Peoplecomm - peníze nebo život

Moc hezký článek. Oslovuje mě. Doplním, co mě napadá.
Jsou POPRVÉ vědomá. Ta, k nimž se rozhodnu. Poprvé ochutnávám jídlo, které jsem ještě nikdy nejedla. Poprvé Tě vezmu za ruku. Poprvé foukám do harmoniky... Vědomým "poprvé" se probouzím, zvyšuju svoji vnímavost, najednou se musím nějak postavit k chuti jídla, které jím, ke zvukům, které vyluzuju z harmoniky...svět je barevnější, bohatší, nabízí - a já o tom najednou vím...
Díky tomu můžu přijímat i "poprvé", která k nám přicházejí bez našeho rozhodnutí. To potom poprvé uvidím to, kolem čeho už dávno chodím, ucítím, vnímám, co se ke mně už dlouho snaží dostat... Jsem obdarovaná a nevím už, jak se to vlastně stalo. Ale ano, to jsem se přece na začátku rozhodla... třeba chodit celý den bosa, co já vím...
Tato verze je romantická (tím neříkám, že by nebyla reálná, naopak, velmi s ní souzním).

Ještě to posunu do jiné polohy.
Asi je pravda, že člověk navyklostí stárne. A někdy si to najednou uvědomí a zazmatkuje. Třeba v partnerských vztazích - jeden z partnerů zpozorní, touží po "poprvé", ale druhý nereaguje, navyklost mu přináší bezpečí a klid. A je tu krize - lákavé "poprvé druhému zahnout"... A partner/ka? Poprvé odpustí??

To jsou dva moc zajímavé úhly pohledu. Děkuju za ně.
Fakt je, že čím míň vidím, slyším, cítím, prostě vnímám a prožívám, tím víc se honím za zážitky. A přitom stačí se z hlavy posunout do jiných částí těla a začít se skutečně dívat, slyšet. Potom je to všechno poprvé. To platí bezpečně i o partnerských vztazích.

No ja poprve staviam dom a nadstavujem. Takže skoro všetko čo tam robím je poprvé. Naposledy vyliezť na 8m lešenie aby sa dalo z vonku zatepliť. To sa vám trasú kolená a pohyby sa spomalia. Každý pohyb zrazu vnímate inak. Máte strach a ste koncentrovaný na každý pohyb :). Robiť niečo nové je vždy zážitok no treba počítať aj s tým že to na prvý krát nieje perfektné. Opakovaním sa zlepšujeme...

Je fakt, že všechno je jednou poprvé. To, co popisujete, Tomáši, to jsou vnitřně nádherné okamžiky. Tahle zkušenost ranních hodin je něco, co chce člověk zažívat znova a znova.
Je to nádherný ranní rituál – vstát, když všichni spí, vyplížit se potichu ven, vzít noviny nebo knížku, popíjet kafíčko, slyšet ptáky, pozorovat krůpějky rosy, chodit bos v trávě a cítit všechny ty vůně kolem a přitom mít tolik inspirujících myšlenek, že když se hned nezachytí, nikdy se už tak přesně nezopakují.

Je to hned ráno cesta k sobě. Je to meditace. Je to prostě úplně jednoduchá, obyčejná a přirozená věc, která nastartuje den. Je to tak vzácná chvilka, že se člověku až tají dech. Až se bojí vyloudit nějaký zvuk, aby to „kouzlo“ neskončilo. Člověk cítí v těch chvílích vnitřní rozechvělost. Cítí něco posvátného uvnitř sebe sama.

Měla jsem možnost prožít měsíc na ostrově, kde byly pouze 3 rybářské domky, z toho dva obydlené námi. Žádná elektřina, žádná neslaná voda-jen ta, která spadla z nebe, žádné telefony, žádné počítače. Co jsme si první den nedovezli, to jsme neměli.
Každý den jsem se těšila na rozednění. Všichni spali, já koukala na východ slunce, pozorovala delfíny, poslouchala cikády a děkovala životu, že tohle můžu zažít.
Bylo to poprvé a hluboce mě to poznamenalo. Bylo to každodenní setkání s bytím. Člověk tehdy cítí, že opravdový význam mají úplně obyčejné věci - láska, porozumění, soucit, pozornost, úsměv, ochota, radost, sounáležitost, pokora, vděčnost.

