Na http://www.naturalselling.com som prvý raz zistil že je niečo také ako skutočné počúvanie. Uvedomil som si to no ešte mám čo trénovať. Najhoršie je že ak zistím že ma niekto nepočúva (stal som sa v tom smere vnímavejší) tak mi to vadí a snažím sa toho človeka „prinútiť“ aby ma skutočne počúval. Tým že sa ho niečo opýtam alebo mu priamo poviem počúvaj čo hovorím …

Šárko vďaka za podelenie sa zo zážitkom. Ako to robíš teraz keď si zistila že počúvať sa dá aj inak? máš s tím aj nejaké ďalšie osobné skúsenosti, postrehy?

Naslouchání v dnešním super-extrovertním světě jednoduše neletí. Kdo neprosazuje na meetingu své ego, jako by nebyl, kdo poslouchá ostatní a na základě toho je schopen ustoupit ze svého stanoviska, vypadá slabě. Nahoru jdou často ti, kteří umí „hustit“ do ostatních, ale čím výše jsou, tím více jsou manažerskými kurzy nuceni začít naslouchat :-) Pro některé top manažery už skutečné, upřímné naslouchání přichází podle mě s jakýmsi hnutím mysli, které je nutné pro skutečné vedení lidí.

Osobně jsem si prošel v přístupu k naslouchání takovou sinusoidou. Ze začátku jsem spíš poslouchal, protože je mi to přirozenější, poté jsem pod vlivem prostředí začal více prosazovat vlastní ego, hustil a téměř neposlouchal, abych se postupně zase vrátil k naslouchání. Zjišťuji, že aktivním nasloucháním, kladením (i hloupých) otázek a přemýšlením o stanoviscích, postojích a názorech druhých jsem opravdu často schopen dojít k lepšímu řešení – už neberu diskusi tolik jako snahu udělat kompromis, ale spíše jako cestu k nalezení něčeho lepšího, než s čím přicházím sám. Nemluvě o tom, že když se aktivně naslouchá, je snažší druhého přesvědčit, protože mu umožníme vlastní ego „vybít“ a uplatnit, díky čemuž je pak otevřenější.

to Ján:
těší mě, že tě potěšilo sdílení mého zážitku. Zamyslím se nad odpovědí na tvou otázku, ale momentálně jsem zcela paralyzovaná diskusí k předchozímu článku „18 postřehů“. Tím, jak skutečné naslouchání tam právě téměř vůbec nebylo….

Já jsem za ty výkřiky pod 18-ti postřehy rád. Bolí mě z nich břicho. Ze začátku mě bolelo i ego. A to je dobrá škola. Ale hlavně mi pomáhají uvědomit si a ocenit tu otevřenost, toleranci, hloubku a snahu porozumět, která se na tomhle blogu vyskytuje. Jak moc vám za to všem chci poděkovat!!! Taky mi to pomáhá uvědomit si, že už ani na naše zájezdy v zásadě nechodí podobně zavření lidé. A to je úleva!!!!!!!

Tohle téma jsme shodou okolností čt, pá řešili do hloubky na Cestě kolem světa. Smyslem těchto prvních dvou dní je vždy odblokovat, aby člověk více viděl, slyšel, cítil, … vnímal a uvědomit si tu velkou iluzi, v které žijeme. A tak přestal tolik mluvit a souhlasit a začal více naslouchat.

Co se týče porozumění – vnímání (abychom vůbec byli schopní naslouchat) já osobně vidím potíž v tom, že mícháme pár věcí:

1. Myslíme si, že porozumění a souhlas je stejná věc. Máme obrovskou potřebu souhlasit, mít pravdu a přiklánět se k názorům. Ve valné většině případů, ale (ne)souhlasíme s něčím, čemu nerozumíme.

2. Pleteme si slova se skutečností. Myslíme si, že hajzl je hajzl. Jenže on je to jenom kousek mého příjmení. Slovo přitom není obecně nic než turistická značka, která ukazuje na skutečnost.

