Wow, pěkně Tomáši! Drsná, ale velmi účinná metafora! A hlavně, tak trefná! To mě fakt dostalo.
Tomáši, co myslíš, když ti v nějaké restauraci naservírují polévku s močí, dáš jim ještě jednu šanci, nebo ne? Myslíš, že je možné to „smazat“, nebo vždy zůstane strach z jednou vykonaného? Teď to beru z té druhé pozice, ne toho, kdo servíruje, ale toho, komu bylo podáno.

Dobře jsi to trefil! Mohu to potvrdit ze své zkušenosti u nás v práci: jsme malá neziskovka (4-5 lidí na pobočce), jediná naše síla je soudržný tým, jakýkoli drobný signál nespolupráce nebo nedůvěry je strašně znát … V tak malém týmu žádné směrnice, organigramy či jiné formality nepomohou – vyznívají naopak totálně směšně. A v takovéhle situaci je podle mne základem udržení týmového ducha naprostá otevřenost, tj. být schopen si neshody „vyříkat mezi sebou“, a to bez jakýchkoli okolků, pěkně napřímo. Není to někdy jednoduché, ale jinak to nejde. Už jsme si tím prošli několikrát a prakticky vždy nás to posílilo.

Podle mne dobrý pracovní tým se neliší od jakéhokoli jiného společenství lidí, kteří mají něco společného, tzn. i v práci jsme kamarádi, prolíná se to do našeho osobního života, takže to logicky stojí víc na vzájemných vztazích než na různých formalitách.

Mimochodem, můj kamarád je šéfem sousední neziskovky, jsou ohromně na úrovni a on je nadprůměrně schopný manažer, ale svoje lidi tak otrávil svými neuvěřitelně propracovanými kontrolními a přehledovými mechanismy (výkazy práce, přehledy úkolů, přehledy rozdělení zodpovědnosti …), že na to prakticky dojel – v jednu chvíli mu naráz odešla většina schopných zaměstnanců, a to za dost vypjatých okolností. Podrobnosti moc neznám, ale to, co vím, bylo fakt hustý …

Syrová metafora, ale moč je fyziologický roztok a jako takový je sterilní:) Zápach nemytých záchodků, který si spojujeme se špínou, má na svědomí amoniak, vzniklý rozkladem. Osobně by mi víc vadil plivanec, ten je plný bakterií a kde čeho:))

Důvěra v delegování pravomocí, která naprosto chybí. Co to znamená pro střední a velkou firmu popisuješ, přihodím příklad malé firmičky:
Nedávno jsem byl na jedné víkendové brigádičce. Prodej jisté speciální lihoviny. Dva majitelé, co jednají s každým v duchu – nikdo neudělá nikdy nic dobře, jenom já, všichni jste blbci. Nejen že se dřou, protože nikoho nenechají nic udělat bez dozoru, nadávají jak je den dlouhý, že jsou obklopeni samými blbci, ale ještě se diví, že těžko shánějí lidi nebo ti stávající od nich často odcházejí. Jak toto prostředí ubíjí jakoukoli přínosnou iniciativu, chuť do práce – lidé různě sabotují, přikrádají nebo po krátké době odcházejí.

Také mají vypracovaný hyperdetailistický postup na všechno, běda běda zaměstnanci, který si něčím není jist a zeptá se – je rovou seřván, že to už přeci má dávno vědět a jak to že se na to vůbec ptá.

Tento případ zajímavě ukazuje, jak to bez té důvěry stejně nejde. Ani jimi vypracovaný systém (který je dle mého soudu velice dobrý, díky němu lze dosáhnout časové a organizační efektivity) nezabránil různým excesům, ke kterým u nich pravidelně dochází. Jednoduše oni nedají důvěru svým zaměstnancům, nedostanou ji ani od nich. Myslím, žes o tom psal už v jiných článcích – když se k někomu chovám jako ke zloději, těžko v něm probudím jeho lepší stránky.

Zažil jsem tento pocit i na sobě – když mě mají za flákače, ač se můžu přetrhnout, proč se tedy neflákat a mít to za jedny prachy. Radši jsem odešel.

V souvislosti s tím, co psal Martin S. mě napadá jedna věc: je vůbec možné jakoukoli organizaci vést způsobem jeho neziskovky, od určité velikosti výše? Stát je také funkční organizace. Byrokratizace a odlidštění velkých firem má stejný vývoj jako ve státu. Někde jsem četl sociologickou studii, že každý člověk je schopen těch žádoucích soudržných vazeb jen s velmi omezeným počtem lidí. Ve firmě nebo organizaci, čítající stovky a tisíce lidí to nemůže fungovat tak hladce. Není tedy hlavní problém v té velikosti?

To Tomáš : Skvělý článek … jen bych si dával pozor, abych se články týkající se lidí globálně nedostali nad úroveň realistickou. Totiž, jsou lidé, kteří budou za důvěru vděčni a díky takto vytvořenému přostředí se budou ještě lépe motivovat a vše „pojede“ ještě lépe, vše se uvolní. A jsou lidé, kteří v tomto prostředí se přestanou motivovat či začnou jednat pouze ve vlastní prospěch či se ztratí úplně – nebudou vědět, jak s poskytnutou důvěrou naložit. Někdo nedokáže poskytnout „pozitivní“ zpětnou vazbu na důvěru, která se mu nabízí.

A mimochodem, byl jsem v Maiteře a gratuluji Ti k Tvým úspěchům a k tomu na jakou cestu ses vydal. Opravdu skvělé, ale především bych to nazval čistě „profesionální“ !!

