Peoplecomm - peníze nebo život

Právě jsem zadal studentům známky z písemek do systému a zítra se do školy docela těším - do práce :-)
Na další školní rok si dám zase jako student VŠ. Snad to vyjde na dálkové studium. Tam se tak netěším...

Docela by mě zajímaly odpovědi přednášejících, jestli tam chtějí být.

Odpověď na KDE? mi často vyplývá z optání se S KÝM?

Pozn. k povinnému očkování - to je docela dobrá věc u vražedných chorob. Kolik milionů životů už zachránila vakcína proti tetanu, pravým neštovicím apod.
Další otázka je, kolik lidí si namastilo kapsu při nákupu vakcíny proti ptačí chřipce...

Tohle je myslím velmi podstatný rys problému. Pokud učitele nebaví jeho práce, bylo by bláhové se domnívat, že studium bude bavit žáky. Jsou to spojený nádoby. A jestli 8 z 10 učitelů bere svoje působení ve škole jako práci, těžko se divit - revoluce.peoplecomm.…

Tomáši,
život není černobílý. Z textu jsem pochopil, že ses soustředil na negativní aspekty školství, práce, atd. Takový vzorek nemusí nutně reprezentovat skutečný stav věcí.

K článku mně napadá téma odpovědnosti, které se v podobných diskuzích opomíjí ač se mi zdá klíčové. Že někdo "musí" na přednášku a "musí" do práce přece není jeho povinností! Člověk nese zodpovědnost sám za sebe a pokud se přihlásil na školu, je jeho svobodným rozhodnutím studovat. Pokud někdo chodí do práce, je to opět dvou-stranná dohoda a ze strany zaměstnance plně svobodná. Nemusí pracovat ani studovat.
Pokud je někdo na přednášce, chce tam být. Pokud někdo pracuje, chce pracovat. A když by někdo byl raději u moře na pláži, možná aktuální práce je prostředek jak se k tomu moři dostat. Jen si dočasně spletl prostředek a cíl.

Píšeš-li, že jsme do něčeho nuceni, přesouváš odpovědnost na abstraktní entitu (instituci), která tě z principu k ničemu nutit nemůže.

Přesně vím, co se článkem myslí.Je ale velmi velmi zásadním tématem toho, kam se řítí naše společnost, jako taková.Mažeme si med kolem pusy a myslíme, že nám dvacet let stará generace na to skočí.Oni už se ty žvásty prostě odnaučili poslouchat, protože když něco dobře dělali, stejně akorát dostali přes prsty.
Taková Harvardská universita: 500 studentů mělo napsat své sny a cíle.Pouze 3% vědělo, co chce a měli je na papíře. Co tím chci říct:že jsme stále všichni naučení razit heslo:Tam je přece lepší,než tady.Proč bych já měl mít zelenou trávu u sebe na zahrádce, když tam u souseda je ještě zelenější. Je to o tom, že jsou ve stádu a společnost je nevychovává, jako super individuality, kteří ví, co chtějí.Vychovává je, aby zapadli.
Děti dostávají v systému jednu poznámku za druhou. Starší kluk pořád něco zapomíná a je drzej. Mladší prý roste pro kriminál, ale má samé jedničky. To samozřejmě učitelky vůbec nechápou-vždycky přece zlobily děti, které se špatně učily.
Mladí potřebují nutně někoho, kdo jim bude oporou.Když mají doma podporu, mají zájem o všechno a hlavně je jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí, protože vědí, že jsou originál. Ale rodiče, kteří pubertálnímu dítku neustále předhazují, jak moc je závislé, že nic neumí ho tím nevědomě /vědomě / brzdí. Mnohokrát to není úmyslem těch rodičů.Vždyť v čem jsme vyrostli...
Určitě by bylo přínosem absolovat semináře osobního růstu společně alespoň z jedním z rodičů, protože v tom si myslím, že je zakopán pes.
Aby i oni věděli, co se na VŠ učí, a že je něco špatně. Výhrou by byl fakt, kdyby taťka po přednášce venku svému synovi-dceři řekl: " My jsme tě vlastně s mamkou naučili krom toho dobrého i totální blbosti."

Výborný postřeh jako vždy Tomáši!

Rozvinu jej o jednu úroveň ze své zkušenosti - řeším to dnes a denně již několik let :-) Je to "musení, které jsem na sebe uvalil sám". Narozdíl od Tvého příkladu s manažerem a milováním mne žádný manažer nenutí ani nekontroluje, všechno mé musení je důsledek mých předchozích svobodných rozhodnutí. Mám zajímavou práci v neziskovce, vymýšlíme zajímavé věci, projekty a ohromně se na ně těšíme, a pak když se věci skutečně rozběhnou, tak najednou hle - stanou se z nich povinnosti, závazky, deadliny, člověk přijde ráno do práce a vzdychá "a ještě se musím ozvat tomuhle a napsat text k támhletomu - tolik jsem se na to všechno těšil tak proč se mi do toho tak nechce?"