3. Nevíme, že realita a její vnímání jsou dvě rozdílné věci. Myslíme si (co myslíme!? My to víme a za svou pravdu se budeme rvát!), že červená je červená barva a dobré jídlo je dobré jídlo. Netušíme, že na nás mozek hraje pěknou habaďuru, a že realita (to, co považujeme za skutečné) je hra našeho mozku – tj. vzniká do velké míry v naší hlavě.

Je přirozené přiklánět se k názorům, které nám jsou blízké a sekat názory, které nám do našeho vidění světa nezapadají. Potřebujeme souhlasit a nesouhlasit. Sledujte chvíli svoji hlavu, co dělá, když čtete nebo posloucháte: „pravda-nepravda“, „dobrý-blbý“, „dává smysl-nedává smysl“, „skvělý-co je to za blbost“,…. Čím více to hlava dělá, tím více bloků, filtrů, předsudků, které nám tam napadaly výchovou. Blbý je, že o tom nevíme. Zapomněli jsme, že jsme zapomněli.

Obecně si ale myslím, že to plyne z pravidel smečky (a člověk bez smečky nepřežije). Naše kmenové instinkty nás vedou k tomu, abychom přijímali status quo, souhlasili, přitakávali, papouškovali a hlavně nezpochybňovali věci dané, obecně přijímané. Pakliže se začnu ptát, pídit, přemýšlet ohrožuji samou podstatu společenství, proto je takové chování nechtěné (viz Platónova Jeskyně, Bachův Racek, The Matrix a další příklady).
To je důvod proč tak často slyšíme (myslím většina z nás, co se tu potkáváme) od okolí věty: „ty o všem moc přemýšlíš“; „co je to zase za otázky“; „jak se to zase chováš“. Prostě naše chování ohrožuje samou existenci systému (čemuž občas někdo říká Matrix).

Ani nevím, jestli mi je rozumět, jestli to umím v jednom komentáři vyjádřit. Chci říct jen, že si potřebuji uvědomit, že realita je v mé hlavě, ne venku. Teprve potom začnu mít chuť se zajímat a tedy naslouchat. A hlavně začnu přicházet o svou potřebu souhlasit a bít se za pravdu. Mnoho křiku pod osmnácti postřehy je právě potřeba souhlasit a bít se za pravdu. Kde se bojuje za pravdu, tam se nenaslouchá…

P.S.: A vážně děkuji vám, že tu jste. A že nemáme potřebu jeden s druhým neustále souhlasit. Že si spíš chceme rozumět. Jak mi je dobře, když si to připomenu. Díííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííík!

Tomáši, mně se líbí vaše PS.
A vážně děkuji vám, že tu jste. A že nemáme potřebu jeden s druhým neustále souhlasit. Že si spíš chceme rozumět. Jak mi je dobře, když si to připomenu. Díííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííík!

Dnešní konkurenční doba je dost bojovná a mnoho lidí se snaží prosadit si hlavně to svoje. Někdy to vypadá, že je život v našem systému rvačka o energii, názory, postavení, prestiž a co já vím co všechno. Není to často klidná výměna. Na tu dnes není moc času, protože se stále někam ženeme. Pak nenasloucháme, skáčeme si do řeči, přímo čteme myšlenky, co nám druhý chce říct a domníváme se, že to víme líp než ten druhý. Naslouchání zdržuje. Chceme mít všechno rychle, nejlíp hned, včera bylo pozdě. Naslouchání je o tom udělat si čas a klidně vyslechnout. Chybí trpělivost, objektivita a nadhled. Možná je to dáno stresem z množství povinností a tím, co se vše má stihnout.

Co se odlišnosti názorů týká, setkávám se s tím, že protistrana je často vnímána za nepřítele, který tím, že nesouhlasí chce škodit nebo už škodí. Proto se mi líbí to vaše: „nemusíme spolu souhlasit, chceme si spíš rozumět.“ Když se odlišnost vnímá takto, nemusí být člověk naštvaný, že druhý s ním v něčem nesouhlasí, bere to jako normální a život mezi námi plyne dál.

