Peoplecomm - peníze nebo život

Moc by mě zajímalo, jak to chodí v těch firmách, o kterých píšete na konci - zatím jsem tu četl něco o Semcu, ale ostatní by taky byly určitě hodně inspirativní... Z příkladů se nejlíp učí :-)

Taky by mě zajímaly konkrétní příklady z praxe. Měl jsem možnost být na obou stranách (manažer i dělník) a v jiném článku zmíněné Poselství Garciovi batastory.net/stopa/… mě připadne zoufale pravdivé. Jsem spíše na straně těch manažerů. Je to osobní, draze zaplacená zkušenost. Zkouším to jinak, zatím to nevzdávám, ale nevím, nevím... Nic jiného než motivace přes prachy nefunguje a když tak jen krátce. Kde hledat ty lidi, kteří chápou, co je to firemní kultura, zodpovědnost, dobře provedená práce?

Nevím, jestli se mi podaří srozumitelnou formou popsat myšlenky, které mě napadaly u tohoto příspěvku. Minimálně se o to pokusím.
Jedno z mých já je já personalistické. Protože mi přijde důležité, aby lidi měli možnost růst a rozvíjet se. Mám to tak u sebe a tak to chci dopřát i ostatním. Nicméně jsem si vědoma toho, jak v dnešní době fungují HR oddělení. V souvislosti s lidmi ve firmách se píše jako o lidských zdrojích... a já za zdroji vidím potenciál, zdroj čehosi, co možná sám dotyčný ani neví. Každá práce (i když to nemusí být ta která mě vždycky baví a naplňuje - viz článek Předbíhání doby? - co děláš, dělej rád X dělej to, co máš rád) přináší člověku příležitost...příležitost dozvědět se něco o sobě, pracovat na tom, kde cítí slabší místo, rozvíjet to, v čem je dobrý. Skrze práci se dozvídám kdo jsem. Tak vnímám zdroje a v tom vidím také budoucnost HR,... budoucnost na které bych se ráda také podílela. Když píšete o člověku, odborníkovi na lidskou přirozenost, vidím v něm partnera zaměstnanců, ale i partnera vedení. Protože jsou to dvě nádoby, které jsou propojené. Firma a její vedení nastavuje rámce, hranice a cíle, ve kterých se zaměstnanci pohybují. Na druhé straně pracuje s lidmi (pracovník na lidskou přirozenost) na tom, jak těchto cílů dosáhnout. Pouhým rozhovorem, zaměřeným na to, co se jim daří a v čem vidí slabiny, na čem chtějí pracovat, otázkami, které nutí člověka přemýšlet a dívat se na svoji situaci nově, ...tímto rozhovorem se otevírají "zdroje", které má každý z nás a tímto procesem také může pracovat na sobě a současně na svém přínosu pro firmu. Podotýkám, že ve společném rozhovoru pracují na cílech od vedení, nicméně cesta je na realizaci každého ze zaměstnaných. Každý je jiný a každý ke své seberealizaci potřebuje něco jiného. Tento přístup respektuje jedinečnost každého, otevírá dveře, pomáhá a znovu mi přichází na mysl slovo respektuje. To je pro mě důležité. Jenže to popsat slovy není úplně jednoduché, prostě se to musí zažít. A tak se ptám: Jak se díváte na lidi kolem sebe...? Jsou to neschopní ignoranti, kterým je třeba říkat co a jak dělat... nebo jedinečné lidské bytosti, které mají dostatek vlastních "zdrojů" dělat cokoli, jakkoli....nebo je to ještě jinak?

Kde hledat? Když tací nejsou, lze si je k tomu vychovat:) Řekl bych, že jsou lidi systémem odnaučení, aby na nich fungovalo cokoli jiného, než cukr a bič, peníze a tresty. Proto se může spoustu tvrzení o zaměstnanci, coby od přirody darebákovi, flákači a potížistovi jevit jako pravdivým. Chybné je, vyvozovat z toho závěry o lidské přirozenosti a krutou chybou je myslet si, že je to jednou pro vždy daná a neměnná přirozenost člověka! Autoritativní vedoucí a šéfové si neuvědomují, že pod bičem lidé možná pracují lépe než bez něj, ale jejich potenciál, dělat svou práci s radostí, iniciativně a mnohem více kvalitně než s bičem v nich usíná, uvadá a po dlouhé době umírá. Radost z dobře vykonané a smysluplné práce je člověku největší odměnou, kterou žádný benefit nemůže nahradit.

