Peoplecomm - peníze nebo život

Určitě bych rozlišoval mezi strachem na jedné straně, a respektováním rozhodnutí autorit vzhledem k jejich zodpovědnosti na straně druhé.

Mít z autority strach nebo se jí nekriticky podřizovat jen proto, že je to "hlava pomazaná", je podle mne nesprávné a ve výsledku kontraproduktivní. Ale něco jiného je pochopit, že autorita nese zodpovědnost za určitý běh věcí: musí rozhodovat a chtít po "podřízených", aby dělali něco, co není vždy v souladu s jejich svobodnou vůlí.

Takže pokud vykonávám rozhodnutí autority s vědomím, že její požadavky na mne sledují nějaký cíl, za který ta autorita ve výsledku zodpovídá, je to podle mne zcela v pořádku. Ale musím být zároveň schopen se autority ptát na vysvětlení, poskytovat jí zpětnou vazbu, a autorita zas musí být schopna revidovat některá svoje stanoviska a klást takové požadavky, jejichž smysl podřízení pochopí. Jinak by to dlouhodobě nefungovalo.

Pro mne je i profesně optimální model rozhodování takový, kdy se způsob řešení problému a rozdělení úkolů vymyslí týmově (např. na poradě) a já to vše jakožto autorita pouze "posvětím".

U mladé české generace (mezi niž se počítám) rozhodně vnímám odklon od přílišného respektování autorit a je to rozhodně dobře. Ale myslím, že výzvou je nalezení toho vyrovnaného vztahu mezi autoritami a jejich "ovečkami", mezi nimiž panuje vzájemný respekt.

A díky za fajn článek!

Je přirozená autorita a autoritativní člověk jedno a to samé?
Pro mě je ta první hlavně o úctě sama k sobě. Ale úcta se získává a ztrácí. Není to něco, co máme stále. Když autoritu nemám přirozenou, tak občas dost přeháním v tom, abych si jí získala, protože jakoby není ze mě. Naopak přirozená bourá všechny mantinely a tento člověk má velikou důvěru u všech nejen tím, že vyniká důvěryhodností, ale že tzv. ví a umí.

Autoritativní / strach nahánějící/
Je pro mě maminka, která za mnou ve frontě řekne svému dítěti: ALe včera si se choval hrozně!
Takoví lidé už mi nestojí ani za to, abych se ohlédla jak vypadají.
Maminka být můj nadřízený, jdu od ní. V tomhle smyslu mám tedy problém.

ahoj,

no možná bych seděl jako ty Tomáši,ale jen v případě, že by mi to někdo nějak rozumně vysvětlil ..k čemu je to dobré?

..chodím na červenou..a na červenou dokonce jezdím (teda "jen" na kole)..ne kvůli adrenalinu, ale proto, že na přímé silnici je vidět cca 300 m daleko, že nic nejede...a sleduju lidi ve svém okolí..někteří se nechají strhnout mým příkladem a jiní dál poslušně stojí na "světlech":-)))

to je dost ze života , že? Někteří se nechávají nevědomě zmanipulovat příkladem...jiní jsou raději zcela otupělí, uzavření a řídí se slepě zákony..a jen minimum použije vlastní rozum a rozhodnete se svobodně - z vlastní vůle...no bohužel to také ale mohou býtí lidé silného ega, mocensky motivovaní a bez sociálního cítění...

já jsem zase tak trochu jiný extrém..ale nebudu zde popisovat svůj psychologický profil:-)

Potíž je v tom, kdo je to vlastně autorita.
Ve škole se poslední dobou rozmáhají názory a já s nimi souhlasím, že autorita není někdo, komu byla autorita fiktivně nebo virtuálně nadefinována nečím nebo někým uměle, např. z pozice, z titulu, z oboru ve kterém se pohybuje, z toho, že ho někdo jmenoval na nějakou pozici, ale autorita je člověk, který si autoritu získá svým přístupem a svou osobností, případně tomu, že danému oboru rozumí a zaujme - a nemusí to být titulovaný člověk ani virtuálně vytvořená autorita.

Proto asi, že nás někteří učitelé nezajímají. Někteří mají v hlavě méně, než někteří žáci. Takoví učitel pro mě není autoritou, ale jeho hodiny jen odsedím a vnímám ho pouze jako člověka, který je žákům rovným.

Jsou však učitelé ke kterým mám respekt, úctu, vzhlížím k nim a vážím si jich. I když jsou na společenském žebříčku níže, než Ti, ke kterým bych měl vzhlížet, protože to jsou rádoby vyšší autority.

...měl jsem několik diskusí se školskými profesory v oboru psychologie a psychoterapie...spíše sporů...vytýkal jsem jim jejich aroganci a povýšenost vůči alternativním přístupům...Konkrétně se jednalo o několik přednášek klubu skeptiků Sísyfos.na téma psychoterapie, astrologie a léčba rakoviny....
Snažil jsem seim vysvětlit, že za rozmáhajícím se alternativním přístupem k léčbě a životní filozofii může být také nedůvěra klientů k jejich necitlivému a racionalistickému "vědeckému" přístupu...
..však je to boj s větrnými mlýny!!! hýčkají si své tituly, doktoráty, certifikáty...ale hlavně mají velkou výhodu a moc..sponzoruje je a uznává stát!

