Peoplecomm - peníze nebo život

Zdravím Vás, Tome, bohužel jsem byl dlouho zaneprázdněn četnými věcmi (mj. i úvahami nad svými životními prioritami, smyslem a důsledky svého počínání atd.), takže jsem řadu věcí, kterým jsem se dřív věnoval, na čas opustil, abych si to tak nějak ujasnil. K tomu samozřejmě přispělo několik životních událostí... Inu - když to vezmu ze svéhu úhlu pohledu, tak otázka, kterou kladete podle mě vychází a má kořeny v něčem hlubším, co této otázce předchází - tedy hlavně životní priority, cíle, touhy, základní pudy... Co myslíte? Když někdo "zasvěceně hovoří" o tom, že v lidském životě jsou přeci "vyšší věci" (morálka, etika apod.) a že to není o základních (zvířecích) pudech, tak se obávám, že ten dotyčný "lže do kapsy" sám sobě nebo záměrně mystifikuje ostatní... :-(
K tomu jen dodám pár odkazů (je hrozně na dlouho to vysvětlovat):
www.rozhlas.cz/leona…
www.vsfs.cz/soubor.p…
Více info: www.vsfs.cz/?id=1111
( Třetí jen tak do počtu: www.osel.cz/index.ph… )

Bylo to dost "bolestivé" zjištění a dost mi to pomohlo se začít na struktury apod. zas trochu jinak - už s vědomím, že to není paranoia... Dřív jsem to nedokázal pochopit a nerozumněl jsem tomu, co jsem kolem sebe tak často viděl (nezávisle na místě pobytu). Teorie "her" poskytuje mnohé, teď už rozumím podstatně líp, řekl bych. Těmto věcem se rovněž věnuje MUDr. František Koukolík ve vybraných pořadech a publikacích. Na druhou stranu se ukazuje, že hledat na základní (možná filosofické otázky) odpovědi se ukazuje být dost "nebezpečné" a někdy až neslučitelné se životem (některé ze závěrů teorie redistribučních systémů). :-(

Ale zpět k Vaší otázce, na kterou jsem už trošku naznačil odpověď. V okamžiku, kdy máte opravdu jasno (a to Vy určitě máte - už jste jednu svou otázku zřejmě vyřešil ;-) ) v tom, co je pro Vás v životě nejdůležitější a co opravdu v životě chcete (pro někoho je to rodina, manželka, zdraví, rovnováha "život-práce", ale také bohatství, moc, "harém" atp.), tak máte nakročeno k zodpovězení otázky, co je první (a zásadní) věc, kterou musíte (nebo byste měl) udělat, aby Vám ten život posunula tam, kam se chcete dostat (nebo aspoň, aby Vám ukázala cestu, pomohla získat potřebné zkušenosti a znalosti apod.). A věřím, že i když je tohle hodně individuální, tak často se ty odpovědi mohou překrývat (a to právě ve skupinách podobných či stejných zájmů).

Přeji příjemný pobyt!

P.S. Pozor na "rudý příliv" (zvlášť tam na Floridě)
www.rozhlas.cz/leona…
www.osel.cz/index.ph…

Diky za rudy priliv, Jirko - o tom jsem nemel tuseni.
Nejsem si jist, jak moc rozumim tomu, co pisete... (co si z toho vzit)?
Jinak ta otazka mi nepomaha resit moje zivotni priority a balanc mezi nimi, rekl bych. Pomuze mi z hromady (tech asi 150 veci) vybrat jednu hodne podstatnou a na tu se pak zamerit. A tak se vec, o ktere dlohodobe jenom mluvim, snim a ja nevim co jeste stane skutecnosti. A ja ani nevim, jak se to stalo...

Zdravím na Floridu, Tome. Půjdu hned k věci. Možná jsem se nevyjádřil úplně srozumitelně, to se pod náporem spousty informací bohužel může snadno stát. Nenapsal jsem, že ta otázka má nějak pomáhat řešit životní priority, rovnováhy atp. Napsal jsem, že z mého pohledu je ta otázka asi jednou z prvních, které bych řešil teprve v okamžiku, kdy mám opravdu jasno v tom, co je mou "absolutní" životní prioritou. Samozřejmě za předpokladu, že v životě jdu poněkud jiným směrem, než kterým bych chtěl jít (není to v souladu či je to dokonce v rozporu s mou hlavní /životní/ prioritou) - pak budu chtít nějakým způsobem změnit svůj stávající život, abych uspokojil svou naléhavou potřebu/touhu dosáhnout své (hlavní) priority nebo více priorit. V okamžiku, kdy bych byl spokojený (alespoň v tomto ohledu), objeví se s vysokou pravděpodobností něco nového - nová hlavní priorita. Možná už nebude tak významná, ale když nebudu mít nic jiného "na práci", tak se určitě budu snažit uspokojit těch priorit (původních a nových) co nejvíc (půjdu tedy v pomyslné Maslowově pyramidě - pokud ji uznávám - nejvýš, jak jen to půjde). Uvažuji-li model běžného člověka (85 %), pak takový člověk vlastně není spokojen v podstatě nikdy a celý život se za něčím stále "honí". Atd.
Když píšete, že Vám ta otázka pomůže v okamžiku, kdy si potřebujete z mnoha věcí vybrat právě jednu (dejme tomu nejpodstatnější) a na tu se pak zaměřit, bude ta první otázka s dost vysokou pravděpodobností znít takto:
"Co opravdu chci, co je pro mě (momentálně a dlouhodobě) nejdůležitější, co má pro mě (momentálně a dlouhodobě) absolutní prioritu?"
V tu chvíli je jasné, že hodnotím svůj dosavadní život a že si ujasňuji a přehodnocuji své (životní) priority - pravděpodobně se chystám změnit svůj život a to možná úplně "od základu".
A hned další otázky určitě budou "jak toho dosáhnu, co musím změnit a za jakou cenu?" (Tedy je tu obsažena i Vaše otázka - kdybych měl udělat jednu věc, která mi změní život, tak co by to bylo?) Je asi jasné, že nikdy nezůstaneme u JEDINÉ věci, kterou bychom udělali a tím by se kompletně změnil náš život (tedy asi kromě sebevraždy, což je ale zase sled postupných kroků...). ;-) Co myslíte?

Váš cíl určitě není "aspoň jedno zpocené tričko denně". Sám jste napsal, jaké pohnutky Vás vedly k tomu, že jste se rozhodl ta trička každý den propotit. Je to "obyčejný" ... strach. A to strach z nemoci (hlavně tedy z bolesti a případných lékařských zákroků - při infarktu např. stemy aj.) a z "předčasné" smrti. Cílem tedy je být co nejdéle zdráv a živ. :-) To je přirozené (pud sebezáchovy).

Položil jste inspirativní otázku, dostal jste zřejmě trochu jinou odpověď. Co si z toho vzít? No alespoň jiný pohled na věc mimo obvyklé "rámce uvažování". :-) Mnoho věcí člověk pochopí (nebo si myslí, že je pochopil) teprve v okamžiku, až má opravdu hodně relevantních informací. Jenže pak se objevují pochybnosti typu "vím, že nic nevím", "čím víc toho čtu, tím míň vím", "se studiem a přílivem informací roste moje nejistota", "všechno je relativní a je v tom zmatek" atd. Ale nakonec, když najdeme dostatek odvahy (pravdy se lidé bojí snad ze všeho nejvíce) a pokusíme se jít na samotné jádro věci, tak jak to doopravdy (bez zbytečných výmluv) je? Právě v tomto kontextu jsem zmiňoval teorii "her", redistribučních systémů apod.

