Možná jste se dívali, když dojedou videa, objeví se další odkazy na další podobná. Tj,. další příklady toho, jak to vypadá, když někdo umí, co dělá. No není to inspirace? (nebo závist?)

Na světě je plno lidí, co dokážou neuvěřitelné věci. Nevadí, že třeba vypití láhve vody za méně než 5 vteřini(viz video) je v praktickém životě k ničemu, je to ukázka toho, že všechno je možné a hranice našich schopností leží mnohem dále než si připouštíme.

Video
http://www.youtube.com/watch?v=EmZGzoRXPP0&feature=related

Pěkný ukázky, Honzo.

Žijeme svým způsobem v uzavřených myšlenkových krabičkách. Stěny těch krabiček tvoří věci nám známé. Věci neznámé nevidíme a nepojmeme. Když nám někdo říká o věcech mimo naši krabičku, obvykle reaguje slovy: „tak to není; to je blbost; co to je za nesmysl;…“
Někdo tomu říká myšlenkový vzorec nebo také paradigma.

Jedním z našich paradigmat je, že pracovat se musí a smyslem práce je vydělat na žití. Jeden známý mi na otázku „Peníze nebo život?“ odpověděl: A co takhle peníze na život? – to přesně vystihuje naši mentalitu.

Když se nám podaří pojmout, že je možné si hrát a dostat za to královsky zaplaceno, potom tyhle ukázky nebudou jen zajímavé nebo vtipné, ale snad nám i pomůžou zamyslet se, kde nám příroda (nebo Bůh) nadělila. V čem jsme výjímeční, co nám jde lépe než druhým, co nás pohltí tak, že ztratíme pojem o čase. Pak se možná už ani nebudeme divit, že se nemusíme hnát za penězmi, protože jich budeme mít víc než potřebujeme. Možná jste si všimli té závislosti – čím víc dělám to, v čem jsem dobrý, tím větší je pravděpodobnost, že mi za to někdo zaplatí.

Bohužel pro většinu lidí jsou tyhle úvahy mimo stěny jejich mentální krabičky… Osobně si ale myslím, že je to pouze otázka času než opustíme tu továrenskou mentalitu chození do práce a posuneme se v našem vývoji dál.

Mám ráda tyto články. Vždycky mi vlijí do žil nápad, že opravdu existuje pro každého něco, v čem může vyniknout a co mu opravdu jde. Jenže…
Teď se předem omlouvám za ten skepticismus, ale když čtu tento blog, tak se na mne hrne ze všech stran idea, že pouze 20% lidí dělá to, co je opravdu baví a na co se opravdu hodí… Ale! Jak poznáme, na co se opravdu hodíme? Vždy je to spojeno s nějakou náhodou, ne? S nějakým okamžikem procitnutí. Přijít na to není tak lehké.
Říkám ANO, dělejme to, k čemu se hodíme, to v čem jsme opravdu dobří. Ale ptám se JAK?! Jak přijdu na kloub svému talentu? Nechci návod. Zajímá mě, jak VY jste přišli na to, co opravdu chcete dělat, popř. jak si myslíte, že se k tomu dá dojít. Protože myslím, že nejsem jediná, komu podobná otázka vrtá hlavou.

Ja mám taky jednu otazku – kdyby 6 miliard lidi delalo to, co je bavi, je realne, aby vsichni dostali kralovsky zaplaceno?

Blackbeade, nevím. Super-dobrá a super-těžká otázka zároveň. Otázkou je, co je pro koho královsky a kolik vlastně potřebujeme. Nevím, ale jestli o to vůbec jde. Jde o to, myslím, zkusit jinou cestu než pracovat pro peníze.

Zarzamoro, taky je to spíš na debatu než na komentář na webu. Napadá mě pár bodů, které pomáhají nalézt to, v čem je člověk dobrý:

1. Zkoušet nové věci (projekty, úkoly, situace, lidi, prostředí) – jedině tak mám šanci si uvědomit, co mě bere a co ne.
2. Obecně pozorovat, jak se cítím při tom, co dělám – co se rychle učím, co mě pohltí, na co se těším, v čem jsem prokazatelně lepší než ostatní většinou obsahuje stopy vedoucí k talentu.
3. Osobnostní testy (třeba mbti) můžou pomoci objevit, v čem vynikám.