Je to trochu jiný typ musení, ale do jisté míry zákeřnější, protože to nemáš na koho svést. A nepřipadám si jako exot, pozoruju to leckdy u svých kolegů a kamarádů.

V principu to ale zapadá do toho, co je psáno v článku - prostě se člověk dostane do tlaku povinností (lhostejno, zda si je způsobil sám či někdo jiný) a buďto tomu podlehne a protlouká se s nechutí dál, nebo se tomu zkusí nějak postavit.

No nic, jdu si chystat prezentaci, kterou zítra MUSÍM odprezentovat :-))

mně se moc líbí Alešův komentář. Díky!

Záměna prostředku a cíle, to je to, co tak často kolem sebe (i ve svém životě) pozoruju. Jak úlevné je si to vždycky uvědomit! PAk si člověk ujasní tu svou dobrovolnost a najednou je vidět i to PUVODNI, co člověka k tomu činu vedlo a zase to má ten magnetický náboj :-)

Krasne je vždy, když se podaří odhalit i skrytou a nevědomou přesmyčku v našem chování. Myslím tím třeba "proč potřebuju dělat tuhle práci? CO ve mně ji chce dělat a proč? co si tím naplňuji?". Obzvláště u mnoha profesí, co pracují s lidmi a tzv. "pomáhají" (lékaři, terapueti, učitelé, lektoři......) -" proč potřebujeme pomáhat? Komu v sobě tím pomáhám? Co se stane, když mu nepomůžu?"- jsou tyhle otázky velmi důležité.

Martine, co se pro tebe změní, když si vzpomeneš na TEN DUVOD, proc to vlastne delas? Co je na konci te cesty, ktere ta prezentace je jen soucasti? :-) Nekdy pomaha is vzit barevne A4 a položit je v prostoru před sebe tak, v čase probíhají a stále se na jednotlivé papíry dívat s tím vědomím, jakou roli hrají na cestě k tomu cíli :-)

Pamatuji se, že jsem před pár roky seděla na chatu na netu a bavila se s lidičkama. Měla jsem se jít učit a někdo mi tam řekl, že nemusím. A já tvrdila, že musím, protože se učím na zkoušku. Nakonec mi to došlo. V páťáku jsem před státnicema odešla. Prostě jsem to v životě chtěla jinak. Zítra jedu učit skupinku, která mě na minulém setkání drásala jako supi mršinu (ale byla jsem živá). A já vím, že tam nechci. A když si dám ještě nějaký čas, tak mi možná dojde, že je prostě někdy lepší jít dál... a že jsou věci, které už nemám zapotřebí.
Musí vždycky člověku ten hrníček přetéct? Proč mám pocit, že ten můj hrníček je strašně mělký? Ostatní zvládnou a snesou daleko víc...

Ještě mě napadlo, Tomáši, co se dělo po tomto "cvičení"?

Aleši a Šárko, dobrý postřeh! Já si někdy skutečně myslím, že za všechno "musení" si může každý sám - minimálně od rané dospělosti, kdy skutečně rozhoduje sám za sebe. Ale (viz můj předchozí komentář) ve výsledku je asi jedno, kdo to "musení" způsobil - prostě člověk se v něm najednou "objeví" a je otázka, jak se k tomu postaví. Jedním ze způsobů boje proti musení právě může být uvědomění, jak jsem se do toho dostal - že to vlastně byla moje volba, že jsem to chtěl proto a proto. Někdy to fakt pomáhá, snižuje to tu tíhu povinností, když si člověk připomene jejich smysl, řekl bych.

To Martin Střelec: díky, dobře jsi popsal i moje "stavy" a sdílím Tvůj názor. Samozřejmě, když se v tom budeme pitvat, tak je X věcí, které musíme proto, že žijeme v nějakém systému (např. platit daně - bohužel se mi Evropa zdá byrokracií čím dál víc prošpikovaná a MUSÍME toho stále víc :-( ). Nicméně ve spoustě těch neosobnějších záležitostí svobodu naštěstí (!) ještě máme... - z tohoto pohledu mě témata "muset studovat jen pro papír", anebo "pracovat jen pro peníze" moc nebere - navíc se tady podle mě nabízí příliš zúžený (nebo jednostranný) pohled!

Já myslím, že postoj (musím-chci) k životu je mega-téma. V mých nesourodých a občasných výštěcích zde na blogu chybí kontext. Přesto věřím, že to může pro někoho být, a zdá se mi že i je. Já se tím učím a rovnám si myšlenky a když to někoho baví číst, jsem rád. Moc.

Na život máme nějakých 30 000 dní. Čím a jak je strávíme je v roce 2010 do velké míry na každém z nás. Takovou možnost volby naši předkové neměli (zdá se mi?). Naše kulturní naprogramování nás má ovšem tak v moci, že je velmi těžké zahlédnout, co je za hranicemi normálního, přijatelného (většinovou společností definovaného chování). Dnes je normální chodit do školy proto, abychom získali titul. Je také normální chodit do práce vydělávat peníze a získávat tam společenskou prestiž.