Zeptám se jinak. Proč jste napsal příspěvek na tohle téma? Proč píšete právě na taková témata, na která píšete? Co Vás k tomu vede a proč? Najde se "x" důvodů, ale jen pár je těch opravdu klíčových. Možná hledáte odpovědi, jiný pohled na věc, inspiraci... Možná můžete nové myšlenky a pohledy využít ku prospěchu společnosti PeopleComm a jejích zákazníků... :-) Někdo v tom možná vidí poslání, jiný zas něco jiného. A jak jsem už napsal - kdybych dřívě tušil, co mi hledání odpovědí (a jejich případné nacházení) vezme, tak bych po mnohém radši ani nepátral. Ale pozdě bycha honiti. :-)

Budete-li někdy chtít, můžeme řadu věcí příležitostně probrat, tomu se nebráním. :-)

Přeji další pěkný slunný den!

Jirko, zajimavy uvahy, jeste zajimavejsi otazky. Vratim se k tomu. Ted jsem v behu. Diky.

myslím,že by si Jirka měl váš článek přečíst ještě jednou,,pokud jsem dobře pochopila,měl napsat svůj příběh,ne dělat vám psychologický rozbor,,nebo jo?
přeji vám Tomáši hodně úspěchu na cestě k vašim cílům,,

@Tom: Jasně, chápu. Taky mám dost nabito. :-) Ale čas na Vaše příspěvky (a případnou diskusi, která proběhla i mnohem dříve ;-) ) si vždy moc rád udělám. Spíš - určitě - ten život, než peníze, ale o tom třeba někdy jindy. :-) S ohledem na to, co jsem se (zase) dočetl v komentáři "ANU", tak už (opět) nemám ani chuť něco psát :-( Omlouvám se, pokud jsem se snad někoho nějak dotkl, to jsem určitě neměl v úmyslu. Máte samozřejmě plné právo mé komentáře smazat, možná by to tak bylo i lepší a zlobit se určitě nebudu. Pokud ještě někdy budu mít potřebu se s Vámi (či s ostatními, kteří o to budou mít zájem) o něco podělit, pošlu Vám radši e-mail. Nicméně předchozí nabídka diskuse samozřejmě stále trvá. :-)

@ANU
Děkuji za "radu" a mrzí mě, že to berete takto. V době, když jsem narazil na tento blog (r. 2007), tak jsem neměl potřebu něco příliš komentovat a když, tak to bylo jen příležitostně a "zkušebně" (jednak jsem měl málo času a druhak málo znalostí, zkušeností, praxe). Spíše jsem hodně četl (to trvá stále), sledoval (to trvá taky stále) mnoho informačních zdrojů (proto taky třeba vím o "rudém přílivu" aj. věcech) a mnohem méně "mluvil" (a zřejmě tomu tak bude i nadále). A víte proč? Protože se s "železnou" pravidelností takřka vždy objevil právě někdo takový jako vy, kdo svým komentářem nepřinesl ŽÁDNOU hodnotu (ani ten svůj příběh, když už o tom píšete) a efekt byl opačný (nevyžádané "rady" kdo má co jak dělat/psát/říkat a co nemá dělat/psát/říkat apod.), což mě VŽDY SPOLEHLIVĚ ODRADÍ napříště do diskuse jakkoli přispívat. :-( Při čtení tohoto blogu a mnohých komentářů jsem naopak nabyl pocit, že je-li komentář/diskuse k tématu a ne absolutní "off-topic" nebo nějaký hloupý "výkřik do tmy", tak je obvykle k většímu či menšímu užitku. Když na to přijde, tak komentáře byly primárně určeny autorovi příspěvku a zájemcům o komplexnější/globálnější pohled na věc. Co z toho máte, když napíšete něco takového? Nerozumím vám. Akorát jste mi dokázala zkazit dnešní původně dobrou náladu. Možná, že zase to všudypřítomné Paretovo pravidlo a důsledky teorie/praxe redistribučních systémů...
P.S. Příspěvek je právě hodně o psychologii a četl jsem jej hned 2x, ale to vás asi nebude zajímat...
P.P.S. Neschovávám se do přezdívkové "anonymity" (IP adresy jsou poměrně spolehlivým identifikátorem), nepotřebuji to, za svými slovy si stojím. Samozřejmě připouštím, že občas napíšu něco tak, jak bych to třeba jindy nenapsal, to ano. Hlavně s ohledem na vlastní vývoj s příchodem nových informací (úprava postojů, korekce názorů aj.). Ale - chybovat je přirozené (ne jen lidské) a třeba budete alespoň souhlasit s tvrzením, že nikdo není dokonalý.
"Plný podpis" kvůli vám: vizdal.euweb.cz/
(Prognóza: Ne, abyste si to náhodou vyložila - samozřejmě zcela mylně - tak, že mám potřebu se "chlubit a vytahovat"...)

Tome, díky za hodně dlouhou reakci. Snad každá věta je téma! :-) Vy jste tomu "dal". ;-) Dělám si srandu. Ale je to fakt, říkal jsem si, že se budu snažit krátce odpovědět, ale když začnu dohledávat zdroje a píšu zase v kontextech, tak to skončilo prostě hrozně. To Vám snad pošlu, to se sem do komentářů prostě dát (kvůli rozsahu) ani nedá... :-)
Ale stručně opravdu odpovím. Tome, vidíte ten obrovský ROZDÍL, jaký je mezi Vaší reakcí a "ANU"? Ne jen něco plácnout a hned hodnotit/kritizovat/globalizovat, aniž opravdu rozumím tomu, co někdo napsal a chápu to ve správném kontextu. Klidně stačí napsat - nerozumím tomu, pochopil/a jsem to tak a tak, měl/a jsem pocit takový a takový. Pak je to o něčem úplně jiném, než když se někdo postaví do role mentora a začne hned kárat. To je trochu trapné, nemyslíte?
Ego, tedy centrum osobnosti (já)? To máme každý. Víte, odhaluji je neustále a hodně nad věcmi přemýšlím a to je možná můj problém. Možná komentář vyzněl trochu tvrdě, za to se omlouvám. Ale věřte, že každé slovo jsem dobře vážil a psal bez zbytečných obalů. Hrozně nesnáším povrchní hodnocení a jakákoli nepodložená (anonymní) invektiva. Fakt mi to vadí. Určitě jste si všiml toho, že jsem uznal (už vícekrát), že jsem něco napsal asi docela blbě a pokoušel jsem se to napsat líp. Nikdo není dokonalý, takže to tak samozřejmě beru. Ale myslím, že jste to vyjádřil naprosto přesně - "na každém názoru MŮŽE něco být". :-) Co jsem si myslel, to jsem otevřeně napsal (a to hlavně po minulých zkušenostech z podobných situací). Nebudu to dál už rozebírat, to nikomu nepřinese žádný užitek. Tady očekávám přece něco jiného. :-)

