Peoplecomm - peníze nebo život

No já myslím že naprostá většina lidí od počátku svého života směřovala k nějakému "povolání", ale skoro všem se to pak zvrtlo v tu "práci". Vzpomeňme si: každý jsme jako malí toužili něčím být, později jsme se chystali na takový obor vysoké školy, který nás bavil a ve kterém bychom později našli nějaké naplnění. Kolik z nás slyšelo od rodičů "na tenhle obor se nehlaš, z toho není uplatnění", a kolik z nás jsme rodiče neposlechli s myšlenkou "proboha kašlu na nějaký kecy o výdělku a chci dělat, co mne baví"?

Skutečně mám pocit, že v mládí jsme byli všichni takoví. A zajímalo by mne, kam se to podělo? Tenhle článek, jakkoli výstižný a pravdivý, na to úplně neodpovídá, proto zkusím nějakou myšlenku nadhodit do diskuse.

Předně bych ze ztráty touhy po životním "povolání" či "poslání" nevinil vnější vlivy (společnost, trh atd.), jádro vidím v člověku samém. A tu příčinu vidím především v tom, čemu se říká "příjít o iluze": každý jsme si své životní "povolání" vysnili v růžových barvách, a když skutečnost byla jiná (ne nutně horší!), přestali jsme tomu věřit. S tou rutinou máš Tomáši naprostou pravdu - každý asi víme, jak je strašně těžké při denodenním docházení do práce si každý den připomínat tu původní motivaci, proč jsem to vlastně chtěl dělat. To možná ani nejde.

No a potom jen málokomu vydrží původní zaujetí pro věc. Většina lidí si řekne "aha, tak to životní poslání byla jen iluze snílků, realita je tvrdá a pragmatická, tak se tomu prostě podřídím". A v tu chvíli člověk dělá práci a hledá práci, a životní poslání buď nemá žádné, nebo si na něj najde pár časových skulinek poté, co si "odpracuje" všechny povinnosti.

a jak vám zní myšlenka, že povolání nemusí být a mít nic společného s prací? Povolání, tedy to, k čemu jsem nečím vyšším povolán, může být i třeba to, že někoho inspiruji, že někomu jsem tím či oním...

tak je třeba možné, že děláme jakoukoliv práci jako výdělečnou činnost a povolání vedlo toho existuje samovolně a na práci nezávisle.
Tak třeba něčí nejvyšší povolání může být "být někomu matkou" a práci pak může vedle toho vykonávat jakoukoliv. Já třeba cítím, že mé povolání je něco, na co se nemám soustředit a zkoumat. Že jen tím, jak žiju a pro koho tu jsem jen tak mimoděk se svou náručí, uchem, srdcem a slovem je to pravé mé shora povolání.

A s tímto nastavením si mohu vydělávat jako prodavačka bot, klavíristka, lékárnice, uklízečka, obchodní ředitelka, řidička tramvaje nebo cokoliv jiného a přitom budu cítit naplnění ve svém povolání. Budu plnit své poslání/povolání na různých místech při různých činnostech. A právě teď třeba i tady.

Mně to zní, Šárko, dobře. Vidím, že v širších souvislostech to takto většinou funguje. Přijde mi to přirozené. To, že mám k něčemu poslání nebo jsem povolán, nemusí nutně souviset s prací, kterou vykonávám a i přesto mohu být spokojený.
Proč můžu být při takové práci spokojený? Asi proto, že to, co cítím jako poslání či povolání, má vyšší a duchovnější hodnotu než to, co dělám. Člověk pak čerpá z úplně jiných zdrojů energie.

Také na tom, co píše Martin je velký kus pravdy.

A je dobře, že Tomáš napsal tento článek, alespoň si líp uvědomíme, o co jde a vyznáme se lépe v těch pojmech - práce, poslání, povolání, musy, nemusy, co je to hrát si a co je to dělat, atd.

Šárko a Svatko, podle mne máte pravdu jen částečně: samozřejmě že životní "povolání" či "poslání" se nenaplňuje jenom v práci. Skoro bych řekl, že většina lidí najde své životní naplnění právě mimo práci (jak píšete - v roli rodiče, přítele atd.).

Ale právě o tom to je a proto myslím Tomáš napsal tenhle článek: proč nacházíme své poslání většinou MIMO práci? Proč není součástí našeho životního povolání TAKÉ naše vlastní zaměstnání? Vždyť je to nelogické! Přece pokud chci svůj život něčím naplnit, chci k něčemu být, tak jaktože to naplnění nacházím jen v jedné složce svého života (té nepracovní) a v druhé ne? To pak vlastně ani ten život naplnit nechci.

