Hehe, to mi připomíná, jak mě mamka naustále honí, že mám mít přece POŘÁD u sebe mobil, protože CO KDYBY NÁHODOU někdo něco chtěl..
A tak se střetáváme v našem naprosto rozdílném vnímání života, kdy ona chce abych byla neustále na příjmu (což ve mně vzbuzuje jakési permanentní napětí, protože co kdyby, že jo..), a já se tím zas nechci nechat svázat..

jj, dnešní doba si to asi vyžaduje – mít stále něco na práci. Ještě že jsou ty víkendy a dovolené, kdy se dá žít aspoň trochu „spontánně“ .

Prima téma, ráda jsem se nechala unášet do vzpomínek. Taky jsem to měla tak, že jsme vyrůstali banda asi 10-ti dětí ze 4 zahrad okolo. Vždycky byl někdo venku nebo doma. Pamatuju se, jak v první třídě k nám chodila sousedka z „o patro níž“ už v 6 hodin, v pyžamku s aktovkou a oblečením v náručí, a užívaly jsme si to ráno spolu, protože její mamka chodila do práce (moje v mé první třídě ještě ne).

Taky mi ta spontánnost u mých přátel chybí, a tak je často vyvádím z naplánovaných časů, protože volám den nebo dva dopředu. Někdy je to chaos, sehnat, kdo s náma pojede na výlet, ale vlastně se mi to líbí. Často volám přátelům, jestli u nich můžeme „dneska nebo zítra“ nocovat, můj muž je dodnes nervózní, když nasedám do vlaku směr Praha a ještě nemám domluveno, kde budu tu noc spát. Ale já vím, že se vždycky s někým domluvím (i když včerejší koncert Depeche v Praze mi dost spolehlivých nocležních míst obsadil hlídacíma babičkama :-).

Fakt je, když o tom teď přemýšlím, že tenhle chaotický způsob je mnohem živější než „diářovaná“. A propos, diáře. Poprvé v životě nosím u sebe nádherný diář – barevný, s obrázkama a citáty od Paola Coelha (vždycky jsem mívala nějaký nudný managerský nebo drobný nenápadný). Původně jsem si myslela, že jej budu používat jako klasický diář, co kdy kde – jenže – to on by zůstal téměř prázdný… a tak s ním sdílím svá náhlá hnutí mysli :-)

Hahaha, ja se treba vcera spontane vozral :D A i dnesek mi nejak spontane ubiha…

Zkuste dát do googlu populární zkratku „GTD“ – getting things done a vyjede vám 108 000 000 odkazů. Zkuste dát „getting things undone“ a dostanete 168 000 odkazů nebo přesnější „leaving things undone“ a je to 475 000 odkazů.

Na téma umění nicnedělání mě velmi ovlivnila kniha Důležitost žití (Importance of living) http://www.peoplecomm.cz/solotrip/knihy.php?str=8
která má v podtitulku „The art of leaving things undone“ neboli umění nechat věci jen tak být. Je to práce z roku 1937. Už tenkrát to bylo žhavé téma.

To byly casy, kdyz se jen zapiskalo pod oknem. :)

Tenhle spot mi opravdu mluvi z duse, super tema. Casto si pripadam podobne..

Jeden kamarád má dvě holčičky. Bydlí v jednom pražském satelitu. Obě chodí do školky. Každý den mají kroužek. Přiznám se, že jsem žasl údivem, když jsem poslouchal ten výčet: pondělí flétna, úterý keramika, středa kreslení, čtvrtek angličtina, pátek tanec. Mám dojem, že jejich maminka by si mohla zřídit taxislužbu.

Připomíná mi to příběh, který jsem četl ve http://en.wikipedia.org/wiki/The_World_is_Flat – v jedné americké škole se učili čínské, indické a americké děti. Američtí rodiče chodili za učitelem a prosili, ať jim nedává tolik úkolů. Ať mají nějaké dětství, říkali. Indičtí a čínští rodiče chodili úplně s opačným přáním: „Naše děti mají moc volna. Naložte jim! Musí makat! Prosím, dejte jim další úkoly.“

A já mám dojem, že spousta mých známých volí čínskou/indickou cestu. Asi je to logické. Máme dojem, že jsme pár desítek let zameškali, a tak se to snažíme dohnat.

Nevím, nevím… Myslím si, že to hlavní, co můžeme dětem poskytnout je bezstarostné dětství. Možná je to hodnotnější věc než honička za úspěchy nebo zážitky…

… ono je to tezke rozlousknout; rici co je lepsi. Na jednu stranu bezstarostny zivot (at uz to znamena cokoliv), na strane druhe rozvoj dovednosti a znalosti ma pro mne osobne taky vysokou vahu.

Zjišťuji, že spokojený život tkví hodně v rovnováze, tj. ve správné míře věcí, činností,… Myslím, že „100% být“ není ta nejlepší cesta, stejně jako „100% dělat“. Řekl bych, že kouzlo tkví v nalezení té správné míry, která je velmi, velmi individuální. Jakou míru spontánního času tedy potřebuji? …je pro mě vcelku důležitá otázka.

ulovila jsem v knihkupectví novinku, která na mě volala z police. Líný rodič aneb lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství.

Zatím jsem jen listovala, ale pár kapitol mě zaujalo hned, např.