Co je normální ( = většinové) nemusí nutně znamenat, že je to zdravé nebo moudré. Že to prostě nemůže fungovat líp (= celku prospěšněji). Já jsem dospěl názoru, že bývaly doby, kdy tenhle model (povinnosti a musení) parádně fungoval. Ale pro 21. století už vhodný není. Je to třeba jako spalovací motor zkraje 20.století. Díky němu se svět strašně posunul. Ale dnes? Každý další přidává celku spíš mínus než plus.

P.S.: Thero, po cvičení jsem prohlásil, že teď mám fakt motivaci pustit se do přednášky. Tomu jsme se zasmáli a šli do toho. Ve finále nás to všechny (myslím) dost bavilo - dokonce jsme asi o 20 min přetáhli - což prý na vysoké není obvyklý jev. Zítra mám lidi z denního studia. Těším se moc. Experiment zkusím zopakovat. Mějte se!

Ad Aleš
Na první pohled se situace může zdát, jak ji popisuješ.

Mluvíš o teoretické svobodě pracovat v té konkrétní práci a v té konkrétní škole. Ta možná existuje, ale rozeber si svobodu nechodit do práce a nechodit do žádné školy:
- jaké jsou reálné šance v okrese s 20% nezaměstnaností, kde na jedno volné místo připadá několik set uchazečů, najít práci pro jakkoli šikovného člověka bez papíru (vyučení, maturita, diplom)?
-a z toho plyne – jaké jsou šance uplatnit se jako lidský zdroj s vyčíslitelnou ekonomickou hodnotou bez vdělání, praxe a hromádky lejster?

Na tyto argumety obvykle padá odpověď, že ho nikdo nenutí být zaměstnancem a může podnikat. Tam je také celá řada „kdyby“ a každý, kdo začínal s holým zadkem od píky ti poví, že to není tak jednoduché, aby to mohl „svobodně“ zvládnout každý druhý. Opravdu to není pro každého, jak nám tvrdí z řad regálů různé motivační kniha začínající na „Jak na ...“.

Přímo tě nikdo nenutí, ale to je jen projevem skryté agrese, kterou tě společnost manipulativně nutí přesně tam, kde chce. Otevřené násilí se dnes nenosí, trendem je sofistikované nucení (autority – „se“ nedělá, reklama – vyvolání zbytných potřeb, předsudky, falešná morálka atd atd.)

Svobodné rozhodnutí jít studovat a jít pracovat je naprostou iluzí. Se strašákém existenční záhuby a sociální likvidace systém lidi nutí do spoustu rolí, které si ani nezvolili, ani nevybrali, často o nich ani nevědí. Ti studenti naopak moc dobře věděli, že na výběr nemají, a tak šli jako většina tam, kde je vezmou – škola i práce.

Právě ona instituce, říkejime ji třeba společenské zřízení, stát, úřady, nutí skrytým násilím člověka do čehokoli, právě z principu své existence (Viz experiment se studenty – hra na vězení; časté „já jen plnil rozkazy“ po ještě častější „takový je zákon, já jen plním příkazy“ až k všeobecnému společenskému alibismu – „já za nic nemohu, já jsem malý pán“).

Ono je hezké lidem radit, že mají převzít zodpovědnost za své životy a svou volbu, ale když jim systém dává na výběr z deseti zel, a oni chtějí dobré, co potom?

Přesně jak o tom píše Tomáš v komentu 11 – kulturní naprogramování. To je to extrémě silné nucení, které je tím horší, že si ho většinou vůbec neuvědomujeme. Těžko se s tím můžeme dobře vypořádat, kdy ani neznáme příčiny. Dnes už je velice těžce rozpletitelné, co je přirozené, správné nebo dokonce dobré. Nekonečné relativizování v očích mnohých přinese pocit naprosté zbytečnosti morálky apod.

Právě ta normalita je tlakem do konformity, přizpůsobení se - ty chceš dělat něco smysluplného? Ale jdi, kdo jsi? Ty musíš, musíš, musíš, jinak nepřežiješ! Všichni to tak dělají, všichni jsou někde, kde nechtějí, ty tudíž musíš také...

Nesouhlasím s tebou Damaren. Cítím z tvých řádků silné rozhořčení, frustraci a silnou touhu "kéž by to mohlo být jinak". A je to tak nakažlivé, že právě teď bilancuji mezi tím něco napsat nebo ne, protože mi to chvilku přijde zbytečné. Jenže já nevím, co užitečného pro někoho se může stát, když něco ze své pravdy vyjádřím, takže právě ve své zodpovědenosti ke svým pocitům volím tu možnost něco vyjádřit.

