Důležité jsou zkušenosti už třeba z brigád na střední škole, kde si každý může osahat nějakou profesi a může zjistit, tak tohle teda ne! Mě to osobně taky jednou ujelo jinam, ale vrátil jsem se zpátky a nasměroval se trochu přesněji. V 18-ti jsem šel na vojnu, pak 6 let pracoval a pak se rozhodl jít ještě na vysokou školu v 25-ti letech. Teď už zase pracuji a mám před sebou nedohledný obzor možností v oboru, který mě baví. Jen ještě vypilovat to pracovní místo.

V prvom rade je treba sa zbaviť predstavy, že pracovná náplň je niečo pevne stanovené a nemenné. Takáto statická predstava ignoruje premenlivú a dynamickú povahu skutočného života, ale aj ľudskú prirodzenosť.

Včera jsem se byla dát přistřihnout u kadeřnice, své bývalé spolužačky ze základní školy. V myšlenkách jsem měla právě přečtený nový článek Tomáše. A uvědomila jsem si, že zrovna tato kadeřnice je ukázkou toho, jak se neminout povoláním. Věděla, že chce být kadeřnicí, a nenechala si to rozmluvit. I když se dobře učila, odmítla střední školu, šla na učňák, rodiče protestovali, ale nic s ní nenadělali. Nakonec jí pomohli – koupili jí malou parcelu, kde s jejich pomocí postavila kadeřnický salón, makala na něm svýma rukama, ne že by si ho nechala jen postavit, vybudovala si prostě to, o čem snila. Teď zaměstnává i další kadeřnice, má dvě malé děti, s nimiž může být převážně doma a jako doplnění své životní náplně jde některé dny upravovat účesy a je spokojená. Asi ani nemusím dodávat, že je velice oblíbenou a vyhledávanou kadeřnicí :-)

Už som pracoval asi v 14 spoločnostiach (elektrikár, podomový predajca ,ved. der. dielne, ved. IT. strediska, programátor, aupair, predávaš, manager, obchodník, produkt manager, prekladateľ, staviteľ domu, podnikateľ) a niekoľko krát som sa riadne minul. Vyložene manuálna práca mi nejde ale zato všade kde chodím nadchýnam ľudí a snažím sa aby mali dobrú náladu a aby sa im darilo. Rád robím ľudom radosť. Sám som zvedavý kam sa ďalej pohnem. Treba ale robiť niečo čo človeka aspoň trocha baví inak bude bez života, nenaplnený a na takých je strašný pohlaď. Myslím si že treba skúšať pokiaľ človek dýcha. Asi len keď prestanem dýchať má zmysel prestať sa snažiť. A to my snáď vydrží aspoň do 120r. :D

Možno poznáte tohto šialenca čo predáva víno a na internete robí šou o víne. http://tv.winelibrary.com/ Z nejakého dôvodu ma fascinuje už nejakú dobu tak isto ako http://www.guykawasaki.com . Tí ľudia sa proste našli. Svoje veci robia z nadšenia…

Tady v tomhle článku: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/nepovinna-skolni-dochazka je taky kousek textu, který patří i sem:

„Nějakých 25 let se připravujeme na to, abychom mohli pracovat. 35 let pracujeme a 25 let trávíme v penzi. Rozhodnutí, které učiníme ve čtrnácti či osmnácti letech, pak předurčí, co uděláme se zbývajícími 3/4 (nebo dnes už i 4/5) života. To dávalo smysl v 18. století, kdy se svět prakticky neměnil a padesátník byl stařec. Ale jestliže se budeme běžně dožívat osmdesátky, proč si potom vybírat jednu kariéru na celý život? Proč dvacet let nepracovat jako stavitel, pak si dát pět let školy a pokračovat dvacet let jako lékař a po další škole zkusit třeba učit?“

Jinak píšete zkoušet, nenechat se zradit okolím, zbavit se představ o neměnnosti… přesně…

Já bych přidal ještě potřebu připomenout si „zákon ztracených nákladů“ – zmínka třeba v závěru tohoto článku: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/laksmi-a-sarasvati
Ztráta bolí člověka víc než zisk, a tak mnozí z nás sedí na nevyhovující židli jen proto, že už tomu dali tolik. Přece to jen tak nezahodí a nebudou začínat „znovu“?!

