Napadá mě, že jedna tvoje akce v minulosti mě taky posunula k rozhodnutí dát výpověď. Divím se, že se tak divíš.

Potreba tohoto druhu seminára už sama avíziuje potrebu zmeny.
Možno len…utvrdiť sa, doladiť sa, objaviť sa, potreba zmeny myslenia, chápania – paradigmata.
Ak nenastane po seminári iné vnímanie situácie v aktuálnej firme, ktoré vyhovuje, tak musí nastať vnímanie inej situácie v inej firme.

Dobrá otázka by bola, či majitel, investor /schvalovač faktúr za vzelávanie / takýto seminár tiež absolvoval, alebo tam posiela ľudí, len aby sa zmenili a „naštartovali“.
Som presvedčená, že ak by majitel – investor bol aj iniciátor seminára a zároveň by sa zúčastnil, nenastala by situácia, že iba jeden, dvaja z nich odchádzajú. A ak aj, tak by im triasol šéf rukou a želal veľa úspechov na ich ďalšej ceste.
Som HR manažér, ale tvrdím všetkým „zamestnanie nie je manželský zväzok“. Ak budeme mať pocit, že ide o partnersvo a nie zamestnanie, to bude ta chvíľa, keď už nehľadáme ale chceme zotrvať.

Myslím si, že je zajímavé, že každého hned napadne, že je to kvůli semináři. Byla jsem na Cestě kolem světa a taky jsem dala výpověď, ale určitě né proto, že jsem byla na CKS. Ba právě naopak, spoustu věcí, které jsme na CKS diskutovali jsem měla možnost probrat s lidma ve svém tehdejším týmu (a nejen s nima) a poslat dál, nechat žít…a nikdo nedával výpověď ani hromadně neodcházel, ba právě naopak. Možná by se občas měli zaměstnavatelé krom indexu nárustu taky zajímat o své lidi v týmu, pak by se možná nedivili, proč někteří odcházejí….

Ivo, to se nedivím, že se divíš, že se divím. :-).
Já neměl ambici se divit, i když to tak nejspíš vyznělo. Jen mě moje břicho navedlo na to, abych to sem hodil k debatě. Zaujalo mě jenom, že ve firmě zaměstnancům zakáží učení se.

Lidem často ke změně práce schází „jen“ odvaha a sebevědomí. A k tomu, aby člověk získal odvahu a sebevědomí občas chybí velmi málo. Aby si uvědomil, kým je a přiznal si své silné, ale hlavně slabé stránky.

Je málo firem, které mají co nabídnout právě procitnuvším lidem. A pokud ten kurz neabsolvují zároveň (nebo předem) nadřízení, těžko mohou pochopit, v jaké situaci je asi ten účastník.

Na semináři jsem nebyl, ale podle popisu a informací z blogu bych to přirovnal k Sokratově jeskyni…

Seminář ukáže, že nemusíme být připotání v tmavé jeskyni. Kdo chce, může jít ven.
Ti, kdo zůstanou připoutáni, nepochopí ty, co odešli ven… A tak je chtějí mít pořád připoutené vedle sebe. (Asi je nenapadne pomyslet na to, co pěkného by zvenku mohli přinést :-) )

Já bych jenom rád řekl, že ten kde tento seminář vede dělá sestsakramensky dobrý job, protože pomáhá úspěšně lidem „vidět a chápat se.“ Závidím.