Tomáši, co si myslíte o samotném pojmu „Human resources“?
Mě to zní floskulovitě jako řemen.
Zakrývá podstatu, a to že firma nepotřebuje jen technické zázemí ale i živočišného, emocionálního a těžko uchopitelného člověka. Dělá se mi z toho pojmu blivno. Já přeci nejsem žádný lidský zdroj (stroj, systém,aparát) já jsem člověk!
Pokud děláme z člověka lidský zdroj, umožní to asi ho lépe vpasovat do toho fordovského vědeckého řízení. Tenhle způsob veden společnosti pěkně popisuje Aldous Huxley – Brave new world ( cs.wikipedia.org/wik… )
– v knize je toto Fordovo vědecké řizení dovedeno do absurdní dokonalosti, z které až běhá mráz po zádech. Lidé jsou formování už od embryí, pěstování ve zkumavkách, technicky jsou jim vštěpovány názory a předsudky. Mnohé z popsaných procesů je možno vidět v současné společnosti. Brrr...

Podľa mňa ten taylorizmus vo svojej dobe nebol zlý, dokonca bol veľmi inovatívny. Industrializácia a mechanizácia výroby naozaj priniesli cenovo dostupnejšie a aj (často aj) kvalitnejšie produkty spotrebiteľom, prácu masám robotníkov, neskutočné bohatstvo majiteľom. Ford aj Baťa a mnohí ďalší boli naozaj priekopníkmi v pravom slova zmysle, patrí im všetká česť.

Dnes už sme dokonca pokročili vo vývoji do tej miery, že už dokážeme vyrábať masovo, draho a pritom nekvalitne. A vďaka dômyselným reklamno-marketingovým praktikám sme dokonca schopní taký tovar úspešne predať. To je podľa mňa z pohľadu obchodu a voľného trhu naozaj zázrak.

Zarážajúce však je, že medzičasom sa veľmi rozšírili a niekedy aj od základu zmenili poznatky o človeku, o motivácii, o kreativite, o efektivite, a spôsob výroby (a to isté sa týka aj služieb) tieto poznatky vôbec neberie do úvahy a ďalej si funguje na taylorizme v pôvodnej podobe. Zvyk - železná košeľa?

Tak něco takového už mám v hlavě taky,ale chybí mi k tomu ta
naštudovaná psychologie.Ta práce někoho motivovat mě pěkně bere už tedˇ. Nemůžu uvěřit tomu,že o tom taky někdo přemýšlí!

Řekl vůbec někdy někdo lidem, že MOHOU dělat to, co chtějí? Že NEMUSÍ jenom dřít jak je to nebaví?
Kolika lidem to dojde samo? Kdo k tomu potřebuje celý život? Kdo k tomu najde ODVAHU jít jinou cestou, než (téměr) veškeré okolí?

Kdo vůbec pomyslí na takovou maličkost, jakou je lidské ŠTĚSTÍ?

Evoluce je naštěstí neúprosná a finanční krizí se blýská na lepší časy :-)

Honzo, keby to bolo také jednoduché, nikto by nepredával vo fabrike sám seba ako ľudský zdroj. Fyzické otrokárstvo už bolo zrušené, ale ekonomická závislosť je to, čo umožňuje držať ľudí v zajatí. Ešte pred 20-timi rokmi neboli komunikačné možnosti, ktoré by výraznejšie umožňovali prepájanie ľudí a vytváranie ekonomických prepojení a partnerstiev na báze rovný s rovným. Dnes už tie možnosti síce máme, ale... už sme si zvykli skloniť hlavu a napochodovať do fabriky. Hľadať niečo nové si vyžaduje istú dávku odvahy a aj nepohodlia, aspoň v počiatočnom štádiu (v ktorom sa nachádzame práve teraz). Tú odvahu a možnosť riskovať majú len niektorí. Preto to ide pomaly.

A máte tedy někdo opravdu nějaké ty KONKRÉTNÍ příklady? Snažím se motivovat, ukazovat cesty, pomáhat. Myslím, že nabízená práce je zajímavá, projekty jsou výzva, jsem příkladem vlastním nasazením a i v tom, že pokud úspěšně projekt dotáhnu, získám nejen finanční, ale i jinou odměnu ve formě uznání nebo spokojenosti zákazníka a logicky další projekty (stejné nebo nové, ještě inovativnější).
Jenže: kolegové (cca 8 z 10ti) nějak nechtějí přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí, za to, že pokud se něco nepovede, nebude ani ta finanční ani morální odměna. Pokud zaplatím školení, očekávám, že poznatky ze školení využijí v praxi, právě na projektech, které logicky ještě nedělali a že investují čas navíc, který se jim vrátí, když uspějí.
Když přijdu se zajímavým úkolem (ale ne návodem k němu), tak si myslím, že je to skvělá příležitost k rozvoji. Ale jak píšu, takové příležitosti dá přednost málokdo. Lepší vrabec (bez přemýšlení, dělat, co umím) v hrsti, než holub na střeše (zodpovědnost, učení se, tvrdší práce).
Takže jak vnímám lidi kolem sebe? Jsou to bytosti s obrovským potenciálem, ale jen někteří. Domluvíme se na cíli, odměně, termínech. Jak se k cíli dostanou, to už je na nich. Vědí, že čím efektivněji budou pracovat a přemýšlet, tím bude odměna a uspokojení větší. Ví, co je to týmová práce. No a těch ostatních 8? Stačí jim odměna za práci s minimálním úsilím. Někdy si myslím, že se jim fakt nechce, nebo na to prostě nemají...Nakonec je asi nejjednodušší a nejefektivnější těch 8 vyhodit a hledat další stejného typu, jako jsou ti dva, kteří fungují a baví je to. Jak k tomu někoho "vychovat"? Přesvědčte mě, že to lze.