Šárka velmi správně píše, že je možné "si vydělávat" čímkoli a v rámci toho naplňovat své životní povolání. To je pravda, ale podle mne lze usilovat o víc: hledat především své životní naplnění, a to tak, aby výdělek přišel sám, ale až v podstatě jako vedlejší efekt. Skoro jako v tom biblickém "hledejte nejprve království Boží a vše ostatní vám bude přidáno". Vypadá to jako hra se slovy, ale já v tom vidím kvalitativně vyšší životní nastavení. Vím o čem mluvím - protože jsem toho ještě sám nedosáhl :-)

Martine, k vaší citaci:
"To je pravda, ale podle mne lze usilovat o víc: hledat především své životní naplnění, a to tak, aby výdělek přišel sám, ale až v podstatě jako vedlejší efekt."

K tomu je potřeba velký kus sebedisciplíny, sebemotivace, sebevědoní a odpovědnosti. Ne každý je ochoten do toho jít a dá raději přednost jednodušší variantě.

To, o čem píše Šárka, v tom je velké poznání, pochopení, porozumění.

Výdělek přijde sám, jako v podstatě vedlejší efekt, ale ty peníze si nesmíte pak všechny ponechat...

Ahoj¨¨

..Šárko...Tvůj pohled na "povolání" je mi velmi blízký :-)
Vidím to podobně. Pokud člověk hledá "to největší bohatsví, které se skrývá uvnitř " (viz reklamní slogan na plzeň:-), pak má v otázce povolání a poslání jasno. a Tomáš to také píše.."Člověka motivuje vnitřní šťáva, vášeň, pohlcení,... Nepotřebuje nic moc zvenku. Najít své povolání zpravidla znamená najít to, v čem je člověk nejlepší.. ."

...prostě každý musíme dozrát proto , abychom zaslechli volání určené jen nám samotným - ..tedy následovali své po-volání:-)

A víte, co je prča? V mnoha provozech najdete na dveřích cedulku s nápisem: "Nepovolaným vstup zakázán".

Souhlasím s Martinem, můj cíl je najít "povolání", které by mě mohlo uživit a zároveň mě naplňovalo. Můžu se sice cítit naplněný jinou životní rolí, jiným "povoláním" ale většinu svého života trávíme v práci. Můj cíl není být naplněný jenom část dne, chci být naplněný 24h denně.

Když se podíváte na rozhovory s lidmi, kteří milují svoji práci a vydíte jak ti lidé přímo září, úsměv je neopouští ani v jedné sekundě rozhovoru, přímo sálají energií. To je přece to, čeho bysme se měli snažit dosáhnout.

Když se nad tím zamyslím i z globálního hlediska, je to i nejlepší pro lidstvo jako celek. Když budou všichni vykonávat to v čem jsou nejlepší a to co milují, bude mít lidstvo nejvyšší výkonnost. Právě to bude šířit lásku a porozumění mezi ostatní. Kdyby u nás (v ČR) bylo více lidí naplněno svojí prací, věřím že bychom se dočkali i více úsměvů.

Je to jednoduché, když mě něco baví a dělám to hrozně rád > budu se neustále zlepšovat, zajímám se, vzdělávám se dál > časem budu nejlepší nebo jeden z nejlepších. Jediné kritérium pro výběr zaměstnání je tedy nalezení něčeho co mě opravdu baví z mého jádra. S hledáním bych asi začal u koníčků.

Šárčin úhel pohledu mě taky nadchnul. Ovšem potkávám, až příliš mnoho lidí, kteří tenhle pohled používají jako oddůvodnění proto, že 1/3 života věnují vydělávání na to, aby potom mohli dělat své povolání (nebo cokoli je baví).
Bohužel žijeme ve finančním systému a "muset" si prací vydělávat na povolání nepovažuju za nejmoudřejší cestu.

Zajímalo by mě, zda "práci" rozbalování dárků o vánocích vnímáte stejně jako když Vám bylo 7 let... ?

A zda “rutina”, "musení" a “strach”, která je zmíněna v článku je opravdu jen u "práce"... ?

Dle mě je u všeho co se opakuje a co se musí provádět pro jistý civilizační důvod = peníze. Jen malý výpadek "rutiny" a peníze chybí. Tak vtipně je náš systém založený.