Otázka zda je to dobře nebo špatně? Určitě jak pro koho a nedá se odpovědět bez ohledu na okolnosti a znalost daného „uprchlíka“. Je totiž možné, že ten člověk prostě dostal lekci, kterou nebyl schopen vyřešit a tak před tím utekl odchodem z práce. Možná se připravil o skvělou karieru, protože generálního ředitele zítra mělo zajet auto a on měl nastoupit na jeho místo, nebo měl nastoupit nový boss, který pro něho mohl být skvělým učitelem. A stejně tak je možné, že ta lekce jej měla naučit říci NE, ať si dělají oni svůj business, já si budu dělat ten můj, ale někde jinde nebo sám. A pokud by neskončil – za měsíc by to narval ve firemním autě do zdi a to z vlastní vůle…. Takže firma pak může být vděčná Tomášovi :). No a bez legrace v neposlední řadě: pokud z firmy odejdou lidé, kteří zvažují odchod, je to pro firmu jedině dobře. Je velice pravděpodobné že tito lidé byli naprosto marginálně prospěšní (možná by i škodili) protože jejich motivace musela stát za bačkoru. Takže firmy by měli být vděčné, že Tomáš pomáhá v jejich ozdravění. Prostě – nikdo nevíme jak „ten příběh končí“, takže co je dobře a co špatně? Na místě Tomáše bych se ale zamyslel nad tím, zda není vhodné upozornit lidi na seminářích na to, že odchod je krajní alternativa a že situace „nemám co ztratit“ může znamenat sama o sobě obrovskou změnu a šanci pro spoustu legrace a dobrodružství (podvratné činnosti…třeba kreativita, která je jinak zakázaná) a to ať je člověk v jakémkoliv oboru méně či více etickém. Nakonec, do té doby dokud se budeme vymlouvat na vnější okolnosti, bude to důkazem toho, že je před námi ještě určitě nějaká „duchovní cesta….“ – že jsme v nerovnováze.

Děkuju moc za všechny ty postřehy. Přihodím pár dalších.

1. Ve firmě, kde viseli zaměstnanci na nástěnce jsme došli ke stejnému závěru jako Jakub. Pomáháme tím vlastně „čistit“ firmu od zabržděných lidí. Od lidí, které práce nebo častěji firma nebaví. To byla naše tehdejší interpretace.

2. Existují i u nás firmy, kde po našich seminářích nikdo neodchází. Maximálně se stane, že si občas někdo domluví v práci třeba 6 měsíců prázdniny nebo menší úvazek, aby si produmal život. To jsou firmy, pro které jsme vhodní.

3. Bývaly i v našich zemích doby, kdy mnozí chodili do kostela. Měli tak čas na sebe, na rozjímání, srovnání si myšlenek. Dnes chodíme do nákupních center a čas na rozjímání si už málokdo udělá. Myšlenky si však žijí dál svým chaotickým životem. A když si pak někdo sedne třeba na seminář, který pokládá otázky, ptá se na to, co je v životě důležité, na to jestli v práci dělá co ho/jí baví a naplňuje,… člověk si srovná myšlenky a může se stát, že mu/jí dojdou nepříjemné souvislosti. Jedno z řešení je potom odchod.

4. Trvale mě leká míra v jaké se dnešní manažeři chovají k zaměstnancům jako ke zdrojům nebo k dětem. Říkám si, jak si vůbec můžou dovolit svobodným lidem něco zakazovat. Já osobně velmi těžce toleruji, když naší Valérii zakazují ve školce. Ale jsme různí. Jsou lidé, kteří si zakazovat a přikazovat nechají líbit. Ovšem tenhle mail přišel z firmy, která na mezinárodní úrovni staví na pricipech svobody. Tak mě vždycky trochu vyleká, když do toho česká odnož vloží naší starou známou autokracii. Mimochodem z toho mě zabolelo břicho. Z toho zneužívání moci ve firmě, která má v hodnotách napsanou svobodu a rovnost.

Osobne si myslim, ze je to tim, jak je clovek utvaren svym okolim.

Zamestnanec uz delsi dobu pred seminarem interne citi, ze to v praci neni ono. Okolo sebe ale vidi, ze ti druzi funguji stejne jako on a tak nema odvahu do toho prastit a jit delat neco jineho.

Na seminari si ale otevrene prizna, ze to tak jak doposud funguje mu opravdu nesedi. A tim ze vidi nekoho jineho, komu se podarilo krysi zavod pretnout a zacit fungovat jinak, tak ziska interne jistotu, ze on to zvladne taky.

