Jeden svět

Jeden svět

5. března 2008 startuje již 10. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, kterému vděčím za mnohé. Na začátku roku 2007 jsme dělali interview se zakladatelem festivalu Igorem Blaževičem, jehož příběh nám přijde natolik zajímavý, že zde uvádíme jeho zkrácenou verzi.

Kdybych se pokusil sestavit žebříček dvaceti věcí, které ovlivnily můj pohled na svět, potom bych tam jistojistě zařadil i Jeden svět. Pozdní zimu a brzké jaro si vždy snažím zorganizovat podle termínu festivalu. Za jeden filmový týden pak obvykle shlédnu více snímků než za celý rok.

Jednomu světu vděčím za mnohé.

Podíval jsem se do míst, která mne lákají, ale neodvažuji se tam (Čečensko, Afghánistán, Irák, Kongo, Libérie…). Pochopil jsem lépe širší souvislosti jevů, které ovlivňují naši planetu (arabsko-izraelský konflikt, problém migrace lidí, rwandskou genocidu, vývoj v Číně nebo v Indii, globalizaci a roli korporací nebo současný americký hon na teroristy). Získal jsem informace a nové úhly pohledu, které bych ve středněproudých médiích stěží hledal. Mnoho filmů mi tak doslova otevřelo oči. Navíc vidět se s tolika lidmi, kteří si chtějí udělat vlastní názor na to, co se děje okolo nich, je příjemné.

Získal jsem informace a úhly pohledu, které bych ve středněproudých médiích stěží hledal.

Zde je pět filmů, které mne za dobu existence Jednoho světa zasáhly nejsilněji:

Vyrobeno v Číně: Fascinující pohled pod pokličku jednoho výrobního závodu v Číně a na cestu jejich výrobků na festival Mardi Grass v New Orleans.

Arniny děti: Je jednoduché odsoudit Palestince nebo naopak Izraelce za to, jak se k sobě chovají. Po shlédnutí Arniných dětí to pro mne už tak snadné není.

V zemi bílého muže: Snaha evropských úředníků dokázat africkým imigrantům, že lžou, aby je mohli vrátit domů. Smutné nepochopení přínosů migrace a ukázka obrovského mrhání prostředky, které jsme umně okopírovali i my v ČR.

Poslední spravedlivý: Těžko vypíchnout jednu věc, kterou je tento dokument výjimečný. Divák se setká se zvířecí podstatou člověka, s příkladem manipulování masami, s dědictvím historie, s ukázkou lidské sobeckosti nebo nefunkčnosti byrokratických organizací jako je OSN.

Laogai: Čína je fenomén, který nepřestává udivovat. Při běžné návštěvě této země nemá člověk ani tušení o síti koncentračních táborů či o státním obchodu s orgány popravených vězňů. Diskuze s čínským disidentem Harry Wu byla oči otevírající.

Informace o těchto i dalších snímcích naleznete v našem Sólotripu.

Na začátku roku 2007 jsme dělali interview se zakladatelem festivalu Igorem Blaževičem. To bylo součástí jednoho z čísel Bedekra. Příběh Igora Blaževiče nám přijde natolik zajímavý, že zde uvádíme jeho zkrácenou verzi:

Igor Blaževič. Narodil se v roce 1963 v Sarajevu. Od osmdesátých let pobýval v Čechách. Jeho manželka Jasmina studovala na pražské FAMU, a tak se za ní v roce 1991, ještě před vypuknutím konfliktu v Bosně, přestěhoval. V následujícím roce se setkal se Šimonem Pánkem, Jaromírem Štětinou a dalšími lidmi okolo Nadace Lidových novin. Od té doby se věnuje Člověku v tísni. Vždy tíhl ke kultuře (v chorvatském Záhřebu  studoval filozofii a literaturu), proto ho zajímalo spíše jak informovat, co a proč se kde děje, než kolik potravinové a jiné pomoci se kam doveze nebo kolik příbytků se kde postaví (což naopak především zajímalo některé jiné kolegy v Člověku v tísni). A tak vznikl nápad uspořádat festival zaměřený na tematiku lidských práv, dnes známý pod jménem Jeden svět. O rozhovor jsme ho požádali právě proto, že stojí za tímto festivalem, který pomáhá vidět svět v jiných barvách než jaké nabízejí středněproudá média.

