Pouštěl jsem film Home dědovi (75let) a docela ho to vzalo. Mě se to až na jednu pasáž líbilo hodně, člověk o tom přemýšlí i jindy, ale souhrn faktů ucelí ten obrázek o světě, který většina z nás nemůže vidět globálně.
Většina je řekněme uzavřena ve své „vrstvě“ – oblast kde žije, pracuje, baví se a taky myšlenky a cíle jsou podle mě uzavřeny – co koupit k jídlu, co zase bude zítra v práci, jak pořídit nový dům, nové auto atd.

Ale jak umírnit tu neuvěřitelnou produkci a neodůvodněnou spotřebu a plýtvání? V mých očích je to jako rychlík zrychlující na trati, je nemožné ho zastavit hned… tak snad jedině přibržďovat?

ahoj, díky moc, ten film byl prej na youtube jen do 14.6. nemáte nějaký jiný link?

Jejda! Kamarád mi posílal pouze odkaz na stažení: http://beta.legaltorrents.com/torrents/547-home-2009

Tohle vypadá na podobnou tématiku: http://www.garbagewarrior.com/ – shodou okolností také běží v kinech – např.: http://www.kinosvetozor.cz/cz/program/filmy/2673/Architekt-odpadu/
Program „Home“ v pražském Světozoru: http://www.kinosvetozor.cz/cz/program/filmy/2685/Home/

odkaz na ten film na youtube už zase funguje – http://www.youtube.com/watch?v=jqxENMKaeCU&feature=email

Do češtiny to namluvil úžaný Zdeněk Svěrák. Jeho hlas, obraz, hudba = skvělé. Koukal jsem na to se 6 letým synem a valil oči. Bylo z toho spousty dotazů – jak to vše funguje, příroda, lidi, proč jsem to tak dopustily, udělaly. No, měli byste to vidět.

Tomáši na světě je sakra dobře žádné líp nehledej ;)

Zdravím všechny!
Nedá mi to a musím něco napsat. Nereaguji na toto video, ale na článek o Americe, který se mi dostal do mé e-mailové schránky. Zaujal mě spíš styl psaní, než obsah, ačkoliv musím s určitými body souhlasit. ALE, poté, co jsem zadala jméno Tomáše Hajzlera do vyhledávače a našla tyto stránky, tak jsem se nestačila divit. Asi bych měla gratulovat k tomu, jak snadno se dá najít téma, které lidi nabudí natolik, že se nechají slepě vést na porážku. Jen tak dál. Jen žádám o to, když už tady tak pěkně hlásáte, abyste podporovali sebe a vaše příznivce k tomu lepšímu světu ( snad to stihnou, než dojdou na konec). Bohužel je mi jasné, jak všichni souhlasí, ale nikdo nehne ani prstem.
Tak snad přeji hezký den v práci, v té ošklivé práci. To je síla.

Na ten film se moc těším. Ještě ale musím chvilku vydržet na českou verzi se Svěrákovým hlasem, bo angličtina mi moc nejde. Zkusila jsem si ho i objednat, ale dodací lhůta (Arara – 197,- Kč) je 2-6 týdnů. Holt budu muset být trpělivá…

A tenhle znáte? Je hodně k tématu:

Baví se takhle Mars se Zemí a Mars povídá: „Tak co, Země, jak se máš?“
Země: „Ale je to se mnou špatný. Chytla jsem lidi.“
Mars: „To nic, to za chvíli přejde.“

Radko, já nerozumím Vašemu komentáři, nevyznám se v tom, jestli je laděn spíše pozitivně či spíše sarkasticky. Můžete mi v tom pomoci? Ráda bych jej pochopila tak, jak jste jej měla na mysli.

Třeba nechápu tu pasáž, čemu že jste se nestačila divit a vůbec nerozumím těmto větám: „Asi bych měla gratulovat k tomu, jak snadno se dá najít téma, které lidi nabudí natolik, že se nechají slepě vést na porážku. Jen tak dál.“ a „Bohužel je mi jasné, jak všichni souhlasí, ale nikdo nehne ani prstem.“

Díky

…takový komentář jako napsala radka tu, myslím, ještě nebyl. Stejně jako Šárka si nejsem jistý, jak moc mu rozumím, ale přemýšlím o tom celý den. Ale možná o to nejde – mám předsudek, že lidi, který tu nechají rozlobený názor se sem už nevrátí. Zdá se mi, že nechtějí diskutovat. …jak rád bych se zmýlil…

18 kritických postřehů jsem napsal blbě. spoustu lidí to naprdlo. Vyznělo to jako kritika usa, což je pro mnoho lidí symbol. Přitom jsem kritizoval sebe, nás, ten kus světa, kdy si žijeme jako prasata v žitě. Kus světa, kde máme elektriku od rána do večera, kdy nám teče voda z kohoutku, kdy vyhazujeme jídlo, jíme maso denně (když ho chceme), kde nepohneme zadek bez auta, kde můžeme věci o kterých se našim předkům ani nesnilo. Kde nejsou války, kde neumírají děti (prakticky), kde máme léky, na co si vzpomeneme…. Kde se politici vymění bez stínání hlav…

Já jsem (bohužel/bohudík) zažil věci, které asi nesmazatelně upravily moje shlížení na dění. Možnost porovnat na vlastní kůži život v USA, Francii, ČR,… s životem v Togu, Paraguayi, v Beninu,… člověka nemůže nepoznamenat.

Pálí mě, že ve většině měst 3. světa, kam jsem v posledních dvou letech přijel jsem měl zánět dutin (Peking, Bissau, Bamako,…) – jak nedýchatelný vzduch tam je (a víc a víc lidí v tom žije).
Pálí mě, když mi lidi v Patagonii říkají, že před pěti lety jim ledovec sahal až k baráku a teď na něj nedohlídnou ani dalekohledem.
Štve mě, že obyvatelé mnoha míst na zemi neřeší celý den nic jiného než vodu – kde ji seženou
….a sere mě u nás, že každým spláchnutím letí do trubek patnáct litrů pitné vody,…
pálí mě, že každý tři vteřiny umře na týhle planetě člověk z důvodu extrémní chudoby (zdroj v ČR např. http://www.ceskoprotichudobe.cz/ ),…

To je jedno… Mám svý důvody pro to, co dělám. ale to máme každý.

Momentálně se pár let věnuju životu v práci. Pálí mě, že většina z nás dělá to co musí – ne to co chce. Hlavně o tom píšu a mluvím. Je naprosto legitimní, že to někomu přijde jako „ošklivá“ práce.
Dělám to zejména z osobních důvodů a těší mě (velmi), když to někomu píchne. Nemám ambici někoho „slepě vést“ – alespoň, jak já chápu tohle slovní spojení.

A co se týče tohohle blogu – za tu dobu, co existuje mi to hodně, hodně, hodně dalo. Různý prokliky, příběhy, fórky, otázky, souhlasy/nesouhlasy, konfrontace,… prostě mraky věcí, který mi pomohly uvidět věci, který jsem předtím neviděl.

Třeba to jsou zbytečné řádky. Třeba to někomu pomůže osvětlit můj pohled na svět. dík. čau.

Zdravím,
před chvílí jsem psala zprávu a celou jsem ji smazala na základě nově příchozí zprávy. Ten text o Americe vůbec nebyl napsanej blbě. A rozhodně mě nenaštval. Mě dostalo to, jakou návaznost má, teda spíš nemá, tahle stránka na tu podstatu toho textu. Nebo, co je na ní nabízeno. Neznám nikoho z Vás a nechci soudit. Jak mít práci, která mě bude naplňovat? Nechápu. A pro Šárku – bylo to myšleno sarkasticky. Téma – práce. Porážka – jak dlouho to tady náš ekosystém vydrží? Čili – není důležitý lidi dovést ke spokojenosti v práci, ale ke spokojenosti a souladu s životem – ne jen LIDSKÝM. Prostě jsem se chtěla dozvědět víc o člověku, kterej napsal něco takovýho (USA). A ty kurzy mě dost odradili. Ne, první,co mě napadlo po přečtění programu bylo, co je to za sektu?

Milá Radko,
Ve vašem textu je 8x NE. Co prosím odmítáte ? Ve vlastoručně psaném textu ? Ve vlastních větách si sama pokládáte NE. Víte, poslední dobou hodně řeším slovo NE, a to jak se používá, kde a kdy se používá. Proč lidi píší NE, proč lidi myslí NE. Je to škoda že to slovo tolik lidi používají. Je to celkově o dnešní negaci a vztazích, filmech, pocitech, vazbách.

Já si něco prožil, a už nechci přemýšlet NE, chci přemýšlet Ano, Jak, Proč, Kdy, atd..

Tome, ty se nemáš za co omlouvat a co dovysvětlovat. Jak jsi to napsal je to paráda a už tak do dost zacloumalo s lidma.

Radko,
Vaše věta _ Jak najít práci co mě bude naplňovat_? Nebrečte tady sakra, a zjistěte co chcete dělat, co vás baví, a dělejte to. To je celé. Myslíte si že to nejde ? A zkusila jste to ??? Jsou dnes lidé kteří dělají co chtějí, a zaplať pánbůh je jich více a více. Třeba René :-)
Pokud jste přišla na tento blog, na jméno Tomáše, tak jste na dobré cestě a třeba chcete něco změnit. Tak makejte. Vítězství není bez tréninku, cíl není bez cesty.
Myslíte si že všechno bude hned ? To není a nikdy nebude.
A sekta ? Sekta to není, tedy pokud se nepočítá, že s pravidelností chodíme na tento web, posloucháme a čteme, co řeknou jiní, koukáme se na linky, odkazy, blogy, a další zajímavé věci, posloucháme se navzájem, setkáváme se. Je to sekta ? Já myslím že to jsou lidé, co mají stejný zájem, pocit a chuť. Něco dokázat, něco dát a přitom získat.
Je to obohacující jako víra samotná, je to silné jako slovo boží, je to povznášející jako písmo svaté, je … v tom něco chtít zkusit a dokázat.

Tak už tady ku ..va nebrečte, vylezte z té nory, a zkuste nejdřív přemýšlet o tom než něco vypustíte z otvoru v obličeji který není jen na přijímání jídla.

No a taky si nejdříve přečtete více z webu, než jeden odkaz.
Já jsem kdysi našel na jednom webu dobrou větu, protože jsem tam něco hledal a něco jsem chtěl _ Čti než se zeptáš !

Ať se Vám daří
Jakub Čamek

P.S. pro MAG _ film je na webu ke stažení free a v češtině, pokud ale chceš, vypálím, pošlu _dělat radost maličkostmi je dvojnásobná radost.

Tak tohle mi stačilo. Je mi Vás líto. Obou lidí, co reagovali na mou zprávu. Evidentně jste nic nepochopili.

Snažila jsem se podívat se na věc Radčinýma očima. Vůbec nevím, jestli jsem se trefila a viděla totéž, co ona.

Napadlo mě, že v jejím přístupu vězí pragmatická obava, že ve společnosti, v níž žijeme, nemůže člověk dělat, co ho naplňuje, protože pak by nikdo neseděl celé dny u kasy v supermarketech, neuklízel záchodky, neotročil u pásu v továrně atd. Systém by se zhroutil. Je to takto myšleno, Radko? Takový pohled je dle mého názoru obrannou reakcí vůči pocitům, že je člověk omezený systémem, nemůže si dovolit dělat to, po čem skutečně touží… je to přístup jakoby z minulé nesvobodné doby (můj dojem).
Možná právě proto se systém nezhroutí, protože stále bude dost lidí s podobným přístupem, jaký jsem právě popsala. :-)

Horší však je, že tento přístup právě může být nejslepější. Asi takto: Nevidím nic kolem sebe, potřeby přírody, je mi jedno, jestli se ničí půda, vzduch, hlavně že se máme jakštakš dobře. Každý den půjdu do práce, libovolno jaké, abych pak mohl konzumovat… Toto vyústění mě napadá s poznámkou Radky, kterou jsem moc nepochopila, s narážkou na ekosystém, jako by strach o něj byl jen kratochvílí v nudě… Trochu se toho děsím.

Mrkni na toto _ http://www.youtube.com/watch?v=cF95u5qy6Kg&feature=related

tyjo, kam se tahle diskuse dostala…
přátelé, můj pocit je, že tady víc obhajujeme než posloucháme. že něco je lepší a správnější než něco jiné. a navzájem se nechápeme, nepřijímáme.

v tomhle momentě pro mě písemná výměna názorů přestává fungovat, postrádá něco velmi nenahraditelného z osobního poplkání tváří v tvář, tu možnost se vpůlce věty ujisit, že mé chápání plyne spolu s tím, kdo vypráví… tu energii, která se přes klávesnici nepřenáší, a vůbec, dost.

Radko, snad jen Vám chci říct, že pro mě najít činnost, která mě naplňuje („práci“), znamená být naplňována životní a živou energií, kterou mohu nasměrovat i do dalších směrů (lidských, eko-systémových,….).

dostal se ke mně včera tenhle krásný, smutný a zase krásný článek, který souvisí s mnoha tématy, která tu spolu sdílíme. zase další člověk, co to nevzdává :-)

http://www.zvedavec.org/naokraj_3195.htm

p.s. Jakube, dík :-)

Děkuju za video, Jakube. Možná se taky obávám víc, než je zdrávo :-) – J.A Bertrand: „Na pesimismus už je pozdě“.

