Nesuď a nebudeš souzen, zhruba takhle to řekl Kristus svým učedníkům. Neznamenalo to jen aby nesoudili druhé, ale i to, že přestaneme-li druhé soudit, neužíráme se myšlenkami, že druzí soudí nás. Začneme myslet pozitivně, respektive nepodezřívat ty druhé ze spiknutí, souzení nebo zlého úsudku o nás. Kolik času trávíme tím, že přemýšlíme, co si o nás myslí druzí? Náš kbelík tak bude plný – nejen, že nebudeme ubírat říkáním špatných věcí, ale ani nebudeme myslet na to, že si o nás někdo něco špatného myslí. To je jedno z tajemství pozitivního pohledu na sebe a svět okolo. Nakonec chceš-li změnit svět, začni u člověka v zrcadle…

Jeden kamarád mi nedávno vyprávěl, že se mu líbil nějaký článek v časopise Respekt. Napsal o tom autorovi. Ten mu odpověděl, že moc, moc děkuje, protože jediná reakce, kterou od čtenářů dostává je upozornění na chyby.

Své radostné a spokojené názory si povětšinou necháváme pro sebe. Nevyužíváme tak většinu příležitostí naplnit si kbelík, tj. cítit se dobře. Velmi zjednodušeně cítíme se hůř než bychom mohli, kdybychom častěji poděkovali, pochválili, usmáli se.

Je to tak těžké??? … říkám si…

Jára Cimrman údajně prohlásil: „Když se nepochválím sám, nikdo jiný to za mě neudělá.“

Něco na tom možná je, říkám si.

Na tomhle blogu se nás denně potkávájí tři stovky. Z toho 0-10 z nás něco okomentujeme. Zdaleka ne vždy chválíme.

Proč myslíte, že je ten podíl chválení (zdaleka nejenom zde) takový jaký je? Proč nechválíme víc a tím nevyužíváme ty stovky možností denně „naplnit si kyblík“?

Co myslíte?

Mám dojem, že pro většinu lidí v dnešní době je pochválit obtížnější než kritizovat. Kor v dnešní době velkého ega. Člověk k tomu musí tak trochu přemoct sama sebe. (I když méně, než když musí uznat vlastní chybu :))

Navíc, když něco někdo udělá dobře, je to až moc považováno za samozřejmost.Nebo kolikrát jste za poslední dobu slyšeli mám tě rád? záleží mi na tobě? kolikrát jste to sami řekli? Objali své blízké? To je také bráno jako samozřejmost.

Občas se na konci dne na našich zájezdech zeptám (když se dotkneme tohoto tématu) kolikrát jsme si za den poděkovali. Z cca 500 minut strávených společně je to 0-5 na člověka, tj. cca 5 – 30 krát na skupinu. Spíše těch pět než třicet. Když si to takhle srovnáme, většinou svěsíme hlavy a řekneme si něco v tom smyslu, co píšete vy, Zarzamoro. Není nám to vlastní. Když se daří, je to přece samozřejmé…

Čím víc chápeme teorii kbelíku, tím víc se snažíme. Člověku najednou dojde, že to není úplně samozřejmé, a že tím, že neřekne přichází o mnohé…

Tohle je, myslím, pěkná ukázka toho, jak si umíme vyprazdňovat kyblíky: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/kazdy-cech-uz-dostal-nakladacku#komentar-465
Díky za příklad Ccecil | 10. března 2008 | 12:01

Děkuji Tomášovi za komentář… :) Vyvolal mi úsměv na tváři

myslim ze ludia nexvalia preto lebo to pre nix znamena urcity druh ponizenia…ked niekto napise lepsi sloh ako ja malokedy ho zato poxvalim lebo jednoduxo zavidim…xvalia len mudri ludia…alebo falosni…hlupaci kritizuju…

Důvodů pro převahu kritiky je asi víc. Řekl bych, že ta nejdůležitější je daná miliony let evoluce.