1. Proč jste se jako humanitární organizace pustili do festivalu dokumentárních filmů?

Dnešní novinařina se relativně útržkovitě soustředí na politicko-ekonomická témata a tím se v médiích ztrácí lidský rozměr. Jestli chceme, aby si lidé všimli, co se děje v Dárfúru, nebo aby komplexněji pochopili situaci v Afghánistánu či Iráku, problematiku AIDS nebo chudoby, potom v dnešní nečtivé době se film jeví jako nejefektivnější způsob. Ovšem festival samotný, to není pouze film, nýbrž i doprovodné diskuze a další informace o daném tématu.

2. Kdy jste s ním začali a o jak „velký“ festival se jedná?

První ročník jsme uspořádali v roce 1999. Začínali jsme skromně. Tehdy to bylo 46 filmů, které shlédlo na  tři tisíce diváků ve třech menších pražských kinech. V roce 2006 už to bylo 120 filmů a třicet dva tisíce diváků v Praze a dvacet sedm tisíc ve čtrnácti dalších městech. V roce 2007 to bylo již šestnáct měst.

3. Zájem tedy roste. Co jsou podle vašeho názoru důvody toho, že je o dokumentární filmy o lidských právech takový zájem? A vůbec, co je příčinou zvýšeného zájmu o dokumenty obecně?

Vidím tři důvody. Za prvé, více a více lidí cítí potřebu nalézt si mimo hlavní média alternativní zdroje informací. Čím více je doba neklidná, tím více cítíme potřebu se v tom, co se okolo nás děje, zorientovat. Jsou lidé, kteří mají pocit, že „mainstreamová“ média informují povrchně, útržkovitě a spíše se orientují na zábavu. Díky celkové komercializaci médií je méně prostoru pro komplexní problémy, které není možné vysvětlit ve dvou řádcích. A proto se komplexní svět do dnešních médií jednoduše nevejde. To je první důvod. Za druhé, hraný film už více než deset let nepřináší nic nového. Moje generace vyrostla na úžasných italských, švédských, francouzských, ruských a dokonce i amerických filmech. Dnes chodíme do kina a vidíme první, druhý, třetí akční trhák a stále je to stejné. Z velkých hraných filmů se vytratila realita. Všechno se stává součástí velké marketingové hry — točí se to „co chce“ většina a realita, která je někdy drsná, se z toho vytrácí. Ti, kteří chtějí realitu, jsou nuceni ji hledat mimo „mainstream“. Za třetí, v Čechách je několik dobrých festivalů, které společně vychovávají diváky. Když věnujete dostatek společné energie určitým směrem, tak to musí přinést výsledky.

4. A co je smyslem Jednoho světa?

Snad nejvíc otevírat v lidech otázky, nabourávat jejich každodenní zaběhlosti a připomenout jim, že kromě našeho shonu existují zásadní hodnoty, na které stojí za to myslet, zastávat se jich a pečovat o ně. Kromě toho bych si častěji přál dávat lidem také návod na to, co si s novými informacemi počít a co pro tento svět udělat. Nejobecnějším návodem se zdá být osobní angažovanost a občanská společnost: vyberte si něco, co vás ve světě štve, spojte se s kamarády a řešte to. Nečekejte, že změníte celý svět, ale něco vyřešíte. Stejně tak vznikl Člověk v tísni. Pár kamarádů se dalo dohromady, štvala je válka v Bosně, naložili několik náklaďáků a tak to začalo. Základem je přestat nadávat, že něco nefunguje, a vzít to do vlastních rukou.

5. Jak vybíráte filmy, které potom na festivalu ukážete?

Renomé Jednoho světa je dnes takové, že většina filmařů nám své snímky posílá sama. Část jich získáme na jiných festivalech nebo z dalších zdrojů. Letos vybíráme z 1300. Jak? Skupina šesti lidí každý film shlédne a další čtyři lidé potom dělají finální výběr. To je pořádný kus práce, když si uvědomíte, že zhruba tisícovka filmů je delší než hodinu. Vynásobte si tu tisícovku sedmdesáti minutami na film a dostanete čas, který potřebujeme ke shlédnutí všeho, z čeho vybíráme.

6. A jaká jsou kritéria výběru?

Jsou čtyři: 1. Závažnost tématu – Irák, Čečensko, Dárfúr, Palestina…; 2. Kvalita filmu – ne každý film má kvalitu, kterou potřebujeme, dokonce bych řekl, že většina filmů ji nemá. Když nenajdeme dobrý film z dané oblasti, raději nepromítneme nic. 3. Země původu – pokud máme šest dobrých filmů ze západní Evropy a jeden z Číny, dáme prostor tomu čínskému. Protože natočit dokument je v mnoha částech světa velmi obtížné nebo dokonce nemožné. 4. Jsme samozřejmě omezeni počtem filmů, které se na jeden festival vejdou.