Děkuju za článek, Šárko. Vzal mě za srdce, možná i proto, že taky miluju vlčí máky :-) A ta zmínka o plotech, ta je pro mě dost žhavá. Nedávno jsem v horském maloměstečku, v místech, která už svým charakterem jsou spíš vískou, chtěla připravit dětem šipkovanou. Já se nemohla dostat na humna, do zajímavých zákoutí… všude ploty, pořád jsem se musela vracet na silnici, trasa to byla ve výsledku dost trapná… pak jsme se chtěli vydat na zříceninu hradu v lese, leč přístupná cesta vede přes pozemek, který si někdo koupil a ohradil… no, přelezli jsme ohrady…

Radka: Přečetla jsem si tvůj první příspěvek znova, pak ty další a mám pocit, že jsi byla špatně pochopena. Fakt je, že se nedalo dost dobře poznat, kam směřuješ, tak si tvoje slova každý vyložil po svém. Pro mě jsi člověk, který se tu objevil poprvé, rozkoukává se a není mu zcela jasné, o co tu jde. Ne všichni, kdo se tu objeví, se v těchto tématech najdou. Něčím jsi mi blízká, nevím proč…

Jakub: Udělal jsi mi svou nabídkou ohromnou radost!!! Zatím nevím, jestli ji využiju, ale rozhodně jsi mi zkrášlil den…

Vy ostatní – jste úžasní a jsem ráda, že jste!

Tady je teda zajímavých věcí… Dík.

Radce už výrazně víc rozumím. Potěšilo mě, že do diskuze ještě naskočila (než nade mnou a Jakubem zlomila hůl – aspoň tak to na mě působí).
Velmi mě zaujala zmínka o sektě (a za to fakt dík). Občas slyším, že peoplecomm je sekta. Lidi, kteří jedou cestu kolem světa (nebo jiný naše dlohodobý programy) to slyší doma od partnerek/partnerů. Já nikdy nebyl členem žádný sekty (snad s výjimkou pionýra a GE), tak ani nevím co to je. Koukal jsem proto do různých encyklopedií – mrkněte třeba na wiki http://cs.wikipedia.org/wiki/Sekta .
Mám pocit, že v tom většinou máme hanlivý podtext a označujeme tak divný skupinky, který se chovají jinak než většina. V tomhle smyslu peoplecomm sekta je. Definitivně.

Jinak je tak nějak součástí mé osobnosti vysvětlovat (potřebujeme světlo pokud jdeme cestou druhých lidí, abychom jim rozuměli, myslím si). A už jsem si zvykl, že mi občas někdo řekne, že se „obhajuju“, že moc vysvětuju, že si nevěřím. Může to tak působit. Já mám jinou zkušenost a své důvody. Proto budu vysvětlovat dál.

Je mi moc dobře mezi lidmi, kteří mají otevřeno, snaží se o porozumění, nepospíchají se souzením, nemají potřebu tlačit své pravdy – viz nahoře Šárka, Mag (díky za dnešní bodhisattvu), Radka, Monika (Moniko, ty ploty!!!! to taky řeším a jak…), Kuba nebo dnes ráno třeba Jura (a jeho debata s Martinem – to byla paráda). Celkově nádhera. Děkuju za možnost si číst, co píšete.

A dík Radce, že rozdmýchala pár velmi zajímavých věcí. To chce občas „píchnout do hnízda“.

P.S.: Kubo, kdybys měl odkaz na ten Home CZ download, prosím, vlož to sem. dík.

tak tady je Home, v češtině _ http://tracker.cztorrent.net/torrent/home-2009-cz-home-dokument/50560

P.S. Jsem rád Peoplecomm :-)

Aha, takže Peoplecomm je sekta. No to jsem doteď netušila.

A Tomáš Hajzler je vůdce, který se snaží získat na svou stranu ovečky, které jsou blbé a bez rozmyslu a nekriticky následují myšlenky svého pána.

Vzpomínám si na nějaký příspěvek, kdy ho někdo vyzýval, ať vede lidi. Tehdy odpověděl, že to není jeho parketa. Bohužel nevím, kde to bylo.

Pokud někdo na tyto stránky chodí,tak si myslím, že je to hlavně proto, že jsou inspirativní a vedou k zamyšlení a k tomu, aby člověk zapřemýšlel, jak to vlastně má ve svém životě a jestli třeba u sebe nemůže něco změnit nebo přehodnotit k lepší kvalitě života.
Tyto stránky by mohly vypadat i jinak. Mohly by být plné negativismu, který by nedával žádnou naději, že se věci mohou dát změnit k lepšímu a jdou dělat i jinak než dosud. Po jejich přečtení by pak čtenář upadl ještě do větší beznaděje a tuposti, než v které se nacházel před čtením a ještě i po vyspání by se nad svou budoucností třepal.

Přijde mi, že snahou těchto stránek je předávat myšlenky k lepšímu způsobu žití, ne k ovládání a sběru hlav. A pokud se tu z hlav něco sbírá, tak si to každý může využít podle svých potřeb a zkorigovat tak, jak mu to vyhovuje.
Nikdo za to neplatí, nikdo není ničím podmiňován, nic se ideologicky neorganizuje. Jde jen o odvahu něčím přispět. No nevím.

Možná se mýlím, ale zatím jsem se na těchto stránkách nesetkala se shozením někoho.

Ještě jeden postřeh mám. Neznám někoho, kdo se zabývá životem v práci a vůbec v životě, aby dával k dispozici tolik inspirujících věcí druhým jako tento web.

Pozoruji, že jak to má člověk ve svém soukromém životě, tak to má často i v práci. Většinou když má např. ustrašeného partnera, tak má i takového šéfa, když ho má nadřazenéného, tak to má i v práci s nadřízeným, když má laskavého, tak má to i často v práci. A proto je mi zde sympatické, že tady se to všechno pospojovává. Život, zdraví, rodina, přátelé, volný čas, sebemotivace, práce, bydlení, peníze,atd.

Mně i docela přijde, že autor článků předžvýkává lidem myšlenky do srozumitelné a jednoduché podoby. Že tomu může rozumět každý.

A ještě mě napadá, že tyto myšlenky, zde na stránkách uváděné, mohou být pro některé lidi ohrožující. Dlouhá léta jsme se nacházeli pod direktivním ovládajícím vedením a zvykli jsme si na to být obětí – přizpůsobit se, necítit sebe, nemluvit o svých potřebách a přáních.
A když se setkáme s jiným než dosud a třeba se nám líbí i styl, můžeme mít i strach.

Jakub Čamek tak ten tracker nefunguje :(
Mohol by si vyskúšať niečo ako uloz.to alebo tak niečo a hodiť to tam ?
Dík.

Ahoj Tomasi a spol., precetl jsem si Vas blog a nestacim se divit! Pisete tu o tom, jak Vam zalezi na lidech, spolecnosti, … Skoro jsem se rozbrecel dojetim, ale kdyz jsem zasel do sekce zajezdy, rozbrecel jsem se smichy! Ihned jsem pochopil, proc Vam na lidech zalezi a proc mate radi svoji praci. Cesta kolem sveta za 67 000Kc zni zajimave, kdyby ovsem neslo o par setkani v Praze :-) A nebojte se, ja mam taky praci, ktera me bavi a bavi me o to vic, ze neni zalozena na takovemto podkladu. Me to prijde jenom jako okradani ne prilis chytrych lidi, ale rad bych se mylil! Ale pokud Vam to nekdo opravdu zaplati a je za to jeste stastny, tak klobouk dolu… Myslenka je v poradku, ale asi by nemela byt zdrojem snadnych prijmu!

Svatko, ani nevím, co bych na to řekl. Snad jen – souhlas a dík.

Martine, pokud jste se upřímně pobavil, tak vám to přeju. Pokud to myslíte sarkasticky tak vězte, že nejste první (a asi) ani poslední člověk, od kterého jsem něco podobného zaslechl. Zvykl jsem si, že tomu o čem víme nejméně, rozumíme nejvíce. Mám dojem, že o Cestě o kolem světa nevíte nic (??) a přesto máte parádně jasno. Nebo možná víte. Přečetl jste si o ní. Nebo jsem mimo?

Jinak stejně jako třeba vodka není vhodná pro šoféry nebo instatní polévka pro malé děti, ani cesta kolem světa není vhodná pro všechny. Není určena lidem zavřeným, se sklony k rychlým soudům, kteří to chtějí daleko dotáhnout a cestou se drží pravidel minulých století. A tak už to bývá – pokud pro nás není něco vhodné, občas nemáme daleko k soudům a opovržení (nebo to máte někdo jinak?).

P.S.: Já se těšil na debatu o „Home“ a planetě a místo toho to tu je samá sekta a okrádání ne příliš chytrých lidí. Tak jen doufám, že to není trend. Ufffffffffffff.

Načo tu toľko ľudí rieši „všichni lidi“ to ani nieje konkrétny človek a ani to neviem ovplyvniť. Deprimujú sa nad blbostama. Ja môžem za seba povedať že film Home som si pozrel a paši sa mi. Keď zoženiem divx z cz tak ho stiahnem ešte raz a pustím môjmu okoliu. Robým to čo si myslím že je dôležité a čo chcem a viem ovplyvniť. Ostatné neriešim a neotravujem vzduch ostatným. Niekomu dáva logiku dať za vysokoškolsky diplom za 5rokov 500 000Sk a niekomu podnikať a niekomu chodiť po kurzoch. Čo koho po tom. A prečo tých ľudí hodnotiť a ešte k tomu negatívne za to že majú iné hodnoty a predstavy? Každý má svoj život a nech si ho žije podla svojich predstáv a hodnôt. Alebo podla predstav niekoho iného. Nech ten život pretrpí alebo sa raduje. Nech robí čo chce. Je to každého čas tu na zemi. Jeho túžby, zodpovednosť, potreba…

Nevím, jestli ta akce ještě běží, ale Vodafon dával za odevzdaný starý mobil DVD Home…

… od 8. června 2009 do vyčerpání zásob a připraveno je celkem 2 500 ks DVD na všech prodejnách v celé ČR – http://www.vodafone.cz/o_vodafonu/tiskove_centrum/zpravy.htm?id=597&year=2009

Tak to už asi bude pryč.

Takže jsem se dočkala – a Home v češtině shlédla – synek mi ho stáhl. Jásala jsem. Ale řeknu Vám, že přestože film byl úchvatný, na optimismu mi nepřidal. Jak po něm nebýt smutný a nepřipadat si bezmocný?
Až do konce filmu jsem očekávala návrh řešení, který tam sice nakonec byl, ale jak k němu mohu přispět já – obyčejný pěšák? Mohu změnit nejvýš myšlení svoje, mohu se snažit chovat se ekologicky (pokud vůbec vím, co všechno bych měla dělat) a vést k tomu svoje děti, ale připadá mi to zoufale málo…

Zapeklitá otázka, Mag.
Já v mnoha zdrojích narážím na názor, že Země to zvládne, ale člověk jako druh nejspíše ne. Někdy mám pocit, že v názorech vědců je víc skepse než optimismu. Bůhví jak ono se to vlastně má. Naštěstí jsou mraky lidí, kteří sebe a ostatní vedou ke změnám. Tady jsou tři zajímavý inciativy, co jsem vytáhl z našeho solotripu. Ve všech třech je odpověď na vaši otázku:

http://www.climatecrisis.net/takeaction/
http://www.whoonearthcares.com/woec/home.action
http://www.climatechange.eu.com/

Tady mate odkaz k tematu….
Kouknete se na Crash Course http://www.chrismartenson.com/
a
hmmmmm…nemuzu to najit. Myslel jsem ,ze mam v zalozkach takovy pekny filmik – asi 20min. – o tom jak lide vyrabi, spotrebovavame a jak diky tomu znecistujeme atd. Bylo to kresleny. Mozna vite o cem mluvim a uz jste to take videly.

@Mag: Jednou když Robinson Crusoe po ztroskotání otevřel pytlík se semeny obilí co mu zbyly z vraku lodě, spočítal si a uvažoval. Jeden klas má asi 25 zrníček. Zasadím jedno = budu mít 25 zrníček. Měl jich 20. Zasadil tedy 20 zrníček. Neměl co ztratit. Z 20 chleba neupečete a aby měla shnít, tak je raději všechny zasel. Všechna vzešla a uzrála. Najednou měl 500 zrníček. Začal zase počítat. Když zasadím třetinu zrníček a ze zbylých udělám mouku, zbude mi na jídlo a ještě příští úroda bude velká. Zasadím 166 zrníček. Ty vyrostou v klasy a budou mít 25 semínek, tak je to 4 166 semínek druhý rok. To už je velká úroda. A když to udělám takto další rok, tak to bude 34 722 zrníček. Takže z původních 20 mám třetí rok 34 722 zrníček.
To je paráda, zavýskl a šel se starat o svých 20 zrníček.

Nevím, zda jste někdo koukali na tuhle fascinující přednášku: http://www.ted.com/talks/lang/eng/sylvia_earle_s_ted_prize_wish_to_protect_our_oceans.html
Ptám se proto, že mám dojem, že právě Sylvia Earle namluvila anglickou verzi HOME. Tušíte někdo, jestli je to její hlas?

Včera jsem mluvil s kamarádem z Brisbane. Díky tomu, že Austrálie pocítila změny klimatu už dávno na vlastní kůži tak místní „enviromentální“ hnutí patří ke světové špičce. On už léta patří mezi místní aktivisty. Z tohohle filmu ho zaujal nejvíc závěr a věta: „Už je pozdě na pesimismus“.
Říkal, že od dob Al Gora a jeho krize klimatu už uběhl nějaký pátek a že další upozorňování na to, jak je to všechno blbý nikam nevede. Už na to není čas. Navíc, negativní energie na sebe nalepí jen další negativismus.

To je Austrálie. V zemích jako je ta naše to ještě chvíli potrvá než nám to dojde. Ještě budeme muset vykácet pár lesů, abychom na nich postavili golfová hřiště (viz Praha – Klánovice) nebo dálnice či nákupní centra (všude možně). Nebo zrušíme parky nebo jejich kus, abychom v nich mohli vyvrtat tunely (Stromovka, Letná v Praze). Ale jednou nám to dojde. Tomu věřím.

Tohle jste zaznamenali? http://www.ujezdskystrom.info/rmujse/

Představte si, že máte za barákem les. Najednou se les vykácí a místo něho vznikne parádní uhlazený golfový hřišťátko. Lesní život je v čudu, místo toho vznikne něco mrtvýho, co je nutný hnojit, sekat, ošetřovat proti škůdcům a zavlažovat (tenhle dokument to taky zmiňuje).

