Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Hodná a zlobivá

Hodná a zlobivá

Kdo tu nejste poprvé, možná víte že se nám v únoru narodila druhá dcera Valentýna. A já mám tak podruhé příležitost sledovat lidský život od samého počátku, chápat tak lépe podstatu lidské svobody a obrovsky se na tom učit. Dnes mám jedno téma, které už léta zkoumám. Intenzivně se mi mele hlavou už pár týdnů, od chvíle co jsme na pražském Vyšehradě vystupovali z auta a potkali jednu starší paní…

Starší dáma, osmdesátnice s vrásčitou, ale krásnou tváří, jemnýma rukama a vzhledem k věku už i poněkud šouravou chůzí šla po chodníku právě, když jsme vystupovali z auta v ulici Mikuláše z Husy. Pozdravili jsme se. Paní se zastavila a usmála se na naší bezmála pětiletou Valérii. „Nezlobí?“, zeptala se jí paní a kývla na oslíka, kterého Valérka držela v náručí. Valča zavrtěla hlavou. Já mezitím vyndal kočárek a paní si všimla, že tam máme ještě druhé dítě. A tak se Valérky ptá znovu: „A co sestřička nebo bratříček??, nezlobí?“ A Valča odpověděla stejně jako v případě Oslíka: „Nezlobí“.

Od doby, co se nám Valentýna narodila, patří otázky „Je hodná? a nezlobí?“definitivně mezi TOP tři věci, na které se nás lidi ptají. I ta neznámá paní na Vyšehradě se mohla zeptat na jméno, na radost nebo na počasí. Ne, ona se potřebovala ujistit, že oslík s Valentýnou nezlobí. Já koncepci „zlobení“ považuju za jedno z největších mezilidských nedorozumění. Straší mě (doslova), že k němu dochází prakticky ihned po narození a provází nás až do smrti. Proto jsem tuhle oblast vcelku zkoumal. Myslím, že jsem přišel na víc věcí, než by mohl obsáhnout jeden blog, a tak dovolte jen jeden postřeh. Je to po čase zase tak trochu kontroverzní témátko, a tak se těším na diskuzi.

A co ta slova znamenají? “Hodná” = hodná mé pozornosti, přítomnosti a lásky. “Zlobivá” = konající “zlo”, zlé, špatné a nepřípustné věci.

Především mi přijde podstatné podívat se na význam, ale také původ těch dvou slov. Pokud dám někomu nálepku „hodná“, znamená to nejčastěji, že se chová tak, jak si představuji, tj. většinou tak jak to předepisují společenské normy. U malých dětí nejčastěji to, že nepláčou. Že jsou „TICHO“. To, že dítě „zlobí“ znamená v kostce, že si dělá co chce. Ne to, co chceme my nebo společenské normy (zvyklosti).

A co ta slova znamenají? „Hodná“ = hodná mé pozornosti, přítomnosti a lásky. Tj. chovej se, jak chci já ( = hrej moji hru) a já tě budu mít rád – tzn. budeš hodná mé lásky. Zlobí, tj. pokud někdo zlobí, koná „zlo“, zlé, špatné, nepřípustné věci. Stačí poslouchat nebo sledovat mnohé rodiče/prarodiče, jak definují „hodnou holčičku“ nebo „zlobivého chlapečka“. Nejčastější definice hodného dítěte je ta, že se vším souhlasí, je tzv. poslušná, hraje si potichu (ideálně sama, bez obtěžování dospělých) a nemá vlastní názor.

A tady se dostávám k tomu kardinálnímu nedorozumění, které nás provází od kolébky až do rakve. Dětský pláč, který většina z nás považuje za „ZLO“bení, je ve své podstatě jediný nástroj, který máme proto, abychom upozornili rodiče na to, že máme hlad, potřebujeme objetí nebo nás něco bolí (víc toho jako mimina nepotřebujeme). Aby ten nástroj fungoval a zajistil dítěti, co potřebuje, je nutné aby byl alespoň tak urgentní, že mu rodič dá přednost před jinými činnostmi. Proto dosahuje dětský pláč srovnatelné síly zvuku jako například zbíječka. Jen si ten rachot vybavte…!
Tohle téma má samozřejmě mraky dalších souvislostí. Já chtěl nabídnout jenom ta dvě slova, jenom povrch s tím, že za slovy se mnohdy skrývá fascinující hloubka. Myslím si, že nadešel čas, abychom (i jako většinová společnost) předefinovali to, jak přistupujeme k výchově dětí. I když právě tato oblast je v naší kultuře natolik zakořeněná, že bude trvat léta než nám dojde, jak moc se ve vztahu k dětem mýlíme. A pokud chceme vychovat svobodné děti, které se zároveň dokážou chovat i zodpovědně, potom si dovoluji říct, že s konceptem „hodná-zlobivá“ na to můžeme zapomenout.