7. Vzpomínám si na některé šokující záběry z Čečenska v jednom z vašich dokumentů. Jsou situace, kdy se rozhodnete (pro jejich krutost) filmy na festivalu neukázat?

Nebráníme se tomu promítnout filmy s šokujícím prvkem. Lidská bolest je realitou našeho světa. Myslím, že není dobré se tvářit, že se to neděje. Teď, co tu spolu sedíme, někde na světě někdo někoho mučí nebo znásilňuje. Je dobré si to připomenout. Mainstreamová média bolest ukážou buď útržkovitě nebo vůbec, protože ji divák nechce vidět. My ji ukážeme, ale ne s cílem šokovat. Spíše opět jako součást reality.  A vždy se snažíme hledat rovnováhu mezi šokem a akcí. Celkové vyznění většiny filmů promítaných na Jednom světe je však spíše pozitivní.

Vyberte si něco, co vás štve, spojte se s kamarády a řešte to. Nečekejte, že změníte celý svět, ale něco řešte. Základem je přestat nadávat, že něco nefunguje, a vzít to do vlastních rukou.

8. Jakou prioritu má festival mezi ostatními aktivitami Člověka v tísni?

Člověk v tísni je velmi decentralizovaná organizace s mnoha jednotkami s vlastní energií a s přesvědčením, že to, co zrovna dělají, je to nejdůležitější na světě, takže dohromady je to taková synergie různých priorit. Tým, který dělá Jeden svět, má festival jako svou hlavní prioritu. Vedle je tým s úplně jinými prioritami. A zároveň se nám daří vytvářet prostředí, kde si lidé spíše pomáhají, než aby si škodili.

9. Řekněte mi něco víc o lidech v Člověku v tísni. Co je motivuje?

Na úplném začátku to byla skupina s historií v disentu nebo novináři. Měli jakýsi pocit závazku vůči společnosti a těm, kteří jim za komunismu pomáhali. Nebo já jako Bosňan jsem se cítil a cítím zavázán České republice za pomoc během války u nás. To byla a je motivace těchto lidí. Současná generace našich kolegů hledá v Člověku v tísni odpověď na otázku, jak funguje dnešní svět. A myslím, že síla naší organizace tkví mimo jiné v tom, že oslovuje v lidech jejich potřeby udělat něco pro to, aby svět byl spravedlivější a smysluplnější. A dává jim možnost tyto vskutku osobní pohnutky přeměnit v efektivní projekty, které mají význam pro řadu lidí.

10. Jak je vedete k tolika úspěšným projektům?

Základními hodnotami jsou zde profesionalita, samostatnost, zodpovědnost a znalosti. Nadšení je samozřejmostí. Spíše než na striktní hierarchii stavíme na jasném rozdělení rolí a kompetencí. Snažíme se lidem dát co největší míru svobody v rámci zodpovědností, které jsou ochotni a schopni přijmout. Důležitý je dialog. Kromě toho zde také panuje přísná finanční kázeň, pravděpodobně jako v každé jiné organizaci našich rozměrů.

11. Díky tomu, čemu se od počátku 90. let věnujete, jste se dostal do situací a k informacím jako málokdo z nás. Jak se ve světle toho díváte na budoucnost světa, ve kterém žijeme? Jste spíše optimista nebo pesimista?

Když se podíváte do historie, vidíte, že život nebyl nikdy procházka růžovým sadem. Vždy jsme čelili problémům. Dnešní západní svět má potřebu sám sebe přesvědčovat o tom, že jsme v růžové zahradě. Já si myslím, že život na zemi růžový sad nikdy nebyl a nikdy nebude. Česká republika má štěstí, že se v současnosti nachází v té části světa, která se má lépe, a i proto máme ke zbytku světa určitý závazek. Buď jak buď, nemyslím si, že budoucnost bude růžová a zároveň se nebojím, že by to v globálních rozměrech bylo horší než dnes.

12. Na závěr otázka, které jsme se již dotkli na začátku: Proč by se měl člověk přijít podívat na Jeden svět?

Mnoho lidí si říká, proč se dívat na problémy ve světě, když mám vlastních problémů dost. Jeden svět pomůže tento předsudek odbourat. Uvidíte tam silné lidské příběhy, hluboce inspirující, které člověku obvykle pomohou podívat se na své problémy s daleko větším nadhledem…