Cítím, že tahle touha "kéž by to mohlo být jinak" nebo "mělo by to být jinak" nebo pasivní přijetí "jinak to nejde" a "není jiná volba" člověka právě v tomto okamžiku oslabuje, zbavuje síly něco smysluplného udělat. Vždyčky máš volbu a za to, co si zvolíš, pak i svou zodpovědnost. Už i život je volba - vždycky můžeš žít nebo se rozhodnout zemřít. Vždycky máš volbu něco říct nebo mlčet - a pak nést odpovědnost za svou volbu. Vždycky máš volbu něco udělat nebo neudělat - a pak nést odpovědnost za svou volbu. Vždycky máš volbu nechat se zatlačit nebo se postavit rovně se svou pravdou a vyjádřit se. Vždycky máš volbu se na něco ve svém životě dívat nebo se dívat jinam - a pak za to nést svou zodpovědnost.

Vždycky máš volbu cítit se obětí nebo ne - a pak to, co se ti děje a jak se v tom cítíš, je tvá zodpovědnost. A i teď máš volbu své reakce - nesouhlasit se mnou nebo..... cokoliv jiného.

Tak jako já jsem si zvolila tohle všechno vyjádřit a přijímám zodpovědnost za to, že to může různé lidi různě rozhýbat :-)

Damaren >

Sohlasim ze muzes videt situaci jak ji popisujes.
Zameris-li se na aspekty ktere si popsal, skutecne muzes dojit k zaveru ke kteremu ses dostal. Osobne zameruji pozornost jinam a proto je i ma interpretace jina. Nicmene respektuji tvuj pohled.

Zminujes procento nezamestnanosti, lejstra, atd. "Jake jsou sance ..." - vidis, tohle je taky soucast 'kulturniho naprogramovani'. Media ti reknou jakou mas sanci a ty tomu uveris.
Navic plytvas svou energii na negativa a nesmyslny cisla.

Pokud od zamestnance unikas k podnikani a motivacni literature, je to jen dalsi past. Musis jit mnohem mnohem dal. Je to jako kdyz se rozhodnu verit v globalni oteplovani - zase dalsi past, jenom formulovana jako "proti mainstreamu" a ve sve ironii mainstream sam o sobe!

Verim, ze zadny system nikoho do niceho nenuti. Naopak lide nuti sebe sama skrze svuj chtic a strach. Identifikuji se se slovy a vecmi a ty je omezuji a urcuji jejich vnimani a interpretaci prostredi. Chtic a strach se manifestuji ve forme logiky a duvodu, ktere ti vysvetluji to ci ono - dalsi past!
Clovek musi jit skutecne do hloubky!

Nicmene, tema na dlouho. Nedelam si iluzi ze te komentarem presvedcim. Pokud neveris ze mas sanci, pak mas pravdu.

Aleši, ty vaše příspěvky se mi líbí.

Co napadá mě.

Postojem, který zaujímáme, ovlivňujeme nejen způsob, jak nás vnímají ostatní, ale ovlivňujeme také sami sebe, jak se cítíme, jak situaci, ve které jsme, prožíváme a jaké myšlenky se nám honí hlavou.

Přijetí odpovědnosti v životě klíčové je. Pokud člověk nepřijme za svůj život a za své jednání odpovědnost, stále se za někoho a něco schovává, na někoho se vymlouvá, někoho odsuzuje.

Hledejme rovnováhu a buďme realističtí. Jsou MUSY a jsou NEMUSY. Podle mých zkušeností není možné si celý den hrát a dělat jen to, co mě baví. Celý den ano, ale ne každý den po celý rok, abych to upřesnila. To bych musela být po celý čas v egostavu dítěte. Je pošetilé si myslet, že to tak jde pořád, když je mi třeba 40, 50, 60 a jsem aktivní a produktivní a mám zodpovědnost za to, co si vytvářím.
Mám za to, že jsem zde, tady a teď na tomto světě a v určitém čase a ten svět mě do něčeho staví. A nestaví mě jen do takových situací, které jsou super, kde se cítím se stále dobře a ze všeho mám přínosy, vášně, radost a nadšení. Tak to prostě nefunguje a je to přirozené. Jsem jednou nahoře a dvakrát dole a za čas je to třeba naopak. Ty periody se střídají.

To, co je podstatné a co bych chtěla nějak vyjádřit je to, že uměním života není jen hrát si, ale umět se vyrovnávat bez velkých ztrát se životem v tom, v čem se právě nacházím. A neměla by to být jen otázka nějakých akademických či filozofických debat, jak by to, či ono mělo být.