4. Tady je asi nejpraktičtější návod, na který jsem zatím narazil: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/kdo-umi-ten-umi-iii- (viz ty 4 body).

K mé radosti potkávám více a více lidí, kteří říkají, že hledají a někteří i nacházejí své dary. Ještě před pár lety jsem slyšel spíše, jak daleko to kdo dotáh a co všechno už má. Z toho mám radost.

Tomasi, nevim. Premyslim o malirich, kteri vasnive tvorili, zili v nouzi, potaceli se v depresich a umreli neznami a nedoceneni – a dneska se jejich obrazy prodavaji za miliony.

Rikam si – je dnesni doba jina? Dokaze skutecne ocenit kazdeho, kdo zvoli zivot namisto penez natolik, aby měl nejen dobry pocit, ale také aspon zakladni zajisteni pro sebe a svou rodinu?

Co Maslowova pyramida potreb – pokud nebudu mit uspokojene ty zakladni, pomuzou mi ty “vyssi“?

Jeden pol je jasny – delat praci, ktera me nebavi, jen pro penize, je cesta do pekla, k psychiatrovi nebo do protialkoholni lecebny. Ale ten druhy pol mám nekde v mlze.

a přesto pořád malovali, stálo jim to za to, ne? já si říkám, že moje otázka zní – „co můžu ztratit?“. Přesně teď jsem v situaci, že jednoznačně vím, že cokoliv může být lepší, než to, co je teď. Proč tedy nezkusit vypátrat tu opravdovou mou cestu? Která to je? Pomáhají mi otázky:

O čem si ráda čtu? O čem si ráda s lidmi povídám?

Co jsem někdy chtěla dělat a nezkusila? protože mi okolí podsunulo představy o tom, jaká ta práce je nebo že já na to nemám (vzpomínám si, že jsem chtěla být veterinář, pomáhat pejskům …. a rodiče mi výmluvně naočkovali představu ošetřovatele krav v JZD; veterinář tedy nejsem; na minulé křižovatce práce jsem zvažovala cestu učitele nebo psychologa – studium psychologie přebila stereotypní pracovní nabídka za dobré peníze – leč štěští nepřinesla, tak o ní jen dál čtu; s nadšením jsem absolvovala lektorský kurz angličtiny a průběžně učím – to mě sice uspokojuje, ale stojí docela hodně sil, takže se na to někdy netěším – nebude to asi ono; a teď hledám, co to tedy všechno mohlo dohromady mít společného..) A začínám tušit, a dokonce už ke mně přicházejí nápady, jak to udělat a co s tím dál a zakým s tím jít. Nevím, jestli to tak nakonec bude, ale to mi kupodivu radost nekazí. Dokonce to nadšení z toho, že bych to fakt mohla dělat, přebíjí i ty pochybovačné vnitřní hlasy, co jsem slýchala celý život (a které tam nasázela moje rodina, škola, ambiciózní prátelé, americké filmy a TV reklama).

a ještě mě napadlo, že často člověk dělá i to, v čem je nejlepší. jenže ten jeho pracovní záběr je tak veliký, je na něm tolik balastu, ve kterém se člověk trápí, že se k té radostné podstatě málo dostane (jako když učitel naříká na to, kolik papírování a výkazů obnáší jeho práce… a přitom vzdělávání byla jeho láska…). a to nám možná komplikuje ten pohled na věc.

Mám zajímavý pozorování – bavím se s lidmi:

- o významu naslouchání a slyším, že není možný jen naslouchat. Že prý je nutné i mluvit. Ale já neříkám, že bychom neměli mluvit.
- o významu vycházení si vstříc a slyším, že druhým není možné vždy vyhovět. Ale já neříkám, že je nutný vycházet vstříc vždy.
- o přínosu práce na silných stránkách a oni mi říkají, že ty slabé je nutné taky řešit. Ale já neříkám: Na slabé zapomeňte.
- o důležitosti nepovyšování se a nepodřizování se a oni říkají, že jsou situace, kdy je to nutné. Ale já neříkám, že v některých situacích to může být výhodné.
- a třeba taky o tom, že je výhodnější dělat, co nás baví než to, za co mi někdo zaplatí. Ale já neříkám, abychom dělali jen to, co nás baví.

Ve všech případech se snažím ukázat nový (našim zvyklostem neznámý paradigma – nový model). Chci popsat jeho zákonitosti, principy, výhody a nevýhody.

