Perfektné. Bol som na jednom školení Dr. Savčenka a jeden pán zo založenými rukami a otrávenou tvárou hovorí že toto jaro je blbé a že zasa bude nasraný lebo mu zmrznú kvetiny a bude musieť kúpiť nové a staré vykopať a že sa poháda zo ženou alebo bude mrzutý a potom bude mať 2 dni tichú domácnosť.. školiteľ sa naňho pozerá a pýta sa kto povedal že to tak musí byť a ako vám to pomôže… Ľudia sú naučený na niečo a myslia si že to tak musí byť bez toho aby sa zamysleli prečo to tak je a ako to ovplyvniť.

Ahoj Martine, není nad osobní zkušenost. Konečně někdo napsal také sám o sobě, upřímně! Moc se mi tvůj příběh líbil, zvláště postřeh s Adélkou. Ano, děti jsou často schopné nás strhnout, protože něco udělají, my jim vynadáme a pak se v nás vynoří otázka, zda jsme udělali dobře. Jak děti usměrňovat? To bych se rád na tomto blogu dozvěděl.
Jinak zkoušet žít den bez negativismu tě může stát dost energie. Tlak tvoří protitlak. Já se momentálně snažím nevkládat žádnou energii do mých negativních vlastností a myšlenek, ale naopak dávat energii jen tomu pozitivnímu a doufám, že tohle „vyhladovění“ negace způsobí její úhyn. Člověk je tím, na co se soustředí. Takže doporučuji: nekrm jí!

Niekde som čítal príbeh o mladom indiánovi ktorému starý indián vysvetľuje že strach a odvaha sú ako dva vlci ktorý sa bijú. Mladý sa pýta že kto vyhrá. Starý odpovedá že ten ktorého budeš kŕmiť. Možno som to čítal aj tu. Už neviem ale je to tak.

Stejně jako „Martinovi“ – (viz komentář z 11:36) se mi moc, moc líbí popis osobní zkušenosti. Děkuji, Martine, že jsi udělal ten výzkum a zkusil vydržet den bez negativismu. Přijde mi to jako věc hodná vyzkoušení pro každého z nás. Díky taky za tu otevřenost a upřímnost!

Moc se mi líbí i fotka – přijde mi, že děti toho negativismu v životě moc nemají (když jim vyjdeme vstříc), ovšem do momentu než je tomu naučíme…

Díky Honzo i Martine za myšlenky

- strach/odvaha – podle toho, koho živím – to je super…

A martinův protitlak jakbysmet. Připomíná mi to jednu diskuzi na Cestě kolem světa, kdy jsme se bavili o posílení silných a oslabení slabých stránek. Jeden z účastníků – Robert Haas – říkal, že zkusí zapracovat jen na těch silných, a že ty slabé se pak postupem času vymizí. Mám pocit, že se mu vcelku daří (??)

Každopádně je to zajímavá strategie – nepotlačovat negativní věci a spíše ze sebe vytáhnout ty pozitivní. A jak říká Martin, ty negativní uhynou našim nezájmem.

Kazda osobni zkusenost je dobra, nakonec, jak pravi moudri, cesta vznika pri chuzi a i cesta dlouha tisic mil zacina prvnim kratkym kruckem.

Myslim, ze Tomas vypichl dulezitou vec – nepotlacovat negativni veci. Za to se velmi primlouvam, to je v konecnem dusledku velmi skodlive a nebezpecne.

Celkove na vec mam trochu jiny pohled. Myslim, ze stoji za to se zamyslet nad tim, kde se ve mne bere ta negativita, z ceho prameni. Moje vlastni zkusenost je takova, ze podvedomi nelze znasilnit a prikazat si, ze budu jen pozitivni. Vznika tim konflikt mezi vedomim a podvedomim, mezi rozumem a emocemi.

Dlouho jsem si rikal, ze se nebudu rozcilovat v aute. Nejakou dobu mi to vydrzelo a pak jsem stejne vzdycky vybuchl. Tak to slo, dokud jsem si nevyresil jine, podstatnejsi a mnohem hloub ulozene problemy a konflikty.

Patrejme po tom, z ceho prameni nase negativni pocity. Kdyz to najdeme a zapracujeme na tom, nebudeme muset plytvat energii na nucene udrzovani pozitivity – prijde sama a s ni zdravi, vyrovnanost a spokojenost.

Dve moje techniky zvládania hnevu.

Na mojom dome mi pri práci sem tam pomáhajú dvaja dosť svojský ľudia. Proste mi ich zvuky, mykania, fuňania liezli dosť na nervy a bol som z nich nervózny. Nakoniec som našiel riešenie. Vždy v duchu alebo aj na hlas poviem Ďakujem ti bože že mi XY pomáha.
Ja sa po tom vždy upokojím.

Tiež sa snažím pochopiť toho človeka prečo to robí a čo si myslí. Napríklad idem v aute a vojdem do tunelu. Všetci chlapi zapnú svetla ale ženskú za mnou to nenapadlo. Tak som na ňu blikol s tým že asi zabudla. No ona sa pozrela na seba do zrkadla namiesto toho aby zapla svetla. Tak som sa zasmial s tým že asi sa pozrela do zrkadla lebo si myslí že sa mi páč a že jej to týmto dávam najavo a pokračoval som ďalej bez rozčuľovania.

Dnes som vyšiel z domu a tak ako každý deň obchádzam činžiak z ľavej strany a idem na električku. Lenže zatepľujú susedný činžiak a tak tam je lešenie a páska aby tam nikto nechodil. Ja som tam išiel aj tak no zrazu počujem ako na mňa niekto kričí „OKOLO!“ a ukazuje prstom. Ja naňho podráždene „Prečo?“ a on „Nevidíš tu pásku!“. Tak som obišiel činžiak a nahnevaný s myšlienkou o čo tomu debilovi išlo. No potom ma napadlo že každé ráno musí naťahať nové pásky ktoré niekto v noci pošklbe. Musí dávať pozor aby na niekoho niečo nespadlo a ľudia si tadiaľ stále chodia… napokon som sa upokojil a aj pocit že mi niekto ublížil či ukrivdil zmizol.

Ako vy riešite svoje deštruktívne pocity a emócie?

Jánovi: Já si, Honzo, snažím všímat toho, že když na někoho ukazuju prstem, na sebe ukazuji třemi prsty (všimněte si, co dělá ruka, když na někho ukazuje). Jinými slovy, když na někoho nadávám, někoho kritizuju, všimnu si těch třech prstů a dojde mi, že nadávám vlastně na sebe. A tak už pár let v podstatě nenadávám a nevztekám se (v porovnání se svou vzteklou minulostí).

I took this photo. Wish I knew what the article says and what the comments are (I speak only English). :)

jonspot