Teda, to je sila. Ale asi je to tak. Lidi se o tom normalne nebavi, ale asi je fakt, ze jsem vsichni podobne postizeni. A nasi rodice take. Smunte je, ze vetsina z nas vychovava deti stejne, jako jsme byli sami vychovani, Ja deti jeste nemam, ale jsem na sebe zvedava. Moji rodice jsou ucitele a vzdy meli jasny nazor na to, co se smi a co ne. tak to asi budou docela spory. No mozna pomuze tento clanek. A docela by me zajimalo, jak to dela Larisa.

Výchova dětí je strašně těžká záležitost. Všude kolem sebe vidím, kolik se toho právě výchovou dá zkazit. Uff. Jsem na sebe zvědavá, až budu jednou matkou. Možná právě to, že si některé ty výchovné chyby uvědomuji, přispěje k tomu, abych se jich vyvarovala. Jenže… Kdo ví.
K těm kuriozitám: Já dostala facku párkrát, ale o mojí sestru máma zlomila badmintonovou pálku

myslim, ze je to i docela aktuální téma. Nedokážu pochopit, jak někdo může vzít život sému dítěti, v současně nejvíce propíraném případě dokonce několikrát. Smekám před všemi trpělivými rodiči, kterých už jsem také pár potkala, ale bohužel převládá opačný styl.

Je dobré trestat děti? Jednoznačně není. Otázkou však zůstává, pokud rodič nemá, resp. nezná, neumí používat jiné „nástroje“ jak je ukočírovat co se stane? Všichni z nás budou mít jednou poprvé potomka a budou postaveni před realitu ho vychovat. Existuje hromada knížek o výchově, jak vychovat sebevědomé dítě apod. Věčné téma teorie x praxe. Většinu z nás to nikdo nás to v praxi neučil, resp. všichni známe ty nakládačky a i kdybych jsme si přečetli skvělou knihu jak na to je otázkou jak si s tím poradíme v praxi.
Je to těžký. Co si budeme povídat. Naše stará výchova versus potencionální snaha o tu správnou výchovu se mnou cloumá každý den a nejhorší na tom je, že mi nikdo neřekne děláš to dobře nebo ne. To se dozvím až mi ty děti vyrostou. Mám takovou vizi, kterou se snažím naplňovat. Být dětem nejlepším kamarádem, ale udržet si rodičovskou autoritu, pro kterou si mne budou vážit. Teoreticky to zní krásně.Co?

Podle jedné studie říká 93% Američanů, že někdy v životě dostali facku. Z toho 11% mluví o tom, že fyzické tresty ze strany rodičů zanechaly viditelné následky jako modřiny nebo zlomeniny. Ve Švédsku na druhé straně škály pouhých 11% rodičů přiznává, že svému dítěti dalo někdy facku/pohlavek/přes zadek. Možná to souvisí s mírou kriminality v obou zemích… O podobných výzkumech u nás nevím. Tipoval bych, že jsme před Američany.

Četl jsem o jednom muži, který prošel tvrdou výchovou. Otec ho zbil za každý sebemenší přestupek, ať skutečný, nebo jen domnělý. Nikdy na syna nezavolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl žid. Jeho zdeformovaná mysl ho vedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce.

Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler.

Pěkná debata na blozích aktuálně.cz o tom, zda zákázat pohlavkování. http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/clanek.phtml?id=523548

Bití dětí a manželek a obecně užití síly proti komukoli pramení velmi často z toho, že je to cesta nejsnažší, nejrychlejší a také cesta účinná. Obzvlášť pokud jsem ten silák.

Já si myslím, že k nepohlavkování buď dorosteme (já se toho ale nedožiju) anebo tomu pomůžeme – třeba i nějakým právním omezením nebo i debatou, která probíhá ve společnosti. Právě taková debata, o kterou se tu pokoušíme i my může ukázat alternativu tradičnímu kohoutímu způsobu, kdy se chlap naparuje před ženou, chvástá se svým peřím, ochraňuje hejno a za svou ochranu vyžaduje naprostou poslušnost.

To je zase slátanina nerozlišující dojmy a pojmy.

Kamarádka Larisa jaksi zapomněla říci, jak byla trestána ona, když provedla něco vážného.

Nebo byla tak hodná, že nikdy nezlobila ?
V tom případě je to pouze světlá vyjímka.