Jestli je hodně lidí tam, kde nechce být, tak to ještě neznamená, že je třeba jejich studijní obor nebaví. Vezmu to reálně: Když budu v neděli ve škole, mám rodinu a venku svítí sluníčko, tak si budu přát být venku a na tom slunku se vyhřívat a být jím očarovaná a pak přijít domů a povídat si. Je přece neděle ne? Na tom nic špatného není.
Na druhé straně budou neděle, kdy do té školy půjdu ráda a budu se těšit. Třeba je venku škaredě a doma mám poděláno a tak jsem ráda, že jsem zase u toho svého a že mě nic nerozptyluje od výuky. A jsem ráda, že do školy chodím. Jsem v tomto okamžiku na správném místě.
Nemůžu jen vypichovat jednu věc. To by pak otázka pro studenty třeba mohla znít: „Je tato škola pro vás to správné ořechové? Je to to, čím se chcete v životě zabývat? Je to to, kde uplatníte svůj talent? Cítíte v tom co děláte a studujete nějakou energii? Jakou, čeho se týká?“

Přínos tohoto článku a zkušenosti vidím v tom, že si studenti mohli uvědomit, kde právě chtějí být, ale ne, zda si vybrali dobře studium a že dělají něco, co nechtějí.

A ještě ke strachu. Strach nás svazuje - například se bojíme reality a pak utíkáme do ideálů a nereálných světů. Může to končit frustrací a neaktivitou v reálném světě.
Pamatujme na jednu věc: STRACH JE UKAZATEL CESTY.
S každým překonaným strachem se posouváme v životě dopředu.

Černobílé vidění: myslím si, že je dobré vidět věci, situace a lidi z různých úhlů. Z těch černých - tam pochopím, co nechci a z těch bílých - tam pochopím, kam chci jít. A pak si z toho černobílého vytvořit alchymii pro svůj život. Ale pokud možno reálnou svým možnostem a schopnostem.

Možná je to tak, jak píši a možná je to jinak.

Zdravím

..."rozhodl jsem se" - kdo se vlastně rozhodl?
Dost často se teď nechám unášet životem bez tohoto "já jsem se rozhodl":-)
...docela vzrušující ! Upřímně- vše , co jsem JÁ v životě chtěl, to jsem dostal...a když jsem to dostal, tak jsem si s tím pohrál, užil si to..pak mě to přestalo bavit a "vymyslel jsem si" novou "hračku"...

...a máte-li osobní vizi- cíl, který přesahuje jeden lidský život, pak vám všechny překážky nepřijdou tak těžké a těšíte se z každého okamžiku prožitého zde na zemi...a je fakt , že k takovému prožívání napomáhá např. intenzívní prožitek vlastní tzv. klinické smrti...

..jako by se vám otevřelo okénko do jiné dimenze vnímání reality a některé "problémy" prostě neřešíte....

Skvělý příspěvek, občas zabrousím na vaše stránky a nestačím "koukat" ! Je to přesně jak píšete a když má člověk štěstí a uvědomí si to dřív než v důchodu, tak je to pořád fajn. Díky za inspirativní článek, budu ho doporučovat všem známým.... díky Iva

Včera jsem experiment zopakoval na denním studiu. Z cca dvaceti párů rukou se zvedly dvě. Když jsme to rozebírali, studenti mi řekli, že jsem se blbě zeptal. Že je to tam baví, ale že by je bavilo i jinde.

Dobrý večer,

nebylo by bývalo lepší se nás narovinu zeptat, proč na škole studujeme? Nebo jestli bychom radši byly někde jinde než na té přednášce? Řekla bych, že byste došel k zajímavějším závěrům, než v případě použití Vašeho "experimentu". A když doktorka Vacínová komentovala naše práce, stále jste zastával názor, že jsme tam pouze jen kvůli tomu "papíru"?

ad studenti

...mám možná trochu výhodu od učitelů , kteří "učí davy"..neb dávám individuální konsultace...a vcelku snadno se dá rozlišit jakou má student motivaci přijít na hodinu...tedy zda jde o vnitřní motivaci (většina dálkově studujících) nebo jen napodobují své " mediální" vzory nebo dokonce jsou k tomu dotlačeni rodiči...:-)

...ne, nedám dopustit na individuální výuku ! nejsem typ který má potřebu kázat davům..a proč? protože vím jak funguje tzv "efekt stádního ducha"...po masových "stádních semiinářích jsou lidé nabiti "pozitivní energií společenství" a pod vlivem této energie často dělají věci , které by v klidu a v pohodě (tedy s rozumem - s rozvahou) sami nikdy neudělali!!!
..např. dávají unáhlené výpovědi nebo podepisují pro ně nevýhodné smlouvy...

PS: tak trochu se usmívám ..když slyším mladé, jak se od rodičů "osamostatŇují"..vlastní bydlení, materiální nezávislost..(i za cenu celoživotních splátek hypotéky)...jak jsou originální ...a přitom jsou jen "nápodobou " svých vlastních rodičů... opakují stejné vzorce chování jako oni ve snaze se jim "vyrovnat"...

PS:...a to vše jsou výhody koníčků:-)..nikdo vás do ničeho netlačí...a nejste na nich finančně závislí...a ta největší životní díla (opus magnum) vznikají zcela spontánně ...bez nějakého donucování...prostě " vis major" ...

užv jsem to tady někde na webu psal...přál bych vám potkat člověka, který dělá 30let stejnou práci..(třeba zedničinu) ..takový člověk vyzařuje stabilitu a pevnou vůli..a je druhým oporou ... a zvláště pro ty, pro které platí "kam vítr tam plᚍ" ..a to mluvím především o sobě , o člověku naplněném energií větru a ohně:-)

Šárko..a jak je to s tím cílem a prostředkem? (aneb trocha filozofie nikoho nezabije)..já osobně v tom nemám jasno!

