplati sa cakat.“

    Nechcem aby to vyzeralo, ze chcem rozdavat rozumy. Naopak. Ale je to nieco, co mozem potvrdit, ze funguje. Aspon u nas. Najvacsi poblem mam vsak sama so sebou … pretoze napriek tomu, ze viem, ze to funguje, niekedy sa citim taka vycerpana, ze akosi nemam sil byt trpezliva. Som cholerik a pre tych je priznacne, ze chcu vysledky hned, nie na ne cakat. Nuz, snad to zmenim.

  • Stanka

    Prepacte, ja viem, ze toto je skor tema o emociach a nie o vychove, ale mne v suvilsosti s tym zasli myslienky az sem. Tak mi prosim odpustite, nabuduce snad napisem nieco k veci :))

  • Tomáš

    Šáry, já se těšil, až ze zapojíš… Jak říkáš, tohle je tvoje téma. Tohle miluju: „Děti se mají vyCHOVAT, takže CHOVAT, CHOVAT, CHOVAT :-)“

    Stanko, moc díky za ty dojmy z výchovy! Na to jsme všichni odborníci, ne!? Tak já, s dovolením přihodím pár zásad, kterých se pokouším držet:

    1. Já se snažím především stavět na tom, že dítě je můj partner, ne podřízený. Tj. mluvím s ní stejně uctivě jako bych mluvil s nějakým papalášem. Když jsem k ní neslušný, omluvím se.
    2. Snažím se o důslednost (jak zoufale mě tohle ale nejde!). Když se domluvíme na třech pohádkách, trvám na třech.
    3. Snažím se otrocky vysvětlovat a vysvětlovat, odpovídat a odpovídat (když dostanete otázku „proč?“ šestkát za sebou, někdy už fakt nevíte). Přijde mi to, jako bych furt dokola vyšlapoval stopy do sněhu.
    4. Snažím se ze sebe vyždímat veškerou empatii, abych pochopil, co požívá, když je (ne)šťastná. Zároveň se jí snažím dát prostor si její (ne)štěstí prožít.
    5. Snažím se především pochopit podstatu člověka a lidské smečky. Na základě toho pak balancuji, abych dítě příliš neochočil a nepřipravil ho o vrozenou svobodu, ale zároveň ho vybavil dovednostmi, které potřebuje pro přežití ve stádu.
    6. Snažím se uvědomovat, že jsou v zásadě dvě filozofie přístupu k životu: a) snaha být perfektní, b) snaha být celý. Vyrostli jsme ve snaze být perfektní, a to nám (mně) dělá v hlavě příšerný bordel.

    P.S.: Dvě chytré věty k tématu, o kterých často přemýšlím:
    „V emocích jsme nesvéprávní.“

    „Emoce řídí náš život.“

  • Blackbead

    Šárko, díky za reakci a připomenutí té knihy Koncept kontinua, chtěl jsem si ji koupit a v tom šrumci jsem úplně zapomněl. A za tip na „vyCHOVÁNÍ“ :-)

  • Pumik

    Blackbeade knížku Koncept kontinua si fakt běž koupit a nejlíp hned. Já jí zrovna čtu a myslím, že by jí každý rodič měl přečíst než se mu něco narodí a alespoň něco z ní využil (třeba nepoužívat kočárek, postýlku, oblečení ….).

  • Šárka

    Koncept kontinua je přírodním evolučním zákonům odpovídající teorie, každý si z ní vezme pro sebe něco. Nejde ale zase šmahem všechno, co dnes máme, shodit ze stolu a případně se nutit do něčeho, co nám víc překáží než pomáhá. To je naopak kontraproduktivní v tom, že dětem do dospělosti dáváme vzkaz – až budeš mít děti, budeš muset dělat věci, které ti nejsou pohodlné – a to taky neni to, co chceme.

    Třeba kočárek jsme měli, nešeho chlapáka otesánka jsem coby desetikilové půlroční mímo už fakt neunesla. Jde o to, zamyslet se nad podstatou, odehnat od sebe jako nezkušeného prvorodiče valící se zkostnatělé názory rodiny a okolí, většinou si utvrdit svou intuici a před okolím mít argumenty a sílu si ty „podivnosti“ ustát.