Už nějaký pátek mám u ledu následující projekt: Nechat se vždy na cca týden zaměstnat v co možná nejvíc zaměstnáních (která to umožňují) – úklid, hlídač, za kasou, kontrola jízdenek, číšník, zedník, asistent… a napsat o výsledcích knížku. Zajímavým vedlejším produktem může být osahání si svýho vnitřního nastavení, kdy o sobě člověk může zjistit věci, který ani netušil.

Příkladem hodným zvážení je můj kamarád Honza, který se trápil v kanceláři, až tak že se rozhodl odejít a nechat se zaměstnat v hospodě jako číšník, kde byl najednou jako ryba ve vodě. Určitě si dovedete představit tlak okolí, kteří kroutili hlavou, jak může s vysokou školou roznášet pivo… :-(

Je mi 22 let studuji stavebku na VUT. často se zamýšlím nad tím, čím se chci živit. Na jednu stranu jsem již částečně zaškatulkován, otec pracuje celý život ve stavařině a já si říkám, když už to studuji, bylo by škoda své vědomosti zahodit a prodávat třeba toaletní papír (byť by to mohlo vynášet…) ale zdaleka nevím nakolik mě práce v oboru bude naplňovat! Oproti tomu mám pár svých snů, co bych v blízké budoucnosti chtěl dělat a čím se živit, za kterými se více či méně snažím jít. Problém však vidím v čisté praktičnosti, ve své vysněné práci zdaleka nebudu schopen vydělat dostatek peněz na slušné živobytí. Posléze živení rodiny. Tudíš tahle cesta je byť pěkná, ale krátkozraká. Což mě vrací ke stavařině, která je svým způsobem finanční jistota… Zakončil bych to svým názorem, že člověk bude v životě spokojený, pokud i na nutnosti dokáže najít zalíbení. Není to vůbec jednoduché, proto většina lidí není spokojena ve své práci, ale stále má důvody, aby zůstala.

Tohle se mi moc líbí, Jirko „…člověk bude v životě spokojený, pokud i na nutnosti dokáže najít zalíbení“.

Když se narodíme, děláme jenom, co nás baví. Pak nás ostatní začnou rvát do škatulí a z té hromady činností, které nás baví se stanou víceméně tři: 1.produkce – práce, 2.volný čas a 3.údržba (jídlo, prádlo, tělo,…). A tím se to zlomí:

1. produkce – tradiční doména mužů – 8 z 10 lidí nemá rádo, co dělá

2. volný čas – většinu dne strávíme před TV a počítačem
3. údržba – tradiční doména žen, které to povětšinou chápou jako nutnost a často jednotlivé činnosti nesnáší.

A díky těmto kulturou daných škatulí tak většinu toho, co děláme nesnášíme. A přitom moderní věda ukazuje to, co říká Jirka. I v tom, co nás prudí je možné nalézt šťávu pokud člověk ví, kde a jak ji hledat.

Já tohle považuju za jeden z největších paradoxů moderní doby.

Nevím, možná to máte taky… Jak sem do těch komentářů trousíme ty naše názory, velmi, velmi často mi některé na dlouho uvíznou v hlavě.

Jeden z mnoha příkladů – kdy Mag pod „Husí kůží“ http://blog.peoplecomm.cz/clanek/husi-kuze-z-ceho-vam-naskakuje#komentare psala o tom, co dělala dřív a co dělá teď…

Vede mě to k tomu, abych se u tohohle tématu zeptal – Cítíte se být k něčemu „povoláni“? (tak jako Mag – usuzuji) Snad to není příliš hloupá otázka :-). Ocením, cokoliv vás na tohle téma napadne – jakýkoli myšlenky. díky.