A ja, že prečo som mal tak streleného profáka… K takémuto niečomu sa nám na hodine priznala ja profka, ale jej hodiny majú relatívne slušnú úroveň – zaujímalo by ma, ako by vyzerali jej vysnívané hodiny

maloktory clovek ma ako robotu svoj koniec. to vsetko vysvetluje. kto uz len bude robit niakeho casnika na aspon 80% zo vsetkym co ktomu patri ked ho to nebavi a robi to len preto lebo je zato plateny. okej casnik v pohode. ale co ucitelia vychovavatelia politici treneri a ludia ktory pracuju s ludmi ??? keby kazdy robit co ho bavi je svet iny…ale ci lepsi alebo horsi sa neda povedat…kazdy nemoze robit co xce…bludny kruh je na svete ;D

Proč většina z nás nedělá to, pro co se narodila?
…ale spoň to tvrdí výzkumníci nebo i moje zkušenost…
Co myslíte???????

Spousta lidí nejspíš ani neví, pro co se narodili.. Což není zas tak problém, prostě něco zkusí a buď to jde nebo ne.
Ale pak jsou takové ty věci jako lenost, zvyk zůstat tam kde už si člověk zvykl, strach ze změny..

A co teprve když člověk vyrůstá v kritice, to pak jen přemýšlí, jestli to, co by rád dělal, vůbec může, protože co mu na to řeknou ostatní, že..:)

Když jsem před lety narazil na to, že pouze 20% z nás dělá to pro co jsme se narodili, posadil jsem se na zadek.
Patřil jsem mezi těch osm. Dělal jsem něco na co jsem neměl hlavu: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/co-je-talent-mate-ho.

Firma, v které jsem dělal mě furt posílala na školení abych se to naučil (vedení projektů). A furt nic….
Nevidím detaily, baví mě rozjíždět nový věci, nejde mi dotah. …stejně jako servírka z Vyšehradu jsem škodil zákazníkům (nevědomky).

A tak jsem raději přesedl na „židli“, která mi vyhovuje víc. Najednou už nemusím jezdit na školení a jde to samo! A mám z toho takový osvobozující, povznášející pocit.

> Proč většina z nás nedělá to, pro co se narodila?

Pretože vďaka civilizačnej zotrvačnosti väčšina firiem (aj tých, ktoré pôsobia v znalostnej ekonomike) funguje na princípe montážnej haly a pásovej výroby: najprv sa vytvorí pracovné miesto a potom sa hľadá človek, ktorý to pracovné miesto obsadí. Od pracovníka sa potom očakáva opakované vykonávanie tej istej činnosti až do zblbnutia. Niektoré lepšie firmy ponúkajú možnosť tzv. „kariérneho postupu“: po povýšení môže človek vykonávať inú, náročnejšiu, zaujímavejšiu a spoločensky aj finančne viac oceňovanú prácu. Takisto do zblbnutia.

Čo keby sa to obrátilo naopak? Čo keby sa nehľadal vhodný človek na už hotové pracovné miesto? Čo keby sa pracovné miesto šilo na mieru konkrétnemu človeku, jeho schopnostiam a motiváciám? A čo keby sa to pracovné miesto priebežne prispôsobovalo tomu, ako sa ten človek mení v priebehu času? Čo keby žiadna pevná pracovná náplň nebola a jednoducho by človek vykonával to, čo ho v danej chvíli napĺňa a uspokojuje zároveň je na to spoločenská objednávka?

Veľmi dobre je ten rozdiel rozobratý v článku Wikipedia, aneb 10 rozdílů v přístupu http://blog.peoplecomm.cz/clanek/wikipedia-aneb-10-bodu-v-kterych-se-dobrovolnicka-organizace-lisi-od-te-tradicni

Dávam do pozornosti aj článok Kreatívna práca:
http://www.antropozofia.sk/socialna_trojclennost/Info3_2007_09_Kreativna_praca.pdf

To je pěkná úvaha, Rzelniku.
Myslím, že vždy, když se lámala epocha to bylo divný. My, co dnes žijeme, máme to průmyslové období vytetované do mozku. A i když nám v kanceláři nejede výrobní pás tak po sobě chceme přesnost, dochvilnost, bezchybnost a odpracované hodiny…
Už i u nás existují firmy, které se snaží šít role na tělo lidem. Ale, co vím, jsou to pionýrské začátky.
Tak si držme palce. Třeba to nebude tak dlouho trvat.

Proč neděláme to, pro co jsme se narodili? Strach. STRACH. Strach, že když se pustíme do něčeho, co nám napovídá srdce, nebudeme mít tolik peněz, ztrapníme se, nebudeme úspěšní, zklameme rodiče, nebude to pasovat s naší představou o nás samých (vytvořenou okolí…). Prostě obava. Strach je jednou z velkých motivací lidí.

> Už i u nás existují firmy, které se snaží šít role na tělo lidem. Ale, co vím, jsou to pionýrské začátky.