Právě jsem se vrátila z kurzu Hraničář (www.psl.cz), jehož přípravám jsem dala ( bez nároku na jakoukoliv odměnu) celkem měsíc ze svého volného času. Celý kurz byl zaměřený na uvědomování si svých hranic, jejich posouvání, překračování a byl právě hodně o tom vyjetí ze zajetých kolejí… A musím jen potvrdit to, co Tomáš píše… 28 dospělých lidí majících svůj život, rodiny, práci na konci kurzu odjížděli s hořkým pocitem, jak ve svém životě jedou v zajetých kolejích a život tak nějak utíká často bez vnitřního náboje dál a dál. Tito lidé se ale nebáli a objevili nové dveře, o kterých ani nevěděli, že vůbec existují.. objevili v sobě nové hranice toho, co dokážou, co si můžou dovolit, co je baví, co vlastně ještě v životě můžou dělat. Bourali si pomyslné bariéry, které máme a které nám brání dělat věci, které bychom chtěli. Za realizaci kurzu jsem dostala tu nejlepší odměnu jakou jsem mohla – duševní bohatství toho, že má smysl investovat čas a energii do objevování toho, že hranice které máme jsou často jen hranice v našich myslích a že dokážeme mnohem víc než si myslíme. Jen se nebát překročit ten pomyslný práh jistoty a zkusit vykročit za něj do neznáma. Ted jsem si zase o krůček jistější, že má velký smysl do toho rizika jít, nebát se a zkoušet. A s tou ranní rosou, o které Tome píšeš – zažila jsem to x-krát, ale vždycky je ten pocit, jako by byl poprvé.. naprosté splynutí s přírodou, kdy člověk sedí, cítí chlad v nohou, vítr je chladný, ale slunce již začíná hřát a kolem jste jen vy a příroda, která se probouzí. Jsou to mimořádné chvíle, pro které stojí za to žít… a ještě krásnější pocit je, pokud dokážeme i ostatním pootevřít ty dveře a nabídnout jim prožití si toho, co my už známe. Život má pak, alespoň pro mne, v tu danou chvíli ten opravdový smysl… A fandím všem lidem, kteří mají snahu to předávat dál. Tome, děkuji za tvé články a postřehy - na peoplecomm se nezapomíná a velmi ráda tě virtuálně navštěvuji . Zuzka Hanáková (Kachlíková)

Mám šestiměsíčního kluka, tak se mě ta Tomášova fotka s Valérkou hodně dotýká.

Je to úžasný - zatím první zvuky kromě pláče, první úsměv, první otočení se, první vědomý dotyk.....

Jsem rád, že to můžu prožívat.

Jsou tu tedy dva základní úhly pohledu (??):

1. Pokusit se probudit svoje smysly a začít vidět, slyšet, ochutnat a cítit věci, na které jsme si zvykli a kterých si už nevšímáme. Čím více se nám podaří žít vědoměji, tím více si dokážeme uvědomit, že vidět neznamená znát... a začneme vnímat svět (který jsme si mysleli, že známe) jako by to bylo poprvé.

2. Vědomě volit nové cesty. Ať už půjdeme do práce jinou cestou nebo si třeba uvaříme něco, co jsme nikdy předtím nedělali. Ovšem, řekl bych pozor na "zážitky" - hlavně ty adrenalinové. Daleko účinnější jsou věci na první pohled zcela běžné, ať už ve vztazích, v přírodě, u jídla nebo prostě při pozorování čehokoli.

P.S.: Ahoj Zuzko, rád čtu tvoje myšlenky. Díky, že občas zajdeš.