Ad "Co dělám tak blbě, že třeba v tomhle článku položím vcelku primitivní (přitom zajímavou, myslím..) otázku, těším se na příklady desítek lidí a skutek utek... Víte?"
Možná vím, možná nevím. :-) Možná je problém právě v tom, že děláte něco moc dobře. Přemýšlel jste o tom? Společnou můžeme najít "teoretické" řešení problému a jej prakticky ověřit (statistika). Odpověď obvykle hledejte v těch nejjednodušších a nejzákladnějších věcech. Můžeme se tomu dál věnovat, rád se přitom něco nového dozvím a naučím. :-)

Ad "Jinak já mám trochu potíže rozumět tomu, co píšete - je toho na mě moc a místy je to na mě příliš složité. A je to pro mě škoda, protože zmiňujete parádní, moudré věci."
Co myslíte, že je pro Vás škoda? Pochopil jsem to správně, když se domnívám, že je škoda, že máte pocit, že tomu, co píši nerozumíte (zdá se Vám to složité a je toho na Vás moc)? Asi to chce si to v klidu projít, něco o tom příležitostně přečíst a zkusit si udělat vlastní (globální) nadhled. U mě třeba spousta informací právě z oblasti ekonomie a psychologie hodně změnila dosavadní pohled na spoustu věcí. A k tomu ještě ty stále přibývající životní zkušenosti, díky nimž jsem si byl takřka na 100 % jistý, že konečně začínám pomalu rozumět tomu, o čem ti lidé píší. Většina je bude hodnotit jako "lidi z jiného světa", "blázny" a podobně, ale proč je tak hodnotí? Není to náhodou právě proto, že tito hodnotitelé nechápou a nemohou pochopit? ;-)

Jedna otázka na závěr - opravdu si myslíte, že Vámi uváděné "dvojité prokletí" je prokletí? Víte, já se naopak obávám, že nechápat je spíš velká úleva. Osobně považuji spíš za prokletí to, že jsem nahlédl do míst, kam bych dnes dobrovnolně nahlédnout nechtěl. Možná se zeptáte - a proč jsi tam teda nahlížel? A já řeknu - nevěděl jsem, co to poznání obnáší, ve škole nám přece říkali "vědění je moc", "žádná otázka není blbá, blbý je ten, kdo tvrdí, že otázka je blbá",... A kdybych to věděl, tak bych z prosté zvědavosti zase "strkal nos" někam, abych si pak mohl říct, že jsem se o to radši neměl zajímat, že tohle poznání teda fakt nestálo za to... :-( Taky je jakési prokletí, že si na spoustu věcí musím "sáhnout", abych si o tom takřka bezprostředně potom přečetl... A pak to opravdu pochopím i s důsledky. Takže když jsem odkazoval na různé zdroje v prvním komentáři, tak na většinu z toho jsem si už stihl (bohužel) sáhnout a prakticky si to ověřit. Tak to jen na vysvětlenou.

Na závěr ale přidám přeci jen ještě něco:
mam.ihned.cz/c4-1001…

Jirko, já bych se Vás neptala "a proč jste tam teda nahlížel"?, ale ptám se: "proč je pro Vás těžké to teď přijmout?".

Zdravím Vás, Šárko a moc děkuji za Váš komentář. :-) Hmmm, je vidět, že Vy o těch změnách asi už hodně víte. Odpovím Vám rovnou na Vaši otázku - ano, v obecné rovině (protože do té vlastní praktické na základě toho mála, co jsem napsal ani zajít nemůžete) jste dost empatická. :-) Tohle nemůže napsat někdo, kdo leckteré takové momenty v životě alespoň párkrát nezažil (takové ty osobní krize a tak). Víte, řeknu to takto - já se vlastně vůbec nerozhodl se nějakými filosofickými (životními) otázkami zabývat - byl jsem k tomu životem prostě dotlačen. :-( Pořád mi nebylo jasné, proč něco je zrovna tak, jak to je a proč lidi dělají to, co dělají. Od ekonomiky & obchodu jsem přes přírodní vědy & techniku došel až k psychologii, kde jsem pomalu - v na mě hodně moc širokém kontextu - začínal chápat a to, co jsem do té doby znal jen prakticky, tak to jsem konečně našel popsáno v různých knihách a studiích (od buržoazie, teorie a praxe v industriální společnosti až právě po teorii redistribučních systémů a publikace Dr. Františka Koukolíka a dalších). Pro mě ale závěry bohužel veselé nebyly.

