Chodíval jsem do baru „Chapeau Rouge“ v centru Prahy. Na zrcadle za barem měli dlouhá léta nápis: „Life is too short to drink bad coffee“. Přišlo mi to vtipný. Pak jsem variace tohohle nápisu začal potkávat nejčastěji na tričkách… Life is too short not to go, not to be, bla bla.
Dnes mi dochází, že lidský život, těch mrzkých 20 – 30 tisíc dní, je fakt dost krátká doba na to, aby člověk dělal, co musí nebo co by měl…a tím, aby odkládal nebo úplně ignoroval věci, které chce. Nemyslíte?

Pak je rozdíl v tom, jestli chceme dělat věci, které jsou momentálně nedostupné (morálně, cenově, atd.) nebo chceme dělat jednoduše věci, které se dají dělat s tím co máme „po ruce“.
Jak to vidím já : „Jsem takový, že si skoro všude najdu nějakou „hračku“ a dokážu se s ní upřímně bavit.“ Ale jsou lidé, kteří nechápou, nevěří a budou dělat vše pro to, aby mi rozmluvili, že přece mně to nemůže zajímat. Takoví lidé prostě nevidí krásu v detailech a většinou jsou takoví, že chtějí mít vše. vidí v reklamě (ano, zase reklama), super mega new cool extra mobil, a hned ho musí mít. Nestačí jim to, že před půl rokem si koupily mobil se všemi funkcemi který má ten nový. Proč? Protože „té věci“ (zde mobil) nerozumí, a nedokážou odhalit to, že ten starší je dokonce lepší.

Jenže pro to, aby si tu určenou věc koupili, musí na něj někde vydělat a to většinou tam, kde se jim nechce „práce“. tím pádem si sice koupí vysněnou věc, ale nemají z ní radost, protože si nekoupily věc z radosti, ale z donucení : „Když už jsem si na něj vydělal tou strašnou prací, tak si ho koupím.“

Atd. Atd. Atd. lze toho povědět hodně, ale těžší je takhle žít. Takže přeji hezký ráno/den/večer/noc a jdu zas dělat co mně baví :)

Moc děkuji za článek. Mluví mi z duše. Taky si vždy říkám, že když už v práci jsem a trávím zde tolik času, tak si to prostě chci užít a taky že užiju. A pokuď cítím, že mi práce víc bere než dává… pak je na čase se nad tím zamyslet a buď změnit práci… a nebo přístup. Jiné řešení pro mě není. Nemá cenu se litovat…
Jenže víte s čím mám problém? Příjdu do práce, jsem pozitivně naladěná, práce mi jde od ruky… a pak příjdou ostatní a začnou nadávat, jak je to všechno na nic. Chvíli odolávám, ale nezvládnu to. Zlomí mě to a už se vezu. Pak už jen slyším samu sebe, jak nadávám taky… Máte podobné zkušenosti? Jak s tím bojujete? Určitě si moc ráda poslechnu vaše názory…

Lucko : U nás v práci je to to samé. Člověk přijde do práce(někdy ani ne, protože potká „špatné“ lidi po cestě), a okolí (ne všechno) se ho snaží zlákat na stranu nechutenství. Bojuji proti tomu tak, že se na všechny lidi usmívám dřív, než stačí cokoliv udělat či říct a pokud vidím, že je někdo „smutný“ či prostě blbě nalazen, tak se snažím na něj mluvit tak, abych mu dodal energii a důvod být pozitivní. U většiny to funguje a u těch co ne, tak těm se vyhýbám ale nikdy nesmíš udělat chybu, že se na ně přestaneš usmívat!

Usměv dokáže odzbrojit – s tím naprosto souhlasím. Nejvíc jsem se to naučila v Londýně, kde jsem dělala au-pair. Řeknu Vám, když jsem se starala o 4 holčičky a rozuměla jim pouze každé páte slovo… nic jiného než usmívat se mi ani nezbylo :-).
Schválně jsem se ptala, jak s tím bojují ostatní. Nedávno mi byla vyčtena zvláštní věc. V práci míváme hodnocení zaměstanců… na kterém mi můj nadřízený řekl, že jsem sice nejpozitivnější člověk ve firmě, ALE že když dojde na lámáni chleba, stáhnu se a nedokážu tu dobrou náladu rozšířit i mezi ostatní… Samozřejmě se mi tato výtka vůbec nelíbila (a první co mě napadlo bylo… „však se klidně budu mračit a bude klid“), ale pak jsem si říkala… že něco na tom je a začala nad tím přemýšlet. Jen jsem zatím ještě nenašla ten způsob…

