Ono možná to opuštění vztahu kolem čtvrtého či pátého bodu bude souviset i s tím, že je nutné do vztahu hodně investovat a ne si z něj jen brát (hlad, vášeň, konzum, sex… jak bylo uvedeno v článku). Podle mě není každý duševně vyspělý na to, aby si sáhnul do sebe a něco ze sebe vyndal a dal druhému. Bohužel si myslím, že k tomu přispívá i naše výchova či možná naše neochota obecně věřit (v cokoliv, bůh může být jednou z alternativ, kterou já osobně nevyznávám — spíš se cítím být agnostikem. Věřit se dá obecně v lidi, v lásku, v dobro… ale nejsou to všechno jiná jména pro jednu věc?).

Už několik let jsem ve vztahu s Portugalkou a musím říci, že řešíme spoustu ošemetných záležitostí, které pramení právě z jiného chápání světa — spoustu věcí nám přijde tak očividných, že se uvnitř neptáme „proč“ a nakonec zjistíme (i třeba po letech), že každý to chápe diametrálně jinak.

Jinak chápeme i rodinu (ono je to hodně složité to vystihnout a pochopit — podobně jako nevysvětlíte knihu bez jejího přečtení; hodně zjednodušuji). U nás se hodně problémy řeší tím, že se od nich uteče (viz 50% rozvodovost), vztahu se moc nevěří… V Portugalsku lidé obecně věří v katolické pojetí boha a skrze něj vidí, že i do vztahu obecně musí něco dát. Rozvodů je tu minimum (samozřejmě i kvůli tomu, že rozvod není právě jednoduchá záležitost). „Convívio“ (sou-žití) je tu na jiné úrovni, „blízká“ rodina je do pátého kolene; my se občas nepotkáváme ani s přímými bratranci. (Tím nechci říct, že je to tu lepší. Spíš mně obě země přijdou jako extrémy a cítím, že někdy mezi je můj ideál. V portugalském chápání rodiny je pro mě hodně nepřijatelných věcí — třeba že jsou všichni „slepičí prdelky“ bez úcty k soukromí a vědomí si hodnoty času.)

Abych to shrnul: je těžké (nemožné?) dostat se k devátému bodu popsanému výše, pokud člověk ve vztah (sebe?) nevěří a pokud není ochoten investovat sama sebe; něco dát bez očekávání brát nazpět.

P.S. Občas se mi zdá, že slovo „víra“ je mezi lidmi chápáno jako něco hanlivého a „bůh“ přímo jako urážka (pravděpodobně dědictví minulosti). Já v boha (ve smyslu náboženství; konkrétněji narážím na křesťanství, které je podstatným základem naší evropské kultury) nevěřím, ale přesto jsem si nastudoval, co říká a pochopil jsem spoustu lidských pohnutek (třeba těch portugalských). Přijde mi líto, že více lidí nemá snahu a chuť pochopit ostatní — ignorance vede ke strachu, zášti, válkám a takovým těm věcem, co obecně nemáme rádi.

Keď tak nad tým premýšľam, my sme s mužom spolu 18 rokov, za ten čas sme si preskákali všeličo a teraz je Láska to, čo nás spája, cítim to na 9. stupeň, všetko to, čo je pred ním sme už prešli spolu alebo každý zvlášť a potom ešte spolu, sme si už tak blízko, že dokážem z jeho reakcií vycítiť, čo práve prežíva. Ako je uvedené v článku, nie je šťastný pracovný život bez šťastného vzťahu, všetko so všetkým súvisí a aj tieto dve oblasti navzájom spolu súvisia , ako je deň a noc, zima a leto , tak je aj vzťah a pracovný život úzko prepojený, mohla by som uviesť mnoho príkladov, ale to by bolo na dlho… Autor príspevku v komentári zabrdol do otázky viery… viera – to možno chápať aj tak, v čo a v koho verím je každého osobná vec. Nebudem komentovať náboženstvo,ale cítim to tak, že Boh je v každom z nás a všade, kam sa podívame – a to nemám na mysli toho kostolného boha .Veľa ľudí si pletie lásku s posadnutosťou partnerom, čo je dnes očividné nielen u mladých ľudí. Po prvotnej ,,zamilovanosti “ prichádza vytriezvenie a zväčša aj rozchod. Človeku aspoň trochu duchovne vyspelejšiemu zostáva rozum stáť nad reakciami niektorých ľudí. Prídu prvé problémy vo vzťahu a nikomu sa nič nechce riešiť, načo , však si nájdeme nového partnera/partnerku a ideme dál. S takýmto plytkým prístupom sa nikdy nedopracujú k Láske. Používam pojem nedopracujú, pretože cesta k u skutočnej Láske vedie cez rôzne problémy a úskalia, ktoré treba prekonať ako prekážky, zvládnuť ich a pokračovať ďalej. Nie každý to dokáže, ale tí, ktorí sa k nej dopracujú, vedia… Vedia, čo je Láska .

