Peoplecomm - peníze nebo život

Pro mne osobně je vyhlídka zaplatit jen 20% ceny lákavá a určitě bych do toho šel. Co mě odradí je to, že vím, že momentálně nechci platit peníze za semináře. 20% ceny bych samozřejmě byl ochoten zaplatit. Ale co po semináři na kterém jsem byl spokojen a vím, že mi přinesl spoustu užitečného? Nezaplatit zbytek a říkat, že mi to nic nepřineslo? hmm, já ne. Zaplatit zbytek semináře? To je výdaj, který nejsem momentálně ochoten akceptovat. Proto mne ani 20% ceny nijak nemotivuje

Co člověk, to pohled a jiná motivace. Z mého pohledu asi patří k lidské přirozenosti, že o věcech mnohem víc mluvíme, než pak skutečně děláme. O tom mluví přísloví (snad původem ze staré Číny), že gram praxe má větší význam než tuny teorie. Nebo slova Lou Holtze "After all is said and done, more is said than done". Jestli to platí obecně v životě, pak na internetu mnohokrát víc.

Já bych jel, ale na ten zbytek doplatit peníze nemám a nedoplatit ho by mi zase svědomí nedovolilo. Pozn, jsem student VŠ. Ale co já vím, třeba za rok už budou jiné podmínky.

Já zatím nejedu z jediného důvodu. Vím přesně co dělat a jak. Mám ale jeden problém. Ke všemu se musím dokopat sám. Trvá to. Někdy hodně dlouho, ale pak pochopím že je čas a jdu dál. A vím jak by to dopadlo. Pojedu tam, budu nadšený ze všeho, přijedu zpět a stejně zjistím že velké změny nejdou provést do dvou dnů a spadnu zpět do své pomalé reality, ve které k tomu stejně musím dojít svým tempem a za pomocí nasbíraných zkušeností. Já jsem prostě typ, který se musí učit z vlastních chyb.
Neberu si to za zlé vůči sobě, protože vím že stejně vždy dojdu tam kam chci, pouze vím že pro mne by to nebylo pravděpodobně nic nového.
Ale možná se mýlím.
Dej mi ještě čas :-)

byl jsem na Cestě kolem světa, Tome ještě jednou moc za ni děkuju. Byla pro mně inspirací, rok přemýšlení, dumání a částečně zkoušení. Některé věci mi dávaly smysl, některé méně, některým jsem nevěřil, ale vždy jsem měl možnost si je aspoň trochu "osahat". Bude to za chvíli rok, co jsem se z cesty vrátil a často se sám sebe ptám, co se změnilo a co se vrátilo do starých kolejí? Nápovědou je mé okolí - manželka, přátelé, ale stejně tím nejhlasitějším je vlastní vnitřní hlas. Myslím, že je to jako s každým jiným návykem - cokoliv změnit bere setsakramensky velké úsilí. Můžu souhlasit, nesouhlasit, uvědomit si, ale je to pořád kus daleko od toho ty věci nejen prožít a hlavně uvnitř nastálo změnit... Asi jsem trochu mimo od tématu, ale na závěr chci říct, že cesta, kterou mi zaplatila firma, bylo něco, co bych zaplatil i z vlastních peněz. Ale myslím, že nelze čekat, že po jakémkoliv semináři, kurzu nebo školení, které trvá třeba i několik dní, změní něco co nosíme v hlavách několik let... :-)

Parádní názory. Díky Romane, že si lámeš hlavu. Díky, přátelé, že si dáte práci s tím sem napsat, co píšete. Já to potřebuju. Pište dál.

Dnes jsme měli www.peoplecomm.cz/za… a tak mě to rozjelo, že nemůžu spát. Bavili jsme se tam mimo jiné o tom, že tyhle životní dovednosti, který se tady v PeopleCommu snažíme zprostředkovat jsou nepřenositelný. Tj. že si to stejně musíme každý nakoumat sám - je to s náma stejný jako s dětma - je nutný se spálit (každý sám za sebe) - teprve potom uvěříme, že to pálí.
Je to jako s hrou na hudební nástroj. Člověk potřebuje cvičit, makat a makat a když tomu dá dost času a koncentrovaný energie, tak to přijde. Já si ovšem myslím, že se líp cvičí (alespoň mně), když má člověk lepší informace a líp uchopí souvislosti. To je proč existují ta naše sezení.