Teď jsem si to pro jistotu ještě aktualizoval (protože jak jsem si pak všiml, tak jsem odpověděl těsně po Vás) a hle - další otázka na světě. Proč je to pro mě tak těžké (vlastně téměř nemožné, řekl bych) přijmout? Tak dřív, než budu odpovídat na tuto otázku, tak bude nejlepší si nejdřív ujasnit, o čem konkrétně se bavíme - takže tedy např. tohle:
1/ www.rozhlas.cz/leona…
Pro Vás by nebylo těžké přijmout, že někdo blízký (či více blízkých), komu dlouho důvěřujete a na koho se spoléháte, Vás nečekaně odmítne? Ale to se ještě přijmout dá, to jo. Stane se to podruhé, potřetí a pak už je to rutina... Jak ale přijímat fakta a vyrovnávat se s nimi - např. co je to vlastně ta morálka a etika a ty tzv. vyšší hodnoty, pro které lidé přece žijí (vždyť se tím všude ohánějí, že život není jenom rozmnožování se a konzum) a víte, co je přirozené a často je to horší než ve smečkách divokých zvířat - lidský mozek a tělo ovládají ty nejzákladnější mechanismy (zvířecí pudy, touhy, závist, zášť,...). Asi 2/3 osobnostních vlastností jsou dány geneticky (a to se za jistých okolností a konstelací prosadí geny, které se neprosazují u žádného z rodičů, prarodičů, praprarodičů atd. - víte jak to?), výchovou můžete ovlivnit cca 10 % těchto vlastností: www.rozhlas.cz/radio…
Ale jo, no tak s tím se dá ještě nějak s postupem času vyrovnat, když se Vás to přímo moc nedotýká, budiž...
2/ Křivka normálního rozdělení (distribuce) - to je jedna velká hrůza, hlavně ty důsledky, které z toho plynou ( www.perfectcrowd.cz/… )
Tohle už začíná být dost ostré. Blížíme se k Paretově pravidlu a rozdělení populace, což prakticky znamená, že masa předurčuje vývoj společnosti a její posun...
3/ A to je asi nasazená koruna - teorie her a redistribuční systémy: www.vsfs.cz/soubor.p…
www.vsfs.cz/?id=1111
Tady se taky možná (z mého úhlu pohledu) nachází možná odpověď na to, kdo jsem (téma dnešního příspěvku na tomto blogu) - tak třeba "stavební materiál (substrát)"...
Když jsem s tím začínal, tak mě nejdřív hodně odrazovala délka a relativní složitost prvního materiálu, ke kterému jsem se dostal. Ale nakonec jsem sebral odvahu a začal číst nejdřív závěry, abych zjistil, jestli mě to třeba nějak zaujme. A s jídlem roste chuť... Takže aspoň malá (a možná hodně nesrozumitelná) "ochutnávka":
"Z teorie redistribučních systémů vyplývá, že v systémech, které nejsou vystaveny tlaku konkurenčního prostředí, dochází k propojování průměrných a neschopných. Pokud právě oni vytvoří diskriminující koalici, nejvíce si polepší oproti rozdělení podle výkonu. Přitom příčinou nižší výkonnosti je právě omezená schopnost přesahu stávajícího poznání. Jinými slovy – v redistribučních systémech vyhrávají ti, kteří mají omezenou schopnost přesahu."
"Obecně platí, že pokud by byly vztahy kooperace uvnitř systému plně rozvinuty, byly by výkony všech jedinců v tomto systému komplementární (doplňovaly se a neplatilo by, že by někteří byli méně či více výkonní. Jakákoli omezenost plné komplementarity vytváří rozdělení na více a méně výkonné, které následně vede ke vzniku koalic, založených na spojení nejméně výkonných a průměrných hráčů. Současně vzniká i pozice vůdce, do které se prosazují průměrní. Tato pozice je spojena s nekritickou vírou v autoritu těch, kteří se nechají vést. Zatímco systémy založené na plné komplementaritě jsou velmi nestabilní, systémy s omezenou komplementaritou, následně pak diferencovanou výkonností i vzniklou pozicí vůdcovství jsou mnohem více stabilní."
"Pokud má člověk schopnost přesahu, pak realizace této schopnosti se stává velmi silnou motivací – snaží se neustále poznávat nové, realizovat nové, sdělovat nové. S jídlem roste chuť a s tím, jak realizuje svou schopnost přesahu, pak hlad po plném a všestranném rozvoji vlastních schopností. Většinou dříve nebo později narazí na určité bariéry, které mají svůj původ v působení omezujících vztahů (tj. v neschopnosti a podřizování se neschopnosti). Většinou je nedokáže překonat. Následuje rozčarování, intenzivní prožitek zklamání, které vyvolá v život řadu fenoménů působících v našem psychičnu, které vedou k zablokování schopnosti přesahu jako přirozené obraně vůči zklamání."
"Kdokoli, kdo si uchová schopnost kritického racionálního myšlení, nezaujatosti, nadhledu apod., by mohl začít kolem sebe šířit destrukci struktur založených na tabuizaci. Proto se v křížových koalicích a od nich se odvíjejících sociálních sítích vytvořily mechanismy, které ty, kteří nejsou ovládáni stereotypy a jinými formami zablokování přesahu, eliminují, resp. oslabují jejich vliv v dané křížové koalici, sociální síti a příslušném vyjednávacím prostoru."
"Poziční vzestup je v redistribučních systémech ovládaných křížovými koalicemi umožněn jen těm, kdo vykážou všechny znaky působení omezujícího memplexu (čímž se stanou přijatelnými pro jedince z příslušné křížové koalice) a mají syndrom vůdcovství. (Zdokonalování memetických struktur v podmínkách nárůstu kontaktů mezi lidmi vedlo k jejich zdokonalení tak, že „za normálních podmínek“ již nejsou reformátoři připuštěni do vůdcovských pozic, resp. v nich je dostatečně potlačen syndrom reformátorství, pokud se mají do těchto pozic prosadit.)"

A s tímhle mám asi ten největší problém, jsem reformátor (jsem schopen překopat snad všechno) a nemohu najít a dostat svou "šanci"... :-(
Hotovo. :-)

Můj život provází samouka. Zjišťuju, že většinu věcí v životě jsem si potřeboval odsedět, než jsem na ně (apoň trochu) přišel. Ať už to byly jazyky, počítač, psaní, přednášení nebo teď třeba to blogování.
Zpočátku mi hodně radil Pepa Šíla mozaika.bloguje.cz/ , ale stejně je to z velký části populární metoda "pokus-omyl". Nevím, jak moc být osobní, zda v komentářích tykat, vykat, co by mohlo koho zajímat, jak to provázat se solotripem, zájezdy nebo revoluce,... O to víc oceňuji jakýkoli názor na to, co vás tady koho bere nebo nebere. Moc, moc díky za všechny názory. Já mám také pár (většinou díků) k některým:

ANU: Snad se nenecháte odradit Jirkovou reakcí. Já osobně jsem se naučil si konfliktů vážit. Pro mě je to ta nejpřímější cesta do hloubky. A musím říct, že já se raději potápím než šnorchluji.

MAG: Moc díky za ta krásná slova. Upřímně přiznávám, že občas potřebuji pochválit. Vyplaví mi to dopamin a doplní kbelík blog.peoplecomm.cz/c… . Když se tady na blogu objeví někdo nový, často cítím nejistotu a obavu z toho, zda, co a jak psát. Tak snad to není mnou. Třeba dělám moc chytrýho!?

KARLE: Miluju humor, který používáš ..."posune tě článek v bravíčku.." Jinak otázka není lepší si jít zaběhat? je skvělá.... já byl právě usínat s naší Valčou a tak si říkám neměl/nechtěl bych si raději povídat s Petrou? Místo toho tu sjíždím debatu o to co dělat a nedělat. Ale to je život, ne!? Neustálý balanc mezi tím čemu říct ano a ne..?!

SVATKO: Moc děkuju. Od vás já už jsem tolik dostal, že začínám mít pocit nerovnováhy... Takže už raději neděkuju.

ŠÁRY: Já mám hrozně rád tvoje úvahy. A hrozně mě baví tě přes tvoje myšlenky poznávat. Info pro ostatní: Se Šárkou jsme bývalí kolegové (už to bude brzy 10 let - já už ani nevím...) a já mám až teď pocit, že Šárku poznávám. Možná ona mě taky...

JIRKO: Teda vy jste spisovatel! Každopádně děkuju. Hlavně za ty vaše otázky. Taky mi přijde, že čtete hyper-pozorně a prokoumáváte jako hrom. Pokusím se dnes o stručnost (ha, ha): "Prokletí" může být požehnání, myslím. Záleží, jak se na to člověk podívá... "Škoda, že nerozumím..." - jsem člověk netrpělivý a jednoduchý, a když vidím "kilometr" (promiňte nadsázku - navíc to dělám stejně) textu a složitá slova (redistribuční systémy, diskriminující koalice, omezenost plné) musím se mega-snažit, abych to pozřel... a v 95% bohužel nepozřu. Prostě velmi oceňuji jednochost. Jak říkáte, chtělo by to debatu - psaní je dost omezující.

Díky ještě jednou.

P.S.: Trénuju stručnost. Jak mi to jde?