Lidské ego stojí za těmi výkřiky, vždy když mám potřebu rozsekat, znemožnit, znevážit názor jiného – ať se za tím skrývají na první pohled pochopitelné příčiny (např. „spravedlivý“ hněv – pěkný termín, že ano), kdy máme pocit, že prostě MÁME pravdu a ten druhý se mýlí. Potřeba potvrzení sebe sama, svého názoru, ve výsledku toho svého malého já, které se zkrátka bojí…prostě se bojí…Hněv je takřka pokaždé projevem strachu – pokud si dáme tu práci a jsme schopní hluboké introspekce – vypátrat i ty nejjemnější příčiny odkud ta která emoce, pocit, hnutí mysli vzešlo…z jakých kořenů. Poznání těchto příčin a soucítění mohou být účinnými léky na tato nepochopení, zloby, touhy.
Taky hezky sleduju jak mi při čtení některých „jasně“ nespravedlivých a útočných komentářů vyvstává „spravedlivé“ rozhořčení a vyvstává potřeba hájit „pravdu“. Ale už trochu tyto hry znám. Uvědomím si celou situaci a spíše pocítím soucítění s těmi, kteří stále musí bojovat – bojovat za své ego.
Z čehož nevyplývá – aby to nebylo špatně pochopeno – že by měl být člověk pasivním a nic raději neříkat, neprojevovat se. To není řešení, pak bychom byli skutečně ušlapáni v divném světě. Co si myslím ale je, že by se člověk měl snažit být skutečně vědomý – vnímat z jakých kořenů přichází jeho myšlenky, pocity, mluva, činy a spíše komunikovat z oblasti poznání, soucitu, laskavosti a radosti. Není to snadné, ale díky dlouholeté praxi v sebepoznání vidím, že to možné je a stojí to za to. Jsem tak rád, že už nemusím bojovat za „pravdy“, že nemusím stále vůči ostatním dokazovat svou hodnotu, pravdu, úspěch, že mám mnohem blíž k univerzálnímu vnitřnímu prostoru klidu a světla – je to tak osvobozující! A jsem moc rád, že tu jsou další bytosti, s nimiž mohu tyto podobné cesty sdílet. Takže vám všem dííííííííííííííííííííííííííííííík :-) Když už tu máme tyto dlouhé díky :-) Ať pochopení A RADOST rostou každým dnem!
R.

Čtu zrovna 7 návyků skutečně efektivních lidí. Měl jsem k té knížce dlouho nedůvěru, je přeci jen pro mě hodně „zprofanovaná“, obalem připomíná takové ty knihy typu „100 tipů, jak být úspěšným …..“. Nicméně mě velmi příjemně překvapila.

Mj. tam p. Covey píše o problematice naslouchání. A také o tom, jak prospěšné je oceňovat odlišné názory. Takové naslouchání a přístup k durhým vytváří synergii, která nás posouvá mnohem dál, než jsme schopni dostat se sami.

Vyžaduje to vnitřní sílu a stabilitu, kterou člověk čerpá ze života v souladu se základními principy, chcete-li, pak třeba kosmickými zákony.

Vysvětlení přesahuje možnosti komentáře, kdo neznáte, můžu doporučit k přečtení.

Blackbeade, zajímavý co říkáš o zprofanovanosti. Mám stejný „blok“ (tak tomu u sebe říkám). Když mám pocit, že někudy teče proud, vyhnu se a jdu jinudy. A často nevím o co přicházím. Osobně musím říct, že 7 návyků jsem na tři pokusy nepozřel, ale z 8.návyku jsem se velmi obohatil. Mysl asi přijme jen na co je připravená…

Romane, Svatko, moc díky za parádní myšlenky! Někdy mi přijde, že sem chodím do školy. …tak přemýšlím, kdyby mě škola bavila tak jak mě baví tohle..?! Kde já bych byl… Kde bychom my všichni byli?!

Set your life time more simple get the mortgage loans and everything you want.