Mě to připadá nanejvýše přirozené. Člověk na cestě, který hledá, tuší, že chcce něco jinak, že chce něco lépe. Seminář je k tomu nejspíš postrčí, ale semínko určitě klíčilo už dříve. Řekl bych, že je to spouštěcí mechanismus něčeho, co v těch lidech bylo už před tím – a tím je odhodlání ke změně, otevřenost novým myšlenkám a způsobům. Jistě se může stát, že seminář někomu teprve jak se říká otevře oči a je-li povahově impulsivní, dá výpověď ze dne na den… .

Vůči firmě je to možná trošku nefér, a z pozice toho, kdo to schválil trochu palčivé – zaplatil jsem dobrém zaměstnancí školení, o kterém jsem doufal, že zlepší jeho schopnosti, a on mi vinou toho uteče?! Sakra, to jsem šlápl vedle. Nicméně svědčí to o tom, že zaměstnancům něco cenného chybí.

O firmě může říkat: jsme organizace starého typu, žaludková firma:)

Jesltli to bolení břicha není z možnosti, že někdo takhle náhle změní svůj život a podíl na tom nesete Vy. Samo sebou, zodpovědnost za svůj život má každý sám, ale nestalo se někdy, že přišel mail podobného znění?

„Ahoj Tomáši, pod vlivem myšlenek atmosféry kurzu jsem dal výpověď v práci. Nyní po roce jsem na tom opravdu bídně, bylo to chybné rozhodnutí, zpackal jsem si život. “

Další věc, která mě napadá: „Tomáši, umíte opravdu dobře motivovat lidi:)“

Taky jsem se rozhodl poslechnout svojí intuici a odejít z práce. Od té doby chodím po pohovorech a zdá se mi, že kultura efektivity, open spaců a jiných vymožeností je všude.

Kéž bych našel personálku nebo firmu, která nechá své lidi tvořit a nemá na každého zaměstnance 4 kontrolory (pod hlavičkou „protikrizová opatření“).

R

Radku, jestli to nebude tím, že hledáš „práci“?! Myslím si, že při „hledání práce“ člověk (už z podstaty té činnosti) bude narážet na personalisty a náboráře, kteří hledají „správný šroubek do správné díry“. Prosévají životopisy jako by v kupě písku hledali šutr té správné velikosti, barev a tvarů.
V mém okolí až moc lidí hledá „práci“. Jak málo lidí si namísto toho umí hledat povolání!? A že tyhle dva světy jsou jako den a noc.

Těžko v komentáři popsat, co s tím. Já za klíčové považuji toto: Podstata slova povolání je ve „volání“, tj. člověka něco volá. Tj. ptám se, co volá tebe? slyšíš to „volání“? nebo upřednostňuješ prestiž (tj. to správný místo se správným ohodnocením)? Práce (ta, kterou hledáme) na druhou stranu je něco, co se musí. A když se to udělá tak za to člověk dostane zaplaceno. A možná uznání druhých. Ale pocit naplnění? Štěstí? To přijde z povolání. Ne z práce.

Takže já jsem dnes dala výpověď na hodinu. Prostě to nejde. Takhle v té práci, to nejsem já. Dávají malou výplatu a já si sama sebe cením.
Chápete, zaměstnavatelé platí lidem málo, ale hlavně spoustě z nás zaplatí hlavně za to, že TO nejsme my.
Když se najdeme, zaplatíme se přece sami. Líbí se mi můj život. Teď budu doma a vše se zase srovná do stabilnější frekvence.
Myslím, že ti, kteří jsou bez práce, mají ohromnou výhodu – čas vše si srovnat v hlavě a klid na plán do další cesty.
Ono se jakoby NIC neděje, ale čeho se bát, když i to NIC má cenu?

Tomáši, nezapomeň – prosím – odpovědět Damarenovi (11) na jeho otázky na tělo! DÍKY…

Jestli jsem někdy dostal mail, že si někdo díky našemu semináři zpackal život? Nedostal.

O většině toho, co naše setkání lidem dala i vzala jsem se nikdy nedozvěděl. Zaprvý si o to neumím říct a za druhý není zvykem v našich zemích k někomu přijít a říct, co si myslím o jeho práci, chování,…

Odpověděl jsem nebo si myslela jinou otázku?