Prapředek, který by vylezl před jeskyni a začal by se radovat z toho, jak je všechno kolem krásné by si mohl nevšimnout blížícího se nebezpečí. Ostražitost, oko vyladěné na nedostatky – nebezpeční – to byly v lidské historii ty klíčové vlastnosti, díky kterým možná dnes sedíme u počítače a debatujeme o tom proč nechválíme.

Tzn. kritizovat je přirozené. Bohužel však škodlivé. Paradox, s kterým si už ale dnes dovedeme poradit.

Někdo spočítal, že denně máme 20 000 příležitostí naplnit nebo vyprázdnit kbelíky jiných lidí. Tj. i své.

zdroj: http://www.bucketbook.com/content/default.aspx?ci=12301

To Tom

Tvrzení o předcích platí v případě, že Evoluční teorie je zcela správná.

Pokud ano, udělala matka příroda někde chybu, protože nám chvála tolik, tolik chybí.
Proč jsme stvořeni pro lásku (chvála je projevem lásky), pokud je naší největší slabinou?

Bůhví, jak to bylo s našimi předky.

Já mám pocit, že planeta země nebyla nikdy moc bezpečným místem. Prapředek, který vylezl z jeskyně a rozjásal se z toho, jak je venku krásně mohl jednoduše dojít újmy (a taky pravděpodobně došel a jeho geny se nepředaly dál). Ten, který ostražitě prozkoumal všechna nebezpečí (ten negativnější) přežil a geny poslal dál.

A já si myslím (a nejsem sám), že my jsme potomky toho druhého pána/paní. Negativismus je nám vrozený a děkování, uznání, pochvala, pozitivismus jsou nám do určité míry cizí. Chce to se pěkně snažit.

To snažení stojí ale sakra za to. Od doby, co jsem si uvědomil kyblík a poměr 5:1 (http://blog.peoplecomm.cz/clanek/jak-kritizovat-aby-vam-podekovali) se snažím a život je o poznání snažší.

Mám výbornou novou zkušenost.
Chodím na kurzy španělštiny a učí nás rodilý Španělé/-lky, během kurzu se nám lektoři mění. Je to neuvěřitelné. Každý den se tam těším. Z těch lidí srší neuvěřitelná energie, jsou usměvavý, veselý, komunikativní, zajímají se o vás, ty lekce probíhají úplně jinak, než v hodinách s českými učiteli. Člověku to neuvěřitelně „naplňuje kyblík“, možná ho to až přeplňuje a já mám potřebu toto rozdávat dál, usmívat se na lidi v tramvaji a dávat se do řeči se spolucestujícími v autobuse a tak podobně. U Čechů jsem se s tímto setkala jen párkrát.
(PS: Nevěděla jsem, kam jinam to napsat, ale měla jsem potřebu se s vámi o to podělit :)

Na tom sakra něco je, Zarzamoro!
Já měl v životě období, kdy jsem se snažil co 3 měsíce odejet mimo střední Evropu za lidmi, kteří se více smějí.
Ani nevím proč, už tu potřebu nemám.
Že by naše malá Valérka???

Moc pěkná tříminutová řeč o tom proč poděkovat: http://www.ted.com/index.php/talks/laura_trice_suggests_we_all_say_thank_you.html

Párkrát jsme si s lidmi na našich setkáních psali papírky s tím, co se nám na nich líbí. Výsledkem bylo vždy překvapené nadšení. Zajímavé, co taková malá věc s lidmi udělá. Zajímavé je také to, jak málo víme, co si o nás druzí myslí. Přitom je to mnohdy podstatou nedorozumění a mizerných vztahů.
Na tohle téma mrkněte na dnešní angl. blog: http://blog.peoplecomm.org/article/what-i-like-about-you

jojo, jsem toho názoru, že všechno začíná v rodině od narození. Bývalo přeci naprosto normální, že nám rodiče rozdělili domácí povinnosti (koš, nádobí, luxování,….), určili k tomu příslušnou frekvenci výkonu a běda ti, dítě naše, pokud přijdu já, rodič, domů a koš není vynesený! Slova „děkuji, že jsi vynesl koš“ jsme slýchali málo. A přitom i toto je jistá práce, na které jsme se sice jako rodina dohodli, ale i tak má svou hodnotu.