Tak, po dlouhé době jsem se opět odhodlala sem přidat komentář.
Za prvé bych Tomášovi chtěla strašně poděkovat za tento článek, protože ne napsaný neuvěřitelně inspirujícím způsobem. Ale když jsem tento článek četla poprvé, byl ještě bez jakékoli diskuse a já se zahloubala nad tou otázkou a odešla od počítače přemýšlet na nějaké příjemné místo. Je to těžká otázka. Mám spoustu věcí, o kterých vím, že je chci dělat, ale která z nich opravdu něco změní? Stále nad tím přemýšlím a odpověď stále nevím, ale cítím, že se k ní blížím. Však těšila jsem se na komentáře reagující na článek, protože jsem si říkala, že by mohly něčím inspirovat. Avšak diskuse se zvrhla trochu jinam :)
Za druhé: Poslední dobou mám pocit, že přispívat tu do diskuse nemám čím - nemám většinou k tématu nic, co by mi přišlo obohacující a zajímavé i pro ostatní. Proto pozoruji, projíždím odkazy, čtu diskuse (mnohdy na mne až na moc vysoké intelektuální úrovni - viz. Jirkovi příspěvky, které jsou nepochybně zajímavé, však napsané tak těžce, že mě v polovině většinou přejde chut dočíst ten je celé - omlouvám se za přílišnou upřímnost)
Za třetí: moc se ti líbí Karlův příspěvek a jeho myšlenka, že "to opravdové" tu bylo vždycky. Nadchlo mě to.

Ješiš, Zarzamoro, já už myslel, že jsem vás ztratili. Ani nevíte, jak rád vás tu vidím!!! Děkuji. Prosím, ozvěte se občas.

Jinak, já jsem také doufal (a ještě doufám - ono se to tu většinou neobjevuje hned), že se to vyvine jiným směrem - proto i ty mé non-stop výzvy (už asi otravné) typu: Co vy na to? Co dělám tak blbě, že sem nenasázíme jednu inspiraci za druhou? Jak to, že pod takovýmhle článkem, který si podle statistik přečetlo několik stovek lidí, není 20, 30 fascinujících odpovědí?
Strašně bych si přál, aby se tu z toho stalo místo, kde si lidi, kteří zkoumají život v práci (nejenom tam) vyměňovali své zkušenosti a pomohli si na cestě. Já nevím, jak vy, mě nebaví si furt sám rozbíjet ústa (celý život jedu "pokus-omyl").
Baví mě víc a víc trávit čas s podobně založenýma lidma a s nimi přicházet na to o čem to vlastně je.
Přeji si to, makám na tom. Píšu o tom, co mě pálí - naprosto otevřeně, snažím se lákat druhé, aby psali. Komentuji každý komentář. Poslední dobou se neuvěřitelně zvedla návštěvnost - najednou jsou tu stovky nových lidí, kteří chodí denně i několikrát.
A přesto tam furt nejsme - alespoň soudě podle diskuze. Možná jsem příliš náročný a měl bych se uklidnit. Ale říkám si, jestli sem Zarzamoro chodíte a za x měsíců (??) vám to nestálo za komentář, tak s tím chci něco udělat.

Jen moc nevím, co!? Poraďte, kdo máte nápad. Prosím!!!

P.S.: Já taky nepozřu složité věci (viz např. některé obraty Jirky). Nemám na to. Nebaví mě to. Nechci tomu věnovat svůj čas. Na stolku mám 15 rozečtených knih a jak říká Karel - proč si raději nejít zaběhat? Snad nikoho neurazím - jestli ano promiňte.

Jsme různí. Navíc to chce asi něco odžít, aby se člověk propracoval od prázdných slov a kilometru textu k jednoduchosti. Někde jsem slyšel, že Picasso až v osmdesáti vysmahl holubici za 8 sekund a navíc jedním tahem. Tomu já jsem na hony vzdálený a obávám se, že třeba i Jirka (když už jsme si ho vzali jako příklad - pardon, Jirko!) též...

Tomáši, nedostatek inspirace stává se inspirací.

Tak tedy, kdybych měla udělat jednu věc..
Ta věc se udála začátkem února, kdy jsem se konečně rozhodla odejít po dvou letech ze školy. Bylo docela náročné si to ustát, když to za mě skoro všichni kolem řešili, proč to ještě ten rok nevydržím a nedodělám si Bc, pořád mi podstrkovali řešení a co a jak dělat.. Ale teď už se mi nechtělo ztrácet čas a energii něčím, co mi nic nového už nepřináší, a jen to můj život strhává do chaosu a odloučenosti (dva roky chodit na místo bez přátel nebo aspoň sdílných lidí je už prostě moc).
Takže jsem se jednoho dne rozhodla prostě doma oznámit že končím, a chci si najít práci. A můžu říct že jsem byla podělaná strachy, ne proto co mi rodičové řeknou, ale co mě čeká.
Byl to jeden z největších kroků do neznáma, co jsem kdy udělala, opustit "jistotu" a známé prostředí a jít někam kde nevím co mě čeká, a kde budu opravdu muset převzít zodpovědnost za svůj život. A když už jsem byla v tom, tak jsem se rozhodla zkonfrontovat se s jendím ze svých největších problémů- komunikací. Proto teď hledám práci, kde je tohle vyžadováno jako samozřejmost..
Takže snad abych to shrnula do té jedné odpovědi, tou jednou věcí, která mi mění život, je rozhodnutí opustit to co považuji za jisté a bezpečné a prostě vkročit do neznáma.
A i když je to dost psycho, tak cítím kolik nové síly mám, a jak mě to vlastně baví a dává mi to odvahu žít.
Je to jako když trávíte život v posteli pod peřinou.. Je tam sice bezpečno, ale zatuchlo, nepohodlno a prostě je to úplně na houby:)

Jinak, Tomáši, mi vaše články a komentáře přijdou hodně inspirativní, jen mám mnohdy tolik myšlenek, že nevím, jak je dát do slov..

Sio, přesně o tomhle kroku do neznáma jsem dneska psal tady: blog.peoplecomm.cz/c…

Jinak ten priliv energie je dobre znameni. Vnimani vlastni vnitrni energie je dobry indikator toho, jestli to, co delam, je pro me dobre nebo ne.

Cogito ergo sum.

Sum quia cogito? Myslím, že ne...

Občas zajdu Tomáši na tvé stránky, něco si počíst, sem tam zkouknout alespoň části odkazů na filmy o tématech této společnosti, lidských vztahů, práci a všeho toho našeho mumraje, které nám život v civilizaci přináší. Jsou zde věci, které bych sám podepsal, ale i témata, která jsou mi vzdálenější.

Opravdu příjmený pocit mám z lidí, kteří dokáží projevit alespoň trochu sebereflexe a dokáží se o ní zamyslet, zapamatovat si ji a dále s ní pracovat k prospěchu jak sebe semého tak lidí kolem sebe. Zdejší diskuze je jich plná, je to milé počtení vždy když sem zavítám.

Sám sebe beru jako průměrného v dobrém slova smyslu, snažím se nežít život robota, někdy úspěšně, někdy méně. Mám chvíle, kdy se raduji z prvního sluníčka po měsících chmurného počasí, mám chvíle, kdy neurvale reaguji na otázky své ženy, zejména po měsících chmurného počasí. Každý si svůj pohárek musíme vylít.

Jsem spíš pozorovatel, jako mnoho jiných, kteří se ozvali na Tomášovo otázku, zda tento web má smysl. Pro mne ano.