Ten les má lidi, kteří ho brání. Chtějí, abychom poslali maila úředníkům. Pokud vám to dává smysl, pošlete na: posta@env.cz s kopií na eia@ujezdskystrom.info „Nesouhlasné vyjádření k dokumentaci MZP216 – „Výstavba golfového hřiště Praha – Klánovice“

Říkám si, včera to byla Letná a Stromovka, dneska Klánovice, zítra to může být u nás za barákem…

Díky za ně.

Musím reagovat. Jako člověk. Jako goflista. Jako člověk který se golfovou tematikou, politikou, situací živil a živím. Jako člověk který zná toto pozadí businessu.
Tome a další čtenáři, odkaz je fajn ale …
Podívejte se vždy na věc z obou stran. Zjistěte si o věci všechny informace a pak teprve si udělejte obrázek, názor, rozhodnutí. Vaše, jen vaše svobodné a né že se z Vás stanou ovce, které uvidí filmeček se stromy, líbivou muzikou a pak pošlete mail.

Úvaha mailová: Myslíte si, že mail, který pošlete něco změní ?
Dnes je sice demokracie, ale to se řeší referendem, hlasováním a podobnými nástroji – ne posíláním mailů. Byli jste na zasedání ? Dneska v době kdy si zapnu robota a ten mi bude posílat maily na určitou adresu ve stanovenou dobu a ve stanoveném počtu = spam ? Jak ochráníte, že administrátor nemá nastavenou ochranu, že vše co přijde s předmětem …xy…. se vyhodí do koše ? a další, a další …

Úvaha o hřišti: Víte třeba že golfové hřiště je tam oficiálně otevřeno od srpna roku 1938 tedy více jak 71 let. To je více let, než komukoliv kdo se na tento web chodí. Ano, ono tam stálo, a pak se na něm nehrálo a vyrostl tam les … a teď to chtějí zase obnovit. Oni obnovují něco, co tam bylo. Není to super. Je to obdivuhodné. Co kdyby obnovovali pustý hrad, to by se Vám líbilo ? Ale hřiště né ?? Více info na: http://www.forestgolf.cz/index.php?page=4

Úvaha business. Dneska je to již rozhodnuté a celá záležitost se plánuje a „peče“ několik měsíců. Věřte tomu, že je to proces který běží již pěkně dlouho a to co se nyní projevuje je jen špička ledovce. Ano, nyní vidíte že by se už mělo něco rozhýbat, ale někdo už tomu věnoval hooodně a mraky času, peněz, schůzek, jednání, úvah. A chce to dotáhnout do konce. A věřte že udělá vše aby to dotáhl. Je v tom zakomponováno hodně lidí a firem. Je to jako byste někomu dávali malé částky za to, že si od něj koupíte za nějakou dobu třeba chalupu u lesa, co se vám líbí.. A najednou někdo přijde a řekne „Tu chalupu si kupuji já, a nebo se vůbec neprodá“ ! Co vy na to ? Sklopíte uši a půjdete dál ? Když už jste tam pouštěli malé částky a měli sen. Zamyslete se.

Úvaha tunelová: Jen k podobnému tématu Tunel Blanka – dnes, rozhovor na českém rozhlase ve 22.00 – 23.00 rozhovor se starostou Prahy 6, Tomášem Chalupou, a bylo tam nakousnuta i výstavba tunelu Blanka. „Ano, tunelem projede xy aut za den, ale je to tunelem. Není to po povrchu a to je důležité!. A za to se já, Jakub Čamek, rád postavím. „Na Letné bude zase park, nyní je tam hora hlíny, ale ta se po dokončení odveze a bude tam park“ atd. více info na: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/portal/ a věřte, že se to celé dělá proto, že doba jde vpřed, vývoj jde vpřed, civilizace se rozrůstá a vyvíjí. Ano, skalní jeskyně jsou pěkné, musí to být fajn, možná i zdravé na astma, ale nikdo v nich už dnes nebydlí.

Úvaha golfová: Byli jste se někdy projít po hřišti ? Víte jaký je to pocit ? Víte jak je tento sport krásný? Jak se dá hrát až do vysokého věku a né sedět doma? Znáte nějaký sport kdy můžete hrát manžel, manželka, děti stejnou hru ve stejný čas, spolu, a máte stejné podmínky? (na světě není žádný takový sport). Kdy jste si vyšli s někým na 4-5 hodin se projít a jít? Ano jedna hra trvá tak dlouho, a kdy jste vy tak dlouho prošli venku ? Golf je hezká hra a to prostředí je velmi krásné a přínosné. A nehledě na to, že to hřiště zaměstná lidi z okolí a dá vydělat jiným. Jak protestují proti hřišti bizarní nahotou, věšením na ocelové zavěšené háky před dětmi, krví .. se podívejte zde: http://www.golf.cz/Article.aspx?idarticle=45483070

Úvaha osobní: Pro koho ten les chcete zachovat ? Kolik lidí tam chodí pravidelně ? Desítky, stovky? Denně, týdně? Jsou to maminy s kočárky, důchodci, lidi v produktivním věku, pejskaři ? Kolik jich je a v jakou dobu tam chodí ? Co když budou např. za rok protestovat proti pejskařům v lese normální lidi, protože když vyjdou do lesa, tak aby si vzali holínky, protože šlapou v samých hovnech po psech, protože v lese se přece nemusí uklízet. Co bude následovat ? Protesty lidí proti obchodům v jejich ulici ? Proti autům co parkují před domem a nemají značku okresu ? Proti sousedům kteří se přistěhují z …..

Závěr: Já jsem pro hřiště, protože už je o něm rozhodnuto, situace se nezmění, a je to dobrá věc a protestovat touto formou není demokratické a nesouhlasím s tím.
Takže, jak je na konci filmu HOME řečeno:
„Není důležité co jsem ztratili, je důležité co nám zbývá“ !
Golfu zdar _Jakub Čamek

Tak mám pocit, že se nám naplno rozjely prázdniny – i tady – soudě podle frekvence debaty. Venku je krásně, tak co vysedávat u počítače.

Kubo díky za všechny pohledy na „Klánovice“. Já o tom nic nevím. O golfu mám pouze pár chatrných předsudků a v klánovickém lese jsem byl párkrát. Je důležité se na věc podívat z více úhlů pohledu (kolikrát jsme to už jenom zde probírali – třeba tady: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/buh-je-mrtvy a proto je fajn, že jsi přihodil další info.

Pro mě jsou důležitější principy, podle kterých se jako společnost rozhodujeme (možná jim říkáme hodnoty!?). Příklad: Jak na úrovni státní politiky rozdělíme 100 mld Kč? Kolik dáme na vzdělávání, ochranu přírody, podporu zdravých potravin, rodiny nebo třeba rozvoj cyklostezek? Kolik na obranu (= eufemismus pro válčení), stavbu silnic nebo dotace velkým průmyslovým firmám?
Jsou to těžké otázky, na které odpovídáme do určité míry i podle stavu vývoje společnosti. Kongo dá určitě větší podíl rozpočtu na válku než na rozvoj národních parků. Ve Švýcarsku to bude asi opak.
My jsme do roku 1989 mraky věcí nemohli. Teď se to proto už pár let snažíme dohnat. Šlapeme si po krku. Čím víc tím líp. Čím ryhleji, tím líp. Kdo bude první? Kdo získá nejvíc? Moje je důležitější než naše. Ať je to nějaké golfové hřiště, nová magistrála nebo nové stíhačky to je jedno. Získá zpravidla ten dravější, s ostřejšími lokty, lepšími kontakty a silnějším žaludkem.

Je to takové jaké to je. Je nutné si touhle fází projít, abychom se mohli posunout dál. Stačí se podívat tam, kde jsou dál (v některých místech na západ od našich hranic, abychom viděli čím si ještě musíme projít). Já si ovšem myslím, že nemusím a (neměl bych) pasívně přijímat, co se mi nelíbí. Můžu hodně věcí ovlivnit. Každý z nás – podle svých osobních hodnot, podle své vášně a nadání. Jen tyhle věci víc poslouchat.

A jestli někdo zorganizuje mailovou akci, která souzní s mými hodnotami, já se k tomu připojuji. Mimochodem – pokud máte někdo pochybnost o funkčností mailového aktivismu, doporučuji prostudovat třeba http://one.org/international/ – tihle lidi jedou hlavně přes maily a M Ě N Í svět. Já osobně zírám, co se jim za pár let exitence podařilo.

Takže Vás zdravím. Vidím, že tedy ehm je zde velké množství snílků, kteří chtějí, aby vše na světě bylo pěkné, podle názoru který sami mají. A co takhle jiné názory? Třeba mnohem pravdivější než Vaše, ale vyžadující notnou dávku vzdělání a inteligence. Tedy … k tématu diskuze….

Film Home je po vizuální stránce velmi zdařilý (ale není tímto ojedinělý).
Správně upozorňuje na nejpalčivější problémy, které s sebou extrémní vzrůst lidské populace přináší – až na zcela MYLNÝ a nevím kterým oportunistickým manipulátorům výhodný názor, že člověk může za oteplování planety Země….tedy Vážení.. to je ale taková BLBOST!!! Prosím, pochopte konečně, že i když je vypouštění CO2 člověkem velmi výrazné, pro změnu klimatu je ale velmi nevýznamné. Množství CO2 v atmosféře je 0,03 %. Koloběh uhlíku a kyslíku v přírodě je vypouštěním CO2 člověkem zcela neovlivňován, neboť člověk do té obrovské atmosféry vypustí..přirovnám..no takový plivaneček, který dané číslo 0,03 % absolutně NEOVLIVNÍ!!! Prosím Vás, Vy stádo, oteplování planety, které je zcela prokazatelné a v minulosti cyklicky se opakující, tedy v současnosti ne výjimečné, je způsobeno meziplanetárními vlivy, výchylkami v oběhu a otáčení planet a hlavně působením SLUNCE, jehož aktivita se na povrch Země projevuje proměnlivě. Víte prosím pěkně, že ve finále stejně bude Země Sluncem zkonzumována? Ale do té doby hodně daleko a tak se cyklické oteplování a ochlazování bude neustále opakovat. Přestaňte věřit Oteplování vlivem člověkem vypouštěnému CO2, je to naopak- množství CO2 v atmosféře vzrůstá až jako DŮSLEDEK oteplení Zemského povrchu sluneční aktivitou. Zamysleme se a zkusme přijít na to proč je mezinárodní obchod s povolenkami k vypouštění CO2 jednotlivými státy tak obrovský bussines……Doufám, že jsem alespoň pár lidí přesvědčil o tom, že ne každý na první pohled správný názor, je opravdu tak jednoduchý, jak jej někdo (kdo má své motivace a pohnutky) prezentuje obecné veřejnosti a masíruje a masíruje, dokud TEN URČITĚ SPRÁVNÝ názor nevmasíruje. Tato kauza „oteplování vlivem člověkem vypouštěném CO2″ je vyvracována četnými vědeckými obcemi a iniciativami, které brojí proti názorum politikům zaprodaných vědců, kteří si na oteplování postavili výbornou živnost.
Film Home je celkem povedený snímek, ale ne zcela pravdivý a např. film Baraka je tedy lepší a především proto, že není tak ukecaný. Obecně nejlepší filmové dokumenty jsou bez komentáře.
Zdravím všechny sektářský ovečky :)

globální oteplovači, soulhasím. Konečně tady taky někdo přemýšlí a jenom neomýlá, co mu ostatní řekli aby omýlal.

Trefné video na toto téma najdete na následujícím odkazu: http://www.youtube.com/watch?v=eScDfYzMEEw&feature=related

komentář 39-oteplovač: Každý názor je obohacující. Je umění zvolit formu psaní, aby nebyla nadřazená a shazujícící.

Ahoj Oteplovači!

Díky Svatce za názor. Taky si myslím, že je fajn mít víc pohledů. A že je přitom zároveň možné udržet slušnost.

Záleží o co ti jde. Pokud si chtěl ostatním ukázat, že nemají ánung a ty ho máš, tak se ti to snad povedlo – aspoň myslím. Jestli si chtěl někoho přesvědčit (to tam zmiňuješ), tak nevím, nevím. Když někomu řekneš „sektářský ovečky“ tak jsou určitě lidi, kterým to vadí. Já už si tyhle slovíčka vcelku zvykl, ale jinak tenhle styl komunikace nemám rád.

Jinak mě vždy přijde zajímavý, jak se lidi derou za názor, který považují za vlastní. Vždyť přátelé o tom přece nemůžeme skoro nic vědět! Žijeme tak krátce, že nemáme naprosto žádné srovnání a i kdybychom měli tak se na lidskou pamět stejně nemůžeme spolehnout. Co my jen víme?!? Můžeme se maximálně spolehnout na názory jiných lidí. Ty si možná, Oteplovači, velkej borec. Já ne. Já o tom nic nevím. Jedu v tom aktivně jen pár let. Sice zkouknu a přečtu všechno možný, ale čím víc vím, tím víc nevím. Tak vlastně dík za názor.

P.S.: Mimochodem, pěkný jméno sis zvolil. Takový vtipný.

Zdravím Oteplovače i další čtenáře.

Oteplovač možná zná Joanne Novu, ale ostatní možná její skeptickou příručku ještě nečetli: http://joannenova.com.au/globalwarming/skeptics_handbook_2-1.pdf.

A lorda Christophera znáte? :-) http://www.larouchepub.com/eiw/public/2009/2009_20-29/2009-23/pdf/47-50_3623.pdf

Beran (http://vpravo.blog.cz)

Na konci tohohle dokumentu zaznělo, že je už pozdě na špatné zprávy. Ve světle toho mě zaujalo téma příštího TEDu http://www.ted.com/:

“And Now the Good News.”

+ co tam budou řešit:

How do we cope with ecological debt?
Does life have a price?
Can technology avoid disasters?
Is the world becoming free-er?
Are we winning the war on cancer?
Is kindness an art?
Can music teach math?

Are peacemakers getting stronger?
Can ancient molecules tell us who we are?
Can kids self-educate?