Co se týče samoplacení (co zmiňuje Martin) mě samotného překvapila míra toho, jak často si lidi za účast na našich zájezdech platí z vlastních zdrojů. Těší mě to a nesmírně zavazuje.

Tome ja osobne rád pôjdem na vaše školenia. Tento rok mám ale školení okolo marketingu naplánovaných viac ako obvykle a ďalšie školenie už tam dávať nebudem.
Školenie by som si platiť sám a i keď je to finančne lepšie tak mám momentálne iné priority. Dokončiť konečne byt a presťahovať sa tam.

Ohľadne zmien v chovaní a zabehnutých návykov je téma sama o sebe.
I keď si to nepriznáme tak je to strach zo zmeny z nepoznaného (čo by sa stalo o čo by som prišiel...).
Najrýchlejší spôsob je ak nás tým niekto prvý krát prevedie a potom poprípade kontroluje až pokiaľ si nevytvoríme nový návyk. Vraj to trvá 3-6 týždňov pravidelne každý deň práce na novom návyku.

Tiež to môže byť v absencii nejakej vízie za ktorou by sme išli a ktorej by sme verili že dosiahneme. Vízie ktorej by bola naša a na ktorú by sme sa tešili a boli len pri pomyslení na ňu nadšený.
Napríklad výborné vzťahy v rodine a viacej času z rodinou k tomu práca čo ma baví...Ak mam zlé vzťahy s rodinou tak som 12h v práci aby som sa nemusel hádať lebo si myslím že to neviem dobre vyriešiť...

Jeden pán mi vravel že to bude trvať 7. Jeho odpoveď na to ako dlho bude trvať než sa to stane alebo než sa zmením... A ja že čoho 7? On že záleží na mojej viere, presvedčení. Môže to biť 7 sekúnd, 7 mnút, 7 hohín, 7 dní, 7 týždňov, 7 Mesiacov, 7 rokov alebo 7 životov. Pozeral som naňho ako na úplného debila. Po čase som pochopil čo sú to tie limitujúce presvedšenia. Presvedčenia ktoré každý máme a limitujú náš život a naše chápanie sveta a naše jednania.
Preto si čítam príspevky a usmievam sa a myslím si že rozumiem, chápem. Ak sme o niečom presvedčený že to tak je tak to tak pre nás proste je a basta fidli a ani nejaký Tomáš nás nepresvedčí že je to inak ;). Mi to máme zažité, vyskúšané, od-sledované... a nevieme si predstaviť že ak by sme inak k životu pristupovali a inak sa chovali tak by aj náš život bol iný.

:)

Toto sa sem hodí.
“Only as high as I reach can I grow, only as far as I seek can I go, only as deep as I look can I see, only as much as I dream can I be.” -Karen Ravn

Ak budete niekto tak dobrý a preložíte to nejako zrozumiteľne budem rád.
Môj prvý pokus je nič moc.

„Len tak vysoko ako dočahujem môžem vyrásť, len tak ďaleko ako sa snažím môžem ísť, len tak hlboko ako sa pozerám môžem vidieť, len tak veľa ako snívam môžem byť. “ – Karen Ravn

Vnútorný konflikt?
www.youtube.com/watc…

Tomáši, nelámejte hlavu..... Jako malá holka jsem viděla film "Klíčem je strach". Nevím, zda tento film ještě někde je a už vůbec nevím, kdo to natočil a kdo v něm hrál, ale na něm jsem pochopila osobní růst. Mějte se hezky.

Teď to teprve vidím - autor článku je Roman, takže promiňte Romane, že jsem oslovila Tomáše.

