Myslím, že Marleyho hymna je Get up, stand up :-)

http://www.youtube.com/watch?v=5zTxUxFjLB0

Pánové, díky, že jste mi opravili chybu.
A co ta kůže? Co vás bere?

Furt dokola stejny picoviny :P Haha. Ne todle me napadlo naprosto spontane, bo to tam mas presne nad tim komentare :)

No ale jinak si myslim, ze bojujes s vetrnymi mlyny asi tak jako Don Quijote. Husí kůže je osobní věc a spousta lidí prostě nemá volbu, bo sou chyceny právě v onom zmiňovaném závodě. Na druhou stranu se spousta lidí bojí, že změnou se dostanou do stavu horšího než v jakém jsou. Ono je to podobné jako s ženskou(partnerem). Člověk občas zjistí že žije s někým, a není to na 100 procent, ale vzdát se, dát kopačky a vyrazit na lov? Na to prostě chybí odvaha, energie, sebevědomí… Prostě zavřou hubu a drží krok. Jen málo lidí má tolik zkušeností jako ty. Nemůžeš proto po nich chtít aby nebyli závodníci. Podle mě oslovuješ velmi malou skupinu lidí, a zbytek nasíráš. Ale i tak držim palce.

Jo, jo Robíku. Tak už to asi je.

Každej máme nějakou svou agendičku a tu si omýláme furt dokola. Mně ty moje „píčoviny“ stále ještě baví. A když vidím, že to baví i někoho jiného, tak mě to baví x-násobně. To, že to není pro každýho si myslím taky – viz „Pro koho jsme vhodní?“
http://www.peoplecomm.cz/kancelar/filozofie.php

Napadají mě tady k tomu, co jsi napsal ještě dvě věci. Nejsou úplně k tomu, ale nejspíš patří sem.

Co se týče tohohle blogu, (ne)výhoda internetu je naprostá dobrovolnost v tom, kam chodíme a co tam děláme. Pro mě je ta „ne“-výhoda třeba v tom, že sem někdo pravidelně přispívá svými komentáři (z kterých já si většinou hodně beru) a pak najednou zmizí. V nevirtuálním světě bychom si aspoň brnkli nebo si poslali maila, že už se (nebo nějakou chvíli) neuvidíme. Tady je to jinak. Mně takhle chybí třeba Zarzamora nebo Mag. Ty už jsem tu dlouho neviděl. Ale blog asi takhle funguje )-:

Pak chci ještě poděkovat Jirkovi P. a Michalovi (viz výše – B. Marley). Vážně. Za příklad toho, jak přistupujeme k životu. Já to totiž dělám stejně. A na tomhle mi to došlo.

Ten článek má 549 slov. Jirka s Michalem (a předpokládám, že i další) si všimli dvou (549 vs. 2) (nebo je minimálně okomentovali). Letitý trénink v hledání chyb udělal prostě své. Jsme jako psi vytrénování na hledání drog. Nic jiného necítíme. Nějaký otázky o kůži? Nějaký naděje pro lepší svět? Dělání toho, co nás baví? Ne. To není podstatný. Důležitý je vychytit chyby. Bezchybnost je to o co nám jde. Myslím si, že jak dlouho budeme honit chyby, tak dlouho nechytneme podstatu.
Jirko, Michale – prosím, prosím neberte si to osobně – jsem rád, když píšu nesmysly a někomu to stojí za to, aby mě na to upozornil. Kromě toho je to ale krásný příklad toho na co se v našich životech zaměřujeme. Takže dík.

Přijde mi, že tohle stojí za připomenutí:

„Váš čas je omezený. Neztrácejte jej tedy tím, že budete žít život někoho jiného.
Nenechte se chytit do pasti dogmatu – tj. že budete žít s důsledky myšlení jiných lidí.
Nenechte svůj vlastní vnitřní hlas utopit v hluku názorů jiných.