Ahoj Tomáši. Krásně Ti to tu, za těch pár let, rozkvetlo, jen co je pravda :) ___ A zrovna jsem se tu nachomýtl k takové debatní lapálii, jako je názor, který přichází zvenčí, a který nepřitakává, nesouhlasí. ___ Tím, jak sedím opodál, nejsem uvnitř kruhu, ale vně, vidím slova Radky jinýma očima. ___ Radka: „Jak mít práci, která mě bude naplňovat? Nechápu.“ A taky mluví o nějaké nespojitosti, propasti. Myslím, že ukazuje na propast mezi (angažovaným) textem, který dostala do emailu, a tím co „tu“ našla. Je tu poprvé. A je v šoku. Nevidí CESTU, která by vedla od Tomášových myšlenek vizionáře (Tomáše – kluka, kterýmu leží na srdci celý svět, a ještě k tomu všechny jeho neduhy). CESTU, která by vedla kam? Ke „kurzům“, které tu našla. ___ Je její údiv natolik nepochopitelný? /Zasloužila si za to, že nevidí MOST nad propastí, výzvu k tomu, aby „začala makat“ (sic!) (Jakub Čamek)?/ ___ A Tomáši, nemluví Radka náhodou o TVÉM mostě? Mostě, spojujícím TVÉ 2 břehy? Nemá Radka právo, aby neviděla spojnici mezi mikrosvětem člověka, který touží po práci, která by jej naplňovala, a tím druhým „velkým“ světem (tvých) idejí? Nemá Radka právo, aby se podivovala, jak nesamozřejmá cesta vede od této malé a soukromé touhy, k něčemu jinému, k tvým idejím vizionáře, které jsou přeci všechno, jenom ne „soukromé“? Nepřinesla Vám (všem) Radka zrcadlo, které Vám na malou chvíli (možná) umožní vidět pro Vás už samozřejmé věci tak, jak je vidí lidé z venčí, tedy jako zatraceně nesamozřejmé? Radku neznám, ale z toho co psala, jsem si udělal obrázek, že je to asi člověk, kterému „nějak“ leží na srdci to, co se děje s druhými ve světě, a která má chuť a sílu s tím „něco“ dělat. A problém „práce, která naplňuje“, jí pak nutně musí připadat, jako hodně malý. není v tom s Tebou, Tomáši, náhodu na podobné vlně? (Možná se úplně pletu, ale to by nám mohla odhalit jen Radka sama.) ___ Omlouvám se za vtrhnutí do víru diskuse, a za drze mentorský tón. Vlastně, za ten se neomlouvám. Přátelé, tímto Vás vyzývám, berte jej jako vhozenou rukavici… :) petr

Děkuji Petře.Pochopil si.

Jsem ráda, že se díky Petrovi otevřela brána porozumění Radce – alespoň u mě to tak platí, do té doby jsem netrefila správný klíč.
Tyto diskuse jsou skvělá škola. Proto tyto stránky už tři měsíce sleduju.

Dobrá práce, Petře! Obdivuhodná jemnost s jakou dokážeš říct relativně nepříjemný věci. Škola je to velká. Skoro jako tváří v tvář. Děkuju.
Radko, rád jsem tu zahlédl ještě jednou vaše jméno. Snad už tedy chápu víc, co jste chtěla říct.

Radka, Monika: Rádo se stalo! Musím Vám ale něco prozradit, měl jsem tu úlohu dost zjednodušenou. Tomáše jsem už totiž dvakrát potkal tváří v tvář. Jednou někde na začátku jeho cesty (ale už tehdy to byl kluk, který se ptal na věci, na který se nikdo jiný neptal, protože se bál, aby to nebylo „blbý“ – a mě se to navždy vrylo do paměti), a pak, uplynula spousta let, když tu rozpohybovával tenhle nevšední přístav pro lidi, který mají občas chuť zakotvit v trochu jiných vodách, než obvykle. Díky tomu Tomášovi nějak instinktivně rozumím, a vlastně vím, kde jsou ty spojnice, kudy vede ta cesta, ten most, od přímého způsobu, kterým používá slova …. až k ideálům, co se dotýkají hvězd. _____ Kdybych to měl říct svými slovy, řekl bych, že chuť, dělat (i) práci s chutí, být jí „naplňován“, není zase tak malá věc, jak se – asi právem – při prvním setkání zdá. Jak to říct? Pracovat tak, že dáváš, vycházíš vstříc, jsi pozorná, nasloucháš, otevíráš, povzbuzuješ, a pracovat tak, že neporoučíš, neuhýbáš, nepodvádíš, držíš slovo, a nemanipuluješ(!) – to prostě (taky) znamená být nějak na cestě ze sebe ven. Stačí jen změnit záběr, z „detailu“ se přenést na „celek“ a „panorama“, a najednou – místo tváře člověka – vidíš tvář zalidněné planety -> a to už jsi myslím někde blízko Tomášova textu o „Americe“ :) ____ Ahoj Tomáši, jestli Ty si ještě někdy vzpomeneš na kluka z nejmenované výzkumné agentury za časů DE? :) Pozdravuj prosím Petru! A promiň za odmlčení, byl jsem „na cestě“… petr

Tomáši, a Vy domácí či štamgasti, napadlo mě, že bych mohl zkusmo píchnout ještě do jednoho hnízda, ze kterého nevím, co vyletí. Třeba to pak přestane nějak pálit, nebo´t se to zdá pořád živé. Kauza: Globální oteplovač. ____ Tomáši, zkus si přečíst jeho text tak, že vynecháš, nebo jen opatříš uzovkama, oslovení „Vy stádo“, a něco podobného uděláš s posledními slovy textu: „Zdravím všechny sektářský ovečky :)“. /Ostatně k tomu druhému kroku opravňuje a vybízí, řekl bych, „smajlík“ na konci věty./ Najdeš v tom textu teď ještě něco, co Tě zvedá ze židle? Mě se to nedaří, a to se dost snažím… Je to čistý názor protistrany, navíc kritický názor, podpořený argumety, pocházejícími z vědeckého prostředí. Prostě jen (tolik potřebný) jiný úhel pohledu. /Pozn.: Navíc. „Oteplovač“ má v textu 3 body, které tvoří linii jediné metafory, a tahle metafora je navíc motivována tématem, které se tu objevilo díky – nikoli díky němu, ale díky Radce, a „Oteplovač“ si s ním, dle mého, jen pohrává. Dělá to trochu ostřeji, ale myslím, že jsme na internetu, a že nějaká ta provokace, sem patří, a myslím, že „práh bolestovosti“ můžeme klidně odsunout někam dál, než bychom to udělali v rozhovoru tváří v tvář… Co myslíte Vy? – Ty 3 body jsou: 1) mylný názor „manipulátorů“ 2) „Vy stádo“ a 3) „sektářský ovečky“ – nevidím víc, než neškodnou biblickou metaforu pastýře a stáda :) / ____ Ještě něco, konečně k tématu. Film HOME: Souhlasím s Oteplovačem v jednom bodě, Film BARAKA říká totéž, jen bezeslov, a přece velmi výmluvně… Kdysi jsem o svém okouzlení tímhle filmem utrousil pár slov, a žádná jiná mě teď nenapadají… „BARAKA je Země. Země čerstvě vykoupaná v mléce s medem a aromatem santalového dřeva. Oděná v étericky lehkou sukni ke kotníkům, na bosých nohou zlaté sandály. Voní něčím čistým. Vyzařuje z ní klid. To je ta Země, které šeptáme své tajné Mantry. Takhle se Země chová, když si s ní povídáme. Jako by to bylo poprvé. Jako bychom byli dětmi… ____ Zastavit se. Zahledět se do sebe, nebo za všechny horizonty. Spočinout v sobě. Hrát si. Zdánlivě bezcílným konáním se jí dotýkat. Rozmlouvat s ní… ____ BARAKA je Země. Nic tak složitého jako Bůh. Nic mimo tento svět. Nic vysoko nad našimi hlavami. Tam se přece valí moře mraků. A létají ptáci. Baraka je Země přímo pod našima nohama. Sáhněte si na ní. Dotkněte se jí. Tančete po ní. Můžeme z jejího povrchu vyskočit i hodně vysoko, a pak se spolehlivě snést zpátky dolů. Z jejího pohledu jsme mravenci. Nešikovní. Ztracení. Zranitelní. Bez pout a bez kořenů. Jsme jako zrnka písku na Sahaře. Nic pro ní neznamenáme. Jen, když jí někdy nasloucháme, a ona má právě chuť, vypráví nám příběhy. A bere nás do náruče. Jako matka malé děti…“ petr

Poznáte aj Movie: The Green Beautiful – „La Belle Verte“ ?
http://www.loveforlife.com.au/book/export/html/6164

Som si to pozrel a už niekoľko krát som o nom musel s niektorými ľudmi hovoriť a vracať sa k nemu v myšlienkach.

Zaujímal by ma i váš názor.

k lupuscanis: Petře, jste diplomat. Kdoví, jestli Oteplovač po přečtení Vašeho rozboru nezůstal překvapen, neb právě zjistil, co do textu vlastně vložil :-) … co nápaditosti, hry… („pohrává si s metaforou“). Psychologicky vzato je to od Vás chytrý postup. Až se ostýchám psát dál, abych Vám to nepokazila :-) Kdybyste nevěděl, jak moje slova pojmout, vězte, že s Vámi sympatizuju.
Ale namítám k této větě: „Dělá to trochu ostřeji, ale myslím, že jsme na internetu, že nějaká ta provokace sem patří a myslím si, že „práh bolestivosti“ můžeme klidně odsunout někam dál, než bychom to udělali v rozhovoru tváří v tvář…Co myslíte Vy?“
Já myslím, tedy hlavně to tak cítím, že bychom měli „práh bolestivosti“ nechat i na internetu tam, kde ho máme při komunikaci tváří v tvář. Vždyť jsme to pořád my, lidi ve své lidské podobě, pouze se nevidíme „na živo“, nejsme změnění, nefungují nám díky internetu jinak fyziologické a jiné pochody… Nebo to tak chcete? Přijít o sebe sama a stát se internetovým produktem? Nezačala by hra na borce? Schovávání za masky? Co nemůže snést reálný člověk, maska unese…
To by se úplně rozcházelo s tím, co mě tu oslovuje.
p.s. To Vaše hravé šťourání do hnízda je inspirující. Přiznávám však, že šťouráte i tím, že prezentujete svoje postavení mimo ostatní, co tyto stránky čtou a tím vlastně všechny „štamgasty“ či „domácí“ sjednocujete. Čtu to a zjišťuju, že jsem vnímána jako velké MY a pak jste tu jeden VY. Ale já se třeba cítím být JÁ…a někdo další taky… :-) :-)

Petře, u prvního vstupu jsem tápal, u druhého mi došlo, kdo to asi je. Raduju se, že jsi se po letech objevil!! Samý zajímavý věci píšeš. To ty jsi vždycky uměl… Dalo by se to rozvést do tisíce směrů.

Já sand dodám jen jednu.
Už jsem říkal (výše), že v mnoha oblastech života jsme pouhými příznivci názorů. Zapadají nám do našeho vidění světa, a tak se k nim přikláníme. Cizí názory se sávají našimi názory. V problematice klimatu máme dva základní tábory příznivců opačných názorů. Tyhle tábory se hádají, napadají a bojují o to, kdo má pravdu (tak už je to mezi lidmi zvykem).

Pro mě není podstatné, jestli je Baraka lepší než Home (vždyť jsou to přece jenom mikro-střípky!) nebo jestli lidi typu Al Gore mají pravdu nebo ne. Přestože to studuju, nerozumím tomu. Nevím. Nechápu. Navíc nepotřebuju mít pravdu. Necítím potřebu nikoho přesvědčovat a ani neoceňuji, když se někdo snaží přesvědčit mě, že je to tak či onak. Je to něco jako pláč na špatném hrobě.

Co pro mě podstatné je, abych se choval zodpovědněji vůči planetě, ostatním lidem a také ostatním živočichům a rostlinám. Prostě, aby za mnou nebyla hora igelitu, smradlavýho vzduchu a neštěstí. A stejně jako každý jiný občan konzumní společnosti to nemám úplně snadné. Jezdit autem? Létat letadlem? Nakupovat v supermarketu? samá těžká otázka… a tak jsem rád za tuhle diskuzi i každou další, která mi pomůže ujasnit si svůj pohled na to, jak se tu na Zemi chovat.

Honzo, díky za tu zelenou krásu! To 100pro zkouknu.

Zajímavé. Tento článek je o domově a stále se tu objevuje, něco o tom, jak mezi sebou komunikujeme a jak to na nás působí. Napadají mě ke komunikaci a k HOME tyto věci:

Člověk je střípkem v mozaice života a nikdo sám nezachrání svět. Home nemusí být mít na srdci celou planetu, ale to, co můžu ovlivnit teď a tady u sebe doma.
Když mám mít domov a cítit se dobře, tak potřebuji mít i dobře nastavenou komunikaci ve vztazích.

A domov jsem také já, jak komunikuji sám se sebou.

Když někdo nevhodně zvolí formu (způsob) předání svých myšlenek a názorů, shodí tím i obsah. Obsah – to, co mi říká, je pak k ničemu, i když je třeba to super zajímavé a pro mě poučné.
Forma v textu nebo mluveném sdělení je vlastně obsahem vztahu. Tedy tím, čím je potom vztah živen, udržován a rozvíjen. Forma sdělení – to, „jak“ spolu mluvíme, je vlastně takovým olejem – palivem v lampě. Ve vztazích hraje větší roli právě forma, jakou s druhým používám. Příkladem je článek na blogu „Formuluj přesně“, kde si krásně můžeme v představě dojet do konce příběh, co se stane, když se jeden dokola chová povýšeně.
Když lidi nepracují na formě (na kultivaci jednání s partnerem), tak je to pak i někdy konec vztahů. Když se zamyslíme, proč nám některé vztahy ze života zmizely, tak to bylo právě z toho důvodu, že už nešlo dlouhodobě snášet právě formu chování a sdělování.

