Oh my fucking god!

jo, jo, taky mne to video hodne vzalo, kdyz sem videl poprve. Pusobive! Dokonce jsem si i koupil stejnojmenou knizku. Doporucuju!

Úplnou náhodou jsem video viděla již minulý týden, vzhledem k tomu, že jsme o její knížce mluvili na hodině angličtiny.
Video je fascinující a strhující.
Nevíte náhodou, zda kniha nevyšla i v češtině? Na internetu se mi to nějak nepodařilo najít, strašně ráda bych si ji přečetla, ale v aj na to bohužel zatím asi nemám.

Pro mě je to mimo jiné krásná ukázka vášně v praxi, které je kolem nás stále tak málo. Když člověk dělá něco co mu jde a co ho baví, tak se nepotřebuje ani učit prezentační triky http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/pricina-umrti-powerpoint

Asi týden uvažuji co sem napíšu, ale mám pro autora článku vzkaz, nicméně napsat to tak, aby mu došla pointa pro mě bude docela složité. Dlouhou dobu jsem uvažoval o tom samém, jak funguje mozek, jak to ovládat, jak tu skrytou energii najít, nicméně trik je v tom, že mozek není ta důležitá část, emocionální systém těla jsou veškeré nervy v něm, dokonce jsou živočichové, kteří nemají ani mozek, ale jen mysl, tzv. anglicky mind je vlastně celý nervový systém těla. A možná právě to je ta pointa co hodně lidem uniká, že cítíme tělem nikoli hlavou.

Přibližně někde v hrudníku poblíž srdce jsou různé nervy, které ovládají rozložení energie v těle, především mysl, jež ovládá mozek. Skutečnost je taková, že je dneska cítím, je to něco jako semafor,prostě když dělám něco špatně, najednou cítím takový zvláštní pocit v hrudníku. Ale to co vlastně většina lidí hledá je právě to co ignoruje.

Mozek je jenom simulátor, něco jako matrix, simuluje možnosti a možné výsledky, ale platí stejná pravidla jako v matrixu, je prostě mnohem mnohem pomalejší než emocionální systém našeho těla. Je to jenom stroj, jenom jednoduchá logická mašina, do které jdou vstupy (vjemy našeho těla) a výstupy (ovládání našeho těla). Mysl je nervový systém našeho těla a naučit se ji používat je ten zakopaný pes.

Martine to jsou krásný a myslím, že (mně) i srozumitelný myšlenky, o kterých také přemýšlím. A blahopřeju, že jste zkusil něco takového vůbec slovy popsat. Do toho bych se nedovážil pustit. Děkuju.

Úžasné. Tak to si pozriem ešte aspoň raz. Vďaka, Tomáš…

Tomáši, myslíš že přemýšlení o tom něco změní :)

Tak teď už jen drobnost. Vyvinout účinnou a pro nás zápaďáky srozumitelnou techniku, jak se naučit přepínat do pravé hemisféry. A pak výuku této techniky zařadit do vzdělávacího systému, nejlépe hned na základní školu.

Rendy, já mám pocit, že jsme těch pět pravomozkových metod už pár vyvinuli. Dal bych jim čas. Myslím, že každá takováhla diskuze může přispět k tomu, že se toho dostane více a rychleji do běžbného života. Kamarád mi nedávno doporučoval tohle http://www.konecnekreslim.com/

Martine, nejsem si jist, zda rozumím… Nevím, zda je furt třeba něco měnit. Osobně mám dojem, že o to furt usilujeme (já o tom mluvím dost často…), ale spousta věcí volá pouze po pochopení a přijetí. Tečka. Nic víc. A ty vaše myšlenky (komentář 5 – jestli je to stejný Martin – zvažte fotku/obr.!?) mi sedly. Dumám o nich. Někdo by možná použil jiné slovo. Já přemýšlím.

Tomáš: Pointa je v tom, že tu všichni jenom hledáte způsob jak se zabavit a něco dělat, já nevím zajít na pivko, hrát si bowling, sednout na motokáry a zatím se tu vede jen abstraktní diskuze, jak změnit způsob myšlení, abyste tam zašli :) No možná by bylo na čase něco takového spíš začít domlouvat než nad tím uvažovat, takže každej napište tři věci co byste chtěli v následujícím měsíci podniknout a něco dohodnem.

