Index strachu z autority

27. 04. 2010, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: thenewarea51

Do dnešního blogu jsem vytáhl něco, co mě zkraje roku vcelku dostalo. Týká se to svobody, strachu a hlavně našeho vztahu k moci a autoritě. Hlavně mi na tom došla podstata tzv. „Indexu strachu z autority“.

Sedím v Alitalii na lince z Milána do New Yorku. Je začátek ledna 2010, jen pár dní potom, co se Nigerijec Umar Farouk Abdulmutallab pokusil odpálit letadlo společnosti Northwest cestou z Amsterdamu do Detroitu. Všichni mě varovali, že tzv. „bezpečnostní opatření“ po tomhle pokusu výrazně přitvrdí. A taky že jo!

Začalo to už tím, že nás při nástupu do letadla rozdělili do dvou zástupů – na muže a ženy. Ženský had se pak táhl ke skupince žen v mundúrech, které každou cestující od hlavy až k patě prohmataly. Mužský had vedl logicky k prohledávačům mužského pohlaví. Vzdáleně mi to připomnělo scény z filmů z druhé světové války. Pak jsem si vybavil, že jsem to už někde zažil. Jako dítě při cestě do Sovětského svazu a pak později na Jordánsko–izraelských hranicích. Že by se doba opakovala?

Při letech přes oceán je už pár let běžné, že letecká společnost krátí čas cestujícím tím, že jim ukazují, kde se letadlo zrovna nachází, jak daleko je od cíle, jak vysoko letí, nebo jaká je venku teplota. Tady nebylo nic. Jen nějaký hollywoodský a italský filmový béčka. Zprvu jsem si to neuvědomil. Až později mi došlo, že v tom bude mít prsty Umar Farouk.

To nejzajímavější ovšem nastalo zhruba hoďku a čtvrt před příletem. Dostali jsme informaci, že máme posledních patnáct minut na to se vyčurat. Potom se toalety nekompromisně zavírají. A aby to nebylo málo, po zavření toalet přišel příkaz zůstat sedět s odkrytým klínem. Nebylo povoleno vstávat a vůbec se pohybovat (samozřejmě včetně chození na záchod). Nebylo možné si číst, poslouchat muziku nebo se dokonce přikrýt dekou. Pokyny byly jasné a několikrát zopakované v italštině a angličtině.

Kam jsem dokázal dohlédnout, tak většina, včetně mě uposlechla a trpělivě s rukama v klíně čekala na přistání. Výjimkou byl můj spolucestující – Amík něco kolem třicítky s mastnýma vlasama, vykulenýma očima a sluchátkama v uších, který většinu cesty prospal a to málo času, co byl vzhůru, si pro sebe většinu času něco brblal. I když jsem nechtěl, tak jsem občas zaslechl slovíčko „FUCK!“. To si opakoval nejčastěji. Jako když sedíte vedle muslima, který si recituje něco z Koránu. Tenhle si prostě jen tak na něco nadával. Když udeřila ta poslední hodinka (letušky to avizovali co půlhodiny od chvíle, co jsme se odlepili od ranveje milánského letiště) tak jenom chvíli počkal, co odešla poslední letuška a prohlásil: „Fuck authorities!“ (Seru na nařízení!), vyndal si knížku a dal se do čtení. Kdyby nebyl v letadle, tak si snad i odplivnul. Protože nové nařízení se vztahovalo i na personál letadla, tak nikdo nechodil, aby nás kontroloval, a proto si můj Amík chvíli četl a chvíli poslouchal muziku. Nařízení nenařízení. Autorita neautorita.

Kdyby nás dva někdo pozoroval, musel by se usmát. On naprosto uvolněný. Chvíli si zaujatě listoval svou knihou, chvíli si vyťukával rytmus. Občas zaklel svoje oblíbené „Fuck!“

A vedle něj já. Toporně sedím s rukama v klíně, z respektu k autoritě dodržuju nařízení. Jak moc mi na tom došel rozdíl mezi národy (v tomhle případě mezi Američany a námi Čechy) ve vztahu k autoritě. Možná víte, existuje takzvaný „Index strachu z autority“, který popisuje právě to, co já zažíval v té Alitalii. Definoval ho před časem nizozemský vědec Gert Hofstede a zpopularizoval ho mimo jiné Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu. Tento index porovnává národy právě podle toho, jak ctí formální autoritu. Prostě jak moc poslouchají šéfa jenom proto, že je ve společenské hierarchii výš. Když se podíváte na Hofstedovy výsledky my Češi jsme někde uprostřed. Na jedné straně škály jsou Rakušané, Izraelci, Dánové a na druhé Malajci, obyvatelé Guatemaly a Panamci.

Jsou národy tzv. „podělané“ z autority. Jsou i takové, které si z formálních šéfů nic nedělají. Stejně tak mladí Češi a Slováci si z formální autority už na zadek nesednou.

Uvědomit si, jaký máme vztah k autoritě považuji za klíčové pro kohokoli s ambicí vést druhé. Vést typického Malajce anebo Dána je přece jenom úplně jiný kafe. V případě toho prvního se stačí „chovat se jako šéf“, tj. rozhodně, autoritativně, sebejistě. Občas přitvrdit, rozhodně žádný „kamarádšoft“ a hlavně dbát na formu a její symboly. V druhém případě je lepší se chovat jako člověk, tj. bez zbytečných formalit. Lidi s nízkým PDI indexem není možné do ničeho nutit. Je třeba si je získat. Čím méně formy a čím více přirozenosti tím lépe.

A co se nás Čechů a Slováků týče, tak v PDI pozoruji velký rozdíl mezi generacemi. Zatímco ti nejmladší se v přístupu k formální autoritě začínají podobat Izraelcům nebo Dánům, ti starší mají stále blíž spíše k asijským národům – viz například článek X,Y a N. Uvědomit si to, může v práci manažera znamenat strašně moc. Rozhodně nemám ambici paušalizovat, ale moje zkušenost mi říká, že tlačit a hulákat na dnešní dvacátníky může být stejně kontraproduktivní jako snažit se kamarádit s padesátníky.

Co myslíte?