Velmi zajímavé téma. Vybavil jsem si přednášku Dana Pinka (mimo jiné autora fantastické knihy Úplně nová mysl) publikovanou na TEDu, kde hovoří o vnější motivaci (cukr a bič) jako zastaralé a použitelné jen v omezeném rozsahu při plnění "mechanických úloh" a nové, vnitřní motivaci, která má perspektivy změnit "operační systémy" firem. Jako tři pilíře "nové vnitřní motivace" označuje:

AUTONOMII - touhu určovat směřování svého života,
MISTROVSTVÍ - touhu zlepšovat se v něčem, co považuji za důležité a
SMYSL - touhu dělat, to co děláme jako službu vyššímu cíli.

Viz - www.ted.com/talks/la…

Pociťuji to na sobě. Finanční stimuly jsou sice potřebné a příjemné, ale ten pocit "dobře vykonané práce", kdy tvořím hodnoty pro ostatní pracovníky a klienty a vidím v tom smysl, užitečnost, to mě naplňuje. Je to pocit jakoby na opačné straně stupnice, kde protipólem je práce zbytečná, něco jako přesun haldy písku z místa A do místa B a pak naopak. :-)

A vidím před sebou velmi zajímavé perspektivy, kde hmotné, vnější stimuly jsou až na druhém, ne-li na dalším místě...

Svěřit zaměstnancům 20 či více procent na "vlastní" projekty je mi přijde jako skvělý nástroj pro posuzování schopností zaměstnanců, pokud je správně použit. Dávají příležitost zaměstnancům a věřím že dovedl i mnohé společnosti k úspěchům. Přestavit si ho však umím jen na kreativních pozicích. Většinu dnešních pracovních pozic vykonávají lidé jen proto, že roboti zatím nedosáhly potřebné úrovně, nebo jsou prostě jen dražší. Spousta profesí je jen analogie pásu. Co bude dělat účetní nebo taxikář, když jim řekneme, ať jeden den v týdnu dělají něco jiného, než je jejich profesní rutina? Jak u těchto lidí zvýšit vnitřní motivaci? Jak zajistit, aby se v práci cítili dobře? Jak můžeme přispět, aby co dělají dělali rádi?

Že je vnitřní motivace efektivnější než vnější není jistě nic nového, zaměstnanecké akcie jsou toho myslím důkazem, bohužel mě nenapadá jiný způsob jak nekreativním zaměstnancům, kteří nemají prostor pro seberealizaci, zvýšit chuť prospívat celku "neviditelnou prací".

Jarda123: myslím si že nejde o to, prevychovať tých 8 z 10, ale dobre podchytiť tých zvyšných 2 z 10. Možnože ten pomer, ktorý sa Ti v Tvojom tíme vyvinul, odráža štatistickú realitu. Zdá sa mi, že v tomto panuje vo firmách akési zovšeobecňovanie a väčšinový model: Ak 8 z 10 sú ľudia, ktorí čakajú na príkaz a fungujú na "cukor a bič", tak uplatníme tento model na všetkých, lebo veď nebudeme kvôli 2 z 10 vymýšľať niečo iné. To je chyba. Myslím si že rovnaká chyba je očakávať od 8 z 10, že sa prispôsobia modelu, ktorý funguje pre 2 z 10. Treba asi každému umožniť, aby sa rozvinul v tom modeli, v ktorom sa cíti dobre. Kreatívne úlohy nechávať kreatívnym a mechanické mechanickým, ale s tým že každý by mal mať v každom čase možnosť vybrať si. Ideálne je, keď si ľudia môžu sami vybrať úlohy, do ktorých sa chcú pustiť. Tak sa to robí v open source svete a funguje to oveľa efektívnejšie ako korporátne rozdeľovanie úloh zhora nadol. Ber to prosím len ako úvahu, nie ako rady, lebo ja mám iba minimálne skúsenosti s menežovaním.

Kohy: Píšeš: "Přestavit si ho však umím jen na kreativních pozicích." To je tiež jeden z prevládajúcich omylov, že existuje niečo ako nekreatívne pozície alebo že ľudia sa delia na kreatívnych a nekreatívnych. Podľa mňa platí skôr to, že rôzni ľudia majú rôzne rozvinutý návyk myslieť kreatívne. Tvorivé nápady ale môže prinášať ktokoľvek, a ľudia, ktorí robia celý deň nudnú jednotvárnu prácu, majú možno oveľa viac dobrých nápadov súvisiacich s ich pozíciou ako ich "kreatívny manager", pretože sú v tej veci denne ponorení, štve ich to a ich myseľ celkom prirodzene hľadá možnosti, ako z toho uniknúť. Možno tie nápady nevedia dobre premyslieť alebo sformulovať, lebo na to neboli školení, ale to neznamená že tú schopnosť nemajú aspoň v zárodku. Problém je v tom, že týchto ľudí sa nikto nikdy neopýta. Problém je v tom, že korporátna kultúra rozdeľuje ľudí na "profesionálnych kreatívcov" (tí, od ktorých sa očakáva, že budú chrliť nápady ako na bežiacom páse) a na tých, ktorí "do toho nemajú čo hovoriť".