To Roman 5) na Sísyfos. mám svůj názor. Bohužel je vnímám jako naprosto stejný spolek jako náboženské spolky, v tom, že nikdo z nich není schopen přijmout, že je možná i jiná alternativa k jejich přístupům. Nejsou schopni, ani uvažovat o tom, že je případně potencionální možnost, že nějaká alternativa relativně může existovat :-)

Co se profesorů týče, mohu říci, že pokud dotyčný jen "papouškuje, předčítá, nemá vlastní názor, prostor pro změnu názoru a diskuzi", tak i když má tituly, doktoráty, certifikáty ... tak na jeho hodinu přijde např. 100 studentů, po konce přednášky jich tam však zůstavá 10. Jen mě někdy mrzí slova některých učitelů, že situace ve školství je neúnosná vzhledem k tomu, že žáci nevnímají profesory jako autority. Já však tvrdím bohudík, protože jsou i hodiny kde je hrobové ticho a žáci sedí i na schodech, aby si danou přednášku vyposlechli.

K čemu je však přednáška o obchodním právu od zkrachovalého právníka (kdyby byl úspešný, nepřednáší, ale má vlastní kancelář), k čemu přednáška o burze od člověka, který na ní neumí obchodovat (kdyby uměl, nepřednáší, ale obchoduje na burze sám) a k čemu předáška o možnostech a způsobem úspěšného podnikání od člověka, který nikdy nepodnikal (kdyby to uměl, tak nepřednáší, ale má nyní úspěšnou firmu).

Chybou je to, že školy nemají na to si zvát na přednášky úspěšné osobnosti, aby přednášeli o sobě, nikoli zkrachovalce, kteří předčítají. A to nemluvím o tom, že mnozí z titulovaných profesorů ani nezaregistrují změny v zákonech a přednášejí staré neplatné zákoníky jako kdyby se nechumelilo.

Překvapuje mě, že Rakušané jsou spolu s Dánama. Já pár Rakušanů znám a posadil bych je pokud ne až za Čechy, tak rozhodně někde ve stejné skupině s náma...

Tady je zase spousta inspirativních názorů! Fakt je, že někdo má magnet a někdo ho nemá. A ten/ta, co ho nemá si potřebuje oblíct funkci, aby ho/jí druzí poslouchali. Co se dá holt dělat, když už chce někdo vést lidi a nemá na to. Funkce může pomoct - hlavně u lidí s vysokým indexem.

Jinak vítr z autorit, které mají funkci a ne magnet je blbě. Nedovoluje to lidem být tím kým jsou. Je v tom prostě moc strachu. Respekt k přirozené autoritě přitom považuji za základ fungování lidské společnosti.

Příkladem toho,kdo má autoritu, ale vůbec se nevyzná v lidech je můj nadřízený, který, když jsem se rozhodla ze zaměstnání odejít řekl:"Všimla jsem se, že táhnete lidi. Mohla by jste se uplatnit, jako prodavačka!"
Fiasko veliké, vzhledem k tomu, kolik jí projde pod rukami lidí-vůbec žádné znalosti o vedení...Pro mě autorita k smíchu.

Co se týče toho, jestli a jaké máme "znalosti o vedení", já bych řekl, že skoro nic jsme se v životě neučili víc. Vždyť nás od bodu nula neustále někdo vede a my se učíme snad úplně nejvíc nápodobou. To, jestli právě tohle vedení znamená, že ostatní se chtějí nechat vést, to je už věc jiná :-).

Mně někdy překvapuje, jaké praktiky ještě dnes fungují, co se týče vedení lidí (šikana, nadřazování, manipulace místo motivace) a jak si to lidi ze strachu nechají líbit.
A také někdy udiveně koukám na to, jak mnoho lidí dá na první dojem a nevidí budoucího tyrana. Umí sice dobře mluvit, prezentovat se, nadchnout lidi, avšak charakterově je takový, že v každé místnosti řekne něco jiného a postupně vytvoří prostředí lží, ve kterém se vyzná jen on samotný.

Na druhé straně přibývá lidí, kteří jsou ochotni být otevření a upřímní, dokážou přiznat ve svém postavení chyby a nedělají ze sebe pánybohy, ke kterým je třeba vzhlížet a odzírat, co potřebují, aniž by cokoliv řekli.

Jedna věc je teoreticky vědět, jak na to - vést, druhá věc je praxe a to je zkouška ohněm, jestli tu přirozenou autoritu člověk ustojí.

Možná že vedení druhých je hodně odvislé od toho, jak vedu sám sebe, od sebevedení. A určitě na to všechno má vliv výchova a lidi, kteří nás životem provázeli a byli nám příkladem.

Co se ještě stává je to, že si říkáme, že druhým něco dělat nebudeme, protože jsme to neměli rádi, když to druzí dělali nám - třeba to, jak nám mamka nebo taťka vytýkali, když jsme něco udělali špatně. A řekneme si, že takhle my to dělat nikdy nebudeme a časem zjistíme, že to blbě děláme - jako ONI. Změnit to lze sebereflexí, pozorováním vlastního chování a tím, jak na mě lidi reagují. Potíž je ale v tom, že když už lidi na "té funkci" jsou, tak tím mají "něco" dosaženo. Zpětné informace zpracovávají jen na začátku a to hlavně proto, aby se dobře uvedli
a stali se oblíbenými. Pak to opadá.