Díky za vaše příspěvky, je to zajímavé vidět, jak to má každý specificky poskládané. Co k tomu dodat? Něco z vlastní zkušenosti, stručně, zhuštěně, jinak by to vydalo na tlustou knihu:-)
Když jsem někdy v 17 se vydal na cestu "sebepoznání" bylo to zpočátku převážně skrz psychotropní látky. Co jsme to objevovali za světy! A těch debat, filozofování - o poznání, osvícení, prolínání realit, paralelní skutečnosti, zvláštní schopnosti, většinou u půllitru, to jsme byli ale chytří. PostUpně jsem pak přešel ke zkušenostem s čistou hlavou - holotropní dýchání, jóga, aktivní meditace...K tomu spousty knih, přednášek, nekonečných debat o cestě...krásné časy...Pak buddhistická meditace, intenzivní kurzy, od víkendových až po několik týdnů trvajících - od rána do večera se svou myslí, nazírání vzorců, struktur, otevírání se všemu, už to nebyla taková sranda, co za sračky lezlo ven, jaké temnoty, divnosti se dostávali do světla vědomí a vše se jen snažit čistě vnímat, nic nedržet, letting go, pěstovat laskavost, otevřenost - TVRDÁ PRÁCE. Po škole jsem se vydal do Asie, několik měsíců v klášteru v Barmě jsem jen sledoval svůj nádech a výdech! Bylo to nejprospěšněji strávené období. I tam jsem občas pokecal o tom, co se dělo uvnitř, ale spíše o praktických, konkrétních oblastech, které se vám na cestě do nitra otevírají...
Co nyní? Moc už nečtu, když tak knihy potřebné k práci, obchodům s esoterní literaturou, s návody na šťastný život, o štěstí teď a tady se vyhýbám, debaty o vesmírech a univerzálních pravdách a o tom, jak to všechno je nevyhledávám. Internetové diskuze, blogy? Mor! :-) Nevidíte živého člověka, komunikace je plná zjednodušení a nedorozumění . Sem píšu, protože spolupracuj s Tomášem a je mi blízké co se tady píše a mám za to, že sem chodí zajímaví a otevření lidé. Ale 10x raději bych se setkal osobně, abychom si ty věci, o nichž se tu debatí mohli i prakticky vyzkoušet. Pokud někdo upřímně hledající má nějaké otázky, rád si popovídám, ale vždy se snažím dotyčného vést k vlastní praxi. Proč? Vidím za ta léta, že to opravdu funguje, stejně tak vidím, že je to slovy nepředatelné. Nic nového, že. A proč jsem napsal text inspirující k účasti na seminářích? Zase zkušenost - a zdaleka nejen má. Málokdo, snad jen vyjímečně nadaný a silný jedinec dokáže měnit navyklé, neprospěšné vzorce myšlení, vnímání, pojímaní, chování sám a přímo ve svém životě. Já vím, že bez všech těch kurzů bych se těžko dokopal. Fungují tam totiž strašně důležité mechanismy - které asi budete znát, opáčko: Chráněné prostředí - vyzkoušíte si, osaháte věci, přístupy, které neznáte či na ně normálně není prostor, můžete jít do hloubky, bez vyrušování a řešení "každodenních starostí", je u podpora člověka, který by měl mít v dané oblasti více zkušeností, jedno ať ho nazýváme lektor, učitel, guru, terapeut (v tradičním buddhismu, théravádě, je pro učitele termín "kalyana mitta" - ušlechtilý přítel, moc se mi líbí) A last but not least - síla skupiny - co by člověk většinou nedal sám za sebe tak s podporou skupiny zvládne, jde do toho, když jeden umdlévá, může využít kolektivní energi, synergii.
Další velké téma je pak přenášení zkušeností do praktického života... Stručně a jasně - jde to, ale trvá to - nelze opravdu čekat, že po pár víkendech se změní náš život. Mně tento proces trval roky - a zdaleka není u konce. Ale stojí to z to - pro mě je to ten největší poklad, volnost srdce, s ničím jiným nesrovnatelný.
Respektuji, že každý to může vnímat jinak, každý má své tempo, někomu povídání a čtení zatím stačí, někdo má pocit, že by měl špatné svědomí, kdyby nezaplatil plnou cenu, ale...ALE...život je krátký, tak rychle vše míjí... Objevila se zde velkorysá nabídka...
Díky všem, co o tom přemýšlí...
Pěkný den

Zajímavé věci sis prošel, Romane... :-)
Nezažít s Tebou, co jsem letos zažil tak bych řekl, že co člověk to styl. Na mojí cestě byly například vždy hory knih. Už tolik nečtu, ale knihy pro mě asi vždy budou můj Mentor. Pak potřebuju sám stylem pokus-omyl zkoumat, pozorovat a přicházet si na to, jak to vlastně všechno funguje. A nakonec o tom potřebuju mluvit/psát. I semináře jsou pro mě důležitý, ale dávám si tak dva ročně.