K tomu, co napsal Petr: Je to docela dobrý nápad vynechávat a neslyšet slova Když tohle člověk praktikuje, nějakou dobu to funguje a má nadhled, netýká se ho to. Je tím, kdo má navrch. Časem kyblík trpělivosti a nadhledu většinou přeteče a člověku začne třeba i vadit, když někdo dokola používá stejná slova – ona je kráva, on debil, ti jsou hňupi a blbečci, tamti stádo a ovce atd….Když člověk, který se takto vyjadřuje nedostane od druhého zpět reakci, že třeba zrovna tato slova nejsprávnější pro vtahy a diskusi nejsou, má neustále potvrzováno, že „jeho řeč – způsob vyjadřování“ je pro druhého v pořádku.

Člověk má možnost volby. Řeknu to druhému nebo ne? Když řeknu, tak jdu do konfliktu, když budu ticho a „neslyšet“, mám klid. Co je lepší? Suma sumárum -> z dlouhodobého hlediska má každá příčina důsledky. Když neřeknu, tak problém časem přeroste. Je to něco jako nevysypávat doma odpadky a nesplachovat záchod.

Písmenka v textu jsou jen situace. A všimněme si, že situace vymýšlí další situace, ve kterých pak opakujeme stále stejnou formu sdělování, nebo i způsob chování (na který jsme navyklí). To tam pak zůstává – např. často nadřazenost nebo shazování a poměřování se nebo naopak pokora, přístupnost vstřícnost atd.

Když něco píši, tak bych si měl položit otázku: Čeho tím chci dosáhnout? Chci se s druhými poměřovat? Chci ukázat, že můj názor je ten nejlepší a převyšuje ty ostatní? Chci získat obdiv za to jak jsem dobrej a druhým to umím nandat? Nebo chci se účastnit diskuse, nepoměřovat se, v klidu si vyslechnout druhé a zapřemýšlet, zda něco na tom, co druhý sděluje je, obohatit se?

Mám ráda symboly. Co znamená domov? Člověka, lidské tělo, osobnost, jeho nitro, stav duše.

Tomáši, mě se Tvá myšlenka „příznivců názorů“ líbí, a snadno mohu na sobě pozorovat, jak mi nepatří, jak na mě ulpívají, tu z onoho, tu z jiného zdroje. Jen drobnou poznámku k té Barace: ačkoli filmy jako takové miluju, a velmi si je vybírám, velmi jsem se držel, abych neřekl, že „baraka“ je lepší než „home“, a snad, věřím tomu, se mi to povedlo. Myslel jsem to jako pozvání – pro kohokoli, kdo si to přečte, na film, který méně používá slova a diagramy, a více vypráví obrazem, o něčem velmi podobném, dává mi tedy prostor pro to, abych si myšlenky a pocity nacházel v sobě, ze sebe. Mě osobně to tak vyhovuje o trochu více, někde je příliš se valících slov blízké tomu, že mne „převálcují“, a já jim pak instinktivně přestávám naslouchat i důvěřovat. V tomto ohledu, jsou alespoň pro mne, obrazy intimnější, a pro to i pravdivější, ve smyslu plnější. Ale to jen na okraj. Na okraj filmu Home a diskusi o něm… A děkuju. ___ Moniko, Vám děkuji též, a myslím, že jsem porozumněl :) Věřte, prosím, že pro mne jste „Vy“, a omlouvám se Vám tímto za to, že jsem se neohrabaně pokusil Vás „zavléct“ do tábora „velké My“ :) – nebylo to úmyslem, bylo to pouze časově omezené, a bylo to pro to, abych se pokusil zprostředkovat porozumnění tam, kde se kamsi vytratilo… Pokud se týká Vaší námitky, resp. já vidím celkem 2 (počítám i post scriptum), pokusím se na ně odpovědět, jak nejlépe mohu, ve své reakci na Svatčina slova. Děkuji za pochopení. ___ Tak tedy: k tomu, co říká Svatka: Svatko, Vám také děkuji. Nemohu si být úplně jist, zda-li jsem pochopil vše, co říkáte, ale přesto se Vám pokusím odpovědět. Ale bude to chtít více slov. Takže já tu teď jen zanechám takovou HRAVOU stopu, ve které je vše takříkajíc „in accord“ – to na zlepšení nálady pro okolojdoucí, a taky abych získal nějaký ten čas pro zodpovědné zformulování odpovědi: http://www.youtube.com/watch?v=ekQZPozjCX8 … :)

Svatko, mé (vlčí) srdce mi říká, že Vám musí něco povědět: nemá teď chuť stáhnout ocas mezi nohy, sklopit uši a začít couvat. Trochu jste zavrčela, ale to já mám rád. Navíc to tu cosi rozproudilo, a třeba z toho nakonec něco zajímavého vypadne. ___ Godardovy hrdinové z filmu Bande a part (viz předch. video) se večer zastavili kdesi v polozapomenutém pařížském bistru na kafe, vybaveném jukeboxem. Prostě je napadlo udělat to, na co mají chuť. Bez ohledu na to, co „tomu řeknou lidi“. A proč vlastně ne? „Nemusíš furt dělat/žít(!), jen to, co se od Tebe očekává. Udělej to tak, jak to cítíš, nech promluvit a dýchat svoje emoce, svůj temperament, svoje tělo – a možná se začneš v tomhle světě a ve svém životě zase cítit „jako“ doma – tedy home.“ Možná, že tahle (godardovská) parafráze, a s ní i tahle scéna, pěkně vystihuje jednu z tváří filmové francouzské nové vlny – i současnou fr. kapelu se stejným názvem (nouvelle vague), která na její motivy stvořila tento hravý videoklip. ___ Nuže, také jsem si „tu“ dovolil zatančit. Našlapoval jsem opatrně, ale co si budeme namlouvat, v bistru se zkrátka netančí, a tanec nezůstal bez ohlasů. Všimněte si prosím, že při tomto tanci, se nic nikam nepřesunuje, nic se nerozbíjí, nic se svévolně nebere do rukou, ani neodcizuje – pouze se víří prach. Přesto je na něm cosi znepokujícího… (Zkusil jsem to co do formy udělat asi jako soused mého dědečka, který mu dělal naschvály tím, že si od babičky vypůjčil klíč od boudy, a když byl děda v práci, tajně mu na cirkulárce pořezal dřevo, do kterého se chtěl děda odpoledne pustit sám… Ale tak jako dědův soused to jistě neumím.) ____ Původně, protože jsem si všiml Tomášovy poznámky u blogu o (parafrázuji) Šťastném životě, jsem chtěl svou odpověď vystavět tak, že jsem nehovořil o „prahu bolestivosti“ v komunikaci jako takové, ale o specificích komunikace internetové. Ale, když jsem šel na dřeň té situace, uvědomil jsem si, že bych lhal sám sobě. Abych nelhal, musím přesně pojmenovat v čem jsou naše dva postoje, Svatko, v přímém rozporu. Nebo to tak jenom vypadá? Uvidíme. ___ Vezmu si napomoc myšlenku, která není má, patří Baruchu Spinozovi, ale mě se moc líbí, a nějak mě ovlivnila, a zažrala se mi pod kůži, jen se jí pokusím převyprávět jako příběh. Příběh ve kterém půjde o porozumnění, strach a radost. ___ Spinoza byl člověk, který se nelíbil ani křesťanským ani židovským dobovým institucím, a jako nositel síly svých myšlenek byl vždy psancem, žil na okraji. Jeden z mých profesorů si myslí, že tomu je tak zkrátka pro to, že on prostě „na něco“ přišel. Tohle něco možná nějak souvisí s tím, že pro něho měly radost a porozumnění vždy větší váhu, než strach a smutek (zatímco strach a smutek vždy pomáhaly mocným vládnout). ___ Spinoza, když mluvil o strachu a smutku, a o tom, z čeho pochází, jeho odpověď byla jasná: z neporozumnění. Proč? ____ Z pohledu vševidoucího oka, chcete-li z pohledu Boha/Přírody (Deus/Natura), je vše v harmonickém souladu. Dnes bychom řekli, že vše do sebe zapadá. To jen z našeho pohledu, bytostí, které stojí nohama na Zemi, bytosti, jejíž pohled je omezený, konečný, se zdá, že tomu tak není. Proto do sebe narážíme. To proto, jeden druhému nerozumíme. Nevidíme, odkud se berou motivace pro to, co říká, a jak to říká či činí. Proto máme strach. Proto jsme smutní, a podráždění, když se setkáme s něčím, co nechápeme. Neporozumnění je možné pouze na Zemi. Ale z větší výšky, vše vypadá jinak. ___ Fajn. Jenže. Podle Spinozy máme možnost nebýt tak docela omezeni na svůj pohled, resp. svůj pohled rozšiřovat, a tím pádem se dívat jakoby z větší výšky. A tak se bát méně věcí, a tak zařídit to, že nás méně setkání/situací činí smutnými. Posilovat svoji interpersonální imunitu. ___ Jak? Skrze poznání. ___ Jak se to dělá? ___ Prý v setkávání s druhými lidmi funguje nějaká chemie. Ten kdo je složený z něčeho podobného jako já, z něčeho co mne posiluje, tak ten je pro mne zdrojem radosti, a volnějšího pohybu. Ten, kdo je složený z něčeho, co mi dobře nedělá, tak ten je pro mne zdrojem smutku, ten mne inhibuje (asi jako jed v žilách). ___ Jenže. Čím více jsem schopen vybírat si svá setkání a stýkat se s lidmi, kteří mne obohacují, inspirují, otevírají novým věcem, zkrátka jsou se mnou v souladu, tím se cítím silnější. Asi jako bych s nimi spojoval své síly. (Asi jako bych v setkávání s nimi zažívkl své „flow“). Ta spojení mne, myšlenkově i tělesně, rozvolňují a rozšiřují, a spolu s tím rozšiřují i můj pohled. ___ Díky těmto sympatetickým spojením s druhými, a díky jejich další kultivaci, jsem pak lépe vybaven pro setkání s tím, co mne dříve iritovalo, znehybňovalo, teď už mě to znepokojuje méně, protože lépe vidím „za“ slova a činy druhých, lépe chápu jejich motivace, mám jakoby blíže k pohledu z větší výšky… ____ Milé Svatko a Moniko, zkrátka si myslím, že můj „prah bolestivosti“ v komunikaci a setkávání s druhými lidmi, je něco velmi pohyblivého, něco, s čím mohu, má-li chuť, pracovat, nebo si hrát, něco, co mohu posouvat. (A myslím, nikoho se ale o tom neusiluji přesvědčovat, jen otevírám tu možnost, že internetová komunikace je pro to skvělá laboratoř, kde si mohu vyzkoušet i lecccos, na co bych v přímé komunikaci asi neměl…). Nemluvil jsem o žádné bezbřehé toleranci, to ostatně, kdybych se držel Spinozovy myšlenky, ani nejde, vždy mne na to upozorní moje tělo, něco mne sevře, a nedovolí mi to důrazně nezareagovat, a neochránit si své úzmí (jako vlk své teritorium). Ale, když přemýšlím o maskách a hravosti (viz Monika), nebojím se, že přijdu o své „já“, protože ho nevnímám jako „dané“, ale spíše jako stále se vyvíjející, rostoucí, zakopávající a zase se zvedající, poznávající a obměňujíci své hranice, hranice duše, mysli i těla… ___ (Tady bych povídání ukončil. Jen malý dotatek: Přemýšlím teď, na malou chvíli docela vážně, o slovech Svatky, jimiž glosuje můj myšlenkový experiment s vynecháváním a zapomínáním slov… Co k tomu říci? Snažil jsem se naznačit, že jsou možná různé přístupy, jak s Oteplovačovým textem zacházet. Nebyl jsem si, a pořád tak nějak nejsem, jist tím, že vím, co chtěl říci, a hlavně v jakém „tónu“ (= fromě), a že to bylo natolik nevhodné, abych se postavil rázně proti, zvlášť na tomto místě, tedy na inetrnetu a notabene na peoplecommu, kde naslouchání druhému je jedno z podstatných témat, jedna z důležitých dovedností, dvakrát tolik, ve chvíli kdy se jedná o někoho, kdo je „tu“ jako host, je tu na návštěvě… Asi jsem neporozumněl přesně, Svatko. Ale v případě Radky se snad ukázalo, že můj přístup nezatvrdit se, pokusit se naslouchat, pokusit se porozumnět, může být někdy i účinný, přinést ovoce…) ___ Ještě odkaz na film Bande a part: http://www.csfd.cz/film/35147-bande-and-224-part/ …

Petře, tanec je úžasně hravý a váš styl také.

Mně to přijde zvláštní, mít práh bolestivosti jinak nastavený při přímé komunikaci a jinak při nepřímé. Dovedu si představit, že s prahem bolestivosti se dá pracovat, ale proč pak ne stejně v případě, že si s někým píšu, a stejně, když s ním mluvím z očí do očí?

Je možné, že práh bolestivosti si člověk nastavuje podle toho:
- zda si za komunikaci (jakoukoliv) bere či nebere odpovědnost,
- jak se bere či nebere vážně a tím pádem i druhé,
- jak sám sobě potřebuje odlehčit
- a také podle toho, jaké hry hraje (jak flirtuje, čili pohrává si a zahrává si s věcmi). Asi je toho více.

Ráno mi padl pohled na knihu Roberta Fulghuma – Co jsem to proboha udělal? Otevřela jsem ji a musela jsem se zasmát. Byl o tom, jak si lidi mezi sebou v komunikaci hrají. (myšlenky, slova, náznaky, názory atd.)
Ukázka z knihy:

NEDĚLNÍ RÁNO
Neděle. Nedělní ráno. Někdo je v kostele, někdo v posteli. Někdo se pomalu sune bez konkrétního cíle. A jeden člověk už je venku – sám – a slídí po malinkém koláči potěšení:
Kolem půl deváté, z chladna a mlhava se pomalu stává teplo a slunečno.
Jdu tichou ulicí a najednou slyším zpěvavý hlásek:
„Miláčku, drahoušku, kdepak jsi?“
Zastavuju a poslouchám. „Kdo? Že by já?“

Ten hlas přicházel z verandy domu na druhé straně ulice.
Průčelí toho domu zakrývají stromy a keře.
Vidím jen nahé nohy volající ženy.
Nohy pěkné.
„Miláčku, drahoušku, kdepak jsi?“
Sakryš… stane se snad něco?
„jsem tady, drahá,“ odpovídám svým nejlepším ložnicovým hlasem.
Ani ona mě nevidí.
Jsem na své straně ulice schovaný za stromy a keři.