Líbí se mi Martinův příspěvek ohledně mozku a nervové soustavy. Musím říct předem, že reaguju, aniž bych viděl ta videa, ale reaguji spíš na Martina. Vnímám to podobně. Mozek je orgán, stejně jako třeba žaludek, jen má jiné funkce, dejme tomu řídící, je to něco jako ředitelství podniku. Ale rozhodně necítím, že by „mysl“ byla produktem či součástí mozku nebo se někde v něm skrývala apod. Buddhisti říkají, že mysl se nachází v srdci. Nebo v oblasti srdce. A když se člověk do ní ponoří tak to ani s tělem nemá už moc nic společného. My právě jsme, řekl bych, až moc v hlavě, v mozku. Chybí nám právě často „srdce“.

Pěkný den všem!
Roman

Dobrá pripomienka, Martine. Diskutovaním o osvietení sa osvietenie nedá dosiahnuť. Čo sa mňa týka, najbližie chcem dokončiť sťahovanie a zabývanie sa v novom dome a rozbehnúť si zárobkovú prácu na voľnej nohe. Ďalšie plány budú až neskôr.

Tak už jsem shlédl i ta videa. Ta paní potřebovala dostat krevní sraženinu, aby se ve svém bádání, zkoumání, přemýšlení totálně zastavila, uvolnila a prožila mystický prožitek. A ted tuto zkušenost mistrně předává, možná i prodává, nevím. Hodně lidí potřebuje dostat – obrazně a někdy i naprosto reálně ránu do palice, aby se ve svém životě zastavila, dostala se ze skořápky myšlení a hodnocení do úrovně jednoty. Každý tuto možnost máme, ale raději běžíme za fatou morgánou. Tahle paní k tomu potřebovala sraženinu vmozku, co potřebujete vy?

K Martinovi (č.11) – furt si nejsem jist, zda rozumím… Někomu se tahle diskuze může jevit jako abstraktní a nepřínosná. Mě baví a obohacuje. Celý tohle psaní a debatování mi pomáhá třídit si myšlenky, zkoumat, zkoušet, přicházet věcem na kloub. Snažím se řídit tím, co máme nahoře pod slovíčkem „komentáře“ – čím víc dám, tím víc dostanu. Tak se snažím dávat – myšlenky, odkazy, otázky,… A dostal jsem už strašně moc.
Kromě života na netu žiju i jiné věci. Jdu do hodně věcí. Jestli chcete někdo dát dohromady nějakou akci, abychom jenom „netlachali“ navrhněte.
K Romanovi – napadlo mě u toho něco, co s tím možná nesouvisí. Ale já o tom často přemýšlím. A to je to, že je asi v lidské podstatě nutnost „dotknout se dna“, aby člověk žil svůj život více podle svých představ. Že to prostě potřebujeme, abychom se mohli odrazit a třeba si z pekla udělali ráj. Je škoda, že člověk potřebuje dostat rakovinu nebo se nabořit v autě nebo přijít o manžela/ku, aby si uvědomil, že takhle to prostě nejde. Škoda, že si to dno nedokážeme nasimulovat.

Tomáš: no podle mě jsi dobrej v organizování věcí, zabýváš se tím profesionálně, to je to co tě baví.

Ale já uvažuji o nějaké akci, tak do tisícovky na osobu, ale mělo by to být zajímavé, ale nevím co v téhle relaci by se dalo sehnat. Jen tak pro začátek, lidi seženu, mraky lidí :)

k Martinovi – co za akce si představuješ? Něco s Tomášem děláme – Cesty k uvědomění…Cesta k sobě…
R.

Chápu Martinovu pointu. Celý je to o tom, že holt moc přemýšlíte, nepletu se? :-)

Look out: jsi velice bystrý hoch, je to asi jediná věc co se nedá vysvětlit :)

2 all: Domluvte se a jdete mezi lidi. Jdete nekomu pomoci, zmente alespon jeden den zivota nekomu. Jdete do domova duchodcu, jdete do nemocnice a prineste jim nejakou drobnost, nebo za detma co nemaji rodice, jdete do skolky jestli chteji vymalovat nebo zastrihnout kere atd……….budete mit nove poznani a navic ani tu tisocovku to stat nebude.

Libi se mi, jak se vetsinou schodnete, ze mysl se nerovna mozek. To je hodne zajimave tema.

The loan seem to be useful for guys, which want to ground their business. As a fact, that“s very easy to receive a student loan.

Nějak se nám tu rozjelo spamování. Nenechte se tím znechutit/odradit, prosím. Snad to brzy vyřešíme. Díky. T.