  • oko
  • Jitka

    Ahoj všichni, tato diskuse je moc zajímavá a poučná. A vzhledem k tomu, že mám doma vyCHOVANÉ dva kluky, kteří mne sice již přerostli, ale jsou stále moje děti, tak mám chuť také něco přidat do mlýnku.
    „V emocích jsme nesvéprávní.“
    „Emoce řídí náš život.“ To mi mluví z duše, Tomáši (také mám doma Tomáše syna). Když si vzpomenu na ty velké emoce na písku, když byli malí, to jsem já fakt často emočně neunesla, to bylo pláče a vzteku kvůli kybličkům, autíčkům atd. A ještě více doma, když měli společný pokojíček a spoustu věcí k hraní v něm. Neustále jsem musela řešit rozbroje, hádky a vážné situace, které občas skončily i u doktora. A dnes – je to až moc klidné, to společné žití, každý zavřený ve svém pokoji /to bylo jediné řešení, jak zabránit bitkám o životní prostor/ u svého PC a ve svých virtuálních životech v hrách či na Facebooku. A emoce z nich musím páčit ! Ale co s tím ? To je věc, která mne nyní trápí. Tak si párkrát navštívím vaše diskuse a snad mne něco inspiruje. Mějte se krásně.
    Jitka

  • Jakub

    Jitko, už jen to, že jste se zapojila je moc fajn. Už jste skoro jako synové. Máte vlastní PC, svůj „peoplebook“ :-)
    A ty emoce a prostor synů. Jak sama píšete, jsou sami. Sami ve svém pokoji. Emoce je něco co musíte sdílet. Emoce musí žít z emocí dalších. Emoce jsou něco jako:
    Tvor rodu emocník obecný. Žije většinou v páru. Sameček je emočník obecný, samička je emočka obecná a mláďátka jsou emocinkové obecní. Živý se lidmi.Ale v dobrém. Potřebují nás. Dostanou se do hostitele, cca v období školky, kdy se potkají první lásky, dostanete první baštu co Vám moc nechutná, chcete jít na vycházku za ruku vedle …

    Jsou skrytí, schovaní. Jednoho dne, když ucítí v blízkosti dalšího tvora stejného rodu, začnou se projevovat.. Jejich cíl je, zvýšit adrenalin hostitele, to se jim pak lépe dýchá a rostou a nakonec se jim rodí potomci. Začnou růst když cítí spřízněnou dušičku.
    Jak na ně. Nechat je žít a pěstovat je, Ano. Opravdu. Poslední výzkum dokázal že je dobré, ba přímo povinné chovat si je, mít je. Jak je nemáte, jste na tom bídně. Hýčkejte si je, krmte a ať Vám rostou. Nejraději jsou když je krmíte vtipnými, veselými, krásnými a vášnivými zážitky. Jasně že někdy přijdou i ty neveselé, ale i ty jsou pro ně dobré. Ale ty radostné jsou pro ně chutnější a roste se po nich dvakrát rychleji.
    Jo a vedlejší účinky nejsou. Vlastně jo, hodně známých Vám bude říkat že jste jiná/jiný, a od smíchu bolí úsměv.

    Pořádně se nadechněte a jde se na to :-)

    Hezký den a úspěšné pěstování

    Chovatel BO

  • Lidia

    If you are willing to buy real estate, you will have to get the personal loans. Moreover, my sister usually utilizes a sba loan, which seems to be the most firm.

  • Irena

    „V emocích jsme nesvéprávní.“

    Kéž se nám podaří prožívat emoci a zůstat svéprávným, myslím. Je možné plně prožívat emoci (ať radost či vztek…) a současně si uvědomovat, že je to jen dočasný stav? Myslím, že ano – což neznamená, že se mi to vždycky daří.
    Mojí nejmilejší knížkou na tohle téma je Moc přítomného okamžiku, Eckhart Tolle.

    Už se to tu objevilo: mocným pomocníkem pro komunikaci s vlastními emocemi je naše tělo, jak se cítíme fyzicky.

    Výzva do diskuse: „V emocích jsme si rovni.“

  • Tomáš

    „V emocích jsme si rovni“ – z toho se raduju.

  • Irena

    Já bych se ještě vrátila k Alešovi (8):
    negativní emoce je manifestace nesplněného očekávání.
    Čím víc o tom dumám, tím je mi to bližší: něco chceme, přejeme si, vysníme si … myslíme si automaticky, že ostatní zareagují v souladu s tím, co se děje v naší hlavě – každý máme svoji hlavu, svůj vesmír, oh dear.

    Když jsem protivná, vždycky říkám svým blízkým, to je otrava se mnou, co? A teď si představ, že ty můžeš jít pryč, ale já se sebou musím být pořád!!

    Emoce k životu patří, je to koneckonců zábava. Po TEDx mě k tomu napadá, že schopnost, jak se protivnými obdobími porovnat v nás mohou od mala posílit rodiče trpělivým „olizováním“; nebo jak tu píšete vyCHOVÁVÁNÍM.

    A propos, které že emoce jsou negativní?