Taky jsem pracovala v jedne mezinarodni potravinarske firme, kde jsem potkala Tomase :) …
Vzpominam si, ze jsem chtela navrhnout jednomu zamestnanci jako rozvoj externi coaching a bylo to zamitnuto, ze pry lidi co dostali coaching odchazeli, tak se to prestalo davat :)

Zaplatili mi kurz coachingu, abych to mohla delat interne … a ja jsem odesla :)

Tomáši, no – ona je tam ještě druhá otázka o té motivaci :-)
Jenže ze tvé první odpovědi cítím odpověď i na tento dotaz…
Díky za to co děláš a jak to děláš!

Nedávno jsem si potřebovala nutně v centru Prahy odskočit. Zašla jsem do nejbližší restaurace a na svoji vyslovenou prosbu čekala obvyklé otrávené nebo povýšené „No jo“. Jenže barmanka se na mě mile usmála a odpověděla: „No samozřejmě, proč se ptáte, je to po schodech dolů!“ I prostředí tam působilo JINAK. Tak jsem se jí zeptala, čím to je. „Dva roky jsem pracovala ve Státech…“

Mám podobnou zkušenost s tvých seminářů. Naše firma pravidelně pořádá osobní rozvojové programy a na tom posledním si přednášel ty. U nás se říká, že část lidí po kurzech vždy dělá razantní změny. A letos se tomu zase opakovalo. Lidé se po kurzech kladou otázky o štěstí v práci a o tom, že život je krátký. Posledně si říkal, že ti chybí cca 13000dní … Jeden tvůj blog se jmenuje vědomý bussines. A to si myslím, že lidem chybí. Radost z práce a odvaha si pro radost dojít. Vlád´a

Mně by zajímalo, kolik lidí odešlo z práce po absolvování těchto kurzů vědomě? Věděli proč chtějí odejít? Nebo bylo jejich rozhodnutí opustit práci jen na základě nadšení pro myšlenky štěstí a počtu konce dní v životě?
Měli v té chvíli mapu na cestu, jednali vědomě? Nebo jednali pod vlivem emocí?
Zajímalo by mně, kolik jich našlo větší spokojenost a kolik z nich se potácí a hledá stále větší štěstí? A co to štěstí vlastně je? Vědí to? Našli to?

Svatko, já to mám v pohodě sama se sebou, ale kdyby jste viděla mé okolí. Reakce toho, že jsem ZASE bez práce-hrůza. A to přijela tchyně a tvrdě začala. Co jako budu dělat až ona tady nebude a že si mám říkat slovo MUSÍM apod.

[16] Takže vyčítavý mail ještě nepřišel, to je dobře:) Protože ikdyby se takový člověk našel, co výrazně klesl po impulsivní akci pod dojmu ze semináře, těžko může přičítat zodpovědnost za své činy někomu jinému, než sobě.

Tou otázkou jsem spíš myslel to, jestli semináře nemůžou působit jako zvláštní motivační nabuzení, ze kterého potom lidé vystřízliví jako po drogách a v kocovině si řeknou: „Probůh, co jsem to vyvedl“.

Chápu, že zeptat se po čase „jak se ti po kurzu vede“ je těžké, opravdu se to nenosí.. ale není to škoda? Vím, že se člověk obává uražené ješitnosti, proto si raději nechá zpětnou vazbu pro sebe, ale sám Tomáš někde na blogu píše, že se mu zpětné vazby nedostává, jak by si představoval, a i kvůli tomu píše tento blog…

Co takhle lidi na semináři po skončení vyzvat – za nějaký čas se ozvěte, jak se vám vede, stačí pár řádků; nebo po roce poslat hromadný mail s podobnou výzvou.. Taky by mě napadaly stejné otázky, jaké klade Svatka [20].

Bývaly doby, kdy jsem na konci kurzu rozdal formulář a požádal o líbilo/nelíbilo. Pak jsem se v závěru zkoušel ptát a psal to na flipchart. Pak jsem poslal mail a požádal o vyplnění web-formuláře. Zkoušel jsem psát po měsíci i po roce…

Moje zkušenosti jsou ale dost smutný. Na konci semináře mi lidi tvrdí, že se potřebujou zamyslet, že je to moc rychlý, a že moc tlačím. A když se zeptám s odstupem tak už neodpoví, protože toho prý mají moc (mluvím o většině).
Ale tíhnu k tomu vrátit se na začátek a zase se ptát všech na závěr. Díky za tyhle otázky a návrhy. Je to pro mě cenný. T.