Paní ale má smysl pro humor a zpěvavým hláskem říká:
„Snad už ses vykakal. Tak teď pojď na misku dobrůtek.“
Aha, hra už se rozběhla,
„Vykakal, Nemohl bych k dobrůtkám dostat bílý kafíčko?“ Pořád ještě nevycouvává. „A co kdybych tě navíc podrbala na bříšku?“ Směje se. Já také.
Její černý chlupatý pejsek už je vyvenčený; se štěkotem peláší přes trávník a pak po schodech na verandu.
„Tak pojď k mamince,“ říká paní. „Ani jsem netušila, že máš rád kafíčko.“
Odcházím ulicí a příjemný hlas za mnou volá.
„Přeju hezký den, drahoušku.“
Teď už ji vidím. Z verandy mi mává starší paní v noční košili.

Má pěkné nohy.
Také má pěknou, svěží duši. Je hravá.
Šel jsem dál a pes mé představivosti se bez vodítka proháněl křovinami mého mozku; hledal si místo, kde by si mohl ulevit.
Škoda, že se ten její pejsek vrátil.
Potřeboval bych podrbat na bříšku.

HRÁČI
Ta paní v neděli ráno byla hráč.
Definice: Hráči jsou ti, kdo mají mysl natolik bystrou, aby přijali nečekanou výzvu k naskočení do improvizované hry představivosti. Jsou to lidé s potrhlým smyslem pro různá šibalství. Hráči se také rádi smějí a podle zevnějšku je nepoznáte.

Příklad: uniformovaný řidič městského autobusu stojí ve dveřích svého vozidla a civí do deště. Jdu kolem a vyzývám ho ke hře: „Měl bych návrh: zaplatím benzín a vy nás zavezete na pláž do Santa Moniky.“ Ten člověk ani nemrkl a povídá: „Výborně. Takže na tomhle místě o půlnoci. To mi končí směna, takže mě s autobusem nebudou postrádat až do rána. Budu mít maso na grilování.“ Usmívá se. Je to hráč.

A co třeba paní v samoobsluze s naplněným vozíkem, která přede mnou stála ve frontě u pultu se sýry. Hodil jsem udičku: „Ty věci ve vašem vozíku se mi zamlouvají víc, než co jsem si vybral sám. Nevyměníme si to? Vezmete si můj vozík a já zase váš. Třeba to pak bude doma zajímavé.“
Usmívá se a prohlíží si věci v mém vozíku: „Tak si plácnem,“ říká. Vyměňujeme si vozíky a odjíždíme. Později na mě čeká u pokladny.
Ví – jakož to vím i já, že to až do konce nedotáhneme. Ale ta chvíle, kdy jsme se zbláznili, vdechla nový smysl každodennímu nákupu „zaběhnu do krámu pro pár věcí“. Ta paní tu hru zná. Hráč.

Avšak může to být i jinak: na Queen Anně Avenue máme krejčovství. V jeho výloze je napsáno „Předělávky a opravy pro muže i ženy.“ Paní švadlena stojí ve dveřích. Zastavuju se a říkám: „Moc bych potřeboval předělat a opravit.“ Dívá se na mě podezíravě. Jde dovnitř a zavírá za sebou dveře. Tak ta nebyla hráč.

Hráči se někdy chovají velmi diskrétně. Třeba čiperná dívka ve stánku s květinami v nedaleké tržnici. Před Díkůvzdáním mě oslovila jako kobližka, ale od té doby jsem ji neviděl. Pozvání ke hře: „Ještě vám pořád připadám jako koblížek?“ ptám se jí. Hledí na mě mazaně. „Milý pane, Zásadou našeho obchodu je, že se zaměstnanci nedruží se zákazníky.“ „To je ovšem škoda,“ říkám já. Přestala být hráčem. Jenže když jsem se otočil a odcházím, ona najednou špitne: „Díky, že ses stavil, koblížku.“ Dnes je hráč v přestrojení.

A zase já, tentokrát ve známé firmě. Přišel jsem si pro kopie rukopisu. Už od pohledu jsem naštvaný – potřetí jsem si přišel pro kopie, které mi slíbili už včera. Nervózní paní Vykulená je podle všeho v tomto pracovním kolektivu nová a neví, co se mnou nebo co pro mě udělat. Navzdory slibům to ještě ani dneska není hotové. Vztekání nepomůže.

„Tak dobře,“ povídám. „Nebudu tady dělat žádný kravál, ale musíte se vytasit s nějakou fakt chytrou výmluvou; vymyslete si něco hodně bizarního, já se zasměju a nechám vás na pokoji.“ Slečna Vykulená úplně oněměla. Takovouhle situaci minulý týden na kurzu nepřebírali. „Zeptám se paní vedoucí.“ Hráč to není ani náhodou, ale příběh ještě nekončí.
Slečna Vykulená odchází dozadu a konzultuje situaci se svou nadřízenou, energickou, elegantně oblečenou paní, která ke mně přichází rychlým krokem a tvář má jako z kamene. Naklání se ke mně přes pult a vysvětluje: „Vy to, pane, asi nevíte, ale naše provozovna je už mnoho let základnou Irské republikánské armády. Máme předat střelné zbraně, ale zřejmě nám ve zbrojnici schází pancéřová pěst. Jakmile ji najdeme, vše se zase vrátí do starých kolejí. Být vámi, tak radši nedělám vlny. Prostě přijďte zítra, co vy na to?“ Tak tenhle hráč kope první ligu.

Popelář, který jede s ohromným popelářským autem. Mizerný den. Zima, Prší. Ale ten pán je hráč. Tentokrát výzva ke hře přichází od něj. Jdu kolem něj a slyším: „Teda vy vypadáte, že jste docela bohatej.“
„Díky. Taky že si bohatej připadám.“
„Vypadáte jako člověk, co by mohl mít od aerolinek jako častej zákazník sem tam let zadarmo.“
„Taky že mám. Docela často.“
„Poslyšte, já potřebuju do Buenos Aires, stačí mi jedna cesta.“
„Fakt jich mám spoustu. Jsou vaše. Ale co za to dostanu já?“

„Vezměte si klíčky od tady toho popelářskýho auta. Jsou vaše. Rovnej obchod.“
Výborně! Už dlouho si přeju takovéhle auto řídit. Moc rád bych také jisté osobě na verandě vyklopil jeho obsah.
„Výhodné pro oba.“
„Máte řidičák na náklaďák?“
„To teda nemám.“
„Tak to budeme muset odpískat, protože já nejdu do ničeho protizákonnýho. Nevadí. Udělejte si ten řidičák. Jsem tu každý pondělí.“
Odjíždí a já si říkám, kolik lidí asi na své trase každý den oslovuje.
Ten pán má všechny základní rysy pořádného hráče.

Je časně ráno. Na autobusové zastávce stojí paní. Všem sedmi lidem, kteří tam čekají s ní, od uší vedou nějaké dráty. Mají rádia, I-pody, walkmany, mobily. Všech sedm se ocitlo v jakési zóně: pokyvují hlavami, každý do jiného rytmu, hledí do prostoru nebo promlouvají k neviditelným lidem. Je to divné. Jdu kolem a vyzývám tu paní ke hře: „Pochopte, všechno to jsou roboti z jiné civilizace. Vysáli jim duši a poslali ji někam pryč.“ Paní se na mě dívá velmi upjatě, přechází blíž k obrubníku a dívá se na ulici. Hráč to tedy není.
Pán, který právě přišel na zastávku, povídá: „Přesně tak, ale úplně neužiteční nejsou. Jsou to herci pouličního divadla a já jsem jejich principál. Jedeme na kšeft v centru.“
„Vážně? A jak se to vaše představení jmenuje?“
„Apatie autobusové zastávky. Vidět nás můžete všude.“ Hráč.

Svatko, reaguji na tvuj prispevek o forme. Uvazuji, jak poznam nevhodnou formu?

Čtyři dohody (Miguel Ruiz) se tu už objevily – viz http://blog.peoplecomm.cz/clanek/ctyri-dohody- Zdají se mi nejvýstižnějším komentářem k většině blogů…

První dohoda: Nehřešte slovem. Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

Druhá dohoda: Neberte si nic osobně. Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky. Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

Čtvrtá dohoda: Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku; bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.

Vzpomínáte možná někdo (??) – v minulosti jsem párkrát pošťuchoval, ať diskutujeme víc. V reakci na to mnohokrát zaznělo, že není co dodat.

Přesně takový pocit mám teď tady. Raduju se. Miluju to. Díky.
Nemám co dodat.

Nechci tedy narušovat (fascinuje mě, jak se to vyvíjí a žasnu ze síly některých myšlenek) i když jedna věc mi secvakla při čtení svatčina komentáře: Ten dokument se jmenuje „Home“, tedy „Domov“. A mě došlo, že je to všechno vlastně otázka toho, jak se chováme ke svému domovu….

…Asi jste, stejně jako já, navštívili spoustu různých domovů a všimli si, jak různě se lidí chovají u sebe „doma“. Někdo má vycíděno, jiný se brodí v odpadcích. Někdo hospodaří s energií, někdo topí/chladí naplno a občas si otevře i okno (běžná praxe u nás za sociku). Někdo recykluje, jiný to sype všechno do jednoho. Někdo si pustí sprchu a vleze do ní až za deset minut (aby se mu pěkně ohřála voda), jiný se umyje v půlitrovém hrníčku. Někdo plive na zem, jiný na podlaze obědvá… Modelů jsou mraky. Možná jde tedy o to uvědomit si doma (v bytě/baráku) = doma (kdekoli jinde na planetě) a podle toho se chovat.

Je rok 2009 a my máme díky pokrokům ve vědě a komunikačních technologiích informace, o kterým se našim předkům ani nesnilo. Je už jenom na nás ty informace chytit a jednoduše se doma chovat jako doma. Nic složitějšího.

Tak to jsem chtěl dodat. Díky, Svatko.
A taky Petrovi, že „píchl do hnízda“. A všem, kdo píšete všechny ty zajímavý věci nahoře.

Aleš 60: Představte si, že se s někým bavíme a dotyčný se nás snaží třeba nějak zesměšnit, shodit, je nadřazený, útočný nebo má pořád distanc, neusměje se atd. a při opačném názoru je hned uražený nebo jak raněná laň. Jak se cítíme, když my sami se snažíme domluvit a tohle nepoužíváme? Chceme s takovým člověkem bývat často?
A teď si představme, že si povídáme s člověkem, který je vstřícný, zajímáme ho, diskutuje s námi a nevadí mu, že mu hned nepotvrzujeme „to jeho“ a ještě cítíme, že nás rád vidí. Chceme s takovým člověkem bývat častěji než s prvním příkladem?

Forma je to, jaký zvolím přístup vůči druhému – způsob jednání. Obsah je to, o čem se s ním bavím. Osobně pozoruji, že forma (způsob) je nadřazena obsahu. (olej v lampě – viz komentář 54)
Nevhodnou formu poznáme podle toho, že se cítíme s tímto člověkem blbě – např. menší, horší a hlavně cítíme, že pořád musíme něco obhajovat nebo vysvětlovat a málokdy je to dost dobré, aby to bylo uznané.

Tomáš 62:
Home – domov. Pro duši je to tělo. Pro tělo je to byt, dům, chata, loď atd.- kde bydlíme. A všechno má svůj význam. Já nemůžu jako jedinec zachránit planetu, ale to, co ze svého malého můžu udělat je třeba to, že budu naslouchat svému tělu. Tělo nám perfektně signalizuje, co máme změnit, co neděláme dobře. Není lepší učitel než tělo.
A náš dům? V jakém ho máme pořádku? Je to skladiště minulosti? Schováváme si roky věci, které nepoužíváme, oblečení v kterém nechodíme, noviny, které máme přečtené a už se k nim nikdy nedostaneme? V jakém stavu máme ledničku? Kolik věcí s prošlou lhůtou, plesnivých, neuspořádaných, nevíme co kde máme….To vše má velký význam pro psychiku a HOME.
A home v symbolech může být také naše auto – to představuje vlastně naše tělo. Otázka je, o co se staráme líp. O auto nebo o tělo? Jak často chodíme na lékařské (technické) prohlídky, jaké jídlo (benzín) tankujeme? Jak se naleštíme a ošetříme škrábance (psychická a fyzická zranění)? Kolik si dáme času na údržbu karoserie (klid tělu , odpočinek, pozitivní věci)vzhledem k naši spanilé jízdě životem (workoholismus a stále nestíhání a koukání na hodinky)? Spousta otázek mě napadá.

Aleši, ještě mě napadlo k té formě. Na blogu je pěkný článek od Tomáše – „Zrcadlo sebepoznání“ a mě se zdá, že je to úžasná škola pozorování, kdo má jakou formu chování, jak se člověk chová podle toho, co jej motivuje, z čeho má strach, jaký je v blízkých vztazích, atd…
http://blog.peoplecomm.cz/clanek/zrcadlo-sebepoznani

Ještě k Alešovi do3tice k formě:

Petr- Lupuscanis (56) napsal: Čím více jsem schopen vybírat si svá setkání a stýkat se s lidmi, kteří mne obohacují, inspirují, otevírají novým věcem, zkrátka jsou se mnou v souladu, tím se cítím silnější. Asi jako bych s nimi spojoval své síly. (Asi jako bych v setkávání s nimi zažíval své „flow“). Ta spojení mne, myšlenkově i tělesně, rozvolňují a rozšiřují, a spolu s tím rozšiřují i můj pohled. Díky těmto sympatetickým spojením s druhými, a díky jejich další kultivaci, jsem pak lépe vybaven pro setkání s tím, co mne dříve iritovalo, znehybňovalo, teď už mě to znepokojuje méně, protože lépe vidím „za“ slova a činy druhých, lépe chápu jejich motivace, mám jakoby blíže k pohledu z větší výšky…

A má zkušenost: Když si v životě vybíráme lidi se stejnou a podobnou chemií – a to může být ta forma sdělování – cítíme se lépe. Opačná forma nás sráží a znehybňuje. Bere nám sebevědomí a energii. Cítíme se, že nejsme dost dobří.