Dve dobré antispam riešenia, ktoré využívam a som s nimi spokojný:

http://recaptcha.net/
http://mollom.com/

No já jsem paf :-) To je bezva společnost tady. Pokud dovolíte, popíšu vám své rádoby „osvícení“…
Jednoho dne jsem byl v situaci, kdy mě ležela maminka po těžké autonehodě v nemocnici, a zároveň se má žena potácela v citovém opojení jiným mužem. A můj „logický“ mozek se návalem těchto věcí rochnil, a předkládal scénaře typu: mamka to nepřežije, žena odejde i s dětma apod. Pod tíhou těchto myšlenek jsem si uvědomil, že ztrácím vše cenné okolo sebe, vše na čem lpím, ženu děti, rodiče… a bylo mě zle. Ale řekl jsem si, že když už si to tak černě maluju, podotýkám, že realita zdaleka nebyla tak zlá, že se tedy do toho hnoje ponořím, a pořádně se tam rozhlédnu. Tak jsem to zkusil, představil jsem si, že vše padlo, odešli oba rodiče, odešla žena, děti, přišel jsem o práci, prostě jsem tomu šel naproti. Představoval jsem si to velmi intenzivně, a bylo mi intenzivě zle. A najednou cvak a mě se neuvěřitelně ulevilo. Najednou zmizel strach. Strach z toho co bude a vůbec mě nezáleželo na tom co bude. Koukal jsem z okna, ze své kanceláře, a obdivoval modré nebe a slunce. Shlédnul jsem níž, a obdivoval rozpadlou pavlač protějšího domu, a přístihl se, že se mě neuvěřitelně líbí vše okolo mě, jakobych se najednou uměl kochat. Dodělal jsem potřebné věci a šel městem domů. Potkával jsem lidi, koukal na ně, usmíval se na ně. A nechápal jsem, proč se všichni tváří tak starostlivě. Viděl jsem např. ženy jak nesou tašku s nákupem a nad něčím dumají, hlavu zabořenou 2metry do země před sebe, a říkal si, jak je možné že tak nádherné bytosti, mají nějaké starosti, kdyby se viděly, jak jsou krásné, musely by jásat… A ještě jedna věc byla zajímavá, neexistovaly moje děti.Tedy děti existovaly, ale já nepotřeboval rozlišovat,zda jsou „moje“.Vše okolo mě, mě přišlo příliš krásné na to, abych se zatěžoval tím, zda to je moje či ne, neboť jsem ke všemu automaticky přistupoval s jakousi láskou a úctou, avšak bez motivu měnit či ovládat. Všechny děti byly stejně krásné, všichni lidé. Svou ženu jsem doma uvítal širokým úsměvem. Následoval velmi příjemný večer, ráno, den… a já měl pocit, že s mým novým stavem vědomí, se změnil i život okolo mě.
Kdybych to měl nějak shrnout, neboť popisovat ten stav bych dokázal hodiny, šlo v podstatě o to, že jsem se vyrovnal se svým strachem. Eckhart Tolle mluví hodně o Egu. Že ten strach plodí ego. Dokud jsme ve strachu, má nás pod kontrolou – mimochodem, jak hezky to souvisí s naším nevolnickým životem, kolik z nás ovládá strach… Ego potřebuje mít svou identitu, své „já“, své trable, své děti, svou ženu, svůj dům, postavení… Jakmile překonáme strach, ego zmlkne. Neboť je to stejně imaginární věc jako strach, může zmizet ve vteřině. U mě to vteřina byla. Ale cesta k ní… hmm, to je labyrint. Ten stav mě vydržel asi 14dní, to byla doba, po kterou jsem byl nesmírně svobodný, kreativní, tvůrčí. Pak se ale postupně ego začalo ozývat, a jelikož jsem ho desítky let poslouchal, nebylo těžké poslechnout znovu. A osvícení je pryč. Jen na něj vzpomínám. Ale zážitek to tedy byl. Alespoň jsem vám jej popsal. Omlouvám se za dlouhý text. Všichni jste úžasní a svodobní!

@Roman: Poklona. Úžasný príbeh. Ťažko môže toto precítiť niekto, kto to neprežil. To si, pokiaľ viem, uvedomil aj Eckhart Tolle.

Romane, škoda, že to nevydrželo… Nebo myslíš, že kdybys v tom stavu zůstal, něco, co je pro Tebe důležité, životně nosné, bys postrádal? Byl to jen zajímavý výlet, ve kterém může zůstat třeba Buddha, ale ne člověk našeho běžného života?