Ale to je logické – ostatně ono by bylo zajímavé porovnat aktuální feedback lidí po ukončení kursu a po nějaké době si ověřit, co z toho zbylo po konfrontaci s praxí.

Taky myslím, že vyplňování dotazníků je vždy odsouzeno k minimálnímu úspěchu – můžeš se snažit sebevíc a mít sebezajímavější kurs, ale i tak bude mailový či webový dotazník většinu lidí obtěžovat, si myslím. Nezkoušel jsi třeba po nějaké době pár účastníků obvolat či navštívit? Je to sice časově i finančně náročnější, ale ten osobní kontakt dá podle tolik, že to ve srovnání cena/výkon jednoznačně předčí jakoukoli psanou formu.

24/ Obvolat, navštívit… Bacha, dochází k dojmu, že ty lidi potřebujeme…

25: No a ne? Tomáš je přece potřebuje k tomu, aby zjistil, co jim ty kursy doopravdy daly, jak jim pomohly – jinak řečeno jak moc Tomáš splnil to, co si usmyslel.

Já mám z průzkumů dělaných osobní formou výborné zkušenosti – jak pro tázaného tak pro tazatele je ten přínos nesrovnatelný s jakýmkoli dotazníkem a ani ten čas nikoho moc nebolí. Ale samozřejmě nechci Tomášovi kecat do řemesla, spíš mne zdejší diskuse strhává do takového „brainstormingu“ ;-)

Díky za jakýkoli brainstorming na tohle téma…
Ve zpětný vazbě vidím jeden mikro-průser. Realitu máme tendenci hodnotit ze svýho úhle pohledu (jak jinak :-)). Pokud někdo dělá věci i malinko jinak než je „normální“, dělá mnoha lidem v hlavě „bordel“. To je trochu i můj případ, myslím. Ten bordel mnozí nepoberou a sahají pak po nálepkách typu blbost, nesmysl, neexistuje, nefunguje, sekta, debil. Bývaly doby, kdy jsem si některý tyhle značky bral příliš k srdci a nedělalo mi to dobře. Viklalo mě to v prošlápávání vlastní cesty. Tlačilo mě to zpátky do konformity a stáda. Možná i to byl důvod, proč jsem se přestal na ZV ptát.
Ale teď začnu. Tahle debata mi v tom pomohla. dík.

No to je právě na zpětné vazbě asi nejtěžší, že nejvíc dopředu posouvají právě negativní reakce … Ostatně to že byli účastníci schopni napsat takové věci je svým způsobem obdivuhodné, mohli by si to mrmlat jen tak mezi sebou, do dotazníku napsat formálně „líbilo se mi to“ a to by Ti fakt nijak nepomohlo.

ZPĚTNÁ VAZBA: Po kurzu Úvod do koučinku nás lektor poprosil, abychom mu věnovali další čas a vyplnili ZV, kterou nám pošle mailem – za dva dny mi přišel dobře připravený dotazník a ani trochu mi nevadilo věnovat mu 40 minut. Naopak; musela jsem se u něj zamyslet a zpětně jsem si sama uvědomila další řadu věcí.

K TÉMATU: Jestliže firma posílá své lidi na semináře a oni pak odcházejí – není to výzva něco podstatného změnit? Obrací se někdy firmy na PeopleComm, aby pátraly, proč se jim to děje?