Protože je tento web zaměřen na „život v práci“, pochopitelně se témata resp. diskuze často točí okolo podobného tématu: práce x život x svoboda x peníze + vzdělávání, motivace atd. Jistě zde lze nalézt některé inspirativní myšlenky a docela rád sem chodím, ale chvíli mi trvalo, než mi došlo, co mi na takovém smýšlení vlastně vadí (občas mám podobný pocit, jako návštěvníci, kteří zanechají vzkaz v němž se objevuje slovo „sekta“ apod.). Tomáš dobře říká, že jeho „učení“ není pro každého – z článků a diskuzí nemám bohužel pocit, že by to bylo myšleno s pokorou.

Koneckonců revoluce – i když pracovní – rozhodně není aktem pokory.

Problém vidím v tom, že zde nekriticky převládá názor, že dosavadní způsoby řízení a vedení lidí a podniků jsou špatné – jsou přežité – nefungují. Různých modelů je ve světě vymyšleno spousta a žádný není samospasitelný - mám pocit, že na tomto webu dochází k docela zbytečnému vymezování se a upřednostňování „nové filozofie“. Jak už jsem několikrát reagoval, mám z toho spíše pocit jakéhosi „stěžování na poměry“ bez vlastního nasazení. Občas tady probleskne filozofická myšlenka celistvosti, aby následně bez užitku zapadla. Kdyby nefungoval „vykořisťovatelský fordovský pás“ pro výrobu HW, tak by možná ještě většina z nás psala na stroji, protože bychom na ten luxus zkrátka neměli (a zároveň říkám, že nesouhlasím ani s tím, že by se šmahem vše vyrábělo méně kvalitně – máte snad pocit, že jsou nové modely aut vždy o něco horší, než předchozí?) – samozřejmě bez průkopnického řízení SW odborníků, bychom možná ještě děrovali štítky (a v tomto novém oboru totiž nutně museli od počátku selhávat tradiční způsoby řízení…).

Nebylo by lépe pokusit se provést seriózní analýzu jednotlivých přístupů k vedení a řízení lidí – vhodnosti dle oborů – vhodnosti dle lidské nátury (nenapadá mě vhodné slovo – použiji-li „přirozenost“, může se strhnout obecná diskuze o tom, zda je člověk od přirozenosti líný nebo pracovitý apod. a přitom si snad každý uvědomujeme, že člověk je jedinečný). Proč si nepřiznat, že někomu zkrátka vyhovuje mít nad sebou „bič“ (jasný úkol – postup – termín – odměnu), někdo bez něj ani nepodá odpovídající výkon a jiný je schopný sebemotivace, vyhovuje mu větší svoboda a určité mantinely jej brzdí? Pro začátek bych za revoluční považoval, pokud by se např. u nabídky volných pozic uvádělo, s jakou mírou volnosti může pracovník počítat…


PS: "Jednoduchá struktura řemesel, kdy mistr měl své tovaryše, fungovala bezchybně." - co je tím myšleno? Že by snad všichni mistři a tovaryši byli nadmíru spokojení ve své práci? - tomu nevěřím...

Jura, vďaka za skvelé postrehy, aj ja mám niekedy pocit, že tu skĺzavame k dogmatickému rozdeľovaniu vecí na "dobré" a "zlé". Čiastočne je to podľa mňa preto, že sme sa tu zišli viacerí s podobnými názormi alebo skúsenosťami a to potom zvádza k vzájomnému presviedčaniu sa, že my sme tí ktorí vieme. Súhlasím s tým, že každému vyhovuje niečo iné a veľakrát som sa stretol s ľuďmi, ktorí mi otvorene povedali, že im vyhovuje mať nad sebou bič. To je v poriadku. Mne osobne na tom ale vadí to, že ten model "cukor a bič" je v súčasnej spoločnosti natoľko dominantný, že ľudia, ktorým by viac vyhovoval model spolupráce rovný s rovným (ku ktorým sa hlásim aj ja), si tým pádom ťažko nachádzajú na svete miesto, v ktorom by sa cítili dobre. Myslím si, že to čo sa niekedy javí ako vyvyšovanie sa a utvrdzovanie sa v jedinom správnom názore, môže byť v skutočnosti volaním o pomoc. Čo si o tom myslíte?