Mohli by sme niekde na tomto webe (alebo aj na inom mieste) začať tvoriť zoznam takýchto firiem? Najlepšie možno aj v spolupráci s tými firmami. Je ich veľmi málo a sú málo viditeľné, takže nejaké to zviditeľnenie by nezaškodilo.

No, mě se ten nápad líbí! Moc. Proč tady teoreticky plkat nad tím jaké by to mohlo být, když bychom mohli vytahat konkrétní příklady a na těch se něco naučit.

Jdu do toho.

A prosím, kdokoli budete mít tip – sem s ním – do komentářů – nebo mně mailem: tomas – zavinac – peoplecomm – tecka – cz.

Díííííííííík!

Jo, jo. Hned jsem si vybavil pár lékařů jejichž rukama jsem jako dítě prošel. Následkem jejich práce mám omezení na zbytek života. Nebo náš třídní učitel na střední škole, který si od začátku do konce každé hodiny potřeboval dokízat, že matematiku z nás umí nejlépe. Hodně lidí se nehodí na to, co dělá.

Včera jsme nastupovali do busu, viditelně ještě venku, řidič zavřel dveře. Tak jsme se v tom chvíli zmítali, zatímco se řidič snažil zavřít. Taky pěkná ukázka ukázka člověka na svém místě. Musím říct, že v pražském dopravním podniku jich ale je.

Byl jsem 6x u zubaře s jedním zubem. Nic komplikovaného. Jednou vypadla plomba, pak to zapomněl zabrousit, pak se to odrolilo. Posedmé už jsem neměl nervy a šel jinam. Bylo to něco úplně jiného. Stačila jedna návštěva, zub funguje dál, i když zásahy prvního zubaře zanechaly viditelné šrámy.

Vrátil jsem se z Vyšehradu, kde jsem byli s naší Valérkou na dětském hřišti. S námi tam byl také školní výlet (cca 2.-3.třída), který „vedla“ paní učitelka. Děti a ji viditelně štvaly. Vydávala pokyny jako na jedoucím páse: „Doleva jsem říkala! Sedíte si na uších nebo co? Vytáhněte si pláštěnky! Jaktože nemáte pláštěnky, vždyť jsem vám říkala, že si je máte vzít. Vy jste úplně blbí, tak si mokněte, mně je to jedno. Kdo nebude mít pláštěnku, příště nepojede. Já se z vás zblázním…
Přišlo mi, že se ta paní vůbec nehodí na to, co dělá. Ponižování, zastrašování a vyhrožování – to jí šlo.
Je mi líto těch dětí.

Malý příklad: Vlastníme Peugeot 307 – jsou mu 3 roky.
Před měsícem jsem byl v servisu. Smyslem bylo odstranit pár vad a zkontrolovat fčnost před létem. Dnes v noci jsme jeli do Holandska a cestou nám upadl výfuk (zajímavé u tříletého auta, které bylo nedávno v servisu). Po zbytek cesty mi přišlo, že máme závodní auto.

Jinak, nebylo to poprvé, kdy se mi po návštěvě v Peugeot Domanský nebo Federal cars v Praze začalo sypat auto.
Buď jak buď, přijde mi, že dělat pro peníze bez hlubšího zájmu o to, co a jak děláme je epidemie. Epidemie, mnohdy nebezpečná. Mám obavu, na co mechanici zapomenou příště?

Tyhle případy máme asi všichni. Už jsem ho zmiňoval výše, ale tak mě to nadchlo, že se nemůžu nepodělit.

Na jaře jsem nechal vyměnit pneumatiky ve Federal Cars na Chodově. Bylo nutné se telefonicky objednat, tzn. dost času a trpělivosti než vás přepojí na člověka, který s vámi dohodne schůzku. Obvykle spíše nepříjemný rozhovor, z kterého máte pocit, že otravujete. Auto jsem přivezl ráno, odjel metrem a navečer si pro něj přijel, tj. 1/2 dne v háji. Cena 3500 Kč. Když jsem se podivoval, řekli mi, že jsem se měl zeptat. Asi az dva týdny jsem píchl jedno kolo. Nedokázal jsem ho však vyměnit, protože mechanik ho dotáhl vzduchem (tj. rukou neuvolnitelné). Prostě zapomněl nebo mu nedošlo, že by to měl dotáhnout rukou.

Dnes jsem měnil pneumatiky u pana Duška. Bez objednání, s úsměvem a vtipnými historkami za 35 minut a 560 Kč.

To je důvod toho, proč se s takovou vervou věnuji pracovním revolucím http://revoluce.peoplecomm.cz/ a děkuji všem, kteří se na tom spolu-podílíte. Jak už jsem říkal na mnoha místech tohohle webu – jestli až 8 z 10 lidí nedělá práci, na kterou se hodí, musí to být někde vidět (viz příklad Federal Cars z pražského Chodova).