A my pracanti pak fungujeme ve svých pracovních kolektivech stejně. Rozdáme úkoly a požadovaný čas dodání, a běda ti, kolego! Když naopak dodáš, no… vždyť jsme se tak dohodli, dostáváš za svou práci plat, tak co bys ještě chtěl, že? Navíc frustrovaní z rodin, odkud si přinášíme to dychtivé čekání pa poděkování za naši snahu dodržet dohody, to poděkování potřebujeme ještě více….

K tomuto (a mnoha dalším vztahovým tématům) bych sáhla do 2 knih, ve kterých bych ale musela dlouho hledat, abych našla přesné úryvky k citaci, tak ty myšlenky tu snad trefim z hlavy.

V knize Jean Liedloffové Koncept kontinua (která je mimochodem psaná v letech, kdy jsme my byli vychovávaní, t.j. vyšla v r.1975) se píše o tom, že lidský druh byl dlouholetou evolucí vyvinut k tomu, aby co nejlépe žil ve svém prostředí. Tedy i na svět přichází vybaven na základě existence určitých očekávání. jako např. plíce jsou očekáváním, že venku bude vzduch; oči jsou očekáváním světelných paprsků, uši jsou očekáváním zvukových vln a třeba hlas je očekáváním fungujícího sluchu… Základním očekáváním je i vhodné prostředí, do kterého patří u člověka (narozdíl od jiných živočišných druhů) i sociální uspořádání, které zahrnuje vhodnou péči a vhodné chování okolních lidí. S těmito očekáváními se člověk rodí. Jsou v různých vývojových etapách človíčka různá a dojde-li k naplnění v příslušné fázi (u novorozence nošení v náručí či šátku na tělě, kdy sám ještě nechodí, ale získává tak kompletní vnímání okolního světa včetně představy o činnostech jeho aktivní matky..), může přejít do další vývojové fáze (začne lézt….). Očekávání jsou v každé fázi několikerého druhu, i emocionální, a naplňují se na sobě nezávisle i časově. Pak je tedy možné, že dospělý člověk nemá naplněno základní emoční očekávání z dětského věku, tedy se nemohl emočně posunout na další úroveň a stále vyhledává situace, kdy si tato očekávání náhradním zdrojem naplní… A to je, proč tak mooooooc stojíme o to „Díky, člověče“.

A analyzujeme tady zlostičky na to, proč to sakra nedostáváme…
Protože přirozeně zdravě vyvinutý jedinec lidského druhu (který se ovšem v podmínkách západní civilizace bohužel nevyskytuje), si je vědom své nebeské hodnoty a správnosti toho, že se narodil, a nadměrné potvrzování své hodnoty nepotřebuje.

Často si teď člověk může říct: hm, a co s tim… I já jsem po dočtení téhle knihy byla plná souhlasné rezonance a zároveň frustrace, že to tady nejde. Jo, je to těžký v týhle naší deformovaný „pokrokový“ (protievoluční) společnosti, ale jsou cesty (např. inspirace z knihy Brandon Bays – Cesta), jak svou původní přirozenost obnovit.

A je fakt, že děti jsou DAR. A já obsah tohoto začínám vnímat, až když jsou mému synkovi 3 roky. Dar, že nám zrcadlí tu přirozenou záři, která je v nás za ta lety už pod vrstvami špíny, a kterou máme chuť znovu objevit.

koukla jsem na to TED video a je to pěkný. to se nám to líbí, že nějaký takovýhle odborník na konferenci to říká nahlas, jak si máme děkovat a tak.
Ano, naše deformovaná západní dospělá společnost to potřebuje, ale jenom proto, že to přirozeně nedostala a nemohla projevit v dětství, ve fázi, kam to patřilo (jak to i sama ona dáma říká). Tak se teď zaměstnáváme tím, že potřebujeme spoustu vědeckých oborů a odborníků na to, abychom se vidsky vrátili ke kořenům.

Myslím, že potřebujeme Zpátky na stromy! :-)

K tématu – o idiotech a maniacích a hlavně o nás: http://blog.peoplecomm.org/article/-maniacs-and-idiots-