Je to o cieľoch, o pohľade sám na seba, na svoj život, umenie nazerania na svet je niečo čo sa mnohí snažíme naučiť a ešte väčšia skupina sa to nikdy učiť nikdy nezačne.
Každé stretnutie s novým človekom môže byť podobným úletom mimo. Často mávam pocit že každý koho v živote stretnem sa objavil preto lebo mi chce niečo povedať.

U mě Honzův jev nefunguje a s dovětkem bych nesouhlasil. Nějak mi připadá, že se tu neustále řeší a připomíná nespokojenost lidí v práci. Není toho už moc? Chápu, že někdo řeší své problémy „úniky“, nic jiného v sobě člověk zakódováno nemá. Buď únik nebo boj. Ale abych přišel na to co mě baví, nebaví, naplňuje a jestli jsem v práci šťastný, tak proto na Krym opravdu nepojedu. Stačí se přece jen „to“ dělat a nerejpat se v tom. 8-) Hezké vánoční svátky. I těm co se právě chystají “ uniknout“ před životem, namísto toho aby ho žili.

@universal – díky universale.

Asi toho je moc pro lidi, kteří jsou tu dlouho. To určitě. Je pár věcí, který (myslím, že ale zcela vědomě) opakuji do zblbnutí.

Jenom si ale zajdi do krámu, restaurace, zavolej na call centrum, nakup něco na e-shopu a dívej se, jak těm zaměstnancům září oči, jak je jejich práce naplňuje. A všimni si, jaký vliv to má na tvý pocity. Tj. nevím jestli „se to tu řeší moc“, ale minimálně já to řeším a řešit budu dál. A tohle je blog o životě v práci.

Jinak mám dojem, že mi není úplně rozumět. Já nehovořím o úniku. Já mluvím o poodstoupení, nadhledu, který v mém případě funguje nejlépe jako tomu Českému Honzovi. Možná tomuhle příspěvku porozumí pouze lidé, kteří to zažili. Kteří žili chvíli mimo západní civilizaci bez pomoci cestovních kanceláří nebo jiných výdobitků našeho světa.

Zkusil si to universale? Jak sis uvědomil, že ti Honzův jev (tak jak jsem ho popsal) nefunguje? Kde a jak ti to došlo? Prosím, poděl se. Díky. T.

Jen krátce, snažím se prostě „nezblbnout“ v reálném životě. Nezautomatizovat se. Pravdou je, že nejdál jsem byl v itálii, švýcarsku, anglii, německu a turecku, ale i tam jsou „nasraní“ lidé. Možná jich je méně, ale jsou. Nadhled se snažím mít neustále. Opravdu. Stačí položit otázku sám sobě „komu“ to vadí? A je to…8-)

Tomáši, díky!
Nevím, zda je to únik, já bych to tak nenazvala. Sama jsem si vyzkoušela, že když z něčeho vystoupím, přijdu na tolik věcí, jako nikdy. Nemusí to být cesta na druhou stranu světa. I když to cestování je v tomto případě nejjednodušší (a i proto to zavání únikem).

Ale až v konfrontaci nás samých, našich tradic, toho, z čeho jsme vystoupili a vzešli, s něčím novým, jiným, odlišným, si může plně uvědomit sami sebe. A pak je ještě druhá věc – to vracení, vyvracení atd. Protože to je na tom to nejtěžší, zpracovat to, na co jsme si přišli.
Tome, ještě jednou díky, po dlouhé době článek, který naprosto vystihuje moji situaci. Teď jsem na jedné velké odstupové cestě. Někdy se daří víc, někdy míň, ale mám spoustu času, nikam nepospíchám a občas je to až bolestné, přicházet si na všechny ty věci, které se na mne nabalily v obrovských vrstvách a já se je teď vší silou snažím sklepat a ony mě semo tamo stále ještě stahují dolů. Je potřeba je vzít po jedné, prozkoumat a nechat jen ty, co doopravdy hřejí.
Avšak jsem hrozně zvědavá na to vracení se. :) To je totiž vždycky pecka, přímo mezi oči :)
Krásné svátky všem
Z.

No mně třeba v tomto pomohlo jít si udělat kurz, poznat nového člověka nebo třeba jít na procházku do lesa.

Ale obecně nejsilnější zážitky „uvědomění“ zpravidla přicházeli, když se mi nějak podařilo vystoupit z tzv. comfort zone; udělat něco úplně nového.