Dle mě by stačilo provést systémové motivační změny prostředí jako např. "jednorázové např. 1/2 roční volno po odpracování např. 5 let, možnost odkladů případných půjček či hypoték až na rok bez omezení splátkového kalendáře a úroků, podpora začínajícího podnikání s minimálním výdělkem - ale spíše provádění pro zábavu a příležitostný zisk bez nutnosti vlastnit ŽL a zajímat se o daně, nahrazování pracovních sil (např. krátký úvazek) technickou evolucí a proplácení této náhrady lidského času za technický např. metodikou podobné Aljašskému fondu, podpora krátkých a částečných úvazků výhodnou daňovou politikou, změna ekonomického systému, kde je kladen tlak na ekonomický růst nejen postavením financí, ale i tlakem na občany, kteří jsou neustále strašeni krizemi, krachy státu, dluhy .. aby se snáž zbavovali sociálních výhod, jistot a odchodu do důchodu a uvěřilo se vizi, že je nutné pracovat "neustále a co nejdéle" a že je běžné žít na dluh (ono to u někoho ani jinak bohužel vzhledem k promyšlenému finančnímu systému nejde) ...

Možná jsem to tu už někde zmiňoval... kamarádky dcera chodí do montessori školky a když se jí ptám, co tam dělají, říká: "Pracujeme". Ano v sedmi letech jsme pracovali možná hodně jinak než dnes. Stačí si poslechnout čím chtějí děti "být". A pak chvíli poslouchat dospělé.
Já si myslím, že je to hodně v hlavě. Navíc mraky výzkumů ukazují, že práci si mnohdy dovedeme užít daleko, daleko víc než to, čemu říkáme souhrně "volný čas".

Třetinu života věnují vydělávání peněz, aby mohli dělat své povolání....
Právě na ty věci, co nás baví mimo práci zbývá pak velmi málo času a jsme limitováni tím, co stihneme a jestli vůbec, protože pak už za ten den či týden padáme na ústa a nedáme té věci sílu, kterou bychom dali z větším časovým rozvrhem.
Tím pádem pro nás smysluplnou práci zákonitě neděláme naplno, ale investujeme do ní peníze vydělané v práci.
Z toho vyplívá, že sedíme na dvou židlích a obojí je pro nás důležité. A co si budeme povídat - čekárny u psychiatrů jsou narvané lidmi, kteří nevěří sami sobě a kdyby si vybrali jen jednu židli, tak ale kterou? A co když mě ta jediná, na kterou vsadím neudrží? Tak zůstávají v tom vražedném tempu krysího závodu, bez touhy a risku, že to pro ně bude fungovat...

Hodně nad touto diskusí přemýšlím. Především Svatko nad Vaší reakcí - komentář č.5. Pořád nevím, zda všichni nemyslíme vlastně totéž.

Svatko, máte naprostou pravdu, že postoj "hledat především své životní naplnění, a to tak, aby výdělek přišel sám, ale až v podstatě jako vedlejší efekt" je cosi jako výzvou k podnikání a naprosté soběstačnosti a vyžaduje v podstatě dost odvahy. Začínám to vidět tak, že to je spíš jakýsi cílový stav, kterého bychom měli být schopni během života dosáhnout - tedy dostat se do stavu, kdy na naší práci budeme vnímat PŘEDEVŠÍM to povolání a naplnění a až DRUHOTNĚ ten výdělek. A nikoli "teď hned se vrhnout do toho, co mne baví, a čekat, až peníze přijdou".

Mne totiž stále mate to sloveso "vydělávat". "Vydělávat si a v rámci toho naplňovat své povolání." Pro mne je totiž "vydělávat" jen mírnějším synonymem pro "bojovat o život". A nějak se mi nechce smířit s tím, že ve třetím tisíciletí, kdy máme díky technice, pokroku atd. v podstatě všeho nadbytek a za docela málo úsilí, tak že stále věnujeme spoustu času na "boj o život". Ti osvícenější z nás v rámci "boje o život" najdou naplnění svého životního povolání, a jen ti nejodvážnější si troufnou nebojovat o život hledají především životní naplnění. Není někde něco špatně?