Lucko: ono se sakra špatně „nakažuje pozitivismem“ negativní kolektiv! To jsem zažila. Několikrát jsem se už snažila vlít nadšení pro věc kolektivu lidí. Moje první zkušenosti byli při tělocviku. (úsměvné, že) Takže já, člověk, který tělocvik vždycky strašně nesnášel, jsem se snažila strhnout spolužačky, aby si tu hodinu ason trochu užili. Vymýšlela jsem neskutečné „blbosti“ jen proto, abych se strhla.
Pak se mi to osvědčila, při organizování festivalu. Ten stejný team lidí organizoval festival už po čtvrté. Je to skvělá akce, rok od roku lepší. Ale už máme vše vyzkoušené, vše klape a tento rok už k tomu nebyla moc motivace. Tak jsem se naštvala a pustila jsem se do toho s neskutečnou vervou. Ostatní se mi podařilo strhnout a tento ročník byl naprosto neskutečný /kvalitou/, i když určité chybky to ještě mělo. Ale měla jsem s tím trochu problém. Protože ta snaha sice stála za to, ale mně to neskutečně vyšťavňovalo a unavovalo. Nepřišla jsem ještě na to, jak to dělat efektivně.

O tom už jsme, Zarzamoro, párkrát debatovali, ne? Vliv okolí. Jestli to není věčná otázka obklopení se správnými lidmi?
Včera jsem narazil na koncepci „due diligence“ ve vztazích. Tj. stejně jako když chce jedna firmu koupit druhou, udělá si tzv. due diligence. Tahle myšlenka říká to samé – udělejme si jakousi inventuru vztahů. Na základě té inventury se rozhodněme s kým budeme a s kým ne.

Dochází mi víc a víc… jsem tím, s kým jsem.

Jestli platí to, co zmiňuje Tomáš, že jsem tím, s kým sem, bylo by zajímavé zamyslet se kým teda nejsem a kým bych mohl být tím, že budu s někým jiným. Stanou se z nás úplně jiní lidé tím, že změníme prostředí a sociální okolí? Jak to s váma uvnitř dopadne když se zítra rozhodete stýkat se s úplně jinými lidmi než se kterými se stýkate teď nebo když odjedete na nějaký čas třeba do malé vesnice v Jižní Americe, kde nikoho neznáte, není internet, není kino, divadlo, galerie, Vltava, kavárny…. a všechno na co jsme zvyklí…. ??? …???

Myslím, že jednou z příčin toho, proč tolik lidí dělá (nebo to alespoň říká) něco, co je nebaví, je taky pohodlnost. Je přeci mnohem jednodušší být obětí, dělat to, co po mě chce okolí a pak na to nadávat. Kritizovat je strašně jednoduchý, já sám jsem v tom velkej přeborník :-). Pokud bych dělal to, co mě baví, musel bych převzít zodpovědnost za svůj život. A to je obrovská síla! Nevim, jak jste na tom vy, ale pro mě to vůbec není jednoduchý.
Já sám si svůj život můžu žít podle sebe („profesní“ i osobní). Nemám žádnýho šéfa, v „práci“ i „doma“ si můžu realizovat všechny svoje nápady a sny. A stejně nemůžu říct, že si hraju jenom s těma hračkama, se kterejma bych chtěl. Nemám nikoho, kdo mi něco zakazoval nebo přikazoval. Zdánlivě je to super! Ale najednou tak nemám nikoho, na koho bych se moh vymlouvat. Jsem to jenom já sám … A zjišťuju, že po letech, kdy za mnou stály rodiče, učitelé, trenéři, úředníci a bůh ví, kdo ještě, a říkali mi, co mám a co nemám, jsem buď zapomněl, nebo se vůbec nenaučil ten svůj život žít sám, bez jejich rad, příkazů a zákazů.

A protože pořádně neumím žít svůj život, sám si do hlavy dostávám někoho, kdo mi říká, co bych měl a neměl. Je to pro mě úžasně pohodlný – stejně jako ostatní můžu nadávat a stěžovat si.
Naštěstí se mi ale daří postupně se učit ten svůj život žít. Hrozně mi v tom pomáhá i Cesta kolem světa – stávám se svobodnějším a nezávislejším na všech těch učitelkách a policajtech. Ať už jsou skutečně okolo mě, nebo jenom v mojí hlavě. A najednou zjišťuju, že mám okolo sebe pořád víc a víc hraček, který mě fakt bavěj! Tak vám přeju, ať se taky daří nacházet ty vaše hračky :-)