Myslím si, že autentická spätná väzba vychádzajúca z úprimnej výpovede je dar. Pozitívny feedback utvrdzuje, posilňuje a dáva energiu, negatívny inšpiruje, posúva, poskytuje priestor pre zmenu. Vlastne obidva posúvajú každý svojim spôsobom.
To čo sme sa naučili a získali hodnotíme zo svojho pohľadu, vychádzajúc zo schopnosti vlastnej sebareflexie, cez prizmu doterajších skúseností aj cez očakávania od seminára – a tie môžu byť aj nerealistické… Ak sme si zo seminára odniesli posúvajúce informácie a inšpirácie, sme spokojní, ak sme od seminára očakávali viac, alebo niečo, čoho sa nám nedostalo, odchádzame nespokojní… Spätná väzba obsahuje vždy subjektívny rámec – teda odráža toho viac,než len kvalitu, úroveň seminára či facilitátora. Myslím si však, že každom prípade je inšpiráciou… Môj pohľad motivovaný rastom a rozvojom predovšetkým seba ale aj druhých ma naučil, že spätná väzba (sebareflektívna aj reflektívna) je dôležitým článkom každej činnosti napomáhajúcim k uceleniu procesu.

A ešte – tiež mám osobnú skúsenosť, že niektoré otázky z feedbackového dotazníka seminára boli tými „osobnými“ puzzles, ktoré v tej chvíli neuveriteľne zapadli a Heuréka… došlo mi :-))

#29: To je dobrá otázka. S pár firmama jsme to zkoumali. A věřím, že budeme víc.

Jinak, jak říkáte hlavně negativní (co jinak?) nás může posunout. Pozitivní (co
dál?) je prima. To pohladí, utvrdí, ujistí (a toho není nikdy dost).

Nebyl problém u těch dotazníků v jejich délce a podobě? nebyly moc ukecané, dlouhé, obšírné, úřední?

Viděl jsem dotazníky, které bylo radost vyplňovat, i takové, nad kterými se člověk vztekal, když se snažil pochopit, co se po něm žádá a po půl hodině oroseného čela raději zlostně zahodil.

Myslím takový rozdíl, jaký je u těhle dvou verzí úředního dopisu:
http://ottocopy.posterous.com/z-moci-partnerske

Doufám, že jednou se k nějaké fungující formě ZV dostaneš:)

Můj největší „problém“ s ZV po kurzech byl ten, že mi lidi začali tvrdit, že těsně po skončení neví, že potřebují, aby se jim to rozleželo. Tak jsem se začal ptát po, ale to zas odpovídalo tak 20%. Tak jsem s tím na chvíli sek.

Formulář jsme měli vždy primitivní nebo žádný.

Tomáš poraď, píšu sa tu také veci ako nechápem ako niekomu môže niekto zakazovať čo má robiť veď je slobodný človek. Ja s tým plne súhlasím no môj problém je v tom že som v armáde a odtiaľ sa len tak dostať nedostaneš a keď „nevykonáš “ môžeš si isť aj posedieť na niekoľko rokov. To je len v skratke ako sa niektorý ľudia citia, keď by aj chceli podnikať a biť úspešný ale zákon dokonca v demokracií im to neumožnuje. A je sa len tomu zákonu potajomky smejem že ako môže kvalitne fungovať taká „firma armáda“ keď si tam na silu necháva ľudí ktorý nemajú záujem. V civilnom podniku pri takomto prístupe by to už dááávno krachlo. Tak takto funguje náš štátny aparát za pomoci našich daní produkuje nekvalitné systémy a dáva si radiť od nejakých „lacných ekonómov a managerov“ za drahé penieaze samozrejme zas z našich daní. Podobné od základu nefunkčné systémy si platíme v celom štátnom aparáte školstvo ,armáda, polícia …… Samozrejme z médií ústamy politikov to vypadá ako dokonalá najdokonalejšia sinfónia len aby ľudí namotivovali aby im na tieto inštitúcie a ich sinfonický systém riadenia ľudia „dobrovolne“ aj keď pod hrozbov zákona za vyhýbanie sa daňovej povinnosti prispievali.
Chcem slúžiť ľuďom a samozrejme tým najlepším spôsobom to je môj cieľ a v podstate v armáde by som tento môj cieľ mal mať splnený no s toho čo som napísal vyššie si urobte názor či to tak …..

S armadou nemam vubec zadny zkusenosti. Vzhledem ke svemu presvedceni bych v takove organizaci nemohl fungovat. Tak ani nedokazu poradit :-(.