+ nehledejte dokonalst aneb špatný rodič dobrý rodič
+ čím víc přátel, tím víc veselí
+ už žádné „celodenní rodinné výlety za zábavou“
+ vyrábějte veci ze dřeva a harampádí

Vypadá to na dost zajímavou knížku :-) Už v úvodu se píše o tomto fenoménu ambiciozních rodičů, kteří dětem organizují volnočasové aktivity: “ Dalším nepříznivým vedlejším účinkem je to, že z dětí vytvářejí jedince neschopné postarat se o sebe. Když jsou děti stimulovány působením vnějších sil, ať je to vedoucí kroužku, počítač nebo televize, ztrácí schopnost vytvářet si vlastní hry. Zapomínají, jak si hrát. Vzpomínám si, jek jednou Artur, naše nejstarší dítě, chronicky postižené přehnanou stimulací ze strany svých úzkostlivých rodičů, zařval: „já… potřebuju…nějakou… ZÁBAVU!“"

Pro tyhle děti, co mají náběh na vlastní diář pro aktivity a setkání, přináší označení „hyperstimulované“. Zní to hrozivě, jako budoucí diganóza, ne nepodobné s „hyperaktivitou“. Co říkáte?

Zajímavé téma Tomáši, pomyslela jsem na své kamarády a musím říct, že spontánní navštěvování opravdu nefunguje. Už jsme všichni z těch mobilů a emailů tak „zblblí“ a zlenivělí, že si i se sousedama dopisujem :o) místo abychom otevřeli okno nebo zmáčkli zvonek. Zavzpomínala jsem na své dětství, kdy jsme se po škole vzájemně vyzvedávali doma a pak s celou partou mezi panelákama hráli na vybíjenou…, schovávanou…atd. a ohromně nás to bavilo. Ještě dnes když si na to se ségrama vzpomenem a dělíme se o zážitky, hodně se nasmějem a nemáme rozhodně pocit, že by to byla ztráta času, spíš naopak.Na kroužky chodili většinou děti majetnějších rodičů a hlavně v nabídce jich bylo jen pár ne jako dnes.

Na jednu stranu chápu to, že rodiče chtějí děti zabavit, a tak jim ordinují kroužky…., aby se z nich nestaly „děti ulice“.

Na stranu druhou, nevidím moc rodičů, kteří si se školáky chtějí hrát…nebo s nimi trávit čas….a co je ještě horší….!!!! …nevidím ani žádné děti, které by si venku hrát chtěli ! Zábava se točí kolem počítače.Bydlím na vesnici, a proto mne dorazilo, když vystupující děti z autobusu (ze stejné vesnice) se rozloučí a domluví se, že pokecají po „skypu“! Trošku přitažené za vlasy, ne?

Na téma trávení času uvnitř nebo venku, jsem narazil na tzv. „NDD – Nature Deficit Disorder“ – Porucha nedostatku přírody – http://en.wikipedia.org/wiki/Nature_deficit_disorder

Zajimave tema a osobne si myslim, ze je tezke rict, co je pro ty deti „spravne“. Na jednu stranu jim hledame prilezitosti najit sve silne stranky, zabavu, poznani a rozvoj ve forme krouzku a zajmovych cinnosti, coz by asi jen pri lelkovani nemeli. Na druhou stranu nic nedelani ma take neco do sebe. Otazka je, kde je ta rovnovaha v nasem soucasnem elektronickem svete? Muzeme to srovnavat s lety naseho detstvi? Dnesni doba skypu, facebooku a on-line her je takova jaka je a nejsem si jisty, jestli muzeme posuzovat co je lepsi nebo horsi… Pro nas byla mozna lepsi ta doba pred 20-30lety. Az se ale budou nase deti divit, cim se bavi jejich deti, myslim, ze na to budou podobne jako my dnes. Jinak souhlasim, ze osobni setkani s prateli nekde v prirode nic nenahradi a jakykoliv extrem asi neni dobry… Ale co znamena a kde je presne ta rovnovaha?

Ono to asi vždycky chvíli trvá než si člověk zvykne a vyrovná se s novými věcmi. Já osobně jsem zvědavý, jak se postavíme třeba k životu dětí na netu. Leká mě ta návykovost týhle věci. Naše Valérka, které táhne na 4 roky objevila například nedávno kouzlo retušování (to ještě nemá s internetem nic společnýho). Je schopná si sednout k počítači a dvě hodiny vytahuje jednu fotku za druhou a umazává znamínka, obočí, pusy, oči,… To bude zajímavý. Když pozoruju svůj život, tak na netu trávím víc času než v přírodě a nejsem tomu rád. Už jsem to začal měnit.

Když mé děti měli okolo deseti let, řekli mi, že jejich nejlepší den je středa. Ptala jsem se proč a odpověď byla: „protože nemáme žádný kroužek a můžem si dělat co chceme“ Má „dokonalá“ matka byla zase poražena a ustoupila ze svých pozic…Můj syn neměl ve škole problémy do té doby, než jsem navýšila doma jeho čas na učení na přijímačky na gympl – měla jsem tenkrát dojem, jak by to děcko mělo dán limit na soustředění, když jsme to vyčerpali doma, nedával pozor ve škole (podotýkám, šlo o pátou třídu). Je zajímavé všímat si přirozenosti dětí a posouvat to analogicky do našeho dospěláckého života, kde jinde se učit životu? j.

2 Martin K.: Psal jsi: Ale co znamena a kde je presne ta rovnovaha?

To je asi dost individualni a clovek to asi pozna tak, kdyz je sam se sebou spokojeny, stastny, je vyrovnany a nad veci. :)

Mimochodem výborná knížka o tom, jak ženeme naše děti z kroužku na kroužek a jak to dělat jinak: http://www.amazon.co.uk/exec/obidos/ASIN/0752891367/ nebo tak0. http://www.carlhonore.com/?page_id=5

http://zenhabits.net/2009/08/get-less-done-stop-being-productive-and-enjoy-yourself/