A co je ze všeho nejdůležitější – mějte odvahu následovat své srdce a intuici, které už samy vědí, čím doopravdy chcete být.
Všechno ostatní je podružné.“

Steve Jobs, http://blog.peoplecomm.cz/clanek/delejte-pouze-to-co-milujete

Já osobně bych to nenazvala husí kůží, protože to může být zavádějící… Já mám husí kůži z věcí, které jsou mi nepříjemné.
Ale jakmile se mluví o něčem, co mě baví, jakmile dělám něco, co mě nadchne… Jako by se ve mne všechno zvedlo… Je to jako kdybych se probudila do stavu naprostého bdění. Rozzářím se. Začnou mi plát tváře…
Asi má tyto pocity každý dost individuální.
Zvláštní je, že vím, jaký je ten pocit, ale těžko definuji, co ho ve mne vzbuzuje.

Každopádně je to tanec (i když občas je to dřina a říkám si, jak jsem nemožná, ale nemůže být pořád posvícení… Ale pak se ve mne zvedne ta vlna, když konečně zatančím to, co mám…).
A když mě pohltí nějaký příběh a já píšu do šesti do rána, vyspím se pár hodin a pak zase pokračuji.
Těch věcí bude víc, ale jen pomalu zjišťuji, které to jsou…
Například teď si zkouším, jak super je studovat to, co mě doopravdy baví.

PS: Tome, já tu pořád tak nějak jsem, ale většinou nemám pořádně čas ani na čtení článků, natož na přihození něčeho do diskuse.
Díky za ten citát.

To děkuju, že zmiňujete, Zarzamoro.

U mě je to kůže, u vás nejspíš srdce, u někoho břicho nebo třeba podbřišek. Někomu se mohou potit nohy nebo ruce nebo třeba cukat koutek. Na těle je spousta míst, která nám mohou napovědět, že se něco děje. Na nás je pak přečíst, co.

A díky, že jste se ozvala. Od Mag jsem zase dostal krásnýho maila. Zajímavý.

Naše čtyřletá Valérka právě objevila utírání nádobí. Miluje to. Nikdo jiný to nesmí dělat…

Občas se tu v diskuzi objeví názor, že práce se dělí na doboru a špatnou. Já na to vždycky říkám, že práce je taková jaká je. To jen naše kultura nás učí dělat tyhle rozdíly. Děti, které jsme ještě nestihli vymodelovat do našeho vidění světa jsou toho krásnou ukázkou, myslím si.

Jsou tu zmínky o husí kůži, břichu, žaludku, planoucích tvářích. Jak píše Tomáš, tělo nám připomíná, že se něco děje. To je pro mě jedna ze zpráv tohoto článku. Zatímco svůj rozum dokážeme obelstít různými výmluvami, emoce ne – ty se pak projeví přes tělo, pokud si je neuvědomujeme nebo je popíráme. Stojí za to věnovat svým pocitům různě po těle pozornost i ve zcela triviálních situacích. Dávají nám zprávu o tom, zda žijeme svůj život nebo jedeme setrvačností.

Taky pěkný:

„Your work is to discover your work and then with all your heart to give yourself to it.“ Buddha

„Vaší prací je objevit vaší práci a pak se jí z celého srdce odevzdat.“

Před chvílí jsem si uvědomila, z čeho mi naskakuje husí kůže. Tak se jdu s vámi podělit.
Když jsem se zamýšlela po prvním přečtení tohoto příspěvku, tak mě to nenapadlo… jakoby myšlenky měly svůj čas, než docvaknou :-)
Totiž, naše rodinná historie má neprobádaná tajemná místa a mně to prostě nedá a pořád se snažím pátrat… a už jsem vyvrátila leckterý mýtus. Teď aktuálně jsem se dozvěděla důležité informace o svém praprastrýci, který zemřel v koncentráku. Tím, jak se mi rozkrývá to dění, z něhož jsem vyšla, jakoby víc vrůstám do dění současného, jinak např. vnímám dům, ve kterém se můj předek narodil, kde si hrál, odkud odešel na studia… Je to vzrušující, zajímavé, zábavné…

Jen to má tu malou – drobnost, že mě to neživí :-)

No hurá! Moniko, díky, díky. Mě tohle hledání „husí kůže“ přijde fascinující samo o sobě. Možná se v tom dá najít svým způsobem i smysl života. A zjišťuji, že trávení času s husí kůží je zajímavá cesta ke štěstí a naplnění.
Jinak čas to chce rozhodně. Vyladit optiku a pak jen pozorovat tělo. A to si zpravidla samo řekne.