Moniko, ten stav byl nezranitelný. Těžko se to popisuje slovy, hodnoty okolí měly pouze formu zajímavosti. Nezpůsobovaly emoce. Ten vnitřní klid byl tak plný, že nebylo potřeba „se na něco těšit“ nebo se z nečeho rmoutit. V tom stavu neexistovala měřítka, to je asi to nejdležitější, nebyla měřítka. Vše jsem vnímal jak je a jak je to nam tom videu, levá hemisféra to neanalyzovala. Myslím, že naše „zajetí“ je právě v těch měřítkách. Neustále nás to nutí něco „srovnat“. Ale pozor, nebyl jsem apatický, tvořil jsem, byl jsem jak antilopa puštěná z klece. Výskok, sprint, poklus, prostě cokoli mě napadlo, to bylo fajn :-)

Roman @24,27 – ty stavy znám. Jsou to stavy plného vědomí a klidu. Člověk v nich může zůstat i několik dní. Ztrácí se to uvědoměním si toho „vědomí“- stavu, ve kterém momentálně naplno jsme. Toto vědomí zůstává a přichází nelpěním.

Roman: Mě se strašně líbí, že nejsou v tom stavu měřítka. To je právě to naše posuzování všeho k odsuzování k něčemu a nakonec přijmutí toho všeho bez porovnávání. Pak je vyhráno. Jak to ,že ten stav mizí, když víme, jak do něj vstoupit? F. Drtikol řekl, cituji: „Že TO musíme mít furt.“

Martino, píšete: Jak to, že ten stav mizí, když víme, jak do něj vstoupit?
Mně by zajímalo, jak do toho stavu vstupujete?

Já do toho stavu vstoupím a pozoruji bez myšlení. Nedokážu to udržet, tak jak to je a vracím se zpět. Takže nastupuji a vystupuji. Ještě prostě nejsem připravena na to tam být furt.

Stav, který popisuje Roman, je hluboký vnor do vědomí a není závislý na vůli.
Ten stav se prostě stane.

Někdy je lepší nechat věci, ať se stanou…

Martino a Svatko, a ostatní, zaujalo mě to „vstupování a vystupování“; řekla bych, že když něco podobného opakovaně prožime, když se to „stane“ (bez vědomého přičinění), můžeme se takovému stavu víc a víc přibližovat i vědomě.
Baví mě, že tenhle stav trvá jen krátce a že jej musíme (?) můžeme stále znovu a znovu objevovat a nacházet. Život přece ní nalezení něčeho trvalého, nýbrž neustálá proměna. Vždycky když se v každodenním životě ztratím, a pak se zase najdu, mám z toho opakovaně tu stejnou až dětinskou radost.

Věci okolo nás – to jsou formy a jejich neustálá proměna. Pak je něco uvnitř nás a to je v každém okamžiku stejné. A my máme tendenci přisuzovat propojení s tím okolím, přičemž někde uvnitř je hluboký klid, který je nezávislý na tom zbytku „je nad věcí“ :-) a to je ten stav, který nám asi dělá dobře, ve kterém jsme harmonizovaní.

Myslím že stav, o kterém se tu hovoří, se nazývá awareness:
http://en.wikipedia.org/wiki/Awareness

No věřím, že potřebujeme obě mozkové hemisféry, ale samým uvažováním a hodnocením, nakonec přicházíme o ono skutečné prožívání.

Pamatuji si dobře ten rozdíl v prožívání podle Vánoc. Když jsem byl malý, přišly svátky a celá rodina se bavila, spolupracovala, nic se neřešilo. Byl to nejkrásnější den v roce.

Časem se to dost změnilo, začalo se řešit kde sehnat stromek, kolik druhů cukroví napéct… nakonec byly dávno pryč, ale řešilo se pořád.

Přitom vlastně každý den může být tak krásný, když si to dovolíme.

Mám nápad. Když se loučím s kamarádkou, vždy se obejmeme na rozloučenou. Ale stal se z toho už zvyk. Tak bude fajn udělat to někdy jen tak, pro její a moji radost – bude v tom kousek prožitku :)

Libore, když jsi byl malý, možná se Vánoce řešily také, ale Ty jsi ještě na tuto vlnu starostí neměl zapnuto…
Souhlasím s Tebou, že je škoda okrádat se v životě o prožívání.
Prožívání, to jsou i slzy. Kolikrát se jim bráníme, ale očišťují, obohacují nás, protože smývají prach z věcí, které zůstávaly ležet ladem, a najednou se obnaží a propojí se nové souvislosti… Kamarád byl tuhle vyděšený, že mi připomněl minulost, lidi, co už umřeli, a že mě tím rozbrečel. Ale já jsem cítila takové spříznění s tím, co bylo, ožívaly detaily, které jsem se snažívala potlačit, uvědomila jsem si, jak mě ti, co už nežijí, měli rádi… jen prostě přitom tekly slzy…

Ale to jsem odbočila, protože je to jiný stav než zde popisovaný…. ten jsem ještě nezažila.