Co mě ale zaujalo jsou příspěvky tvoje, Jirko. Četl jsem je ze smutkem v srdci. Nejdřív jsem je moc nepochopil. Včera jsem si pročetl některé tvé odkazy a docela si zamotal hlavu. Je to těžké čtení, i když matně si na nějakého Nashe z přednášek ekonomie vzpomínám. Celé mi to docvaklo, až když jsem dorazil na tvojí homepage a zkouknul tvoje CV.
Je opravdu prvotní hřích člověka myšlenka? Uvědomění si sebe sama? Místo aby nám poznání přinášelo nadhled a životní pohodu, odkrývá nám zvíře v nás? Příliš mnoho otázek a nejisté odpovědi. Před lety, když jsem prožíval svoji menší krizi mi přítelkyně říkala: "Moc o věcech přemýšlíš". Nyní mi tato věta vyvstanula na mysli. Je poznání, že osudy nás všech určuje "hloupý" průměr, který je natolik inteligentní aby začal věci komplikovat, ale natolik hloupý aby je mohl s úsměvem vyřešit naším kormidelníkem povznášející, nebo svazující?
Buddhisté mají tréninky mysli založené na pozorování myšlenek, dějů, okolí. Pozorování bez soudu, bez posuzování dobro/zlo. Vše je jedním.
Je to i cesta pro chvost Gaussovy křivky?

Sum quia cogito neplatí.

Za ty z/s se omluvám. Jako vždy jednám a až pak čtu. :)

@Kaya: Dubito ergo cogito, cogito ergo sum.
S tím se mohu ztotožnit stejně tak, jako se mohu ztotožnit ještě s jinými (bohužel zřejmě nepublikovatelnými) výroky. Ale není jich zas tak moc. ;-)
Píšeš-li, že je to těžké čtení, máš i nemáš pravdu. Bohužel (i pro mě) se asi očekává trochu víc, než znalost v určitém oboru (a tedy úzké zaměření na určitou oblast). Člověk by ale možná neměl zůstávat jen v určité oblasti a někdy je zajímavé nakouknout i jinam. Ale čeho je moc, toho je příliš. Záleží pak taky hodně na tom, jestli v tom člověk něco vidí (třeba analogii s tím, co už v životě prožil a tak), což byl a je i můj případ. Když člověk nasbírá "určité" životní zkušenosti (ne, opravdu nemyslím široké, hluboké apod. zkušenosti; to není vždycky nezbytné), může pak někdy někde najít popis toho, co vlastně prožil, protože sám tomu třeba není schopen dát rámec (tzv. nějak to zaškatulkovat). A to se stalo mně právě třeba v těchto případech, které jsem odkazoval.
Zareaguji na tvé otázky, ale jen stručně, tak snad to nebude vadit. :-)
1/ Hřích? Co je vlastně hřích? Je vůbec možné uvědomit si sebe sama a případně svou roli? Teorie redistribučních systémů určitý typ uvědomění sebe sama nabízí, ale...
2/ Jak a v čem se tedy lišíme od zvířat a jejich života ve smečkách? To docela pěkně ilustruje i jeden z posledních příspěvků zde na blogu ("Hledáme sousedy! Zn.: Cohousing"). :-) Nelišíme se od zvířat jen stupněm vývoje a relativně absolutním predátorstvím (možná je něco ještě silnějšího než člověk...)? Často si tak říkám...
3/ Ano, "moc o věcech přemýšlíš a v tom je tvůj problém", tak to jsem už taky několikrát slyšel. Inu, proč ne? Může to tak být, nemusí. Je to vážně můj (náš) problém? Řeknu to tak - přemýšlení je pro mě po dosažení určitého stupně poznání přirozené - nechci a nebudu potlačovat sebe sama, svou přirozenost, svou zpátky nabytou schopnost klást "hloupé dětské" otázky. A v tom se ztotožním s jedním z "x" popisných bodů teorie (ale spíš praxe) redistribučních systémů:
"Zablokování přesahů a postupné zapouzdřování vlastní psychiky je přímým opakem přirozeného způsobu života založeného na svobodném rozvíjení schopností právě formou permanentního přesahování dosažených hranic poznání. Tato skutečnost má určitý vliv na psychiku a v některých případech může být kompenzována sklonem k deviantním přesahům ve formě ztráty zábran v morální oblasti až k potřebě demonstrování perverzity v sociální oblasti. Člověk tak sám před sebou zastírá to, že je ovládán velmi primitivními strukturami, že se jim podřizuje a vytváří si fiktivní pocit svobody na bázi „všemocnosti“. Není třeba zvlášť upozorňovat na to, že tento způsob „přesahů“ (typu ztráty zábran) neohrožuje memplex omezující člověka v oblasti přesahu poznání, ale naopak, činí jej ještě více zapouzdřeným."

Kdybych třeba ty deviace a perverzitu na vlastní oči neviděl, asi bych na to koukal stejně nevěřícně jako dřív na jiné věci. Kdybych 95 % věcí sám nezažil a neprověřil (pořád je to jako přes kopírák), asi bych si myslel, že ten, kdo tohle píše je autor sci-fi a nezabýval bych se tím. Asi...
I přes to všechno je mi to jedno a já chci mít dál schopnost přesahu a dál ji rozvíjet, což znemožňuje "zapouzdření vlastní psychiky" (a tedy jakési postupné hloupnutí).

3/ "Je poznání, že osudy nás všech určuje "hloupý" průměr, který je natolik inteligentní aby začal věci komplikovat, ale natolik hloupý aby je mohl s úsměvem vyřešit naším kormidelníkem povznášející, nebo svazující?"
Zdá se mi, že nejdřív je to hodně svazující poznání, které sebere téměř všechny (pokud ne všechny) iluze - promítá se to naprosto do všeho. Záleží pak na "síle osobnosti", když to tak řeknu. Pokud to člověk nějak dokáže překonat a najít nějakou vlastní životní cestu a rovnováhu, pak to může být hodně povzášející a oprosťující od řešení mnoha otázek a "problémů" (v ten okamžik už zbytečných a možná i nesmyslných).

4/ "Buddhisté mají tréninky mysli založené na pozorování myšlenek, dějů, okolí. Pozorování bez soudu, bez posuzování dobro/zlo. Vše je jedním.
Je to i cesta pro chvost Gaussovy křivky?"
Ano, v podstatě k něčemu podobnému se velmi pomalu a líně blížím - přestávám řešit/soudit, jestli je něco dobro či zlo a po většinu času pozoruji, poslouchám, analyzuji, přemýšlím a mnohá témata s klidem opustím. Někdy ještě trošku diskutuji (jako třeba dříve na tomto blogu). Někdy. K tvé otázce nabídnu taky jednu - představ si situaci, že by najednou přestalo platit Paretovo pravidlo, jaké by to bylo? :-)


@Tomáš
"Navíc to chce asi něco odžít, aby se člověk propracoval od prázdných slov a kilometru textu k jednoduchosti. Někde jsem slyšel, že Picasso až v osmdesáti vysmahl holubici za 8 sekund a navíc jedním tahem. Tomu já jsem na hony vzdálený a obávám se, že třeba i Jirka (když už jsme si ho vzali jako příklad - pardon, Jirko!) též..."