Když najdete někdo jiný čas, chuť a odvahu sem napsat další příklad (y), budu moc rád. Přijde mi, že hlavně na příkladech si člověk uvědomí o co jde a jak to najít.

Husí kůže? Co mě živí? Jaký mám plán? …ptáš se. Husí kůži mám, když je mi zima nebo když mě někdo víská ve vlasech . Živí mě to, co mi dává smysl a plán mám pokračovat dál v tom, co dělám, víc pracovat na sobě, abych byla šťastná a zdravá.
Bylo mi čtyřicet, když mi začalo docházet, že po mně nic hodnotného nezůstane. Moje práce v rekl.průmyslu – ač dobře placená, skvělý šéf, bezva parta – nepřispívala ničemu bohulibému, děti mi nebyly dopřány. Toužila a toužím učinit svět lepším, starat se o potřebné. Bolí mě srdce, že v našich ústavech žijí kvanta „odložených“ děti, že někde na světě se umírá hlady (přitom já žiju v nadbytku), že je ubližováno bezbranným – dětem, zvířatům, přírodě…
Skvělé místo jsem opustila a stala se matkou-pěstounkou šesti dětem, společně přispíváme na studium bengálského chlapce, dali jsme domov čtyřem opuštěným zvířatům, přestala jsem jíst maso…
Samozřejmě nejde vypsat všechno, co řeším.
Nerada o sobě píšu, nerada o sobě mluvím. Příčí se mi někde pomáhat a chvástat se tím. Bohudík to nemám zapotřebí. Jen jsem ti chtěla odpovědět, jak to mám já. Přiznávám, že mě toto psaní stálo hodně odvahy.

Shrnuto: Pokud mě z něčeho bolí srdce, podniknu něco, čím bych za sebe přispěla k nápravě. Snažím se mít čisté svědomí. I proto chodím na tyto stránky. Je tu spousta témat k zamyšlení, inspirace k činům… Jsem vám všem moc vděčná.

Díky za Vaši odvahu podělit se o svůj příběh, Mag. Myslím si, že to musel být opravdu razantní přerod – v matku šesti dětí, různého stáří, různých povah, s různou osobní historií… I když se ženě narodí jedno dítě, musí se vypořádat s určitým šokem, situace je úplně jiná, než bývala. Ale pomáhají hormony, příroda matku váže k potomkovi, funguje i určitá intuice. Když tohle zvládáte a naplňuje Vás to, byla by opravdu škoda, kdybyste do toho nešla. Musíte být silná žena (tím nechci popírat slabosti, které na každého někdy doléhají, slzy a smutky… nevnímám Vás jako neotřesitelnou hrdinku, ale jako citlivou vnímavou ženu, která má srovnané hodnoty a ví…) Přeji Vám hodně radosti z naplněného života.

Mag, děkuju. Moc.
To jsem neměl ponětí…
Když si čtu tvoje řádky tak mi je líto, že my Češi o sobě tak neradi mluvíme. Nebo, že mluvení o sobě říkáme chvástání. Pro mě je to obrovská inspirace dozvědět se, že někdo koho jsem zde na blogu trochu „poznal“ dělá něco po čem taky toužím, ale neodvažuju se. Přemýšlím kolik příběhů bychom se třeba jenom tady mohli dozvědět, kdybychom o sobě byli schopni mluvit víc.

Taky děkuju za další dva názvy toho o co prosím:

- bolí srdce
- bolí svědomí

Zarzamora napsala:

- zářím, plají mi tváře

no a jinak

- husí kůže
- břicho
- zpocený ruce/nohy
- buší srdce

… aneb jak říká Blackbead – jde o tělo.

Díky Tobě Tomáši, jsem já právě na začátku cesty k tomu, z čeho mě hřeje srdce. Na co se těším, že kvuli tomu budu ráno vstávat a přitom mě to nebude vysávat, ba naopak, nabíjet, dávat smysl. Že to budu dělat proto, že to cítím v sobě pro tu podstatu.