V lidské podstatě je ovšem strach ze ztráty (v tomto případě jistot plynoucích z vyzkoušených postojů) a tak se lidé brání. Přestože mnohé věci neříkám, oni je tam slyší. Mluvím o silných stránkách a oni si brání své slabé…

V případě tohoto článku (a mého velkého tématu 8 z 10) neříkám – zapomeňme na to, co děláme a dělejme pouze to, co nás baví. To je výsadou promile lidí. Možná i mikro-utopie. Já jsem dříve dělal pro peníze a nepřemýšlel o tom, jestli mě něco bere nebo nebere. Měl jsem hodně peněz, málo zdraví a také málo štěstí.

Dnes trávím max. 10% děláním věcí, který mě moc neberou (z toho možná 1%, který mě vysilují), jsem zdravý, výrazně šťastnější a peněz mám taky dost.

Co se snažím říct tedy je – jestli vám filozofie silných stránek dává smysl a chcete to zkusit, zkuste si dát za cíl, že do roka budete dělat minimálně 75% času, co vás baví. To je totiž podle psychologů ta hranice, pod kterou bychom dlouhodobě neměli klesnout pokud nechceme být urvaní a nevrlí. To bych řekl na Blackbeadův komentář.

Navíc spolehlivě (spolehlivě neznamená vždy) platí baví mě to = obvykle jsem v tom dobrý = za to dostanu víc zaplaceno než za to, v čem dobrý nejsem.

Co se týče toho, jak na to (Díky Šárko za příklady – a moc držím palce při hledání!) tak nejsem na tomhle místě schopen nabídnout lepší návod než o pár komentářů výš.

Celá roční Cesta kolem světa je v podstatě o tom.
Já jsem svý „místo“ hledal chaoticky cca 11 let a cíleně 4 roky. Takže je to spíš maratón než spurt. Myslím si ale, že dobrý víno, dobrý sýr a vyrovnaný a šťastný člověk zraje pomalu (přestože se nás média dnes a denně snaží přesvědčit o opaku). Tak, jestli se na tu cestu vydáte a chytí vás nervozita, že je to pomalý nebo nefunkční, vyrazte třeba do přirody a pozorujte rostliny. Třeba si všimnete, že i rostliny potřebují svůj čas než se ze semene stane opět semeno.

K Zarzamoře pár tipů a inspirací, jak zjistit talent:

1. Pozorování: Pozorujte nebo vysledujte, v čem vás lidé oceňují a pak se zamyslete, jestli to, co je u vás oceňováno nebo někým vyzdvihováno, děláte „levou zadní“ a vám samotné to přijde, že to není žádná práce. Nemusí to být totiž žádné velké bum a prozření. Pak popřemýšlejte, jak se s tím uplatnit.

2. Představy: Když jste třeba někým nebo něčím inspirována, např. těmito články a videi, zkuste pracovat s představou, jestli to co vídíte,také byste mohla dělat. Když v tom objevíte energii a dobrý pocit, tak tuto představu nenechte zapadnout a pracujte nebo lépe řečeno, HRAJTE si s ní dál a uvidíte, co se bude dít. Pokud to bude to, co máte dělat, začnou vám k tomu přicházet signály. Zkoušejte to pak a uvidíte, zda vás to chytne. Pokud ano, běžte v tom dál, v opačném případě nechte být. Mělo by to jít lehce.
S představou si hrajte vždy, když vás na práci někoho jiného něco hodně zaujme.

3. Inspirace: Uvidíte např.v časopise nějaký obrázek, dejme tomu nádherně uvázanou kytici. Najednou se ve vás všechno rozzáří, zapomenete na všechny věci kolem a nadšeně si řeknete: „Jéé, to je nádhera, to bych chtěla umět!“ A pak se o to zajímejte a zkuste to. (talentovaná aranžérka nebo květinářka)