Pro inspiraci:
Fred Gratzon – v knize Leností k úspěchu píše, že povolání není jen něco, co děláte, tedy nějaká práce nebo zaměstnání. Povolání je vnější vyjádření toho, čím a kým jste. Je to vaše přirozenost.
Povolání je taková aktivita, jejímž prostřednictvím se stáváte tím, kým nejvíce chcete být. Není to nic statického. Povolání se vyvíjí tak jako vy. Když žijete v souladu se svým povoláním, narůstá váš vliv a moc, neustále hýříte inspirací, jste studnicí inspirace pro druhé a plně si vychutnáváte všechny výzvy, které s sebou každodenní život přináší. Jedině tak sloužíte svému nejvyššímu účelu na tomto světě.
Bohužel, většina lidí své povolání nikdy nenajde, protože se jej hledat ani neobtěžuje. Jsou natolik ponořeni do tvrdé práce a do činností, které ostatní považují za nutné vykonat, že se ani na chvilku nezastaví a nepopřemýšlejí, jestli pro ně snad náhodou neexistuje nějaká plodnější alternativa. Místo toho se tito lidé honí za penězi, které je na doživotí odsuzují k dřině, frustraci a značně omezené seberealizaci. A to je obzvláště smutné, protože ke všemu, co chtějí, by se dalo tak snadno dospět. Tím, že by se prostě vydali za svým štěstím, by rozvinuli vlastní vznešenost, nesmírně by přispěli světu jako celku, bez stresu a námahy by dosáhli fenomenálního úspěchu a už nikdy by nemuseli pracovat.

Mám tip pro ty, kteří chtějí najít povolání.

Pokud chce člověk najít tu pravou práci - povolání a myslí to opravdově, stačí mu k rozjezdu sešit a tužka.

Můžete postupovat takto:

1. Vzbuďte v sobě naději, že to jde.
2. Přestaňte si od této chvíle na cokoliv stěžovat.
3. Udělejte si seznam věcí, které ve vás způsobují dobré pocity - může to být cokoliv, co vám dělá dobře. Každý den si připisujte do seznamu další a další věci pozitivních pocitů.
4. Současně si udělejte seznam svých pozitivních stránek. A zase každý den připisujtete do něj to, na co si vzpomenete.
5. Zároveň si udělejte seznam věcí, které milujete.
6. Z toho všeho, co máte nejraději, najděte to, co máte nejraději - i když by to měla být jediná věc.
7. Na tuto věc pak zaměřte plnou pozornost, tady nasměrujte síly. Prozkoumejte to. Z toho se stane povolání, budete tím, čím jste.

Být povolán, je to - být tím, čím jsem. Za to jsem pak nejlépe oceňován.

Takže: Zaměřte svou pozornost na to, být tím, čím jsem......to je nejdůležitější a podstatné.

(Pozn. většinou jsme tím, kým nás chtějí mít druzí)

A pak mi dejte vědět.

Svatko, díky za tvůj poslední komentář.
Z moci mě dané pozicí pedagoga s tím seznámím studenty :-)

Taky si myslím, že k úspěchu je potřeba i pořádný kus lenosti. Proč bych se namáhal s něčím, co mě nebaví, když si můžu užívat něčím lepším?

" Mám tip pro ty, kteří chtějí najít povolání..." cit Svatka..

Kdo ví jak by na tvé otázky odpověděli např. Adolf Hitler, Stalin, Gottwald...?:-)...neb oni určitě také byli k něčemu "povoláni".

..ale chápu morálku zde neřešíme..řešíme životní poslání - povolání...
no pak , ale mají opravdu někteří smůlu, že je činí šťastným činnost , která naopak může druhým škodíit..

K 11-Jirka. Řekla bych, opravdu, že tento systém, zřízení, školství a stát celkově vytváří spíše zaměstnance, než seberealizátory - podnikavce.

Ze třídy, kam jsem chodila (5 let, SŠ s matur.), tak podnikají zatím 3 lidé a všechno byli 4řkaři. To je zajímavý paradox. A ti co měli vyznamenání jsou ve firmách jako úřednice, nebo v bance za přepážkou, dokonce jedna kamarádka pracovala na lince, nebo jako prodavačka.

Všechno je to tím strachem.

Mluvil jsem dnes se sestřenkou, která se vyučila cukrářkou a dorty, dortíky a zákusky jsou i její vášní. V rodném městě však nenašla práci a cca rok je už doma. Dumá o tom, jak by se tím mohla živit, ale neví moc jak. Napadlo mě na tom opakovaně, jaká škoda je, že náš školský systém nás připravuje na zaměstnání a ne povolání. Co kdybychom se ve škole učili, jak rozjet byznys, jak najít talent a hlavně jak talent zpeněžit (když už žijeme v systému postaveném na penězích)?

