„V hinduistické tradici tedy platí, že první je moudrost a smysl. Když člověk ví, proč dělá to, co dělá, bohatství pak přijde samo.“

Tenhle citát je krutá ironie. V hinduistické tradici, založené na kastovnictví nejnižší vrstvy nemají doživotně jinou možnost, než konat nejšpinavější práce, jako např. čistit kanály vlastním tělem. Dokonce zabít nedotknutelného se netrestá…

Šimšo, díky velmi za názor. Vidím v tom velký kus pravdy.
Velmi zjednodušeně to chápu tak, že v každé kultuře existují historickým vývojem daná pravidla, která velmi často vycházejí z náboženství. A mnohá náboženství své pravdy, pravidla a moudra sepsaly do knih. V případě Hinduismu je to asi hlavně Bhagavadgíta. A Bhagavadgíta vypráví nádherné mýty, příběhy a zkazky, které vůbec nemusí korespondovat s realitou.

A já si říkám, proč se nepoučit ze starých mouder? Proč by mělo být nutné, aby se podle nich kdesi daleko žilo? Mně Lakšmí a Sarásvátí dává velký smysl. Co si z toho beru je to, že honění za penězmi je složitější, méně radostná a více vyčerpávající cesta než ta, kdy člověk otočí priority a místo vydělávání, dělá co ho baví. Už se tím pár let řídím a je mi o moc lépe než v dobách, kdy jsem se snažil „vydělávat“ a teprve potom jsem se zabýval tím, jestli mě to, co dělám baví.

Ahojky Tome,
ten článek mi připomíná to, co jsem si nedávno, díky své hořké zkušenosti , uvědomila… Člověk může mít v hlavě cíl, kterého chce dosáhnout a bez ohledu na to, zda ho práce baví či nebaví, zda dělá to, v čem může být dobrý a co ho uspokojuje jde tvrdě za tím vysněným cílem, který má v hlavě. Pak ale může dojít k hořkému poznání, že ten jeho vysněný cíl vlastně není to, co by ve skutečnosti chtěl, nebo v tom vlastně dobrý být ani nemůže a cítí se zklamaný. A nebo je druhá možnost.. vidět a jít cestou, na které se nám dobře pracuje, která nás baví a která nám dodává radost. Pak ten cíl přijde někdy sám a často dřív, než si vůbec myslíme.. :-)

Každopádně co se týká Indie.. díky osobní zkušenosti vnímám že v této zemi toto pravidlo bohužel neplatí.. leč jak uvádíš, ten příběh je krásný a tkví v něm spoustu přínosného pro nás.. obyčejné smrtelníky :-)

Ano, nejdřív člověk musí někým být, aby mohl něco mít. Nejsem v těch soudech ale tak přísný. Uvědomuji si, že na dnešního člověka působí hodně vlivů: co chtějí rodiče, okolí nebo co je považováno za úspěch (srovnej Pakistán a Texas). Nevím, zda-li hledat to, co mě naplňuje nebo zkusit hledat ve svém „systému“ to, co je mi blízké. Nemusím se zbavit jediné věci ve svém životě a mohu raději hledat naplnění tam, kde se nacházím právě teď. Pošilhávání jinam se stane manýrou, která se změni v obsesi: jinam, jinak, jiné. A naplnění se stane prokletím hledání svatého grálu. Před tím bych varoval. Egoismus naplnění.

Krásný příběh, nepřestává mě, Tomáši, udivovat, jak se dokážeš dívat kolem sebe, sbírat příběhy a ukazovat na nich jednoduché pravdy platné v každé době! A Martine, klobouk dolů, hluboká pravda v tom, co píšeš!

Prijde na to, co je to ten cil, za kterym clovek jde. Pokud jsou to materialni veci, tak se casto stava, ze clovek opravdu zjisti, ze to chtel, ma to, ale nejak to porad neni ono. A chce neco jineho.

Tomas pise, ze v hinduisticke tradici je na prvnim miste smysl. Je tezke oloupat ze sebe vsechny ty slupky a najit to, co opravdu chci, to, co do meho zivota da smysl. Ale kdyz to skutecne najdu a jdu za tim, tak snad ani nemuzu byt zklamany.

Casto clovek, aby neco noveho mohl mit, musi neco stareho pustit. Neceho se vzdat. No a toho se bojime, kdyz mame to sve male jiste, je prece riskantni se toho vzdat a jit za necim sice mozna mnohem vetsim, ale co kdyz se nam to nepovede a co kdyz to nebude fungovat a co kdyz….. Tech co kdyz dokazeme najit furu a sami sebe presvedcit, ze nejaka zmena nestoji za to, ze to vlastne vubec nechceme.