… skoro to zni Svatko, jako by se forma = schopnost naslouchat …

Napsala si: „Nevhodnou formu poznáme podle toho, že se cítíme s tímto člověkem blbě – např. menší, horší a hlavně cítíme, že pořád musíme něco obhajovat nebo vysvětlovat a málokdy je to dost dobré, aby to bylo uznané“.
Mas v tomto pripade na mysli, ze jsme nevhodnou formu zvolili my, nebo ten druhy? Lze to interpretovat obema zpusoby… A v pripade ze jsme zvolili NEVHODNOU formu my, lze ji vubec rozpoznat? Ruku na srdce – jsme zaujati a malo kdo si umi priznat chybu …

V tvych odpovedich nekolikrat zduraznujes pocit, jaky mame s danym clovekem a repetici obhajoby naseho obsahu. Rozumim-li tomu spravne, jsou tyto vyse zminene vysledkem spatne formy?
Napada mne totiz, zcela hypoteticky samozrejmne, ze spolu dva lidi komunikuji idealni VHODNOU formou a presto nesouhlasi. V takovem pripade budou take muset stale dokola obhajovat svuj postoj. Premyslim tedy, porad ciste hypoteticky, jak je to mozne, neb oba pouzili idealne vhodnou formu … ?

Jeste otazka k tvemu komentari 65 Svatko.

Souhlasim s tim co jsi v nem napsala. Clovek vyhledava lidi stejneho nazoru a s nimi se citi lepe. Loan Festinger o tom v roce 1956 napsal knihu The Theory of Cognitive Dissonance. Ma oblibena.

Mam rad vice uhlu pohledu a proto zde zminim linii myslenek, ktere jsou jaksi v opozici. Jsou to tyto:
Napada mne, vyhledavam-li lidi stejneho nazoru a postoje, mohu lpet v samolibosti a intelektualne zakrnet. Vzdyt me nazory nejsou zpochybnovany, ale naopak hyckany a upevnovany. Verim ale, ze budu-li konfrontovan s lidmi, s nimiz nesouhlasim, budou se me myslenky tribit a upevnovat (nebo menit a rozpadat) a ja tak budu obohacen intelektualnim rustem. To vnimam jako vysokou hodnotu. Co si o tom myslis?

P. S. – Jen se jako priklad myslenkove samolibosti podivejme na zapadni kulturu!

Fantastický dialóg pod týmto článkom. K 67 Aleši: určite je dobré sledovať viacej uhlov pohľadu a názorov. Uvediem môj príklad ohľadne náboženstva/boh.
Jeden prúd tvrdí že boh nieje. A dokazujú to vedecky. Keď to počúvam tak si myslím že majú pravdu. Potom ale počúvam tých ktorý tvrdia z vedeckého hľadiska že boh je nutnosť a inak by nič nebolo. Potom sú tu rôzne náboženské smery a ak sledujem len jeden tak si myslím že majú na 100% pravdu. Ale ak sledujem ďalšie tak my pripadá tento ako pravdivý… Tak pozorujem, načúvam viacero smerov a zisťujem jednu pravdu a podstatu. Prestávam sledovať drobné nezhody a skoro ich mám problém chápať ako dôvod k rozhovorom. Idem k podstate BOH = Bezpodmienečná láska k svojím deťom. Jediné čo je dôležité v náboženstve (viere) je môj vzťah k Bohu. Ak by som sledoval len jeden prúd a nepoznal druhý mal by som z nich strach, pohŕdal by som s nimi,… Lepším pochopením rozdielov a príčin teraz všetkých beriem ako bratov. Je mi jedno kam patria. Takže odporúčam sledovať toľko smerov a uhlov pohľadu ako zvládate :)

Jane a Aleši, moc se mi líbí, jak jste to všechno doplnili a dali další podněty.

(k 66) Dát pohled z jedné strany bylo mým úmyslem. A aby se mi líp dané téma popsalo, vzala jsem si pro větší názornost článek Formuluj přesně – jsou tam ukázky.

Komunikace je vždy oboustranná záležitost. Je to spojitá nádoba. Je akce a na ni reakce. Není jedna strana špatná a druhá dobrá.

Jestli lze rozpoznat nevhodnou formu u sebe? Je na to podle mě stejná odpověď jako opačně (kdy zvolí nevhodně způsob komunikace druhý).
Když zvolím nevhodnou formu, dostávám od druhého člověka zpětnou reakci – ať už slovy, mlčením nebo pohyby, očima atd.
K tomu mě napadá jedna věc, která může být zásadní a rozhodující, jak dál budu jednat. Důležitý je můj postoj k tomu člověku a situaci. Když se domluvit chci, když mi na tom záleží – hledám jiný způsob. Když nechci, tak si můžu trvat na svém, nic neměnit a s druhým o tom nediskutovat.

Přijde mi, že se běžně stává, že tu „nevhodnější“ formu vidíme rychleji u druhých než u sebe.

Co se týká naslouchání, považuji to za hodně velké umění a ta forma s tím souvisí. Je to všechno propojené. Je to velké téma.

Proč jsou nedorozumění? Každý jsme jiný a každý máme svoji pravdu a vidění. Pravdy se nedobereme nikdy, zdá se, protože pravd je tolik, kolik je nás lidí. Pravda je snad jen ta, že se narodíme a že umřeme.

Ideální komunikace není. Je to o neustálém hledání. Je to pořád o nějakém vyjasňování, povídání, rozčilování se, diskutování. Snad jedině ticho by mohlo být odpovědí – tam slova už význam nemají.

(komentář 67) Ta formulace opozičních myšlenek je velmi výstižná. Za to jsem ráda, že jsi to zde dal. Má to velkou hodnotu, když si to člověk takto uvědomuje. Pro hledání rovnováhy nelze být se stále stejnými a se stále opačnými.

Aleš: tvůj komentář je nevhodná forma :)
Svatko: ty jsi hráč ;)

Petře, vracím se k tomu, co jste napsal v komentáři č.56, abychom to ještě trochu vytříbili. Hezky napsané a v prvním momentě logické a promyšlené. Ale něco mi v tom nehrálo a už vím, co.
Píšete o proměnách svého já. Ano, „já“ je proměnlivé. Nezastávám názor, že by mělo být neměnné, zakonzervované, nehybné, strnulé, a jakmile se pohneme, ztratíme se z něho :-) O co mi však jde… Pro mě je v životě, při konfrontacích „já“ se „světem“, zásadním měřítkem toho, že mé proměnlivé já „neulítává“ na své karikatuře, u p ř í m n o s t.
A pokud jsem upřímná sama k sobě, velice zřetelně cítím onen bolestivý práh, takže není v mé moci ho uměle posouvat. Sám píšete, že tváří v tvář nemíváme tu sílu s prahem bolestivosti hýbat. Jak to, že na internetu je to snazší? Protože se za jakési „já“ jen schováváme a jsme někde jinde, kde to nebolí? Protože jsme neupřímní? Mají pak takové experimenty cenu?
Těším se, že přihodíte nějaké další vysvětlení, třeba pak zjistím, že jsem vám jen dostatečně neporozuměla. Krásný den všem!

Martin 70: zvolil jsem nevhodnou formu? Jak to? Neuvedomil jsem si ze tak cinim … Asi tomu porad nerozumim :(

Aleš: To máš teda pěkně blbý :)

Včera jsem jela dost dlouhý čas autem, tak jsem si přemýšlela… Myslím, že oba pohledy na věc vlastně splývají – jak ten, že na internetu můžeme jít do experimentů, tak ten, že se vytrácí smysl tohoto činění. Totiž, v dlouhodobém měřítku, tím, že posilujeme tu svou imunitu vůči názorům, lze hranice posouvat. (Jen už pak není moc vhodné užívat slovo experiment, protože je to situace, která vyplývá z našeho stavu žití.) Ale v krátkodobém měřítku, jsme-li momentálně vystaveni nějaké situaci, můžeme jen to, co dosud zvládáme, a dál jít nelze, chceme-li být pravdiví. Tak to jen tolik, Petře, ke komentáři 56 a mému 71… Chci tím prostě říct, že abychom na internetu mohli experimentovat a posouvat hranice bolestivosti, musíme vyzrávat, nejde to hned. To bychom jen hráli divadlo. (viz. příspěvek Oteplovače a jak si s ním poradit – aby tato diskuse nepůsobila odtržená od problému) A jinak… netrápila bych se, Aleši, šťouchanci od Martina. Celá diskuse je o hledání, zkoušení, takže to ber jen jako podnět, se kterým si pohraješ a když uznáš za vhodné, tak odhodíš, protože nikdo nemá patent na rozum, ani Martin, že?

Ještě důležitý dodatek. To, jak to teď vnímám a jak jsem vypsala v předchozím příspěvku, platí nejen pro internet, ale i pro komunikaci tváří v tvář. Čím víc člověk vyzrává v různých situacích, v setkávání, v konfliktech a smíření atd., tím je schopnější posouvat hranice všude, i tváří v tvář. (viz. 58)

Ty úvahy o tom, jestli na netu jinak než naživo jsou zajímavé. Zkusím přidat ještě trochu jiný úhel pohledu.

Mně se před lety osvědčilo být sám sebou, ať jsem v roli kamaráda, syna, šéfa, klienta, naživo, na internetu nebo za volantem (možná jste si všimli, že obehnaní plechem na silnici se taky – stejně jaka na netu – chováme zpravidla odvážněji než na přímo). Někdy je to těžké (viz článek zrcadlo sebepoznání), ale jak se mi daří posvítit si na svůj stín, tak mizí potřeba se povyšovat, ponižovat, soudit, hodnotit. Namísto toho se objevuje touha rozumět a růst. Buď jak buď, chovat se napříč rolemi a situacemi víceméně stejně je (pro mě) výrazně zjednodušující, míň energeticky náročné a hlavně je to skutečnější. Je v tom míň hry, dělání dojmu, předvádění se.

Jinak úplně nechápu ty vstupy s jménem Martin (nevím, jestli je to stejný člověk). Má to být fórek, snaha odlehčit nebo nějaká škodolibost? Nedokážu v tom najít přínos. Spíš mě to ruší. Přijde mi to trochu jako když se dva milují (dobrá slovní komunikace mi přijde jako dobrý milování…) a teď do toho někdo přiběhne a jen tak něco vykřikne s cílem vyrušit, nenechat si to ty lidi naplno prožít. Takový dojem z toho mám. Co je cílem, Martine?

Skoro to vypadá jakoby HRA byla synonymem ZTRÁTY AUTENTICITY. Tomu se mi nechce uvěřit. Proč? Já miluju poezii. A kde už je člověk autentičtější než v poctivém umění (za všechny básníky jeden filmový, A. Tarkovskij…?) ______ Mé zkušenosti mi napovídají, že jinak, než HROU se nic NENAUČÍME (ani my, ani naše nebohé děti, kterým rádi tvrdíme, že spolu se školou skončil (sic! KOMENSKÝ DO KOŠE) ČAS HER), že jinou cestou, než HROU, těžko něco OBJEVÍME, a taky mi říkají, že ani fakt, že ve hrách (milostných) tvoříme dokonce i naše potomstvo, tedy plníme část našeho životního poslání, nás ani náhodou, a to ani ty nejkrásnější, nejchytřejší, nejvzdělanější a nejcitlivější z nás (pochopitelně včetně mne, byť žádnými z těchto „nej“ s ohromnou pravděpodobností neoplývám), neodradí od toho, abychom něco vyzvedávali tak, že říkáme, že v tom je „MÉNĚ HRY“? Teď chvilku pomlčím, aby to v nastalém tichu zarezonovalo. ______ To by mě zajímalo, proč tohle děláme? Že by nějaké změtení jazyků? Můžete mi někdo, prosím Vás, poradit, proč se vůči HŘE chováme tak dokonale macešsky? _______ JE snad HRA neslušný SLOVO? NE, VÁŽNĚ MĚ TO ZAJÍMÁ…. ____ Svatce, která snadno pochopila (a přece v každém odstavci nadhodí minimálně jednu věc, kvůli které mi samovolně vstávají na hlavě vlasy (obrazné vyjádření) :), a Monice, které tímto slibuji, že se k její otázce ještě vrátím – bych chtěl popřát příjemný večer. petr

Přišlo mi mailem. Třeba se něco z toho bude někomu hodit.

Niečo na prečítanie a zamyslenie:

1. Vieš, že človek, ktorý sa zdá duševne silný, je v skutočnosti citlivý a slabý?
2. Vieš, že tí ktorí trávia svoj čas tým, že chránia ostatných, potrebujú najviac, aby ich niekto chránil?
3. Vieš, že tri veci, ktoré je najťažšie povedať, sú: Mám ťa rád, prepáč mi, pomôž mi
4. Vieš, že ľudia, ktorí sa obliekajú do červeného, sú najviac sebaistí?
5. Vieš, že ľudia, ktorí sa obliekajú do žltého, sú najviac spokojní so svojím vzhľadom?
6. Vieš, že ľudia, ktorí sa obliekajú do čierneho, nechcú byť videní a potrebujú pomoc a porozumenie?

7. Vieš, že keď niekomu pomôžeš, rovnaká pomoc sa ti vráti?
8. Vieš, že je oveľa ľahšie niektoré veci
napísať, než povedať priamo? A predsa vieš, že je oveľa cennejšie to povedať priamo?
9. Vieš, že ak žiadaš o niečo čestné, tvoje želania sa splnia?
Môžeš spôsobiť, že tvoje sny sa stanú skutočnosťou, ako láska, byť zdravý, bohatý. Ak o to žiadaš a skutočne tomu veríš, budeš prekvapený, čo všetko môžeš urobiť!