Co myslíte vy?

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Cesta kolem světa
Cesta kolem světa

Začíná v dubnu 2012.

Přihlásit se
Liberalizační leadership
Liberalizační leadership

26.-27.11.2012

Přihlásit se
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

Jak postavit život na
silných stránkách?

Přihlásit se
Svoboda v práci
Svoboda v práci

25.-26.10.2012

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

29.-30.3.12

Přihlásit se
Lekce Tanga
Lekce Tanga

24.-25.3.2012

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • Libor Tinka

    Myslím, že tím „hodný/zlobivý“ lidé v jádru myslí, jak poslouchá své rodiče. Takže by se to možná dalo přeložit jako: „ochočený/divoký“ :-)

    Čili paní asi zajímalo, zda dcera zapadá, zda se moc neodchyluje atd… z mého pohledu.

  • Irena

    Ochočený, spíš bych řekla vycvičený: za milé slovo panáčkujeme jako cvičené zvířátko (my hodné holky :-) Myslím, že jsem byla velmi dobře vycvičena, alespoň ve škole jsem byla hodná holka, pochvalovaly si učitelky. Teď přemýšlím o tom, kdy jsem zapomněla snít a být šťastná a učím se to znovu.
    Ptejme se svých/všech dětí: „Jsi šťastné?“

    Hodný/zlobivý; ochočený/divoký… Už před nějakým časem jsem zvolna přestala rozlišovat, co je „dobře“ a co je „špatně“. Spokojuji se s tím, že věci „jsou“. Je to úleva.

  • Monika

    Závěrečný odstavec Ireny: Naprosto rozumím Tvému vyjádření, že je úleva vnímat věci bez značkování. Osvobozuje to.
    Leč mé nejbližší okolí má k tomu jiný přístup: Rozlišování „dobra“ a „zla“ je nezbytné, abychom se mohli zla vyvarovat.
    A tento druhý přístup mě skutečně vyčerpává. Ne že bych ho sama provozovala, ale stačí, že sdílím úvahy druhého a pokouším se je chápat, případně přesměrovávat cestou, která je pro mě ta úlevná.

  • Tomáš

    Vrátil jsem se ze školky. Poslouchal jsem tam rozhovor tatínka s chlapečkem.

    Chlapeček: Tati, nechoď pryč. Zůstaň tu se mnou.
    Tatínek: Nefňukej. Copak seš holka? Každý ráno stejná písnička… Víš, že musím do práce.
    Chlapeček: Tati, já ti udělám čaj a vypiješ si ho tu se mnou, jo? (natahuje)
    Tatínek: (Nejspíš ho rušilo to pobrekávání). Jestli budeš zlobit, nepřivezu ti odpo sladký…

  • Martina

    4/ Tomáš: Krásný a smutný. Prostě tatínek ten okamžik propásnul…

  • katkabatka

    Moc pěkně napsáno. Když vidím děti doma a v okolí, myslím, že už to četly a rozhodly se to vzít do svých rukou. Pochopily, že být „hodný“ se nevyplací a vzdorují všemi možnými i nemožnými způsoby. „Hodné“ dítě jsem už dlouho nepotkala, možná klidné nebo „uplacené“. Jsem moc zvědavá jací z nich vyrostou dospěláci. Naučit děti alespoň základním pravidlům slušnosti je docela hodně náročné a když už to vypadá nadějně, objeví se nějaký „sympaťak“ a předvede jim v reále, že je to jinak. Nezbývá než doufat, že to jednou pochopí. Držme jim palce!

  • Samuel T.

    Moc pěkné zamyšlení. U nás jsme nějak spontánně „hodná“ doplnili „blbáskuje“, ale není to v protikladu. Kladné je podstatné jméno, fakt, stav věcí. Špatné je vyjádřeno slovesem, popisují se konkrétní akce a ty přicházejí a odcházejí a nemají vztah k (sebe)hodnocení osoby. Díky za podnět k dumání – uvědomil jsem si, jak moc jsem ženě vděčný za tenhle malý lingvistický dárek.

  • Tomáš

    Vlastně jsem ani neřekl, jaká slova používám já…

    Myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že se snažím mluvit spíše o sobě. Tj. Valérce říkám: „Já potřebuju, já chci, já tě prosím, udělej to proto a proto, toto dělat nebudeme proto a proto.“

    Fungujeme na bázi dohod. Sepsali jsme si (a nakreslili) šest věcí, které jsou pro nás doma důležité. Jedna z dohod zní: „Vycházíme si vstříc.“ A to je to hlavní na čem doma trváme a co jeden od druhému požadujeme (viz např. http://blog.peoplecomm.cz/clanek/otevreny-dopis-valerii- – bod č.4).