...je např. smrt cílem, nebo "jen" prostředkem, který nás motivuje prožít život naplno?..mě osobně právě vědomí, že tenhle den může být můj poslední, motivuje... a třeba nedávno k tomu, že jsem napsal "dopis na rozloučenou"...

Zkuste si taky napsat takový dopis...vlastní rukou..a třeba si trochu porovnáte a ujasníte životní priority...jako já.

PS: a až těch dopisů napíšete několik..tak nakonec zjistíte, že vlastně není třeba psát žádné takové dopisy..tedy pokud máte všechny své "dluhy" se svými blízkými a hlavně se svým Svědomím vyrovnány...váš vlastní, prožitý život je vlastně takovým dopisem...a skutky , které jste vykonali, jsou jeho obsahem...

....joo..to mám zase dnes náladu:-)..sem se zase připravoval na smrt..a ona nepřišla:-)))

14.5.2010..24:00 - tedy vzhůru do nového dne:-)

„Dobrý den, jsem Edita Fraumannová, a jsem zlýnávykoholik.“

Před pár lety jsem napsala knihu o sobě. Nebyl to můj původní záměr, ale je hotová a mně, svým způsobem, pomohla.
Je to určitá forma terapie, vypsat se z nevyřčeného a nechat vyšumět bublinku, po bublince. V moji láhvi života, bylo a jistě ještě bude, bublinek nespočet. Lež také pravdou je, že žádna pořádná oslava se bez šampusu neobejde a můj mejdan, jménem život, si zaslouží ohromující „bouchnutí“ s odlétajícim špuntem do dálek.

Hm, lehce se píše, ještě lehčeji mluví, jenom má ruka se nemá k otevření.
A proto opět říkám: „ahoj, či dobrý den, jsem Edita Fraumannová, a jsem zlýnávykoholik.“

Jednou, opojena bublinkou víry, jsem, ve své knize, odvážně napsala, že dokážu sobě, Vám a také Tobě, že to jde.
Že jde, zhmotnit své sny, touhy a přání.

Jo, jsem o tom přesvědčená.
Jo, také jsem to mnohokrát sama zažila.
Jo, také jsem zbabělec.

A poněvadž – nýbrž jako správný zbabělec, někdy potichoučku couvnu, tak tentokrát se veřejně hlásim na START.
Vybrala jsem si cestu, a krok za krokem vyšplhám na svou horu, jejíž výška a strmost, je úzce spojená s mými obavami, pochybnostmi, neb strachy,.. ale já věřím, já vím, že buď s pohorkama, nebo naboso, dojdu.
Vyšplhám na vrchol... a pak? Pak budu pokračovat, protože časem, se má hora v kopec promění a z kopce rovinka zůstane...

Napadají mne tisíce - milióny, důvodů k odstoupení.

Jsem přece jenom 36-letá křehká žena, samoživitelka, s pětiletou dcerkou, žijící v malém městečku na Východě Slovenska, kde nezaměstnanost, rezignace a chudoba vládne totalitním žezlem. Přestěhovala jsem se z Čech, do malého bytečku a kromě své rodiny, tady nikoho neznám a nemám žádné vlivně – nevlivné kontakty. Můj otec je nemocný, máma se o něj stará a finančně zastupují většinový model důchodců. Otec mé dcerky nežije, fandí ji z nebes a můj důvod k davobučení je o to silnější. Představa kariéry, od rána do nevidim, mi nahání hrůzu a neexistuje číslo, slovo, nebo věc, která by mě přesvědčila, abych se dobrovolně vzdala času se svým dítětem. Jo, a také jsem podala výpověď v práci. Tady, kde o ni bojuje několik hlav najednou, já odešla. Už nechci pracovat pro jiné.
Tááák, to by bylo v kosce všechno.
No řekni, nemám dost důvodu k vrácení čísla a k omluvě, že snad příště, až dítě povyroste, až si něco našetřím, až budu mít hlídaní, až na vše nebudu sama, až, až, ažažaž... možná pak, někdy, co nevidět,... si stoupnu k pěti písmům slova START a vyběhnu.... jednou jo, určitě, jo jednou... ale teď mám tolik důvodu... no řekni, nemám pravdu?

Jo, je jich dost.
Jo, bylo jich pořád dost.
Jo, může jich být ještě víc.

Výmluvy oděné do trikotu důvodů.