Příští školní rok rozjíždíme na naší obchodní akademii volitelný předmět Marketing. V rámci výuky bych chtěl začít tím, co píše Tomáš. Jsem zvědav, na sebe i na studenty :-)

doporučuji přečíst si Mein Kampf pana Hitlera...výborný návod jak se seberealizovat ve vnějším světě:-)

..a čím se tento génius vymykal od ostatních...ve schopnosti přežít a přizpůsobit se době...ve své podstatě to byl altruista ..chtěl vytvořit ideální svět pro ty "realizované" a "povolané" nadlidi...

PS: a jak si s tímto fenoménem poradí ta "vaše" moderní pozitivní psychologie?

ano..miluji idealismus, davové nadšení a různé nové "pozitivní" směry, jak se realizovat...Ano i já jsem podlehl potřebě někomu radit, jak se má realizovat a co je pro něho dobré...Výborná zkušenost!!!

a právě proto zde tak trochu "popichuji" :-)

Jsem svým způsobem trochu omezený...Neb beru vážně jen ty, kteří nejprve předvedli svým vlastním příkladem-vlastním životem , jaké to je "být k něčemu povolán"...no smůla je, že tihle lidé na univerzitách nepřednášejí...

Scháním vedlejší příjem a tak se mi dostal do rukou inzerát nabídky prac.příležitosti. Bohužel domluvení schůzky se zkomlikovalo, protože mobil měli stále nedopstupný.
Druhý den mě po několika pokusech ujeli nervy a píšu jim sms:"Sakra, tak proč nabízíte práci, když jste stále nedostupní. To umím také". A podepsala jsem se.
Za 5 min. volala paní a domluvily jsme společnou schůzku.

P.S. Je potřeba i v takových situacích mít rád především sám sebe, jinak
ztrácíme sami sebe.

Peníze a povolání... Vyzkoušel jsem si, že peníze člověk nepotřebuje až když jich má dost a že mít dost peněz je aspekt osobní svobody. Takže být povolán k něčemu, co není náležitě ohodnoceno, není už pro mne cesta. Zabývám se myšlenkou, že mnohdy záleží na tom, JAK se dělá to, k čemu jsem "povolán" - a že jsou asi způsoby, jak být za to náležitě ohodnocen. Nedávno jsem jeden vyzkoušel - věřit si a být si vědom své ceny....
Jenže i já chodím do "práce" a zrovna včera jsem se přistihl jak doma říkám, že pro peníze...

je rozdíl mít hodně peněz a mít peněz tak "akorát"!

..už jsem pochopil, že lidé kteří mají příliš majetku a peněz to nemají vůbec lehké:-)
..ono není snadné najít sebe sama , když už jste si užili všechny ty pozemské vymoženosti, které si můžete koupit za peníze...všimněte sei, že ti největší lidští duchové - géniové , prostě dělali to, k čemu byli povoláni-předurčeni- nemohli prostě dělat nic jiného!
¨Na jedné straně jim bylo dáno, na druhé..vzato..stačí si přečíst jejich životopisy...

PS: mám povolání, které v dnešní kultuře-době není ohodnocceno dobře penězi..ale nejsem prodéjná děvkla, abych zradil sebe sama a dělal jen takové "povolání", které je dobře placeno penězi...No sám jsem zvědav , jak v tomhle světě dopadnu..říká se, že s upřímností člověk nejdál dojde:-)

Nenavazuji na diskusi, ale... Dneska si procházím inzeráty týkajících se brigád (ano, tím jsem teď popřela úplně vše, ale nějak si na dobrovolnickou práci v Portugalsku vydělat potřebuji :-D - absurdní, že) a toto mě naprosto nadchlo:

(konec jednoho inzerátu hledajícího výpomoc do kavárny): Můžete se za mnou zastavit a vše společně probereme v Café Orange, nebo pište na email, který je uveden v kontaktech. Osobní návštěva je možná lepší, protože jsem koneckonců kavárník a ne sekretářka...

Víc takových :)

………..talent dědičný není a talentové vlohy má každý z nás. „Dnešní lidé vůbec nerozumí svému poslání a talentu, proto se mezi sebou stále perou a válčí. Na planetě, kde je všeho dost, mají pocit, že je málo. Je tomu tak i z toho důvodu, že lidé nejsou vedeni k uvědomění si svého talentu. Kdybychom všichni dokázali opustit představu toho, co se má, a opovážili se dělat přesně to, kde cítíme svoji často neodůvodnitelnou touhu projevit se i tak, jak nás ještě nikdo neviděl, celý svět by se změnil. Pracovní proces by plynul skoro samovolně a nikde by nebyly vidět otrávené tváře,“ tvrdí Kalina.