To mě těší, že vás to téma zaujalo, ať už tak či onak. Já momentálně makám na přerodu tohohle webu - aby to tu bylo jednodušší a přesnější. Až to doděláme, pustím se naplno do knihy, jejíž základ bude stát právě na příkladech z firem, které zmiňuju. Tj. i zde na blogu se podobné věci začnou objevovat. Zatím můžete mrknout třeba sem: www.worldblu.com/ na "The Democracy at Work Weekly Tip #XY" - kde mají mraky konkrétních příkladů firem, které přijali svobodu v práci za svou manažerskou filozofii.

Řekl bych, že to co považujeme za správné nebo nesprávné určují přesvědčení, která máme v hlavě. Zkusil jsem tohle téma v oblasti lidské motivace v poslední době docela prozkoumat a napsat na to pár textů, které se tu brzy objeví.

Mrkněte se i sami, jak se náš pohled na lidskou podstatu vyvíjel od dob Doug McGregora, přes Maslowa až třeba dnes po Deci a Ryana. Jednoduše zagooglujte. Nebo chvíli pozorujte děti. Nebo zvířata. Ono je to vcelku vidět, zdá se mi.

Já na základě výzkumů zmíněných pánů (nahoře), intenzivní debaty v akademických kruzích, vlastním pozorování a příkladů ze "svobodných" firem věřím vcelku tomu, že lidé se nedělí na líné a pracovité, kreativní a nekreativní, práce na dobrou a blbou. Lidi jsou prostě lidi s tím, že co člověk to unikát. Ovšem všichni máme mnoho společných prvků, jejichž pochopení nám může upravit (nebo dokonce vymítit) některá naše iluzorní přesvědčení daná především výchovou.

Moc se mi líbí Therina úvaha, i když spojení slov lidské a zdroje nás vede možná spíš k tomu, abychom o ně bojovali a vytěžovali je. Samozřejmě díky za Henryho Forda, myslím že ve své době poznamenal vývoj podobně jako v naší době Bill Gates. Jestli máte někdo pocit, že kritizuji "Fordismus" nebo "Taylorismus", tak to není mým cílem. Poukazuji pouze na některá jejich dědictví, zejména na lidskou stránku podnikání, na kterou se dnes mnohdy stále díváme optikou začátku 20. století. Jsem přesvědčem, že dnes máme na víc. A myslím si, že vývoj můžeme a měli bychom uspíšit. A tenhle názor nemám naštěstí zdaleka sám.

P.S.: Juro, děkuju. K tvému komentáři se ještě vrátím.

Ještě k #14 - Jura. Moc se mi líbí Robova reakce v #15. Díky, Robo.
A díky samozřejmě, Juro. Nevím tedy, jak moc ti rozumím??
Nacházím v tom ale hodně věcí. Zkusím bez ladu a skladu pár bodů. Když mi na to kdokoli napíšete jakýkoli názor, ocením to velmi.

1. Jsem přesvědčený (i když žádné z mých přesvědčení není z betonu), že základní lidskou hodnotou je svoboda. Na základě mnoha praktických příkladů vím, že svoboda je možná i v práci (tj. zaměstnanci si mohou rozhodovat o mnohem více věcech než je tomu dnes). Vidím (na výzkumech a příkladech z firem), že to má zásadní vliv na motivaci a výkon. Je to ovšem dlouhý a obtížný proces. A jak většina z vás říká - není zdaleka pro každého (vybavte si Brookse ze Shawshank redemption). Buď jak buď, to je moje životní cesta. Koncept rovných práv, svobody a využitého talentu se potkává s mým nastavením někde hluboko uvnitř. Proto je svoboda v práci to, čemu se věnuju.

2. Otázkou je pro mě forma, kterou svý myšlenky komunikuju. Když si projdete třeba jenom tenhle web, převažují kritické postřehy. Považuji to do určité míry za jakousi svoji názorovu pubertu, ze které mám pocit že postupně dospívám. Ta fáze měla svůj význam - pomohla mi pochopit mnohé. Dnes však už vím, že kritikou daleko nedojdeme (i když bude mít vždy svou nezastupitelnou úlohu). Daleko víc než kdy předtím se tedy soustředím na praktické příklady principů, na kterých funguje svobodný byznys. To, co dávám na blog má upřímně (a zcela vědomě) vždy tak 1/4-1/2 roční zpoždění za tím, kde jsem myšlenkově dnes. Snad si již brzy všimnete, že se něco mění. Často slyším, že přílišně zčernobíluji (a navíc se pak věnuji výhradně té černé straně mince). Máte ten pocit také? Pokud ano, můžete mi sem bouchnout nějaké konkrétní příklady? Upřímně se přiznám, že jestli mám v životě něčeho naprostý nedostatek, potom je to zpětná vazba. A tak jakýkoli postřeh, názor, dojem více než ocením. Mimo jiné i proto tomuhle blogu věnuju tolik energie. Nemám ambici zpasit svět. Chci si něco zkusit, otestovat si své názory, podělit se, získat nové pohledy a hlavně chci zpětnou vazbu. A dostávám od vás hodně. A děkuju za to. A když dostanu ještě víc, budu moc rád.