4. Vraťte se do minulosti:

Vraťte se do věku, kdy vám bylo asi tak plus minus 12 let a zkuste si vzpomenout, čím jste v té době toužila být, co vás oslovovalo, k čemu vás to táhlo.
Příklady:
- Chodím v tomto věku kolem auťáků a „cítím“ je, jak jsou mi blízké. Když kouknu do motoru, vše se ve mně rozechvěje, rozumím tomu všemu pospojování a samo od sebe mě napadá, jak to tam vše spolu souvisí.(talentovaný automechanik)
- Miluji už jako malý čtení knih a toužím po tom, přečíst všechny knihy a dozvědět se všechny příběhy lidí. Na každý nový příběh se těším a dokonce se přistihuji, že čtu doslovy a vše o autorovi. Je to fascinující, každý nový příběh mě motivuje, ba přímo žene ke čtení dalších. Dokonce se koupím i slovník spisovatelů. (talentovaný spisovatel)
- Odmalička rád chodím do lékáren, drogerií a jiných obchůdků, kde jsou různé flaštičky a krabičky a voní to tam a já je beru do ruky a čtu si, co v tom a onom je a k čemu to je. (talentovaný lékárník)
- Pozoruji v tomto věku svého učitele, který je děsně protivný a nezáživný a mě přesně napadá, jak by to měl dělat jinak, aby nás to bavilo a chodili jsme rádi do školy. Cítím tu energii radosti, která proudí mezi učitelem a žákem, když si představím, jak si hrajeme a při tom se učíme.(talentovaný učitel)
- Hraji hry na PC a najednou mě napadá, že až budu velký, tak vytvořím hru novou a už vím i o čem bude. (odborník na PC a programátor)

Určitě vás napadne spousta dalších věcí a příkladů. Jde prostě o tu energii, kterou jste v tomto věku cítila.

Pravdou také je, že talent se objeví někdy náhle a to při setkání s něčím (situace) nebo někým.

dneska ke mně přišly ještě 2 vzpomínky na slovní bariéry hledání sebe sama:
1. Ty u ničeho nevydržíš!
2. Za chyby se platí….

vymažme tyhle škůdce z hlavy, zkoušejme kolem sebe všechno, na co máme chuť a sledujme, jestli je to dobře nebo ne s radostí a bez „placení“ :-)
protože jinak zaplatíme vlastním životem..

Tomáš – pozorování.

- o významu naslouchání a slyším, že není možný jen naslouchat. Že prý je nutné i mluvit. Ale já neříkám, že bychom neměli mluvit.

- o významu vycházení si vstříc a slyším, že druhým není možné vždy vyhovět. Ale já neříkám, že je nutný vycházet vstříc vždy.
- o přínosu práce na silných stránkách a oni mi říkají, že ty slabé je nutné taky řešit. Ale já neříkám: Na slabé zapomeňte.
- o důležitosti nepovyšování se a nepodřizování se a oni říkají, že jsou situace, kdy je to nutné. Ale já neříkám, že v některých situacích to může být výhodné.
- a třeba taky o tom, že je výhodnější dělat, co nás baví než to, za co mi někdo zaplatí. Ale já neříkám, abychom dělali jen to, co nás baví.

Mám k tomu postřehy:
1. Někdy problémy tohoto typu, co kdo slyší, vznikají při zobecňování toho, co druhý říká.
2. Neslyší mě, protože má pocit jednostranného pohledu a chce slyšet k mému A i B, pak slyší.
3. Neslyší, když si myslí, že to co říkám je na něco návod a je to jen ta jediná pravda vedoucí vpřed. Nevěří tomu, co říkám.

4. Slyšíme lépe člověka se kterým jsme podobně naladěni a máme podobné „vidění“ světa.
5. Když někdo něco říká, může podprahově popírat opak mluveného, aniž by si toho byl vědom. Citlivý člověk slyší právě to popřené.
6. Někdy se těmito formulacemi i manipuluje a většinou vyznívají ve prospěch toho, kdo „říká“, pokud nevysvětlí proč a jak to myslí.

Pravda, Svatko, pravda. Tedy pokud rozumím.
Děkuji.

Asi nikdy jsem neviděl víc Kdo umí, ten umí, než včera na koncertě kytaristy Tommy Emmanuela:
http://www.youtube.com/watch?v=GZzUCuCosnE&feature=related

Kdo umí, ten umí: http://www.youtube.com/watch?v=4sMc-p19FIk

Kdo umí, ten umí…Vodní harfa naplněná vltavskou vodou na Karlově mostu

http://www.youtube.com/watch?v=eg4ridusHmM&eurl=http%3A%2F%2Fwww%2Eprisoner%2Ebloguje%2Ecz%2F&feature=player_embedded