...teda spíš dával. Co jsem poznal Tebe, otevřel se mi ještě víc než kdy předtím svět mimo logické chápání a došlo mi, že věci, o kterých mluvíš můžu načíst v knížce, ale nedojdou mi (anebo dost krokolomě). Je nutný se sebrat, zkusit si sednout do nějaký skupinky a zkoušet hledat cestičky k věcem, o kterých v sobě nemám ani tucha. A např. letošní dva dny ve Skalce www.skalka22.cz/cz/uvod - to byla bomba. Dlouho jsem nebyl na exkurzi v (pro mě) úplně jiným světě. A ať už to byly věci, který jsme spolu dělali nebo celý to prostředí tam, dohromady to byl zážitek, který mi moc dal. Takže dík.

Zdravím!
Nerad bych, aby byl ůj příspěvek pochopen tak, že si myslím, že knihy a povídání jsou k ničemu. Jen mám pocit, že pro určité věci (zkušenosti, cestičky, změny , poznání atd.) je nutno jít cestou přímé zkušnosti. A knihy a povídán o tom mohou tuto zkušenost krásně podpořit. Jen by nemělo zůstat jen u nich. To je právě ta komunikace přes sít - když vidím svůj článek, už vidím ty různé zkreslení a zjednodušení, které z něj mohou vypadnout. To je radost moderní komunikace :-) Pěkný den!

Jj, knihy jsou prezitek. Proc by clovek cetl kdyz si muze najit vse na internetu za zlomek casu!

Čtu článek znovu.
Bomba? Přijít na kurz, nemusit platit? Případně splatit do roku? Myšlenka je to dobrá.

Co může být příčinou, že to nefunguje?

Vždycky člověku něco nějak dá (např. návštěva nějakého kurzu) a je spíše otázkou svědomí, zda za to zaplatí, když se nedají pravidla.

Každý člověk má své pojetí toho, co je mu prospěšné.
Co prospívá někomu, nemusí nutně prospívat druhému.(tzv. podle sebe, soudím tebe – říká jedno přísloví)

Je potřeba vycházet z reality. Položit si otázku: Kde jsem já, kde je společnost, kde jsme my – rodina, jako malé společenství, nakolik jsme se danému stylu tohoto století přizpůsobili, nakolik jsme schopni změn, nakolik je nabídka atraktivní, nakolik potřebujeme jistoty….
Někdo může vnímat nezaplacení jako: "mám někde dluh" a je mi z toho trapně.
Potřebuji něco takového vůbec?????atd.

Hlavní je – podle mě zásadní otázka - jaká je má vlastní motivace, jít na takový seminář?
A když si řeknu ano, tak jdu a neřeším, protože cítím a vím, že to potřebuji. A to i tehdy, když ty peníze v současné době nemám.
Je to všechno o určitých možnostech a zvažování, na co mám a na co ne....takže já bych se na to kriticky nedívala.

Chyba v komunikaci mezi námi je dost často ta, že předpokládáme, že ťo, co bychom využili a zrealizovali my, (protože to tak osobně potřebujeme a cítíme), využijí a mají potřebu zrealizovat i druzí.
Bohužel, často to tak nefunguje.

A když nejsou stanovená dopředu pravidla, tak to také nefunguje…….

Díky za ohlas Svatko, velice podnětné náhledy, asi jsi dost dobře vystihla postoj, pocit hodně lidí a důvod proč se tato revoluční myšlenka neujala. víš, u mě jde i o to, že znám i jiné přístupy k placení-neplacení - kde jde spíše o pocit smysluplnosti a odpovědnosti a tohle mi přišlo, že by na něj mohlo nasednout. Konkrétně, ale stručně - v tradičních buddhistických zemích (Barma, Thajsko, Sri lanka) žijí kláštery a mniši čistě jen z toho, co jim ostatní dají. A funguje to, funguje to staletí. Stejně tak kdokoli tam přijde meditovat tak nemusí nic platit. ale samozřejmě může. je to dobrovolné, říká se tomu "dána". je to přístupné, nejde o kšeft "s duchovnem, new age byznys", jde o to, že lidé oceňují přínos mnišské komunity pro celou společnost. Jistě je tam mnohem víc věcí, je to pro ně už součást kultury, funguje tam víra v dobré skutky, čili dávání není čistě nezištné (kdy je?), ale hlavní je, že jim to opravdu funguje. sám si nemyslím, že je na místě vzít tento koncept a přenést ho jen tak sem. Ale mám za to, že pěstování štědrosti - a v ní je nutné mít otevřenost, ne povinnost něco dát, zaplatit - je velice prospěšné. Prospěšné pro rozvoj člověka, pro kultivaci pozitivních stránek, pro kulturu srdce...I z tohoto hlediska sem vnímal Tomášovu nabídku a mrzelo mě, že se setkala s tak chladným přijetím. My si halt asi musíme všecko pořádně zaplatit, abychom měli za to, že jsme získali něco podstatného. Dobře nám tak. Snad postupně nazraje čas i k jiným přístupům. At se daří
R.

