Peoplecomm - peníze nebo život

To si přečtu vždy, když mi bude smutno. Nádherný příběh.

Tento pribeh je sice hezky, ale taky a to hlave hodne naivni.... to je jako verit, ze vsechno ma stastny konec a dobro zvitezi nad zlem jako v pohadkach...
Co kdyz clovek partnera nema, rodice se domnivaji, ze to oni by meli byt neseni vami, kolegove s vami souperi a snazi se vas pred sefy znemoznit, abyste je nahodou nepreskocili v postupu, a pratele vase problemy nezajimaji, to si mate vyresit sami a ne je otravovat, oni se chteji bavit a uzivat si.... pomocnou ruku opravdu jinde nez na konci vlastni paze nenajdete... a pokud vubec chcete mit nejake pratele, musite predstirat, ze zadne problemy nemate... bohuzel, to je realita.

Janě: opravdu Jano necítíš v koutku duše, že tě někdo nese, a že se na něj můžeš spolehnout? Z toho je mi smutno, zdá se, žes někde ztratila naději a víru, že vše opravdu dopadne dobře. Nikdo nám při narození neřekl, že to bude snadné. Nikdo nám nedal certifikát na šťastný život. Ale každý máme schopnosti toho dosáhnout v určité, nestejné, míře. Jeden příklad z Bible: když Petr prosil Boha, aby od něj odňal prchlivost, Bůh mu odpověděl, že to co má stačí. A stačí i to co máš ty, aby ses cítila v životě jistá, milovaná a podporovaná.

Jakoby se ten idealista někde uvnitř mé osoby těšil z toho příběhu a ten realista kýval na to, co říká Jana. Ma zkušenost je stejná jako Janina, ale přál bych si, aby tomu bylo jinak. Ale příběh je to krásný. Už jen ta představa toho, kolik lidí vlastně mám je povznášející.

Ten příběh je nádherný a pomohl mi, když mi bylo nejhůře, viděla jsem na ostatních spíš to špatné a musím říct, že moje pocity byly podobné Janiným (ne úplně), ale v podstatě to tak vůbec nebylo, měla jsem za sebou spoustu lidí, kteří mi chtěli pomoci, moje problémy je zajímali a chápali, když jsem se zrovna nechtěla bavit.

Jani, mnoho z nás mělo a má v životě stejně beznadějné pocity jako ty, pocity že jsi sama na svůj smutek a těžký osud, že tu není nikdo, kdo by tě alespoň vyslechl... a do určité míry mají tyto pocity své opodstatnění - člověk dokáže dávat druhým ve chvíli, kdy má dostatek především sám pro sebe - v tomto ohledu jsme všichni sobci, vždyť si vzpomeň (nejen ty), když ti bylo naposledy nejhůř, kolik jsi měla chuti (a hlavně síly) vyslechnout problémy někoho druhého, nabídnout mu pomocnou ruku... - v takových chvílích myslíme více či méně hlavně na sebe. Podívat se občas zpátky má však ještě důležitější význam - vidíme naše dřívější problémy a překážky, které jsme překonávali s odstupem, s nadhledem, máme možnost vidět kam nás ty zdánlivě nepříjemné okolnosti dovedly, na jaké nové cesty nás to přivedlo... - na všem špatném, je něco dobré, zatím vždycky se mi tohle pravidlo potvrdilo... Snažím se na překážky na které v životě narážím dívat jako na úkoly, které jsou tu proto, abych se učila, abych byla lepším člověkem a při pohledu zpět z nich mám vlastně radost, vidím význam a směr, jaký to má. A věřím, že ty překážky jsou jen tak vysoké, abych byla schopna je překonat... - sama nebo s dostupnou pomocí :-). Pokud tedy mohu něco doporučit, pak je to podívat se na současné problémy s odstupem několika let, a s otázkou "co dobrého mi tato situace přinese, co mě naučí a kam mě to dovede?"

je to zvlástní příběh možná má v sobě víc než si myslíme? téměř vždy se vžíváme do role muže a představujeme si jen své těžké okamžiky ale ono to jde chápat také jinak. okolika lidech ve svém životě můžete říci tak toho jsem poponesl??? ja osobně můžu ukázat na spoustu lidí a řici o nich tak ti mě nesli pořádnou štreku, ale nesl jsem i něko já?

To považuju za geniální náhodu (??), že o tom Filipe píšeš. Já přesně o tomhle včera dumal. Připravoval jsem se na jedno naše sezení s tématem vztahy a také jsem si všiml kolik lidí mě neslo a nese a přemýšlel jsem, jestli já nesu dost... Zajímavý. Dík.

Autorka jedné knihy Ros Taylor navštívila výstavu umění na glasgowském náměstí George. Standart byl všeobecně skvělý, ale jedna věc jí padla do oka. Byl to čtverec skla s vyrytým nápisem: ANIŽ BYCHOM VĚDĚLI, ZANECHÁVÁME PO SOBĚ STOPU.
Samozřejmě musela skleněnou desku koupit do kanceláře. Visí prý tam na zdi jako inspirace i připomínka.