To je šílené, jak může být série fotek silná. Jako bych viděl celý svůj život, a to je mi teprve 30. Každý den by měl člověk využít, jak nejlépe to jde. Odpouštět (ne 7x, ale 77x), nenechat slunce zapadat nad svým hněvem, milovat bližního svého, jak sebe samého… však to známe z Bible. Kolik fotek mě čeká? 10 nebo třeba 50? Trochu mě jde mráz po zádech.

Možná všichni známe lidi, kteří chtěli nasekat plné album fotek a nevyšlo jim to. Možná si myslíme, že naši blízcí udělají ještě mnoho fotek. Já si to myslel. U mé babičky. Proto jsem odkládal, to co jsme spolu chtěli zažít na příhodnější čas. Babička mi zemřela a já už to nestihnu. Už neodkládám.

Martine, Tomáši, mluvíte mi z duše! Nedávno jsem si prožila nepříjemný pocit, který se ale projevil jako velký „dar“, velká zkušenost získaná vlastně pro mě zadarmo. Bylo mi dáno zažít pocit, že zemřel někdo pro mě velmi blízký… – pouhých 10 minut jsem prožívala ten pocit beznaděje a lítosti, že to je konečná, že doteď jsem mohla změnit cokoli, ale teď už je ve vztahu k tomuto člověku na všechno pozdě… a když jsem se pak dozvěděla, že to byl omyl a že vlastně zemřel někdo úplně jiný, byla jsem nejen nevýslovně šťastná, ale také jsem věděla, že se musím a chci snažit, abych nikdy podobný pocit lítosti už nezažila, – lítosti nad sebou, nad promarněným časem, nad tím, co jsem neřekla, neudělala, nedarovala, nad tím, co jsem si nechala pro sebe…

Od 17.6. je tu nová fotka: http://zonezero.com/magazine/essays/diegotime/time.html

Obdivuju jejich disciplínu. Už jich mají 34!

Je, to je fajn. A koukám, že jejich syn v tom pokračuje a zajíždí novou sérii.

Panejo, to já si vůbec nevšiml… Detail mi nikdy nešel.

http://kde-domov-muj.cz/_/Blog/Entries/2010/5/8_Od_mimina_k_miminu.html