Roman tu často upozorňuje na možnost nedorozumění při dopisování si formou komentářů. Mám mikro-obavu, aby nedošlo k dvěma malým mýlkám:

1. Že to naše cenové experimentování nefunguje. Myslím, že je ještě hodně brzy na to něco vyhodnocovat. (ještě nemáme ani hotovou jarní kolekci kurzů!) A třeba 1.10. na Krysím závodě jsme si vydatně zaexperimentovali a nemyslím si, že by se to nevydařilo. Bylo to divný, někteří z nás byli v rozpacích, ale nakonec to klaplo a já jsem z toho získal hodnotný vhledy do demokratičtějšího odměňování.

2. A o to jde. Může se možná někomu zdát, že zlevňujeme. Tak to není. Spíš chci přenést část rozhodování o ceně na lidi, kteří se účastní. Přijde mi to víc fér. Otázka je jak jsem na tom v systému pevných cenovek připravení. Také hledám cesty k tomu, aby nám peníze nestály v cestě k tomu dělat, co nás baví. Tak často, v tolika oblastech, života slyším argument: "Nemáme peníze.", že jsem z toho už unavený. Přitom je to podle mého mega-blábol. V mém světě je to vždy otázka toho, co chci a pak hledání cest, jak toho dosáhnout. Sahat po laciných výmluvách typu "nemáme peníze" je podle mě velmi často jen produkt systému, který z nás vyrobil oběti, který (za) nic nemůžou.

Vašemu myšlení a přístupu rozumím.
Vezměte si ale to, že děláte zadarmo v dnešní době. Každý si na váš kurz přijde, posbírá si, co potřebuje a jde bez placení pryč. Je to správné?
Z čeho pak takový dobrotinec v naší společnosti má žít? Jakou má životní úroveň?

Tady je úplně odlišná kultura - spíše zaměřená navenek, kdežto východní je zaměřená na vnitřní život, na duchovno.

Víte, ani jeden extrém není dobrý a zdá se mi, že stále balancujeme mezi hledáním rovnováhy v těchto přístupech. Mezi materialistickým a duchovním světem.

Když více sklouzávám k prvnímu, časem vše mám, ale cítím se prázdný, protože mi něco chybí a tím je mé vnitřní prožívání, komunikace se sebou samým, vztah.
Když extrémně prožívám to druhé - vnitřní, tak zase žiji třeba i v bídě a druhým pak závidím. Ono duchovno je také někdy duch a hovno, jak s oblibou říká jedna má známá.

Skloubit to všechno by bylo přínosné. Časem to bude třeba jinak.

To je super Tomáši. Myslím, že tato věc vyžaduje hodně času než se nějak ujme, je třeba s tím pracovat, zjištovat, osahávat. Já nemyslel, že by se to neujalo obecně, měl jsem na mysli, že se to moc neujalo jako téma diskuze, kde jsem očekával víc reakcí a zájmu. Jinak ta myšlenka a vize je supr, ale jako každá vize to trvá než se naplní...A některé vize daleko předběhnou připravenost společnosti, která na ně není zralá. Viz třeba Komenský - myslím, že jeho vize se nenaplnila ještě ani teď. Ale myslím, že v tom je i smysl těchto stránek. Novými vizemi to začíná...další krok je jejich naplňování. tak nám držím palce!
.-)

Ano Svatko, přesně tak - tady je odlišná kultura. Proto jsem psal, že si nemyslím, že je na místě přenášet sem východní koncept (který navíc není ani východní, funguje jen v pár zemích) Ale mám za to, že je smysluplné pokusit se vytvořit určitou fungující syntézu, která by si vzala to prospěšné a funkční z obou - onu střední cestu, vyváženost. To je to nejtěžší - přiliš netlačit ani nebýt přlš laxní. uvolněnost bytí. ne se hnát za prázdnými požitky a materiálním blahem a zároveń nesklouznout k tupé pasivitě.
O to myslím jde. Není to jednoduché. A bylo by fajn se pokusit podívat a zamyslet jak by to mohlo jít než sypat z rukávu proč to nejde.