Kdybych napsal jen "Věříte na osud?", nevzalo by mi to víc jak 8 sekund a myslíte, že byste tomu rozuměl a to i v zamýšleném kontextu? Možná ne nadarmo jsou ty filosofické spisy, dějiny, knihy z knihoven mnoha klášterů atd. tak neuvěřitelně silné a rozsáhlé. Vědění je moc. Nevědění možná větší. ;-) Občas se říkává "podle sebe soudím tebe" a to je něco, co je platné v 90 % případů (ne-li více) - to můžu říct bez ostychu. A bylo to to první, co jsem se po významných životních událostech začal snažit odnaučovat... ;-) A to není vůbec snadné, lidská ješitnost je všudypřítomná a ať si kdo chce co chce říká, tak to máme všichni bez výjimky v sobě. Samozřejmě o tom je zase možné vést řeči, ale teď ne. :-)

Tomáši, teď už tě zcela určitě některé zdejší příspěvky donutily jít si zaběhat, co?
Tím se splnilo tvé přání vyřčené v článku a kruh se uzavřel. Článek splnil svůj účel. Chápeš to? Žádné teorie, ale život! Ten funguje stoprocentně :-)

Karle, tvoje věta: "Proč si raději nejít zaběhat?" mi uvízla v hlavě. Myslel jsem na ní často. Zavřel jsem se tento týden na chatě rodičů, celý dny jenom psal a běhal (na lyžích), bez netu. Takže jsem to vzal doslova. Díky. Díky. Dnes jsem byl jen plavat. Jinak zpátky jsem už přes týden a jedu denně. Držte palce! Já si je držím taky.
Mě ta debata velmi obohatila. Jirkovy otázky a složitosti, konflikt Jirka - Anu, naše reakce na to, naše mnohaslovná vyjasňování, pěkná slova Mag, Šárka, Svatka, Karlovy praktičnosti, návrat Zarzamory, Siina zkušenost (držím palce!!!), Kayovo pozorování,... Super. Jiný než u jiných článků. Náročný na čas. Ale přínos. Dííííky.

P.S.: A víte co, já si jdu dát jeden Vyšehrad (jednou dokola). Vzduch je prima a ještě je brzy.

Dobrý den !
Pročítám Vaše články a říkám si, že se musím vzchopit a donutit se k pravidelnému pohybu.a
Pro dnešek Vám chci pořát k svátku hodně zdravíčka a dobré nálady !! Jarmila z Ústí nad Labem

Ahoj, už je to nějaký pátek, co jsem narazil na tento web. Jsem opravdu rád, že existuje někdo, jako je Tomáš a má snahu se podělit o tyto fylozofické úvahy. Co se týče otázky, proč je návštěvnost tak vysoká a přitom do diskuse přispívá jen menšina. Za sebe můžu říci, že jsem pročetl téměř všechny vaše články, a musím souhlasit z názory, že k některým článkům nelze už nic dodat. Kvalita a úroveň diskutujících je opravdu vysoká. Už jsem nedoufal, že na podobné stránky narazím. Už od mala mě zajímala psychologie a fylozofie, nyní tyto obory patří mezi mé hobby. Mnohokrát jsem dostal odpověd typu: " moc o věcech přemýšlíš", přesto to i nadále dělám. Člověk má v povaze věci komplikovat, když se nám zdá něco jednoduchého, nevěříme tomu. Přeci jsem "chytřejší", tak proč to nedělat složitě, aby jsme uspokojili naše "ego". To platí také o myšlení. Podobné otázky si také kladu, přemýšlím proč lidé jednají tak, jak jednají. Sleduji jejich reakce atd....Tím vším chci říct, že tyto fylozof. otázky jsou pro nás prospěšné, abychom našli cestu sami k sobě. Ale přesto nic se nemá přehánět. V jednoduchosti je síla. Celý život budeme hledat to " něco" , aby nás život byl štastnější, plnohodnotnější. Někdy je lépe neznat odpověd. Přirovnal bych to k pokusu "předpovědi expertů", analytiků, který učinil Profesor Philip Tetlock z Kalifornské univerzity. Tento profesor, původně psycholog se snažil odhalit, jak je možné, že tito "experti" se ve svých předpovědích tak mýlili. Důvod přisoudil paradoxně tomu, že vědí příliš moc.Z toho vyplívá, že je lepší věci moc nekomplikovat. Většinou to co hledáme, odpověd na naše otázky jsou přímo před námi, bohužel jsme až příliš zaslepení naší dospělostí, myšlením.
PS: Líbí se mi vaše názory, a také jakým způsobem to vyjadřujete. Konkrétně jednoduchým, nekomplikovaným způsobem. Přesně tak, aby to většina osob pochopila, jak to bylo myšleno (viz. příspěvky Jirka V. - nic ve zlém) ...a mimochodem omlouvám se, pokud je můj příspěvek " o ničem", a zabírá zbytečně místo.

Joo, pohyb, to je taky moje téma...Člověče, na pláži na Floridě bych taky chodil běhat, to mi věř...A ted v Praze s jejím stále horším vzduchem stále věřím, že i ten větší pohyb do života vnesu..Skoro každé ráno cvičím...trošku :-)
Jinak zajímavá debata, ale po pár příspěvcích jsem neměl sílu pokračovat. Jsem člověk zkušenosti, nikoli teorií a někteří se vyjadřují vskutku komplikovaně - což nikterak neznamená, že by jejich příspěvky postrádaly hloubku - jen já (sám po spoustách v minulosti přečtených knih) už nemám potřebu se tím prokousávat. Vidím, že co je oprvdu podstatné, je nakolik znám sám sebe, svou mysl, vnímání, vědomí, cítění, pociťování...Ono totiž v podstatě nic jiného ani znát nemůžu...a zároveň pokud pochopím toto, pochopím vše...Poznání je plné na první pohled absurdit a protikladů - hlubiny jsou zároveň výšiny, skrz bolest a temnotu často přichází hluboké vhledy do skutečnosti...A kdo jednou tuto cestu nastoupí, už nemůže zpět do "sladké" nevědomosti. Ano, je to v podstatě prokletí i požehnání zároveň...Ale já to stále vnímám jako to nejúžasnější dobrodružství života - dobrodružství sebepoznání (mimochodem dobrá knížka od St. Grofa :-) - s ním jsem začínal...Jojo, letí to. :-)

Tak co bych udělal kdyby to měla být jedna jediná věc....no,je to těžké vysvětlování co vede člověka ke každodenní meditaci ale jsme většinou všichni tak úžasně líní a pohodlní, že nebýt skoro okamžitých výsledků meditace,asi by po chvilce nejeden z buddhistů v evropě hledal k této činosti tu správnou motivaci...Jinými slovy-každodenně bych chtěl meditovat protože vím jak rychle se dostaví výsledky,vnitřní klid a prožitek. Asi si řeknete jen další náboženský příznivec neli fanatik, není to tak dávno kdy bych tyto písmena nedočetl ani sem jak bych rychle kliknul jinam....to bylo z neznalosti věcí.....
Tak hodně vytrvalosti každému kdo najde svoji novou,nepoznanou a zatím v sobě neprobádanou cestu....věřte že jsou cesty co stojí za poznání....
Foto je z cesty po Nepálu- hl.město Káthmandu,Buddhanáth...