Pokud to dokazeme – najit smysl, pustit stare, jit za svym cilem – bohatstvi prijde samo – to duchovni urcite a to materialni prekvapive jako „bonus“ casto taky.

Jen úhel pohledu: V životě strávíme víc času vyděláváním než kolik ho strávíme s lidmi, na kterých nám záleží. Proč tedy dělat něco, co nemilujeme?

Černo-bíle se věci mají tak:
Buď (stejně jako děti) děláme, co milujeme a pak nepotřebujeme ani chválit ani odměňovat.
Nebo děláme, co nás nebaví a pak potřebujeme dostat zaplaceno, ujišťovat, že nám to jde a vůbec chválit.

Kamarád mi poslal pěknou historku k tématu:

Istý Žid mal koncom tridsiatych rokov minulého storočia v Nemecku obchod. Mladíci sfanatizovaní Hitlerom k nemu chodili skandovať protižidovské heslá. Žid raz vyšiel pred obchod, pochválil ich a povedal, že ak prídu aj nabudúce, dá im marku.

Mládež niekoľko dní nadšene chodila a Žid im za to platil. No niekedy neprišli všetci a stalo sa aj, že neprišiel nikto. Ak by si chcel židovský obchodník naďalej užívať predstavenie v plnej paráde každý deň, musel by odmenu pre mladíkov zvýšiť. Či zámerne alebo nie, Žid zmenil vnútornú motiváciu mladíkov na vonkajšiu. A tá býva menej účinná.

(Zdroj: Vzácna vnútorná motivácia, autor: Martin Valášek, Trend č. 21/2008)

Veru, vzácna vnútorná motivácia.

To, čo napísal Martin Valášek považujem za kľúčovú vec vo vzťahu k trhovému aj štátnemu systému. Keď začne človek za to, čo robí dostávať peniaze, pomaly ale iste si na to zvykne a svoju vnútornú motiváciu zmení za vonkajšiu.

Najhroznejším príkladom sú neziskové organizácie, ktoré si systém získa pod svoju kontrolu tak, že im poskytuje peniaze a inú vonkajšiu motiváciu.

A tak jedneho dňa sú ľudia z nich postavení pred voľbu, hájiť svoje záujmy a vykašľať sa na príjmy s „neziskovej činnosti“ alebo to vzdať, nechať sa vonkajšou motiváciou ovládať a prispôsobiť sa, ako to urobila väčšina ich rovesníkov.

Mimochodom, asi pred 7 rokmi som o tom napísal článok
http://myslienky.vsieti.sk/strata-quot-iluzii-quot-teda-vzdanie-sa-vlastnych-

…příběh pana Valáška i Tvůj komentář, Robo, mně vyvolaly mraky vzpomínek. Kolikrát jsem v životě dělal něco, protože jsem v tom viděl smysl nebo mě to jednoduše bavilo a buch. Najednou mě za to začali platit a vášeň se začala vytrácet.

> Bhagavadgíta vypráví nádherné mýty, příběhy a zkazky, které vůbec nemusí korespondovat s realitou.

Zrejme sis Gitu spletl s nejakou jinou knihou. BG je filosoficka kniha o joze. Popisuje tri hlavni druhy jogy – karma, jnana a bhakti jogu, a pet hlavnich temat: isvara (Buh, Svrchovane Ja), jiva (individualni ja), prakriti (hmotna priroda), kala (cas) a karma (hmotna cinnost).
To, ze koresponduje s realitou, doklada fakt, ze je prijimana vsemi indickymi filosofickymi skolami.

Děkuju za opravu, Honzo. Na tyhle texty jsem zatím nedozrál, a tak jenom papouškuju. Navíc tohle je 2 roky starý a hodně věcí bych v tom dnes formuloval jinak. P.S.: Pěkný stránky: http://bbt.se/

Dik za odpoved a pochvalu stranky, Tomasi.
V Gite si kazdy najde neco pro svuj dalsi rozvoj. Zpocatku obvykle vetsine veci nerozumi, ale pri dalsim a dalsim cteni chape stale vic. Gita je kniha na cely zivot. Existuji i vydani pro deti.
Dve ukazky obecne pozorovatelnych veci: 3.21 (duvod obecneho upadku, aneb „ryba smrdi od hlavy“), cela kapitola 16 (duvod, proc si nicime Zemi, viz video Story of Stuff).