Javíte, a to je ten průser! My totiž na rozdíl třeba od Larisy nevidíme často nic jiného než: zlobí = trest.
Přemýšleli jste někdy nad významy slovy hodná a zlobivá?
Není hodná (= chová se tak, jak chci já) a zlobivá (chová se tak, jak chce ona)?
Mně přijde krátkozraké trestat lidi za to, že se chovají jinak než chci já.
Bohužel protože jsme vyrostli v zlobení a trestání, máme potíž vidět jiné alternativy výchovy…

Četla jsem skripta z psychologie: Najděte si svého marťana – je tam krásně popisováno, jak dítě „zlobením“ se snaží jen upoutat rodičovu pozornost. Takže si za to mohou rodiče sami. V podstatě. Zjednodušeně řečeno, kdybychom věnovali dětem dost pochopení a času, lásky a pozornosti, bylo by to taky trochu o něčem jiném.

Za zlobení považují mnozí už i pláč. Přitom pláč je základní mechanismus, který jsme si vypěstovali pro přežití. Kdyby matce, potažmo otci nevadil, nepřišli by a já bych jako dítě nepřežil. Ale protože tomu většinou moc nerozumíme tak děti za pláč peskujeme, říkáme jim, ať už jsou ticho nebo že kluci či velký holky nebrečej. A když se potom dohrabeme do dospělosti tak neumíme plakat, za své emoce se stydíme, neřkuli že o nich nedokážeme mluvit.
A tak si přeji více porozumění – třeba i tomu, co znamená hodný a zlobivý.

Zajímavý článek v dnešním Respektu: Bít či nebít …naše děti?

Četl jsem zajímavou studii, kde se autor zabýval tím, že by se stát vmísil do rozhodování o rodičovství.
Prostě člověk by potřeboval získat razítko předtím, než by mohl mít dítě.
Autor to porovnával s povolováním adopcí. Sehnat všechna razítka a získat dítě k adopci je hyper-obtížné. Možnost způsobit škodu u adoptivního rodiče je přitom stejná nebo nižší (u starších dětí) jako u vlastních dětí. Mít vlastní dítě ale žádné razítko nevyžaduje. A proto se na mnoha dětech páchají nenapravitelné škody.

Zajímavý úhel pohledu, myslím.

I když představa, že úředník bude rozhodovat o tom, zda mohu nebo nemohu mít dítě mě děsí.

Kdo jste z Prahy:
11.6. v 19.00 v galerii Langhans, Vodičkova 37 pořádá Agora CE debatu s názvem „Výchova bez násilí“. Jdete někdo? Já jsem bohužel mimo Phu.

S velkym spozdenim jsem si precetla clanek a diskusi. S Tomasem a s textem souhlasim.
Nelibi se mi nasili na slabsim. nasili na detech jako prostredek drilu a poslusnosti nema daleko od nasili na zenach.
A tohle je pro me esence toho proc ne:

Bití dětí a manželek a obecně užití síly proti komukoli pramení velmi často z toho, že je to cesta nejsnažší, nejrychlejší a také cesta účinná. Obzvlášť pokud jsem ten silák.“

Čtu si komentáře pod článkem a zjišťuji, že každý druhý jméno je moje. Asi mě to pěkně pálí.
Zastrašování, vyhrožování a ponižování – tři pilíře tradiční výchovy mi fakt nevyhovují.

„Dr. Benjamin Spock řekl, že bychom našim dětem neměli naplácat, když se chovají špatně, protože by se jejich malé osobnosti deformovaly a mohli bychom uškodit jejich sebeúctě (syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu).“ ?

..násilí na slabším..zajímavý pojem:-)

třeba ve sportu..ve fotbale, v hokeji , boxu..tam taky vítězí silnější nad slabším..Je to násilí ? V mezilidských vztazích – pozor na to! abychom stálou potřebu někomu „slabšímu“ pomáhat nevyráběli slabochy, kteří se spoléhají jen na pomoc druhých a sami nedokážou zabrat!!!

ad Gondry-13. ledna…adolf Hitler..

malá poznámka..a jak byli vychováváni ti, kteří milému Adolfkovi naslouchali a šli by pro něj do pekla? Nad tím jsi nepřemýšlěl?

Všechny populárně psychologické studie rozebírají psychologické profili diktátorů, ale už opomíjejí druhou stránku…proč měli takoví lidé tak velký vliv na lidi!!! Sociologie zná odpovědi, ale o tom se v populárních médiích nepíše….

…a raději jedna facka nebo jedna na zadek od rodiče..než tvrdá lekce od života!!! Důležité je vždy vědět za co je člověk – dítě trestán-trestáno….způsob trestu..o tom můžeme filozofovat donekonečna…a k ničemu to nevede..možná k zisku nějakých školských – akademických titulů:-)

PS: v pubertě jsem řekl svému otci , že je vůl..dostal jsem takovou na zadek …poprvé a naposled ..od otce..a dnes jsem mu za to vděčeni!!!

…jakákokoli jiná reakce by jeho autoritu zcela snížila a přestal bych si ho vážit ….