Text s příspěvkem se bohužel smazal....tak to tak mělo být.....

Asi se umáznul jen kousek, Pavle!???
I tak to stojí za to. Super. Děkuju.
To čím trávíme čas se, myslím, dá rozhodit do dvou chlívků: a) aktivita a b) reflexe. Naše společnost je postavená na akci, a tak se nám přemýšlení zoufale nedostává. Kdo (v našem světě) moc dumá je divný. Myslím, že tahle věc by proměnila život mnohým z nás. Mně určitě.

P.S.: Píchlo mě u srdce, když jsem četl o tom, že byste nedočetl (náboženský fanatik, atd.). Já na tom byl totiž naprosto stejně a připravil jsem se (vlastní zavřeností) a pěkných pár setkání a zkušeností...

Co je ta jedna věc, kterou když udělám, změní mi život? Myslím, že jsou to spíš řady drobných věcí, které na sebe navazují, jedna podmíní druhou... ale start, kde je start, čím se to spustí?? Větší citlivostí? Vnímáním toho, co se kolem mě děje? Změnou mého přístupu k tomu, co vnímám? Třeba rozpoznáním a využitím příležitosti? Změnou myšlení? Asi tak...postupně navazuje otázka na otázku a mění se v odpovědi. Musím říct, že i tyto stránky vnímám jako jeden z kroků v otázkách popsaný. To, že jsem je díky kamarádce objevila (poslala mi na ně odkaz a já s překvapením a radostí zjistila, že s nimi hodně souzním), že díky nim myšlenky nabírají nové směry, nebo se víc nořím do hloubky, nebo mě nutí jasněji definovat, co si vlastně myslím... je to obohacující. Díky za články a komentáře, v nichž je spousta zajímavých úvah, nápadů, postřehů... Za těch pár dní, co o vás vím, jsem se snažila dost toho tady počíst, to objevování vás je moc fajnové :-) Ještě že mé batolátko taky někdy spinká :-) I když už se zase těším, až se probudí a budeme spolu užívat dne :-)

Zdravím vás ještě jednou... Nějak mě to nenechává v klidu :-) V předchozím komentáři jsem psala příliš abstraktně, protože jsem tu problematiku chtěla postihnout tak nějak celou. Ale napadá mě i zcela konkrétní praktický postřeh, o který se chci podělit.
Jedna kamarádka mi už dlouho slibuje, že přijede. Zatím mi jen píše maily se vzdechy, jak ji to všechno nebaví, furt jen práce a kde nic, tu nic...ale nepřijíždí, aby "něco bylo".
Je třeba, aby si člověk udělal čas. Někdy na běhání. Jindy na lidi kolem sebe... Aby se nebál změny, kterou mu to přinese.
Předešlá věta je, myslím, hodně podstatná. Ten strach se klidně může obléknout do pohodlnosti, rezignace, fatalismu, aby nebyl rozpoznán. Nakonec tedy můžeme dojít k tomu, že jde-li nám o změnu, musíme se té změny přestat bát.

Moniko, zdá se mi, že každá změna je spojená se stresem. Když mám dělat něco jinak, než jsem navyklá/ý, tak musím něco jinak, než obvykle dělám a s čím v důsledku počítám. Možná, že jste natolik pokroková, že by návštěva u vás vaší kamarádce udělala problémy třeba doma(když by přijela). A to proto, že by domů přijela celá vyšťastněná, jak si s vámi dobře pokecela a jak jste prima a měla by radost a elán do života. No a manžel by ji třeba za to setřel - že je tak vámi nadšená. A ona to podvědomě ví a raději nepřijede, protože je to ohrožující. To mě po přečtení napadlo.

Workoholik blog.peoplecomm.cz/c… napsal - viz jeho komentář č.33, jak se mu daří a tak si říkám, jestli bych taky neměl informovat, jak se daří mě s pocením triček, s kterým jsem začal zkraje ledna na pláži.

Z dnešního pohledu musím říct, že ta pláž byla fakt dobrý nápad. Myslím, že i český hory by byly fajn (běžky?). Každopádně v městském auto-smogu nebo vesnickém uhlo/plasto-smogu bych to nedal. Na to se mám moc rád.
Buď jak buď jsem za těch pět měsíců prošel zajímavým vývojem. Navykl jsem si na pohyb. Moje tělo si na to dokonale zvyklo. Zvláštní potěšení mám taky z propocenýho oblečení - když to dávám do koše s prádlem. A hlavně jsem zjistil, že jdu do všeho, kde se můžu pohnout.

Protože jsem přecitlivělý na to, co dýchám odstěhovali jsme se na venkov a tady je to pohybový ráj. Je tu kolo, koloběžka, brusle, tenisky, ale hlavně mraky práce na zahradě. Teď jsem to oběhl se sekačkou a ten pocit se prostě nedá popsat. Ale ono je to ráj v podstatě všude. Všude se dá pohnout. Stačí se rozhlédnout a poslouchat tělo, které pohyb potřebuje. A to jsme, mám dojem, mnozí zapoměli.

Takže, pohybu zdar a nazdar.

Pokud nejaci cesi nebo slovaci hledaji spolek nebo lidi co ziji ve francii tak navstivte www.vratko.bloger.cz docela zajimave a pekne

Myslím, že tu nejdůležitější věc jsem již udělal. Zjistil jsem, že NEMUSÍM. Co? Cokoli :-) Nemusím plnit očekávání mého otce (i když teď místo druhého Jágra ze mě je mimo jiné učitel), nemusím chodit do školy či do práce když jsem marod (a místo toho můžu pročítat peoplecomm), nemusím se učit tolik kolik bych měl (a místo toho platím školné pro příliš dlouhou dobu studia), nemusím civět na televizi (na netu je spousta jiných zdržovaček), atd.

A co z toho vyplývá? Že můžu všechno! Je neuvěřitelné, kolik tíže ze mě spadlo, když jsem to zjistil. Kolik nových obzorů se ukázalo.

Co doprovází ono NEMUSENÍ? Nést odpovědnost za své činy (či nečiny).
I když jsou lidé, kteří to zvládnou i bez toho. (Bohužel).

A odpověď na otázku v nadpisu:
Nic bych dělat neměl. Spoustu věcí udělat mohu. A pomalu přichází, plynou a odchází. Co víc si přát?

PS: Proč měnit svůj život?
PPS: Zpropadené dvojité zápory v češtině :-)

Už na tom pracuju...:-)
Rozhodla jsem se pracovat na věci, o které si myslím, že má potenciál mi změnit život.
Tento článek jsem četla poprvé asi před týdnem, možná dvěma...když jsem si přečetla větu: "Kdybyste měli udělat jednu věc, která vám změní život, co by to bylo?" vůbec jsem nevěděla, co by to mělo být... pak jsem četla článek a přitom mě to napadlo. Pořád to nosím v hlavě, ale nejen to... už na tom pracuju...:-)
Díky. Díky za inspiraci. :-)

No ono stačí si tu otázku jen položit. Do hlavy. Jako semeno. A najednou se člověk nestačí divit, co ho napadá.

Jo, jo, přátelé, potřebujeme otázky. Nevím jak vy, já je potřebuju.
Držím palce, Thero.