Dva vlaky

Dva vlaky

Zvoní budík. Už potřetí. Dvakrát předtím se mi ho podařilo umlčet. Polorozlepeným okem určuji polohu hodinových ručiček a dochází mi, že mám 12 minut na to, abych opustil prostory bytu. V devět hodin mám být v práci, protože prezentujeme měsíční výsledky.

Nějakým zázrakem překonávám odpor ke vstávání a dostávám se na nohy. Běžím ke skříni a cestou střásám pyžamo. Sáhnu po trenýrkách, vytahuji ponožky. Zuby nestíhám, beru si žvýkačku. Nabírám tempo. Ve dveřích jsem za 15 minut. Lezu do bot, chytám tašku a v běhu po schodech dopínám knoflíky. Nasnídám se snad v práci, i když nevím kdy… , mám toho nad hlavu. Dole se srazím se sousedem. Chtěl si o něčem povídat, ale dal jsem mu jasně najevo, že nemám čas. Skáču do auta a jedu. Tedy spíš bych si přál jet. Skřípu zuby, protože jedu později a to už je obvykle příšerná zácpa.

S bolením v žaludku volám šéfovi, že tam na devátou nebudu. Nakonec přibíhám do zasedačky v 9.10 zpocený, naštvaný a hladový.  Po prezentaci byla porada, pak další a pak ještě jedna. Pak jsem sedl k počítači, že to všechno zpracuji a zkontroluji maily. A počítač se mi kousl. Asi půl hodiny trvalo, než mi to kluci z IT zprovoznili. Pak se na mě vyvalilo asi 50 mailů, z toho dva průsery. Prý jsem zapomněl dodat nějaké podklady. Navíc, jak jsem tu celý den nebyl, pořád po mě někdo něco chce. Zcela vyčerpaný odjíždím kolem sedmé domů a beru si ještě nějaké papíry na přečtení. Doma mě přivítá manželka a vypráví mi zážitky jejího dnešního dne. Nemám na to sílu. Nakonec se pohádáme. Odcházím spát do obýváku. Převaluji se a nemůžu usnout. To byl den!

Představte si, že to byl film a vy máte dálkové ovládání. Zmačkněte tlačítko „zpět“ a zkuste to znovu.

Zazvoní budík, já vstanu, obléknu si tepláky a jdu se proběhnout. Dám si dvě kolečka okolo parku. Potom sprchu. Připravím snídani pro sebe i pro manželku. Vzbudím ji a společně snídáme. Poklábosíme a po ranní hygieně společně odcházíme do práce. V autě posloucháme našeho oblíbeného Franka Sinatru. Rozloučíme se před její prací. I já už jsem za chvíli na místě. Pozdravím se s kolegy, vyměníme si základní informace o tom, jak se máme. Pak se krátce připravím na prezentaci, která nám začíná v devět hodin. Po ní mám několik dalších schůzek, odpoledne si sednu k počítači a potřebuji ten dnešek zpracovat. Po páté odcházím s kolegou na tenis a v sedm večer jsme s manželkou domluveni na večeři v centru. Příjemné jídlo, skvělá obsluha a dobře jsme si popovídali. Večer ještě zasedám ke své oblíbené knížce a po jedenácté jdeme spát. Prima den!

Každý den ráno, poté co se probudíme, jdeme na pomyslné nádraží, kde vždy stojí dva vlaky. Červený a modrý. Vždy si vybíráme ten, do kterého nasedneme. Když nasedneme a vlak se rozjede, už se těžko vystupuje a přesedá. Zkoušeli jste někdy vystoupit z rozjetého vlaku?

Když naše ráno vypadá jako v tom prvním případě, tj. vybíhám na poslední chvíli, nestíhám, nejím… , potom nasedám do červeného vlaku. Ve většině případů z něj vystupuji až když večer zastaví. Jestliže se moje ráno podobá spíše tomu druhému případu, tj. dám si dostatek času, abych si udělal hezké ráno, potom nastupuji do modrého vlaku, a pokud se po cestě nedostanu do nějaké vážné kolize, tak z něho vystoupím opět až půjdu spát. Prostě, jak něco začne, tak to obvykle i pokračuje. Začnu schůzku konfliktem a nebude to dobrá schůzka. Na začátku prezentace se zakoktám a ztratím a nebude to dobrá prezentace. Vstanu na poslední chvíli a nebude to dobrý den.

Jeden člověk mi jednou řekl: „Já ráno nasedám do modrého vlaku, ale potom přijde manželka a nekompromisně mě přesadí do toho červeného.“ Ano. Jediná jistota dnešního světa je změna. Uvelebíte se v modrém vlaku a vtom přijde zpráva, která vás naprosto rozhodí a přinutí vystoupit. Ale jak často se to stává? Proto zítra ráno vstaňte trochu dřív, ať stihnete nastoupit do modrého vlaku. Ten přece jenom odjíždí o chvíli dřív než ten červený.