3. Psal jsem, že pracuji na přerodu tohohle webu. Ta změna kopíruje i podstatnou změnu v mém myšlení a životě. Zhruba dva roky jsem totiž intenzivně hledal detaily toho, co mě to vlastně na životě v práci tak pálí. Zhruba rok (a super-intenzivně poslední půlrok) jsem pro to, co dělám hledal dobrý název. Tak, aby to bylo přesně to, co mě bere a navíc tomu bylo rozumět. A je to právě "svoboda v práci". A mě, díky tomu, co jsi Juro napsal napadlo, že se odvážím sem do konce týdne hodit hlavní kus textů nového webu (jako článek do blogu) a požádám vás o zpětnou vazbu. Moc mi to pomůže. Nerad bych, abyste sem chodili s tím, že vám to tu vadí, že je to tu sektička, která si jede jedno dogmátko. Prostě nechci podobný pocity, který potom brání porozumění.

To je totiž o co alespoň já usiluju. Nepotřebuju ani nechci souhlas. Chci jen porozumění a ideálně jiný názory. Myslím si, že souhlas nás ujistí, ale jen jiný názory, kterým opravdu porozumíme, nás můžou posunout. A já se posunout chci.

P.S.: Pokud by tě to moc nezatížilo, dej si Juro prosím nějaký obrázek k jménu. Líp bych ti asi rozuměl, kdybych si vybavil, co jsi kde psal dřív.

P.S.: Sakra, to je dlouhý. Pardon

Ahojte,
úžasné príspevky, prečítala som všetky pozorne. Chýba mi u vás niektorých pravé foto. To ma Tomáš o minúty predbehol.
Na konferencii "New vision v HR" v Blave kt. Tomáš v téme "Lidské zdroje v r. 2020 spomínaš som bola aj ja- "prvá rada" :-)
Mňa si Tomáš oslovil, preto som vzápätí oslovila priamo na konferencii ja teba - odvtedy viem o "Peoplecomm".
Spätná väzba - pozor "drž sa". Konferenciu som si hradila sama - milujem takéto tématické stretnutia a tak som kašlala na to, že zamestnávateľ takému neholduje. Tak som od toho sakra veľa očakávala. Bubny a tvoj príspevok najviac naplnili moje očakávania.
Chodím sem často. Nikdy som neprispela komentárom. Toto je prvý krát.
Ak chceš spätnú väzbu, už som ti myslím v maily písala - že stránka mi príde pre nováčika neprehľadná - nenesie jasnú "MISSIU" aby ten kto Vás navštívi veľmi rýchlo pochopil a zvolal "toto som hľadal!"
Ako Martina keď píše, že "nemôže uveriť že niekto o takýchto veciach tiež premýšľa"...
Robert - super komentáre.
Broskvoš - Dana Pinka som si pozrela.
Som HR manažér a už dlhodobo všade komunikujem že nie Ľudské zdroje /Humman Recsurces/ - čiže "nájsť a použiť, či vyčerpať" ale správne by bolo "Ľudské poklady" /Humman Treasures/ - 1. objaviť 2. získať 3. uvoľniť potenciál a 4. dať pokladu pocítiť že je poklad - sebapoznanie zaradiť miesto hodnotiacich pohovorov.
To by bolo na dloho... rozvíjam aj ZAZA teóriu - pár mojich známych o nej už vie.. Ale som na tom Tomáš ako ty... skladám skladačku.
Rada Ti pomôžem spätnou väzbou. A jednu dám aj hneď. Neuveriteľná zmena - ako ťa ja vnímam za toho pol roka /aj cez staršie príspevky/. Presne ako si písal - narástol si - cítiť to a veľmi.
Som rada, že som Vás poznala.
Janka.

Tome,
co nejméně zakopnutí je lepší,
pak se nezakopává tak často.
Berte to jako hru-buď to půjde
nebo ne.
,,Svět nepatřil nikomu,
kdo nebyl hráč"!

According to Carney and Getz, "Liberating the workplace begins by de-bureaucratizing and re-humanizing relations, by making them based on human fairness and equal treatment, so people feel like human beings instead of human resources." zdroj: www.fayobserver.com/…

Potěšující článek, ten na Fayobserveru, jsem rád, že alespoň někde vzkvétá semínko naděje:)
Je pozoruhodné, jak se v něm přímo zmiňuje o problému hierarchie a statusových symbolů jako o závažném problému v pracovním světě:
"...kde styl nepružného řízení zhora dolů příliš často dělá pracovníky nešťastnými" a "...symboly nerovného statusu zničily automobilový průmysl (Detroit)...".
Když jsem to poprvé četl zde na blogu, trochu jsem to nechápal, ale teď mi to do sebe zapadá. Jak je ten svět složitý a propletený souvislostmi..