Moja osobná skúsenosť. Odišiel som ako utiahnutý dedinský chlapec na vojnu. Zmena bola 20kg dole a nejaká kondička. Ludia väčšinou mez možnosti sa prejaviť. Inak nič. Potom som odišiel na 3 roky do anglie. Ludia, prostredie úplne iný. Živý, aktívny, mysliaci inak. Po prvý raz som sa tam stretol zo slovom fér a pochopil aj jeho výraz. Moja zmena obrovská. Z introverta bol extrovert. Z ustrašeného a bojácneho pre niečo nové odvážny a skúšajúci… Teraz Bratislava iný ľudia, prostredie kancelárske.. Stávam sa zasa introvertom no mam pomocníkov na PM3 plaeri „Anthoni Robins, Zig Zagler …“ Niekoľko rokou sa stretávam aj s podnikateľmi a veľká väčšina ktorá skutočne niečo robí/tvorí ma nadchýna a cítim sa v ich spoločnosti dobre. Viem že v budúcnosti budem 100% podnikateľ. Tak6e prostredie a ľudia ovplyvňujú ale záleží na mne čo si s toho okolia beriem. Odkedy na 100% beriem všetko v mojom okolí ako moju zodpovednosť a výber tak sa pýtam sám seba prečo som si to vybral a ako to môžem a chcem zmeniť. Ja sa s týmto pocitom cítim lepšie no nikomu ho nevnucujem. Mám pocit že na to nemám právo.

Panejo! Díky, díky za mraky zajímavých myšlenek.

Byl jsem teď pár dní mimo internet a dělal něco, co mě hodně baví – štípal jsem dříví. A šel jsem do toho s takovou vervou, že jsem si bezmála usekl malíček na noze. Ani nevím, jak se to co mě strašně baví změnilo tak rychle na něco, co mě nebaví vůbec – ježdění po nemocnicích, na naději, že tam bude někdo, kdo umí šít, a kdo nebude zas tak zpruzený, že je v sobotu v práci, která ho moc nebere… sranda. Tak jsem si připomněl, že v životě bude asi vždy pestro. A asi by bylo bláhové usilovat o „100% baví“.

Taky mě moc zaujalo, co říká Honza. Jestliže platí, že jsme tím, s kým jsme, potom by sakra stálo zamyslet se nad tím s kým nejsme. Ta myšlenka mě možná zaujala o to víc, že se jako plachý člověk blbě seznamuji a je tedy relativně hodně lidí, s kterými bych mohl být, ale nikdy nebudu.

Nebo Liborova zmínka o „někom“ v našich hlavách, kdo nám říká, co bychom měli nebo neměli. Musím říct, že „ten někdo“ mě zajímá víc a víc. Je to fascinující postava (nebo postavy?!).

U Jána mě zaujalo toto: „Moja zmena obrovská. Z introverta bol extrovert. Z ustrašeného a bojácneho pre niečo nové odvážny a skúšajúci…“ To jsem v životě také párkrát zažil. S tím rozdílem, že nejsem introvert, pouze nejistý extrovert. A vždy uvažuji, co mě ujistilo. Čím to, že se moje sebevědomí cítí líp, výš?

Díky, dobrá debata.

Tomáš: Počul som nahrávku „Byhaind of positiv finking“ a „Psichokybernetika“. Psichokybernetiku si chcem ešte prečítať. No s toho čo som pochopil je ten vnútorný hlas s časti naša predstava o nás samých a ako si myslíme že máme jednať v danej situácii (zvyk). No z časti to je niečo iné. Vnútorné volanie k poslaniu čo mám robiť na zemi čo je moje poslanie. Ak si doprajem ticho tak to počujem a ak sa o tom s niekym rozprávam tak to vyslovím bez toho aby som si to uvedomoval. Ako keby som cítil kam mám vykročiť a z akého dôvodu. Ako veriaci človek to beriem ako prejav / hlas boha. (nemyslím hlas v hlave (nie som blázon ;-) ) ale túžba a myšlienky určitým smerom) Jeho vedenie. Ale ako je to naozaj a či to majú aj ostatný neviem. Ako ste na tom vy?

Jánovi: Nejsem si jist, zda rozumím… Velká otázka hledání smyslu existence? To hledám. Nevím. Ticha nemám dost…

Ještě k tématu: Vzpomínám si na několik lidí, které jsem ve svém životě potkal. Trávili prací 15 hodin denně, 6-7 dní týdně, většinou vedli nějakou firmu – to měli společné. Nikdy jsem nechápal, že ti lidé byli naprosto fit. Shodně mluvili o tom, jak moc je jejich práce baví, jak moc v ní vidí smysl.

Když jsem se ptal, jak relaxují a dobíjejí baterky, říkali, že to nepotřebují. Co je baví, to je automaticky dobíjí.

Funguje to i obracene – kdyz se citime plni energie nebo naopak hodne unaveni, pouvazujme, co jsme delali, s kym jsme byli. Clovek si dokaze presvedcive namlouvat, ze ho ta prace vlastne docela bavi nebo ze ten vztah zase neni az tak uplne spatny. Ale telo se oklamat neda – to, co je pro nas dobre, nas nabiji, to, co je spatne, nas vysava.

Život je příliš krátký na to, aby člověk dělal špatnou práci. V němčině to zní ještě zajímavěji: Das Leben ist zu kurz fur den falschen Arbeit.