Měli byste začít tím, že se zamyslíte sami nad sebou a upřímně si řeknete, jestli se ve své práci cítíte dobře. Pokud ne a chtěli byste dělat něco jiného - ale už nejste schopni říct, co by to mělo být - zkuste si odpovědět na následujících deset otázek:

1. Při jaké činnosti ztrácím pojem o čase?
2. Při jaké činnosti se cítím šťastný?
3. Do jaké role jsem se stavěl, když jsem byl malý?
4. Co bych chtěl mít napsáno na svém náhrobním kameni?
5. Jaké jsou mé silné stránky?
6. V čem jsem dosáhl úspěchu?
7. Za co mě lidi chválí?
8. V čem mohu přispět světu?
9. Jak si představuji ideální pracovní den?
10.Co bych chtěl mít napsáno na vizitce?

Pokud upřímně a rychle zodpovíte tyto otázky, zjistíte, co vás baví a co vám jde nejlépe - a právě to byste měli uplatnit ve svém zaměstnání.

Úryvek z: www.maminka.cz/clane…

Svatko..fajn - teorie je krásná:-)

....malinký háček je v tom, že nežijeme jako člověk-jedinec ve vakuu a můžeme dělat jen práci, která je naším posláním a naplňuje nás! ale..musíme dělat také často s lidmi, kteří se námi podílí na společném dílu a "naše" práce je jaksi přesto nebere nebo dokonce otravuje!!! to je realita.

Je to jistě paradox:-..svými blízkými jsem považován za snílka a idealistu...avšak díky takovým příspěvkům se vcelku dobře uzemňuji".-)

a ještě k tomu "nápisu na náhrobnímu kameni"...to je fakt úlet...k čemu mi to tam nahoře bude? nějakej náhrobek s nápisem typu "osvobozena z pout hmoty těla, duše má k volnostem odletěla"? to je jako opožděná reklama na zpackaný a neprožitý život! jakési povrchní dekórum pro ldi, kteří mají potřebu se i po smrti dělat něčím , čím nebyli...

zase něco vyčteného a neprožitého..že?

Romane, je sposta pohledů na svět a příspěvek 28 je jeden z nich.

Jsou myšlenky, které se mohou někomu hodit.
Realita nás konfrontuje dnes a denně a není to mnohdy jednoduché.
Co je psané, není dané a je na každém, co si v životě vybírá z myšlenek a podnětů, které kolem něj sviští.
Když nejím hovězí, tak si ho nenechám vnutit jen proto, že někdo o tom napíše, že je zdravé....a že to tělo potřebuje a že je to na západě třeba "in".

Vybírejme zdravým selským rozumem a jezme, co nám chutná. Jak v jídle, tak intelektuálně, emočně a i duchovně.

Možná vás ten článek naštval, že je ujetý a příliš idealistický. Svým způsobem je, ale když si zodpoví člověk ty otázky - jen tak cvičně, tak je kousek k tomu dál, že si o sobě víc uvědomí. Kdo je, co chce a kam kráčí.

Realita, teorie, sny, odpovědnost, cíl, hranice, nic se neděje náhodou, souvislosti

www.dreamlife.cz/oso…

Ať už je to co je to, díkybohu, že to někdo zažil, pak napsal a jiný přečet a poslal dál.
Vlastní zkušenost je skvělá.
Umět předat druhým vlastní zkušenost je bomba (jak moc se zkušenosti druhých dají vůbec předat).
Umět něco zachytit v haldě textu, vypíchnout, dát do kontextu a předat dál je (dle mého) stejně tak super.
Ve finále je to ale moje hlava, která si vybírá ze zkušeností druhých a rozhoduje se, čemu dá šanci a co nechá být. Jestli jsou zkušenosti druhých přečtené nebo prožité, je mi fuk.
Takže (za mě) díky za cokoli co sem do těch komentářů dáte.

..no..taky jsme o tom jednou s kámošema filozofovali...jsou lidé , kteří nepotřebují návod, jak žít - prostě žijí a nemají potřebu se někoho ptát jak na to...pak jsou ti, co potřebují návod, jak se má správně-moudře žít- sami to neumějí...a nakonec ti, kteří sice znají návod , jak se má správně žít, ale sami se tím neřídí a jejich život je spíše chaotický- neuspořádaný a příliš šťastní nejsou...Tak nějak jsme si ldi roztřídili do škatulek:-)