Uf, uf, to je najednou myšlenek.. v úvahách se mysl rozbíhá na mnohé strany, jak čtu komentáře, s nimiž v mohém souhlasím a v mnohém nikoli – pokusím se formulovat myšlenky jasně, omlouvám se, jestli se mi to nepovede. Věcí, na které bych chtěl reagovat je mnoho, vyberu jen některé..

Pokora, o které píše Jura mě připadá spíš jako volání po nekritickém respektu před autoritou, mocí, která nás ovládá. Obecně se v naší společnosti pokory mnoho nenajde, jsme pyšní na techniku, na svoji nadřazenost nad přirodou, přitom opak je pravdou.
Tam je pokora na místě. Ale před autoritami, které nás ničí?

Souhlasím s Jurou co se týče zbytečného vymezování – mám dojem, že je to zakořeněné v lidech nějak více ve zdejší krajině. Jako by každý, když slyší názor/myšlenku/ novou informaci se dopředu nejdříve rozhodl, jestli s ní souhlasí nebo ne (vymezí se) a až potom podle toho hledá souhlasné nebo odporující argumenty (zametám před vlastním prahem, někdy se při tom také nachytám).

Kritika fordismu

Já bych se té kritiky pustil – dobrá, nebýt toho úžasného zrychlení, ještě dnes bychom psali na psacím stroji – a táži se – bylo by na světě znatelně hůře? Nemyslím si, že ten překotný rozvoj a neomezený růst je alfou a omegou toho nejlepšího, co nás mohlo potkat. Kde je psáno, že ta rychlost a efektivita, s kterou se všechno vyrábí a rozvíjí je správná a dokonce jen ta nejlepší? Co je špatného na pozvolnějším tempu vývoje?

Stejně tak s tím bičem – „bez něj nepodá odpovídající výkon“ – pominu-li fakt, že seberealizace a bič jsou jen dvě formy motivace (a domnívám se, že první funguje lépe), kdo nebo co skálopevně určuje, co je odpovídající výkon?! Proč ten neustálý hlad po maximálním možném zisku/úspěchu/výkonu?

Nesčetněkrát v nedávné historii se ukázalo, že do nebe oslavované technické a jiné novinky přinesly více škody než užitku. Nebo lépe – více užitku jedněm, více škody druhým (např. E.Tenner: Proč se věci mstí).

Ke kritice na blogu - jak píše sám Tomáš, kritika má svoje místo. Samoúčelné vymezování a černobílá kritika tu určitě není – vždyť nezůstává u slov, ale přechází k činům! Kritika zde slouží jako odrazový můstek, definování toho, co považujeme za hodné vylepšení a jak toho dosáhnout. Vidím to jen jako začátek. Dále je těžká, ale veselejší práce na změně. Na blogu se setkávají lidé, kteří smýšlejí podobně a je proto nasnadě, že se utvrzují ve svých postojí. Viděl jsem na webech stav, kdy se takto názorově sjednocení lidé semkli v šik, který mezi sebe nepustil nikoho názorově odlišného, a takovým zakazovali přístup, jakkoli byly jejich podněty věcné, komentáře slušné a neurážlivé. Bylo by jistě špatné, uzavřít se i kritice vlastní kritiky, ale to se zde určitě neděje;)
Chápu, že to zde může vypadat jak na srazu věřících, ale dokud nezačneme nesoudně přebírat všechno, co tu padne, neděje se nic špatného.
Proto si také někdy říkám, že odmítavý postoj je cennějším, než salva souhlasného mručení:)

Pokusím se vysvětlit, co se snažím v předchozím příspěvku označit jako „pokora“:
1. Je to uvědomění si, že bez předchozího vývoje, ať byl jakýkoliv, bychom nebyli tam, kde jsme (snad by se dalo říci, že se jedná o respekt k vlastní historii?). Alfred Nobel také původně vynalezl dynamit pro ulehčení práce… Když „půjdeme domů“, tak se Fordem inspiroval Baťa – též se jednalo o pásovou výrobu, přesto asi každý ví, že životní úroveň baťovců byla nad průměrem – že zde byla snaha lidský život vylepšit a ne dělníky zotročit a vyždímat… Ve své naivitě si myslím, že i Marx chtěl posunout lidskou společnost na vyšší úroveň a nikoli přichystat půdu totalitě… Co se týká připomínky o „psaní na stroji“ – tím bylo myšleno, že bychom se tady dnes možná takto nesetkávali („vše souvisí se vším“ a „všechno zlé je k něčemu dobré“ – učme se z historie, ale šmahem nekritizujme).
2. Dále mám na mysli „pokoru“, jako respekt k tradici / zkušenosti. Každý člověk má nějaké kořeny - vyrůstá v nějakém prostředí (stát – národ – náboženství - komunita) – nemusíme chodit až do Afriky, podívejme se na naše menšiny, jestli jsme, byť v dobrém úmyslu, nenapáchali více škody, jak užitku…
3. Jinak k Damarenovi – po „nekritickém respektu před autoritou“ rozhodně nevolám – a to je třetí význam, který podle mě „pokora“ obsahuje = že lidi nesoudím předem a snažím se je poznat – pochopit a raději se několikrát zeptám, než začnu vykládat jejich slova a nebo jim ukazovat jedinou možnou „cestu ke spáse“… každý kromě prostředí, ve kterém vyrůstá, má též svůj temperament, talent atd. a mám pocit, že právě historické výsledky „revolucí“ melou jednotlivce do jakési „průměrné kaše“… takže když respekt, pak před jednotlivcem.

