No pěkný! Já se z plných plic zasměju tak 3-5x týdně.

Mame to vo svojich rukach… Bud si najdeme to, co nas bavi, alebo najdeme nieco zabavne v tom, co robime, alebo sme nestastni.. Ja sa snazim vzdy o to prve :-).
Na svete su len dve veci zdarma – mamina laska a usmev..

Mamina láska a úsměv! To je super. Řekl bych, že to první si člověk léta neuvědomuje. Až když má to štěstí a má dítě, může mu to dojít.

Vědci spočítali, že na 1 vrásku potřebujeme 200 000 zamračení. To je síla, když se člověk rozhlédne kolem.

Od narození syna (6,5 měsíce) se směju daleko častěji – s ním i na něj. :o) Pokud nemate vlastní, doporučuju alespoň čas od času si něčí dítko půjčit. :o)

Mám stejnou zkušenost.
Býval jsem bubák. Dnes (po dvou a půl letech otcovství) jsem se nakazil a zvyšuji průměr. 400 krát denně to však zdaleka není…

Podle mě jako bubáci jsme poznamenaní stále z minulého režimu. Ale myslím, že se to lepší ! Byl jsem párkrát v zahraničí (Irsko, Skotsko, USA) a vždy, když jsem se vracel domů, tak mě to chvilku trvalo než jsem si znovu zvykl na to, že ten úsměv nevidím zde tak často.

Jinak chodím do menzy, kde jedna paní u pokladny se moc pěkně směje a já ji vždy svůj úsměv opětuju. Dodá mě to opravdu hodně energie a vždycky jen doufám, že tam ta paní bude, když se jdu najíst. Nejen tento příklad mě dostal k tomu, abych se více usmíval na lidé, kteří se pohybují kolem mě. Myslím, že to má celkem dobrý výsledek dávající skvělý pocit.

Píšu jsem poprvé, tak mě prosím neukamenujte :). Jinak skvělý stránky(sleduju je už asi 3 měsíce) a moc se mě to tu líbí. Často dávám kamarádům odkaz na vaše stránky.

Já když se do Prahy vrátím z Moskvy, tak mám pocit, že se tu každý usmívá. Když se vrátím třeba od středozemního moře, tak hned vidím ty bubáky. Tj., z mého pohledu na tom můžeme být i hůř…

Kromě toho mi ale došlo před lety, že jsem tím s kým jsem. Z venku se obvykle vracím s jakýmsi divným nadhledem a úsměvem. Mám do všeho větší chuť a sílu. Ale, když u nás zešedne obloha a lidi se začnou ještě víc mračit, síla se pomalu vytrácí, svěšuji ramena, nedívám se lidem do očí, vyhýbám se jim. Energie se je pryč…

Tak si od jisté doby dávám větší pozor na to, s kým trávím čas a také na to, abych občas odjel tam, kde se usmívají víc.

Díky za prima komentář, Ladaane!

Když by se někdo chtěl zasmát a už to náhodou neuměl, tak se podívejte na: http://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?idp=10152043664&day=1197759600&time=02:25&ch=2&vso=video&opidec=206562222000027&rok=2006%20/%202007
Karel Nešpor v pořadu „Uvolněte se prosím“ – od cca 18 min.videa – mluví o smíchu a učí, jak si zlepšovat náladu a okouzleně se usmívat….

Kdo jste nečetli – zajímavá revoluce: http://revoluce.peoplecomm.cz/72-joga-smichu

Super-zajímavá věc se ráno před prací společně zasmát. No řekněte!?

Souhlasím, že se z nějakého důvodu smějeme méně, než bychom měli. Ale nesouhlasím s tím, že problém je v tom, že děláme CO BYCHOM MĚLI místo toho CO CHCEME dělat. Myslím, že bychom měli dělat věci, které chceme a které nás baví, ale musíme to skloubit s tím, co bychom dělat měli. Myslím, že málo lidí dělá, co by dělat mělo, a tak si pak nedokáže užít nic, co by je bavilo. Prostě už se sebou není spokojený, tak se nedokáže tak uvolnit, je ve stresu. Je jasné, že člověk nemůže dělat práci, která by ho nebavila. Takže si musí najít práci, která ho naplní a kterou bude dělat dobře, jedině pak si bude moct užít to po práci, protože se bude těšit i do práce. Možná to vypadá, že jsem řekl to samé, ale všichni lidé dělají jen to, co se jim zrovna chce, a osobně v tom vidím dost velký problém. Chce se jim s kámoši na vínko, chce se jim kalit, chce se jim koukat na televizi… Měli by se zamyslet i nad tím, že by měli dělat nějaký sport, protože je to zdravé. Pak si najdou nějaký, který je baví. Myslím, že by lidi měli přemýšlet víc dlouhodobě, aby teď nedělali věci, které je omezí v budoucnosti. Aby teď dělali věci, které jim v budoucnosti pomůžou. Měli by tak nějak počítat, co dělat, aby byli spokojeni celkově ve všech časech budoucnosti dohromady, ne jen v další chvíli. Zároveň by je ale měly bavit. Vytvořil jsem si i jednu takovou ideu… Nebaví mě volejbal, basketbal, stavařina, kterou jsem studoval. Zvláštní je, že u všeho, co mě nebaví, jsem se tak z velké části rozhodl. Přitom to nebylo nijaké rozhodnutí, že bych si řekl „Tak, a volejbal se mi nebude líbit, rozhodl jsem se“. Člověka to tak nějak napadne ve zlomku vteřiny a pak s tím nějak podvědomě počítá… Není to tak asi vždy, ale je to podle mě často. Možná to ale taky bude tím, že prostě nevidím smysl v tom, abych začínal s volejbalem. Nevím, nevyznám se v sobě…

Souhlasím s tím, že když se člověk vrátí z jižních zemí, má najednou pocit, že tu k sobě máme nějak dál a úsměv je pro nás dost velký výkon…..někdy se dokonce bavím tím, když se jen tak usmívám na lidi, co potkávám a pozoruju jejich reakce….úsměv mi opětují tak 2 z 10…..když se s některými dám do řeči, většinou zjistím, že skrz osobní problémy jim moc do smíchu není….taky občas vypomáhám v jednom krámku a často si tam připadám spíše jak v psychologické poradně než v obchodě se zahradnickými potřebami :o) ale když to dotyčným pomůže, vyslechnu je ráda.

Jinak mám docela štěstí, protože se ráda a často směju, až to kolegům z mé bývalé práce bylo divné a nejednou si mne dobírali, že snad něco „beru“ protože jinak to není možné, smát se 20 x denně :o)

Zajímavý průzkum – kdo se nejvíce směje v práci a proč.
http://www.novinky.cz/kariera/170176-ve-velke-britanii-se-nejvic-usmivaji-sekretarky-nejmrzutejsi-jsou-taxikari.html

Smiling is infectious,
You can catch it like the flu.
Someone smiled at me today,
And I started smiling too.