Napadla ma jedna vec ohladne ceny. Myslím že som to počul u Kiyosakiho. Cenou kurzu si vyberá osadenstvo, účastníkov kurzu. Ak to dá skoro zadarmo alebo zadarmo tak tam prídu čumilovia. Ak dá cenu vysoko tak tam prídu bohatý ľudia alebo ľudia pre ktorých to má takú hodnotu. Tým pádom majú záujem a chcú to použiť. Neberú to ako zabíjanie času či atrakciu.

Já si právě naprosto nejsem jistý, že by zájem se dal poměřovat cenou. Jsou prostě lidé, kteří dát za 3denní kurz 10 000 nemohou...nebo snad jo, ale třeby by si museli půjčit, já nevím. Ono je jednoduché napsat, že když něco chci tak si to prostě zařídím, udělám tak, abych na to měl a v podstatě je v tom kus pravdy, ale pro dost lidí je to už na počátku tak vysoká laťka, že o to ani neprojeví zájem, i kdyby do toho za jiných podmínek šli a něco by jim to dalo. To, co nabídl Tomáš se v pomáhajících profesích nazývá snižování prahu. Je to o větší dostupnosti, nikoli o menší kvalitě (jak si to asi mnozí, kteří poměřují stylem vyší cena = vyšší kvalita, myslí) proto to oceňuji. A když už sem zmínil pomáhající profese - zde jsou mraky lidí, které takové věci zajímají, ale když máte plat 16 tis. hrubého, platíte tržní nájem v Praze, nedejbože máte děti...prostě není to tak easy. jestli přijdou čumilové...? Nemyslím - investovat tolik času, jet na neznámé místo s neznámými lidmi, dělat tam nějaké nové věci, i když je tu nabídka, že to může být relativně levné...To není rozdávání předvolebního guláše zadara. A ani nechci aby to bylo levné. Ale bylo by fajn, kdyby to bylo dostupné. Pro mě ideálně dle toho kolik kdo vydělá, jaký z toho má pocit přínosu, jak se tam cítil...Zohlednit více faktorů. Zkoušíme, testujeme, není to ideální.

Romane ja som to myslel ako iný pohlaď na cenu. Nič viac nič menej. Osobne som rok bez zamestnania a podnikám. Prímy čo mám my stačia na pokrytie výdajov. I keď ak veci na ktorých pracujem dopadnú dobre tak budem mať viac ako som kedy zarobil a zaplatiť si kurz nebude problém teraz by to problém byť mohol. Takže chápem tú cenu a možnosť zúčastniť sa za 20% ceny + doplatok do roka vítam. Tento rok si na nič iné ako robím nie som ochotný vyčleniť čas. Račej sa momentálne venujem tomu marketingu. A asi je to aj o tom čomu sme ochotný vyčleniť čas, dať prioritu.

Určitě, já to taky psal jako určitý pohled na cenu, nemyslím, že jediný správný, takový asi neexistuje. A vidím pravdu i ve tvém výroku či citátu. Není jednoduché to vybalancovat. Díky tedy za názory, pomáhá to získat širší náhled.

Romane, pro koho chcete kurzy dělat?

Pro každého, kdo má upřímný zájem o sebepoznání, osobní rozvoj a je ochotný na tom prakticky pracovat. Pro mě navíc ideálně s lidmi, kteří už mají v tomto směru nějaké zkušenosti a nemusím je o smysluplnosti této cesty přesvědčovat. Čili jsou schopní a ochotní do toho vložit dost svého nasazení, úsilí, času, energie (samo i peněz, to je taky energie), protože chápou, že je to pro ně podstatné životní téma. Čili s dost úzkou skupinou.
Ale v rámci té skupiny je mi jedno jestli je to manager, pracovník neziskovky, student bez peněz - hlavní je opravdový zájem a snaha. Pokud ta není tak raději budu okopávat dýně. Než někoho o něčem přesvědčovat. V poslední době se kloním spíše k těm dýním :-)