Co píše Damaren je myslím přesné. Je fajn si s každým sednout a vyhovovat si. Stejně, jako je tomu v životě to ale funguje i ve velkých firmách (btw v jedné dělám). Dříve, nebo později, každý v životě narazíme na někoho, kdo nám tak úplně nevyhovuje a se kterým se už nikdy nemusíme vidět. I tak to je ve firmě, kde pracijí tisíce lidí. Jak tu bylo zmíněno v jednom z článků – 16 lidí ze sta práci miluje, 69 tak nějak přežívá a 15 ji nenávidí. A tak když svoje povolání miluju, budu si nejlíp rozumět s těmi, kteří to mají nastavené stejně. V malých firmách to je o něco snažší. O neziskovkách nemluvě, protože tam to lze brát jako pravé poslání a „oblíbený“ postoj lidí ve větších firmách z CHCI na MUSÍM se tam moc nevídá. Každopádně s článkem se maximálně ztotožňuji. Moje povolání je starost o lidi a už mockrát jsme měl kapičku „na krajíčku“…vlastně i spadla do talíře. Pak to bylo jak s Kubrtem – všechno vylejt…a začít nanovo…trvá to dlouho, ale jde to. „Stačí“ uznat chybu a nebát se před lidmi obnažit. Dokonce bych označit takovou lekci za přínosnou pro další posun tam, kde člověku už nic neukápne a je to pro něj naprosto přirozené.

Přeji své kolegyni v práci vyšší plat. Když jsem jí do očí řekla: „Nadřízenému navrhnu, aby ti přidal – ne za to, kolik práce odvedeš, ale za to, jaká jsi „.

Odpověděla velice rychle: “ Ale tady přece nejsme placeni za to, jací jsme, ale kolik práce uděláme.“

Svoboda v práci se rozvíjí hlavně na kvalitních lidech. Ti mají odvahu druhým
dát důvěru, protože jsou jakoby čistí a vyzařují jistotu, že ostatní se ukáží sami, co v nich je. Vidíme tak v lidech, jestli se moč odpařuje nebo zůstává.

V a.s. společnosti, kde s kolegyní pracujeme to není o lidech.

Martino ale odměňování podle přínosu pro práci a nikoli podle osobnosti je přece v pořádku. A hlavně se to nijak nevylučuje s důvěrou – můžu mít plně svobodné a spolupracující prostředí a odměňovat lidi podle přínosu resp. výkonu.

Ale ono by se to ve výsledku mělo dost překrývat. Například ta kolegyně, která je prostě dobrá a kvalitní jako člověk, bude asi i dobrým týmovým hráčem, bude dělat práci poctivě atd. narozdíl od někoho kdo je arogantní sólista a chce práci dělat jen tak naoko, ne? Takže ona se ta osobnost i na tom pracovním výkonu – a tudíž i na odměně – projeví, řekl bych.

8. Martin
Tady jde přece o to, že ta kolegyně si vůbec neuvědomuje, jak kvalitní je člověk. Tím pádem si necení sama sebe a už vůbec si neřekne o odměnu, která jí náleží. A tak zůstává v tom jakoby krysím závodění, i když jde o otrokářskou společnost.

Nejen manažeři jedou v krysím závodu. Nebojte….

Když důvěřujeme / životu /, tak nás předně vůbec nenapadne, že nám někdo dá něco špatného do polévky. Už předpoklad, že nás ta myšlenka napadne je o strachu.
Jak tedy můžeme důvěřovat, když stihneme mít ještě strach, že máme něco špatného v polévce?
Nejlepší firmy světa vítězí na neředěných základech důvěry. Ale není mi stále jasné, v jakém patře našich potřeb víra a důvěra sídlí.

@ 10: Martino řekl bych že sídlí ve třetím patře (vztahy). Neboli výš než fyzické a hmotné potřeby, ale ještě to samo o sobě není seberealizace. To dává myslím logiku.

[10] Ta myšlenka se strachem je velmi výstižná. Popisuje jeden ze dvou základních přístupů k životu: slabý člověk má strach, že nebude schopen vyrovnat se s nastalou nepříznivou situací a myslí si, že když dopředu bude připraven na nejhorší, pomůže mu to situaci lépe překonat. Neuvědomuje si pak, že se tím nesmírně vyčerpává a unavuje a svým podezřívavým nepřátelstvím druhé lidi k tomuto chování ponouká, odpuzuje je od sebe (poctivého nařčení ze špatností bolí), a negativní události zákonem stejného přitahuje. Tento přístup zve se pesimismus..

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit.“ – to mě nadchlo.

Co tě na tom nadchlo, Tomáši?

To, kolik lidí podle tohohle motta jede. Tzn. ta větička mi pěkně pojmenovala to, co momentálně zažívám s pár svými kolegy na volné noze. Tak jsem se tomu spíš trochu usmál. „Nadchlo“ je možná moc silný slovo.

To se mi ulevilo. Lekla jsem se,že tomu věříš.

Kapky moči? Co třeba taková součást kultury firmy (a každého člověka), jako je pozdrav. Bohužel se stává, že zdravení je prostředkem k vyjadřování pošetilých stupínků moci – někdo postoupí o kousek výš a už čeká, že bude milostivě zdraven první a sám se k pozdravu „nesníží“. Ruku na srdce, manažeři, kolika z vás, co chodíváte na tyto stránky, se stává, že zdravíte jen pány šéfy a těm, co jsou „níž“, ani dveře nepodržíte. A na poradě se rozvalíte do křesel a dloubete se v nose. To jsou fakta, to si nevymýšlím. Nebo taková vtipná věc, že se někteří zaštiťují tím, že jsou Z PRAHY. Jakoby tím měli právo na nějaký nadstandard… Co potom chtějí tyto podivné osoby? Čeho chtějí dosáhnout? K čemu jsou jim všechny ty diagnózy a prognózy stavů? :-)