Po přečtení článku jsem zjistila, že každý den mám jiný věk. Někdy se chovám jako dvacetiletá a někdy dokonce jako ta padesátiletá. Mám tříletou dceru a když ji pozoruji při našem odchodu, opravdu jí musím závidět. Její pohled do zrcadla mluví za vše. Je sama se sebou spokojená a tváří se dokonce jako carevna. Mě nezbývá nic jiného, než se vrátit do jejího věku. Nebo raději skočit přímo do té „osmdesátky“?

Gabrielo, mam stejny “ problem“. Nase dvouleta dcera zari pri kazdem pohledu do zrcadla, budu se snazit, aby ji to vydrzelo dele nez me. Ja mam vetsinou od vseho trochu. No je to clanek pro zeny, panove maji sice stejne problemy, ale maloktery to prizna.

Naše dvouletá Valérka se na sebe nemůže vynadívat. Valná většina dospělých, které potkávám v životě při pohledu do zrcadla vypustí něco jako: „..no já zase vypadám..“. Škoda. Když jsme malí, líbíme se sobě. Pak nám osatní začnou sdělovat, co si o nás myslí, my přebíráme jejich názory (vesměs negativní) a je to. A pak to trvá 5 – 8 desítek let než se to srovná. Někdy celý život. Není to trochu dlouho?

Moje osmdesátiletá babička se před zrcadlem zastaví, vezme hřeben, učísne vlasy, nasadí klobouk vyráží. Fakt je, že se nezabývá tím, jestli vypadá dobře nebo špatně. Prostě vypadá, jak vypadá. Mé kolegyně mezi dvacítkou a třicítkou vytahují zrcátko několikrát denně (a kolikrát se kontrolují na záchodě nebo ve výtahu!?) a pokaždé si vzdychnou… Bože, já zas vypadám!

Přemýšlím, čím to je, že jako malé děti jsme spokojení s tím, kdo jsme a pak se to najednou zlomí a při pohledu do zrcadla se začneme kritizovat? Není to tím, že malé holčičky si od malička hrají s líčidly svých maminek…? pozorují práci rtěnky, řasenky, pudru na obličeji matky a (jak už to děti dělají) musí to zkusit také. Pak sledují maminku jak při pohledu do zrcadla nadává na to, jak zase vypadá a (jak už to děti dělají) se začnou při pohledu do zrcadla také mračit a říkat: „no já zase dneska vypadám… podej mi rtěnku, ať to trochu vylepším…“ Prostě si myslím, že tu nespokojenost předáváme z generace na generaci. Jak to zastavit? Jde to vůbec?

Babičce je 86 let a je na tom už zdravotně špatně. Když za ní přijedu, pořád říká, že musí. Odpovídám:“Babi nemusíte-jen žijte.“ A ona moc nechápe. Celý život musela…
Říkám jí, že má krásné jméno Alžběta. Reaguje tím, že chtěla být vždycky Eliška. Oponuji jí, proč tedy nebyla celý život Eliška…rozplakala se a já také.

Někdy nestačí celý život, aby jsme zjistili, jaké role hrajeme. A pak nám zbývá na sklonku života jen litovat, že jsme nebyli tím, co nám dal do vínku bůh.