Naučil som sa:

… že najlepšia učebňa života je minulosť staršieho človeka, než som ja….

… že keď je človek zamilovaný, je to na ňom vidieť….

… že stačí, aby jeden človek povedal: „Cítim sa s Tebou dobre“, aby som sa cítil dobre….

… že byť priateľským a láskavým je viac, než mať pravdu…

… že človek nikdy nemôže odmietnuť darček od dieťaťa…

… že nezáleží, akým váženým je človek v živote. Každý potrebuje priateľa, s ktorým dokáže robiť i hlúposti…

… že všetci niekedy potrebujeme držať v dlani niečiu ruku a srdce, ktoré nám rozumie…

… že malá prechádzka s otcom okolo bloku za letného večera, keď je človek malý, učiní veľké zázraky v okamihu, keď človek dospeje …

… že život je ako rolka toaletného papiera. Dostaneš sa tým skôr ku koncu, čím rýchlejšie sa odvíja…

… že peniaze nerobia postavenie medzi ľuďmi…..

… že práve malé denné udalosti robia život veľkolepým…

… že pod tvrdou schránkou každej osobnosti sa skrýva niekto, kto potrebuje byť ocenený a milovaný….

… že ignorovanie skutočnosti nemení skutočnosť ako takú…

… že keď človek plánuje ísť spoločnou cestou s niekým, dáva mu súčasne možnosť, aby mu ubližoval….

… že to láska, nie čas hojí všetky rany…..

… že najľahšia cesta vyrásť ako osobnosť je obklopiť sa ľuďmi šikovnejšími, ako som ja…

… že každý, koho stretneš si zaslúži byť pozdravený úsmevom…

… že nikto nie je dokonalý, kým sa do neho/nej nezamiluješ…

… že život je tvrdý …

…že šance nie sú nikdy stratené … a tú, ktorú človek prepasie, dostane niekto iný….

… že pokiaľ je človek naplnený trpkosťou, šťastie zakotví niekde inde…

… že by si človek prial povedať mamine ešte raz, ako ju má rád predtým ako odišla…

… že každý by mal svoje slová udržiavať jemne a nežne, pretože zajtra sa k nemu môžu vrátiť….

… že úsmev je najlacnejší spôsob, ako zlepšiť svoj vzhľad…

… že si človek nemôže vybrať ako sa cíti, ale môže si vybrať, čo s tým urobí…

… že každý by chcel žiť na vrchole, ale všetko šťastie a rast sa uskutočňuje na ceste tam…

… že najlepšie je dávať rady len v 2 prípadoch: pokiaľ si o ne požiadaný alebo ide o nebezpečenstvo ohrozenia života…

… že čím menej času človek strávi prácou, tým viac vecí urobí …

A nebylo u toho mejlu, že ho máš během 10 minut rozeslat 10 přátelům jinak tě postihne neštěstí do desáté generace nebo naopak, že když to pošleš vyhraješ 10 milionů…? :-)
Mně dnes mejlem nepřišlo nic tak jen zdravím a přeju příjemný den všem!

Ani nevím, přátelé, jestli jste tu debatu už uzavřeli…??

Moc za ní děkuju. Za spoustu parádních myšlenek.

Ještě něco málo k tanečkům, pravdám, názorům a k hrám přihodím.

Příběh: Císař Milinda pozval ctihodného mnicha Nágasenu, aby poctil návštěvou jeho dvůr.Posel přišel k Nágasenovi a řekl: „Mnichu Nágaseno, císař by tě rád poznal. Přišel jsem tě pozvat.“ Nágasena odpověděl: „Chceš-li, tak půjdu. Ale promiň, není tady žádný Nágasena. To je jen jméno, jen dočasná nálepka.“
Dvořan oznámil císaři, že Nágasena je velmi divný člověk: odpověděl, že přijde, ale řekl že tady není žádný Nágasena. Císař hořel zvědavostí. Nágasena přijel včas v královském voze, a císař jej uvítal u brány. „Vítám tě, mnichu Nágaseno!“ pravil. Když to mnich uslyšel, začal se smát. „Přijímám tvé pohostinství jako Nágasena, ale pamatuj si, že tady není nikdo, kdo se jmenuje Nágasena.“
Císař řekl: „Mluvíš v hádankách. Když ty nejsi ty, kdo tedy přijal mé pozvání? Kdo odpověděl na přivítání?“ Nágasena se podíval za sebe a zeptal se: „Není to vůz, ve kterém jsem přijel?“ „Ano, je to on.“ „Vypráhni koně, prosím.“ Stalo se.
Mnich ukázal na koně a zeptal se: „Je tohle vůz?“ Císař odpověděl: „Jak můžeš nazývat koně vozem?“ Na znamení, které dal mnich, odvedli koně, a z vozu odepnuli opratě
„Tyhle opratě jsou vůz?“ „Samozřejmě že ne, to jsou opratě a ne vůz.“
Mnich přikázal postupně odstranit jednotlivé části vozu, a pokaždé odpovídal císař: „Ne, to není vůz“.

Nakonec nezůstalo nic.
Mnich se zeptal: „A kde je teď tvůj vůz? Pokaždé, když odstranili některou jeho část, řekl jsi „To není vůz“. Tak mi řekni, kde je teď tvůj vůz?“ Císař užasl.
Mnich pokračoval dál. „Rozumíš mi? Vůz byl soubor, byla to, sbírka různých věcí. Vůz sám o sobě neexistoval. Podívej se do sebe. Kde je tvé ego a kde je tvé Já?“

Někdy se pravdy člověk v názorech nedobere možná proto, že myšlenky se postupně vytratí a ztratí svůj význam a přesvědčení, stanou se nicotnými.

Příběh: V jedné vesnici si kdosi otevřel prodejnu ryb a pověsil na ní velký nápis: „Tady se prodávají čerstvé ryby.“ Hned prvního dne přišel do krámu muž a četl: „Tady se prodávají čerstvé ryby.“ Zasmál se. „Čerstvé ryby? Copak se někde prodávají zkažené ryby? Nač je potřeba psát čerstvé ryby?“ Majitel krámu uznal, že má pravdu. Kromě toho nápis „čerstvé“ nutil zákazníky myslet na „zkažené“. Vymazal na tabuli slovo „čerstvé“. Nápis teď zněl: „Tady se prodávají ryby“.
Na druhý den navštívila obchod stará dáma, a četla nahlas: „Tady se prodávají ryby. Prodáváte ryby ještě někde jinde?“ „Tady“ bylo vymazáno. Nápis teď zněl „Prodávají se ryby“.
Třetího dne přišel jiný zákazník do obchodu a řekl: „Prodávají se ryby? Copak někdo dává ryby zadarmo?“ „Prodávají se“ bylo vymazáno, zůstalo tam jen „Ryby“.
Přišel k majiteli krámu starý pán, a řekl: „Ryby? I slepý může na dálku, podle pachu zjistit, že se tady prodávají ryby.“ I slovo „ryby“ vymazali, a zůstala jen prázdná tabule. Kolemjdoucí se zeptal: „K čemu prázdná tabule?“ Tabuli také sundali. Nakonec nezůstalo vůbec nic; postupně vymazali každé slovo. A zůstala jen nicota, prázdnota.

zajímavý hnutí: http://www.350.org/

Svatko: Ty jsi fakt super, ale moc si to neber, uvnitř jsi určitě zkažená ;) Ne, opravdu jako jedna z mála tu víš o čem mluvíš, problém ega je ten, že ostatním nám ho vnucují. Ostatní nám vnucují, že ego = já, protože s „já“ nelze manipulovat, zatímco s egem ano. To co všechny ženy chtějí je chlap, který ví kdo je, ví že není ono ego, ženy to nazývají „chlap co ví co chce“, ale to je přesně ono. Jak říká můj kámoš, ženská nedokáže poznat takového chlapa, ale postav ho před ní a hned ví. Protože jednoduše řečeno „já“ nelze nijak popsat, „já“ jedná a své činy nevysvětluje, neobhajuje, prostě jedná.

Když se nás zeptá někdo „proč jsi to udělal“ snaží se to zjistit jenom proto, abysme obhájili naše já a on pak mohl nějaký důvod jednoduše popřít a hnout naší vůlí. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, že na otázku „proč?“ můžeme odpovědět „já nevím“, na narážku „jaktože nevíš“ můžeme odpovědět „to taky nevím“, na další narážku „ale to bys měl vědět“ můžeme odpovědět „ano to bych měl vědět“. A nakonec svět kolem nás uvidí jenom že jednáme, neuvidí důvody, neuvidí to čím se řídíme a nemůže nás nikdo jednoduše přesvědčit, že jednáme špatně, neboť nikdo neví, proč tak jednáme.

„Já“ je nezúčastněné, když něco vypráví někdo sebevědomý tak říká „tak jsem tam byl a pak mě polili vodou, začal jsem řvát, ale nakonec jsem se uklidnil“. Zatímco ego vypráví stejný příběh účastně „Když jsem tam byl, tak ten blbec mě polil vodou, začal jsem na toho šmejda řvát, protože tohle fakt přehnal, ale příště mu to vrátím“. „Ego“ se cítí ublížené, závistivé a pamatuje si. Zatímco „já“ úplně stejnou situaci vidí nezúčastněně.

Home…, zajímavé téma….hmmm…ještě přidám něco.

Dnes mi přišel mail pod názvem Rodina versus práce a stojí v něm toto:
Jsi si vědom(a) toho, že když zítra zemřeme, společnost, pro kterou pracujeme, nás může lehce nahradit ze dne na den? Ale rodina, kterou zanecháme, pocítí ztrátu pro zbytek života. A když se to tak vezme, stále víc se zabýváme svojí prací, místo toho, abychom se věnovali svojí rodině … a to je hloupé, nemyslíš?
Takže co je za tímto příběhem?
Víš, co znamená slovo RODINA (FAMILY)?

FAMILY = (F)ATHER (A)ND (M)OTHER (I) (L)OVE (Y)OU
Rodina = Táto a Mámo, miluji Vás.
A pak tam bylo to známé, pošli to dál…..

Dnes jsem dočetla jednu knihu a bylo tam:
„Nejde o to, co v životě děláš, ale proč to děláš. To je ucho jehly. Tvá práce není tvůj život, ale tvůj ŽIVOT je tvá práce. To je cesta z pasti! Přemýšlej o tom!“

A jeden chytrý známý jednou řekl: „Když chceš poznat sám sebe a svůj domov, poznej svoje rodiče“.

právě se hrabu v tedu a našel jsem tuhle – 2 roky starou – přednášku – http://www.ted.com/talks/lang/eng/john_doerr_sees_salvation_and_profit_in_greentech.html možná jste ji viděli. je v tom spousta stále aktuálních myšlenek.

Podívejte se na video, které si myslím, že do HOME patří:

Eckhart Tholle – O zodpovědnosti

České titulky: http://www.youtube.com/watch?v=wjEYqOwo85A&eurl=http%3A%2F%2Fwww%2Einspiruj%2Ecz%2Fviewtopic%2Ephp%3Ff%3D27%26t%3D717&feature=player_embedded

E.Tolle je jeden z nejvlivnějších duchovních učitelů současnosti – autor bestselleru Moc přítomného okamžiku a Nová země.
Vyučuje to, co ve svůj prospěch využívají ti nejlepší sportovci planety, duchovní mistři všech náboženských tradic a dokonce i malé, „chytrou“ společností neposkvrněné děti.
Vyučuje o nezměrné síle přítomného okamžiku. Učí o způsobu myšlení.

Celá řada nejpřednějších jmen osobního rozvoje se shoduje v tom, že vzkaz Tolleho může skutečně významně změnit podobu naší planety.

Vrcholem důležitosti jeho učení je fakt, že Oprah Winfrey, nejvlivnější žena planety, se rozhodla udělat něco, co nikdy předtím ve své světoznámé televizní show neudělala – desetitýdenní sérii živých online seminářů přímo s ním.

Objevila jsem další dokument, který ukazuje cestu. Udělal na mě silný dojem – i ta ruština mi přišla najednou nějaká nově lahodná… Miluju otvírání – očí, srdcí, duší…

http://vimeo.com/5788659

Mag, moc pěkný dokument.

Moje poznání k dokumentu:
Láska a pomoc bližním je cesta pro lidi, kteří si již svého ega dosáhli a jdou touto cestou. Bez toho, že člověk svého ega dosáhne, toto neuskuteční. Ego se potřebuje naplnit a zase zemřít. Tak to funguje.
Inspirativní jsou k tomuto tématu všechny knížky od filosofujícího Oscha.

Důležitý je v životě člověka přítomný okamžik – jak ho prožije, co udělá a jakou budoucnost si vytvoří. Inspirativní je v tomto Eckhart Tholle.

Mateřství je dar. Když bych ho měla nějak charakterizovat, řekla bych, že je to jedna z nejsmyslupnějších prací a poslání a je škoda, že muži to nemají.
Je to život naplno. O tom hodně mluví Šárka.

Já vám něco řeknu o planetě.Držela jsem jí v rukou a objímala.Moc jsem se divila,jak to,že je tak malinká.Byl to nádherný pocit a byl to můj noční sen.Když to sděluji dětem,říkají:jééé Austrálie a tady hned vedle Amerika.
Smály jsme se hodně.

Teď v květnu bych zemi objala moc ráda, hlavně, aby nám odpustila, jak jí ubližujeme. Ropná skvrna z vrtu v hloubce 1500 m už je velká jako naše republika…Ještě že máme satelitní navigace a já nevím, co ještě. Moc jim fandíme, aby se jim podařilo únik zastavit. Asi si nikdo z nás neumíme představit, jak tvrdě se na věci maká. Posíláme proto přes náš web spoustu štěstí a lásky, aby se vše povedlo a díky za všechny lidičky, kteří tam jsou.

Don“t have enough cash to buy some real estate? Do not worry, because it“s achievable to take the business loans to resolve such kind of problems. Hence get a commercial loan to buy everything you require.