Chce to opravdu odvahu se na to podívat a najít to. Právě podle těch pocitů, které člověka tak nějak k té činnosti táhnou až tlačí.

Druhou dávku odvahy člověk potřebuje k tomu, aby si k tomu pro sebe udržoval kontakt se svými pozitivními zdroji, které mu v uskutečňování tohoto poslání pomáhají a „drží ho na cestě“ a naopak si uvědomoval, kdo mu tu životní důvěru oslabuje (nebo prostě nedodává; jsou mezi nimi pro mě i blízcí lidé). A ty jsi, Tomáši, pro mě jeden z těch, kdo mě právě drží na cestě, díky. Zdá se to na první pohled těžké, ale snáz se všechny zdroje hledají tam, když jste s jedním zdrojem v kontatu. Já jsem byla minulý týden na výborném semináři, což je pro mě také jeden ze zdrojů, kde jsme ty zdroje hledali. Překvapivě jsem jich našla spoustu (život v Praze, přítelkyně Alena, příroda, sport, vědomí souvislostí, pocit naplnění z budoucí práce…). A najednou se člověk o tyhle zdroje může opřít a síla k němu proudí, „problém“ (že třeba nevím, co je mé životní poslání) se zmenšuje. Když to, co dělám, dělám „ze srdce“ a ne „z hlavy“, jakoby se všechno děje samo, já se cítím skoro jako jen prostředníkem pro uskutečňování a předávání. A tak se i stalo, že jsem včera v noci spustila do života své za 5 dnů narychlo stvořené stránky. Nejsou dokonalé, ale jsou. Jsou dalším krokem na mé cestě, dalším kamínkem v mé stavbě..

http://sarkakotvalova.webnode.cz/

A díky za to svému partnerovi, který ze mě cítí to „volání srdce“ a hned druhý den poté, co jsem se podělila o pocit, že bych ty stránky asi měla v základní podobě nějak vypusit do světa, pro mě udělal všechny základní kroky a já pak už jen doplnila texty a ukázala prstem na fotku, kterou upravil do velikosti na web. Pro to mé volání srdce.

A naopak od Vás, Mag, já cítím, že sdílení mým životních zkušeností patří k mému poslání. Že je to snad to jediné, co mohu předat.Ať budu dělat cokoliv, třeba i něco trochu jíného, než k čemu kráčím teď.

A ještě k tomu, jak psal Robík, že některé lidi nasíráš, Tomáši. Ve vzteku je obrovská síla. Ke změne je potřeba velké síly. Často přichází, když tu sílu vázanou ve vzteku transformujeme k jinému účelu, ke změně :-) A to mluvím o své životní zkušenosti.

Šáry, tak to blahopřeju! Povedený stránky. To bych chtěl umět udělat něco tak primovýho za pět dní!

Jinak se mi při čtení tvých řádků vybavila věta ze Čtyř dohod http://blog.peoplecomm.cz/clanek/ctyri-dohody- „Dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Ale ne lépe.“
Asi v tom to tkví nejvíc. Dělat srdcem a dělat to, jak nejlíp dovedeme. A pak to nemůže nepřijít. (pokud má vůbec něco přijít…)

Husí kůže mi naskakuje, když mluvím s člověkem, který nic nehraje,nesoutěží, nepoměřuje se, do ničeho se nestylizuje a je sám sebou. V této chvíli cítím, že mluví pravdu, která není subjektivní, ale univerzální. Když bych to řečené pak měla zopakovat, tak to tak neumím. Vím jen, že to tak je. Cítím to v břichu, v srdci i v hlavě.

Zdravim vsechny. Nevim, zda to tu jeste bude nekdo cist, ale husi kuzi mam z dobry hudby. A ta hudba nebyva sama o sobe, ale proste vydarena party. Neumim to presne popsat, ale je to akce, kde se rozplyne vsechno – postoje, ambice, dospelost; vsechny hry vcetne klasickejch sexualnich; rozplyne se tam i ta husi kuze. Zbyde tam jen jedna jedina velka HRA na kmen, ktera se popsat neda, musi se zazit. Vazne bych doporucil vzit celou rodinu a uprostred prazdnin vyrazit na Ozoru http://vimeo.com/8458060