Z cestování byl takovým zážitkem Couchsurfing, kdy jsme s kamarádkou jeli přespat k úplně cizím lidem do Belfastu.

V mém případě se vámi popsaný „Honzův jev“ praktikuje naprosto jednoduše – sezením zazen. Nemusí se nikam jezdit, stačí si jen sednout do této pozice, ponořit se do sebe, svého těla, svého dechu, pozice, prožívání okamžiku tady a teď… Těžko popsat, lépe zažít na vlastní kůži. Ještě bych dodal, že při tomto praktikování je třeba učitel nebo někdo léta zkušený, aby mohl opravit vaši pozici tam, kde na ni nevidíte (záda). Jak říkají všichni zenový mistři, tělo = duše, duše = tělo, je to jednota. Zazen = spojit tělo i duši.

Mě se strašně líbí ta fotka. Tomáši, ještě chvíli a bude z tebe domorodec. Myslím tím opálení kůže…

Ta fotka je z roku 1996 z Dakaru. Ty kluci jsou dnes oba vyšší než já. Viděli jsme se znovu před dvěma lety. Všichni jsme se tý fotce zasmáli. Jmenujou se Hasan a Husejní. Dvojčata.

Jinak děkuju za další postřehy. Často slyším, že „to jde“ i bez nutnosti cestovat. Já ale cestování za něco co se musí nepovažuji. Alespoň v mém případě je to vcelku vášeň, bez které bych dnes například téměř jistě tenhle blog nepsal.

Buď jak buď, užijte si Štědrý den a vůbec svátky!

Jde asi i o zvyk cestovat. Mě naprosto odrovnaly vedra ve Španělsku. Vůbec jsem nečekala, že něco takového může vadit. Ale prý jde o suchý vzduch, což se o tropech říci nedá. Tam je zase vlhko. O něčem takovém jako je ostrov Robinsona Crusoe sním neustále. Pořád se podceňuji, že sama na něm nepřežiju, prostě myslím.. že se v cizině hlavně člověk učí žít samostatný život – tedy bez cestovky. Je to též hodně o zodpovědnosti.

„Honzův jev“ funguje. A to i když mám práci, která mě baví (takže nemám potřebu od ní „utíkat“). Pokaždý, když se vrátím z Asie, mně to v Česku připadá skvělý. Vlastně zažívám skutečnou dovolenou až v průběhu těch dvou-tří měsíců po návratu, kdy prožívám opravdovou euforii. Najednou je to tady neskutečně čistý, všude je blízko, služby fungují, voda z kohoutku se dá pít, nejspíš mě tady nezastřelí, ve městech je čistý vzduch, lidi v autobusech většinou nesmrdí a všechno je strašně jednoduchý.

Ahoj, sic mimo téma, ale řekněte komu by se neblíbilo pracovat u Googlu? :-) http://www.fubiz.net/2009/12/30/google-office/

Jako mazec maTe. Tam se ty myšlenky prostě tvoří sami.

Ahoj, díky za hezký článek. S manželkou pro podobný jev používáme slovní spojení „Výlet za papírovou stěnu“. Je to taková metafora toho, že žijeme v nějaké papírové krabici, a najednou se nějak ve stěně protrhne díra a my se můžeme podívat, někdy i prolézt skrz do úplně odlišného světa, kde žijí lidé úplně jinak než my. Přitom se vůbec nedá říct, že žijí špatně, jen úplně odlišně a to je velká inspirace. Na to typicky zíráme s velkým údivem, ve stylu: „To je zvláštní, že všichni nežijí jako my, doteď jsme si (naivně :)) mysleli, že je to ten nejlepší možný způsob“. Mezi takové zážitky patřil třeba weekend na kozí farmu u Standy Pence, náš několikaletý pobyt v Irsku nebo brigáda v malém podalpském městečku Rosenheimu, kdy jsme na kole (typicky v dešti a zimě) rozváželi telefonní seznamy.

[...] 1.Mexiko – Začalo to Mexikem, kam jsme se přesunuli zkraje roku. Užili jsme si tam hromady strachu neboť nám tam marodily děti, ale jak už to v životě bývá většina věcí, které nás straší se nikdy nestanou. A tako to byla ve finále parádní Honzíkova cesta. [...]