Není to z mé hlavy:

Vnímání je omezené.....
„Vidíte jen to, co vidíte!“
„Vidíte jen to, co chcete vidět!“
„Vidíte jen to, co máte vidět!“
„Vidíte jen to, co již znáte!“

Tohle je, Svatko, myslím taky velká filozofická/duchovní otázka. "Z vaší nebo z cizí hlavy"? Já zkouším zkoumat názor, že hlava nevymýšlí, ale spíš zachycuje, organizuje, rovná... Zatím netuším. Ale dává mi to velký smysl.

Mně se zdá, že ty všechny myšlenky a odpovědi už někde jsou.

Většinou se mi stává, že někde něco přečtu, zachytím, uvidím, zasáhne mě. Pak o tom přemýšlím a snažím se udělat takovou tu alchymii toho, co je pro mě nové a oslovuje mě a toho, co už z dřívějška znám. Většinou se mi přes noc něco k tomu přidá. A to je pak odpověď pro mě.

Ale položit tu správnou otázku..., abych na ni dostala tu správnou odpověď..., to bych potřebovala umět....

Čauky Tome,

určitě s tebou souhlasím.. adrenalinové zážitky jsou krátkodobou věcí, která přijde, odejde a zůstane po ní jen hezká chvilková vzpomínka bez větších rýh do našich myslí.. Ale některé stojí za to (třeba sólo výskok z padáku:-) Slovo zážitek vnímám jako vědomý prožitek čehokoliv co se se mnou či kolem mne děje.. ať už je to chození bosky v trávě, pozorování východu slunce, jezení jídla (mimochodem jsem ted měla možnost jíst jídlo poslepu - to dá člověku úplně jiný rozměr pokud najednou jeden smysl chybí..), či společné sdílení radosti, činností, atd.. to by asi byl nekonečný soupis :) Bohužel většina lidí věci kolem sebe nevnímá... o to krásnější je dát sobě a v lepším (ideálním) případě prostor se zastavit a vnímat... Podle mě je to ale běh na dlouhou trať. Mě osobně se to někdy daří, jindy méně... často je ten impuls, až když zjistím, že jsem jak ta myš, která má jen práci a povinnosti a práci a povinnosti a vlastně ani nevím jaké bylo počasí a co jsem měla k jídlu. Svého muže se ptám jak se měl celý den a vlastně nevnímám co mi odpovídá.. To je pak jak facka, kdy si říkám, že se musím zase zastavit, nadechnout se a dýchat tak, abych vnímala co vlastně dělám, zažívám a jak se u toho vlastně vnitřně mám. Gratuluju všem, kteří to zvládají každodenně..Já vím, že na té cestě jsem, ale určitě nejdu rovně a občas udělám pořádný kotrmelec...

výhody vstávání brzy ráno: zenhabits.net/2007/0…

Zkraje týdne jsem stáhl z netu recept na chleba a poprvé v životě ho upekl doma v troubě. Geniální zážitek. Vybavilo se mi při tom mraky vzpomínek na mojí babičku, která tyhle věci běžně praktikovala. A přes ty vzpomínky jsem našel pár věcí v sobě. Doporučuji jako zajímavou věc, která se dá udělat poprvé.

P.S.: A navíc se mi to povedlo - podle toho, co říkali ostatní.

Já jsem včera dělala poprvé džem z rynglí, protože se jich letos hodně urodilo. Neměla jsem do toho chuť a pořád jsem to odkládala. Nikdy dříve jsem to nedělala, protože jsem měla pocit, že je to hrozná práce a patlačka. V obchodě jsem si koupila dva sáčky takového toho želírovacího přípravku a pustila se do práce. Pár skleniček stačí ne?
Začalo mě to však tak bavit (když jsem zjistila, že je to tak jednoduché), že jsem běžela do obchodu pro další várku a nadělala plno skleniček s tím, že to budu rozdávat a dělat tím sobě a druhým radost. Džem z rynglí se hned tak nevidí.