    Když to Valča udělá a „vyjde mi vstříc“, prakticky vždy poděkuju a řeknu proč se mi to líbí. Když mi vstříc nevyjde, snažím se (podle času, který máme k dispozici) mluvit o tom proč ano či ne a hledat cesty. Když udělá něco nepřijatelného, tak si neberu servítky a přímo ji řeknu něco na způsob: „Takhle ne. Takhle se k sobě nechováme. To se mi nelíbí. Tohle nemůžu tolerovat…“ Někdy ji řeknu, že se na ní zlobím, že mi je líto co se stalo, atd…

    A kromě toho všeho trénujeme do zblbnutí tři kouzelný slovíčka (ale to dělají snad všichni rodiče??) – „prosím, díky, promiň.“

    Jsem dost verbální typ, a proto toto je moje cesta. Cest je ale mnoho. Důležité mi přijde všímat si slov, která vypouštíme a efektu, který na nás mají. I když kromě „jazyku slov“ existuje ještě „jazyk jednání“, a ten strčí všechna slova do kapsy (ale to je jiná kapitola).

  • Apolena

    Já jsem zatím bezdětná, ale o výchovu jako takovou, a dopady výchovy na jednotlivce i společnost se zajímám.

    Průlom v mém myšlení přinesla kniha „Vychováváme děti a rosteme s nimi“.
    Ráda bych ji autorovi tohoto blogu doporučila. Neříkám, že ji potřebujete, ale myslím, že se Vám bude líbit.

    Ostatně já ji teď doporučuji vlastně všem, jen si nejsem jistá, zda všichni zvládnou se na výchovu podívat z naprosto jiného pohledu, bez stereotypů a vzorů, které odmalička máme všude kolem sebe.

  • Svatka

    @8

    Děti se učí tomu, v čem žijí…..

    Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat.
    Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelství, naučí se bojovat.
    Jestliže děti žijí obklopeny strachem, naučí se být bázlivé.
    Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat samy sebe.
    Jestliže děti žijí obklopeny zesměšňováním, naučí se být stydlivé.
    Jestliže děti žijí obklopeny žárlivostí, naučí se, co je to závist.

    Jestliže děti žijí obklopeny zahanbováním, naučí se cítit se vinny.
    Jestliže dětí žijí obklopeny tolerancí, naučí se být trpělivé.
    Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru.
    Jestliže děti žijí obklopeny chválou, naučí se oceňovat.
    Jestliže děti žijí obklopeny přijetím, naučí se mít rády samy sebe.
    Jestliže děti žijí vítány, naučí se nacházet ve světě lásku.
    Jestliže děti žijí obklopeny uznáním, naučí se mít cíl.
    Jestliže děti žijí obklopeny sdílením, naučí se být štědré.
    Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je to pravda a spravedlnost.

    Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě i ostatním.
    Jestliže děti žijí obklopeny přátelstvím, naučí se, že na světě je pěkně.
    Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli…

  • Martina

    Můj deset let starý syn navštívil u nás na vesnici mikulášskou zábavu, kterou pořádala naše paní starostka. Když se čert zeptal, jestli zlobí, odpověděl společně s ostatními dětmi, které se k němu přidaly, že ano. Těch dětí bylo 8. Normálně nedostaly balíčky a vrcholem všeho bylo, že chlapec, který nadílku od Mikuláše dostal politoval holku, která nedostala a svůj jí předal. Starostka se k holčičce vrhla a milý balíček jí normálně sebrala z rukou. STRAŠNÝ!!! Velitelka naší vesnice je povoláním UČITELKA!!!
    Prostě někteří učitelé neumějí nic jiného, než dělit děti na ZLOBÍ – NEZLOBÍ.
    Nejraději bych založila školu, která se jmenuje: ŠKOLA S VÝUKOU POZITIVNÍHO MYŠLENÍ !!!

  • Qok

    Tomáši nevím, zda je cesta dohod ta cesta „správná“ pro dítě. ona funguje pokud najdeme někoho, kdo je ochoten se dohodnout, domluvit, dodržovat a přidat se k již vyřčeným dohodám… a jakmile dojde k odchylce, ke kolizi, může to mít značně negativní dopad, zvlášt u malýho človíčka, který neví, který hledá a zkouší, ktr je odkázaný na to, co mu kdo jako dobré-špatné prezentuje . j jsou to úvahy a názory. a co je vlastně to správné…? snad pokud to lze říct, ukázat ..ano dohody,ale ještě k tomu patří to a to, a pozor na to a to…. ale asi jsem se odchýlil od záměru, proč jsi o dohadách psal..

  • Qok

    Svatko, líbí a moudré….podobné věci by se lidem měli objevovat před očima stále a dokola…malým, velkým, největším….jsou to slova, na která hodně ve své !důležitosti“ zapomínáme