A proto opět křičim: „zdravím vás, jsem Edita Fraumannová a jsem zlýnávykoholik.“

A tiše dodávám..... „chci se léčit.“

Je pátek 14. 5. 2010, 9:36 a já veřejné prohlašuji, že zatínám zuby a jdu.
Jdu, se svázanými rukama pochybnostmi, podkopnutou nohou strachem a vyzvánějící ozvěnou úzkosti, do útoku. Jdu, překonat nástrahy absťáků a zdvihlé obočí kolemjdoucích, kteří mi nevěří, kteří také pochybují, bojí se a mají tisíc důvodů nezbavit se svých zlých návyků.
Jdu.

Špendlíkem si připínám startovací číslo a s jasnou odpovědí „jedné věty“, vyrážim:
„Dobrý den, jsem Edita Fraumannová a jsem abstinující zlýnávykoholik již PRVNÍ den.“

Tak mi prosím držte pěsti, všichni abstinující, abstinenti, děti a toužící,... a já slibuji, že udělám všechno proto, aby cesta MÁ byla a až dojdu na kvetoucí rovinku, ohlušující tichem, tak rozepnu číslo a pošlu ho větrem do dálky, s tichým poděkováním jedné věty: „Dobrý den, jsem Edita Fraumannová a jsem abstinující zlýnávykoholik již NAVŽDY.“

To hlavni, co me k tomu napadlo bylo vlastne to, ze v poslednich dnech casto premyslim, jestli je na svete misto, kde bych zrovna v ten moment chtel byt a udelalo by mi to radost. Castokrat, ale dojdu k zaveru, ze odpoved zni:"Ne". Prijde mi to, az tak fadni, ze nedokazi na teto planetce najit misto, kde by me to uspokojilo pouhym pohledem.
Kdyz nad tim premyslim, tak casto se dostanu k prikladu tomu, ze i kdyby za mnou ted nekdo prisel a nabidl mi cestu do Barcelony, Parize nebo do Vidne a vlastne kamkoliv, tak bych mu na to asi odpovedela proste, ze me to ani moc nezaujalo a tak. A pozoruji to v tom, ze v momentech, kdy nad tim premyslim jsem asi v tak chaoticekm rozpolozeni, ze mi neudela nic radost. Sama nevim, prijde mi take, ze neco musim a oduvodnit to, ze nepujdu do skoly tak, ze se proste necitim, nezajima nekoho. I kdyz se vlastne jedna o mou psychiku, ktera uz jaksi rezignovala na to, ze by se mela dalsi den videt s stejnymi lidmi, kteri me jen zadupou pri jakekoliv debate, protoze proste sance prijit s napadem a diskutovat o tom neni.

@20 - Markéta: Mohl jsem se zeptat, proč jste tam kde jste. Já se ovšem (v čase, který jsem měl k dispozici) chtěl zeptat na to, kde chcete být. Obě otázky jsou dobré. Každá však udělá jinou práci.

Jestli je něčí motivací pro studium diplom, nevím. Za tu cca hoďku s vámi to nedokážu říct. Většinový systém na tom však stojí. A vážou se na to zajímavé souvislosti, na které se snažím ukazovat.

Díky, že jste se tu zastavila!

Dobrý den Tomáši,

dovolím si s Vámi poněkud nesouhlasit. Na oné "povinné" přednášce jsem seděla jako studentka. Ráda bych zdůraznila, že přednášky kombinovaného studia většinou povinné nejsou, a je jen na nás, zda se jich účastníme či nikoli. Ale určitě jste si všiml, že třída byla skoro plná .... plná dospělých lidí všech možných věkových kategorií a všech možných profesí. A to proto, že jsme tam být chtěli. Onen výkřik jednoho studenta, který, jak vím, opravdu studuje jen "kvůli papíru" nelze přeci brát za bernou minci a mnozí z nás mu jeho výrok opravdu zazlívají. 'Většina z nás studuje proto, že opravdu chce a pojem "povinné studium" by mě v této souvislosti skutečně nenapadlo ... a věřte, že nejsem výjimka. Se svými kolegyněmi si studium užíváme a přednášky bereme také jako určitý relax od pracovních povinností. Do školy si často chodíme "odpočinout" od našich dětiček, ale věřte či ne, studium nás baví! Možná proto, že jsme se pro něj rozhodli až v našem věku (cca 35 let).
Ale musím souhlasit s tím, že hodně záleží na přednášejících.
Pokud budou na fakultě i v budoucnu takové skvělé přednášky, jakou jste měl Vy a kolega Kaleta , budeme tam chodit ještě raději, a možná, že příště bude na papírku stát úplně něco jiného:-) Váš přístup je totiž diametrálně odlišný od přístupu některých, "zkamenělých" vyučujících. Ještě jednou díky, za skvelou přednášku, která v nás zanechala hluboký dojem.

a vida:-)

Jarko jsem rád , že se potvrzují moje zkušenosti s dálkovými studenty.