Souhlasím s těmi 9 stupněmi lásky. Jen si myslím, že s ohledem i na osobní rozvoj jedince to nefunguje tak, že 9. stupeň je nirvána a můžem si voddechnout, jsme tam kde jsme chtěli být… Myslím, že to funguje tak, že i třeba z 8. bodu, nejlepšího přátelství se díky vlastnímu rozvoji, okolnostem v rodině, nedostatkem času atd. můžete dostat zase na ten 5. stupeň. I když už máte x-letý vztah s daným partnerem, i když oba chcete problémy řešit, atd. Život není peříčko, a to i na poli lásky :)

Evo rozhodně máte pravdu, že to je nikdy nekončící cesta.  Nedávno mi jedna kamarádka  povídala příhodu, když se rozešla asi po 5 letem vztahu se svým přítelem, že mu kdysi jeden hodný starý pán říkal: “Hezkou květinku máš! Ale musíš ju zalívat, ty trúbo, nebo ti uvadne!!!“ Bohužel nezaléval, příliš si hleděl svého a tak to dopadlo :(  Přitom tuto dívčinu vnímal jako svou životní lásku a přesto nedokázal vnímat všechny ty negativní signály a situace, které jejich vztah postupně zničily.

Pokud byste se chtěli o naší Rodové cestě dozvědět více, tak 19.11. pořádáme besedu v Praze v Toulcově dvoře. Informace o obsahu a možnosti přihlášení naleznete zde: http://www.rodovacesta.cz/2011/09/beseda-o-rodove-ceste-v-praze-dne-1911.html

Já myslím, že těch devět stupňů lásky nejde vývojově za sebou směrem k nejdokonalejšímu. Jsou to spíš různé aspekty a jen některé jsou základní pro lásku mezi mužem a ženou. Tak třeba ty první čtyři body, do nichž patří i očekávání, že partner zajistí naši hmotnou existenci, nejsou jen věcí zkažené konzumní současnosti. V minulosti to ani jinak zařídit nešlo a tahle očekávání byla u ženy naprosto v pořádku, aniž by to bránilo, že vznikne láska. První bod hlad=zamilovanost= chtíč je mužský pohled a vnímání. Ženy jsou nečastěji zamilované především emocionálně. A někteří muži taky. Zamilovanost a romantiku bych očistila. Jsou to mocné stimuly pro transformaci a duchovní růst, možná nejčastější impulsy vůbec. (Těch krásných děl a ušlechtilých idejí, co z tohoto zdroje vzniklo….). Romantika není podle mě konzum a brainwashing určený pro ženy. Vnímám ji jako cit pro krásu, harmonii, dobro…. Jako umění permanentně hledět na svět se zaměřením na to nejlepší, co v něm lze vidět. To je možné a dobré pěstovat celý život i ve vztazích.

Taky si nedovedu představit, že bych mohla navázat vztah s mužem, aniž by tam nejprve bylo přátelství. Když se u jakéhokoliv vztahu nezačíná na úrovni přátelství, pak podle mě nejde ani o  vztah, možná tak o koexistenci.

Nejabsurdnější mi na tom přijde ten předpoklad, že délka vztahu vypovídá o jeho kvalitě a že vývoj vztahu bude mít podobu stoupající křiky ke stále větší hloubce a dokonalosti a že Láska nás čeká po tvrdé práci někde v období konce nebo zralosti života.

A vztahy z rozumu na východě jako lepší východisko? O tom by se též dalo pochybovat. Ti lidé tam nemají moc volbu, jsou postaveni do nějakého modelu, mnohem statičtějšího než u nás. Jsou ochuzeni o možnost vývoje ve svobodném vztahu. Vědomé prožití tří neúspěšných vztahů během tří let může být pro náš duchovní vývoj větším přínosem než dlouhá poklidná léta, strávená v klášteru – takle nějak to píše Eckhart Tolle.

Možná jsou ty východní ženy tak šťastné z toho, že je nikdo nemlátí, že mají jídlo a oblečení a že můžou dvakrát týdně s mužem na procházku, že jim to připadá jako Láska, protože něco lepšího si vůbec nedokážou představit, takže ani nevěří, že to existuje….