Dobrý den Tomáši,

i já jsem se oné přednášky na VŠ účastnila. Úplně souhlasím s Jarkou. Myslím, že o zájmu studentů svědčila nejen plná učebna lidí,ale i to, že ačkoliv se přednáška přehoupla hluboko do přestávky na oběd, nikomu se z Vaší přednášky nechtělo a za vše asi mluvil i bouřlivý potlesk na konci Vaší přednášky. Věřte, že takový aplaus vyučujícímu jsem za dobu svého studia na této VŠ nezažila. A k onomu papírkovému testu - nedalo mi to a vyzkoušela jsem ho na kamarádkách při našem "babinci". Tak nazýváme naše občasné schůzky v kavárně. Jak se zvyšuje počet dětí každé z nás,míra pracovních úkolů atd., je pro každou z náš stále těžší se na tyto schůzky dostat a velice si je užíváme. Jsme tam tedy skutečně proto, že tam CHCEME být. A přesto na uvedenou otázku ani jedna neodpověděla TADY. A zdůvodnily to podobně, jak už tady bylo řečeno: Špatně položená otázka, která by spíš měla znít v duchu: Byla bys raději teď jinde než tady?
Myslím, že takto ji většina lidí pochopí v duchu v jakém já a asi většina spolužáků a konec konců i tyto dotyčné kamarádky a to - Kdybys nebyl /a/ tady, kde jinde bys chtěla být...?
A jak už psala Jarka, přednášky nejsou povinné. Jistě by šlo si pouze sehnat materiály ke zkouškám a přesto se scházíme v počtu, že máme problém vejít se do učebny.
Vaše přednáška byla úžasně obohacující a velmi kvalitní. Moc za ni děkuji /kéž by bylo takových přednášek víc.../

Hmm, tak to je Tomáši myslím hozená rukavice pro fakt dobrý téma na zamyšlení :-) Jak je možné, že s primárně špatnými předpoklady ohledně motivace studentů, jsi nakonec u nich slavil takový úspěch? Zdá se, že "studium jen pro papír" není běžné zdaleka v takové míře, jak se domníváš a přesto jsi dokázal studenty oslovit? (předpokládám, že se přednáška týkala převážně tématu "pracujte/studujte pro radost a ne pro peníze/prestiž"...)

Hmmm..Asi se vyplatí nereagovat hned.Viz. můj komentář č. 4. Móóóc přeji vše nejnej Tomášovi a závidím....

Jarko, Evo, díky, že jste se tu zastavily. Potěšilo mě to. Mimo jiné mě nadchla možnost podebatovat tu o něčem "skutečnějším".

Byla to s vámi strašně příjemná hodina. Když dělám něco poprvé, většinou se těšo-bojím. A s vámi mě to nadchlo. Překvapila mě celková otevřenost, míra humoru, úsměvy, uvolněnost, doplnění nebo to, že jsme mohli a chtěli přetáhnout. Prostě dobrý. Dost dobrý. Až tak, že bych toho chtěl víc.

Protože se ve své práci věnuji podstatě lidské svobody a motivace, vytáhl jsem z celé zkušenosti právě tu, kterou jsem vytáhl. Pár let už se na tuhle věc lidí ptám a přijde mi, že to není jen jedna jednoduchá otázka. Z mýho pohledu jde o víc. O mnohem víc. Především o schopnost být v přítomnosti, o sebevědomí, o ego, o životní rovnováhu, o radost i o štěstí. V čase, který jsme měli k dispozici jsme si neměli možnost sáhnout pořádně ani na jednu oblast. :-).

Když tuhle otázku pokládám, první reakce jsou povětšinou stejné... že jsem se blbě zeptal nebo že lidi chtějí být kde jsou, ale chtějí být i jinde. Teprve, když dáme druhý, třetí a x-tý pohled začnou z toho lézt opravdovější odpovědi, zejména to, že trávíme valnou většinu života přemýšlením o tom, jaký by mohl být náš život nebo tím jaký zatím byl. .. a to, jaký ten život ve skutečnosti je, nám povětšinou uniká... jenom dojít k tomuhle poznání se většině lidí v našem světě nepodaří (alespoň to je můj prozatímní dojem).

... snad jsem se vymačkl aspoň trochu pochopitelně ???

zajímavé..já beru "teď a tady" stejně jako "lásku"...kdo žije v přítomnosti a miluje...jak o tom může mluvit a přednášet? Tak to my fakt hlava ani srdce nebere:-)

Ano, i já mám za sebou konstelací a komunit....Jenže to je o něčem jiném..je zde jakési komorní a intimní prostředí....lidé si vidí do očí, dotýkají se.. skrze své emoce , pocity a fyzické doteky....Tam bych snad mohl s čistým svědomím prožít atmosféru teď a tady ..ve společenství lidí..ale v plné učebně? Plné lidí, které osobně neznám a které hledají jen nová a atraktivní témata (jen jakési "vzrůšo")?

PS: vnímám , že sem příliš nezapadám....moje zkušenosti jsou trochu z jiné sféry života....Ale každý, kdo vystoupal na "svůj Everest" (že jo Davide:-))..je tak trochu sám..ano, čím více jste sami sebou, tím více jste sami...