Závěr: Jako řešení nevidím „svobodu v práci“ za každou cenu, ale „svobodu volby“ = výběru, kde a jak mohu pracovat. Jsem také přesvědčen, že bohužel tato svoboda nebude ještě v dlouhé době pro všechny, protože někteří nejsou ochotni respektovat ani základní pravidla – nekrást, nevraždit, neznásilňovat atd., ale také proto, že existují i intelektuální či tělesná omezení, bohužel.
Jen pro upřesnění, též nejsem zastáncem překotného zvyšování výkonu za každou cenu.

Robo,proč by neprodávali lidi sami sebe ve fabrice,když na nic víc o sobě nepřišli?Vždycky mají možnost si vybrat.Každý máme svůj osobní růst a přijdeme na to,že musíme nebo máme další volbu! Mluvím sama za sebe.
Byla jsem nedávno ve fabrice a stačila mi ta zkušenost na celý život.
Podotýkám, že když jsem odcházela,nebylo to jednoduché.Všichni se ptali:Proboha, co budeš dělat?
Nevim,ale tady se utrápím.
Jsem rozhodnuta do té fabriky na nástěnku píchnout takovou poučku o motivaci,protože kvůli ní moje práce zkrachovala v tom, že mě absolutně nikdo nepovzbudil-spíš dokopal....
Nadřízení v těchto otrokářských společnostech nemají ani páru o ňáký motivaci.

Jarda 123- Konkrétní příklady: Lepší je se nesnažit,ale rovnou to dělat.
PROČ? něco se nepovede-nic nebude?
PŘECE:ztrácíme motivaci všude tam, kde nás nikdo nechválí.

To je přece největší motor, když nás někdo podrží.Lidi se o všem učí za
úděsný peníze v kursech,jak druhé motivovat v práci a v životě a pak řekne někdo doma dítěti:Ty jsi ale nemehlo,tobě to nepůjde.
Takový člověk nemůže přece vést lidi!!!
A při tom všem je to tak jednoduchý. Stačí někomu říct cokoliv, třeba,že
mu to sluší. Pochválit ho je sice malá motivace, ale když nepřestaneme
a podržíme ho i v tom průšvihu,protože VÍME!,že už to nezměníme, tak teprve pak začnou lidi na sobě pracovat!
Nikdy nenajdu dobrý lidi pro firmu,když tohle nebudu umět! Šéfové firem
musí jít příkladem.Záměrně nepíšu-měli by.
Motivace z očí do očí funguje nejlépe, ale kde vzít čas jako šéf?
Když všechny povzbuzujeme,tak jim vlastně věříme, že vše zvládnou, ale
především jim dáváme svou lásku-důvěřujeme jim,že to dokážou.

P.S. Základní pravidla nejsou ochotni vyvrhelové naší společnosti
dodržovat proto,že jim nikdo nikdy nedal najevo, jak jim věří,
když něco udělají O.K. Je to začarovaný kruh.

Ještě jsem chtěl poděkovat Damarenovi (č.22) za haldu myšlenek. Moc si toho cením. I toho, že Jura pak přihodil své pohledy na pokoru. To mi pomohlo pochopit některé věci, co jsi Juro psal.

Jak říká Damaren, myšlenek halda. Taky se mi z úst dere "uf, uf".
Tak snad jenom jeden dojem. Ten komentář mi přijde insparitivní nejenom z pohledu postřehů a obsahu, ale i formy. Cítím z něho chuť porozumět, vcítit se, zkusit víc úhlů pohledu a vhledu. Nevidím tam potřebu souhlasit, nenesouhlasit nebo vyzdvihnout svůj názor nad názory jiné.

Myslím si, že tento styl komunikace tu převládá a já si toho nesmírně vážím. Už bych to dávno zabalil, kdybychom si tady buď "sektářsky" plácali po ramenou a utvrzovali se v tom jací jsme kabrňáci (i když to má občas někdo dojem, že tu děláme) nebo se pro změnu snažili trumfnout v tom, kdo je větší chytrák a kdo větší trouba. Moc to pro mě znamená. Děkuju vám za to. Je to pro mě silný lano blog.peoplecomm.cz/c…

Všiml jsem si, že lidská hlava má jednu zajímavou vlastnost. Pokud ji vědomě nenaučíme jinému vnímání má non-stop potřebu souhlasit a nesouhlasit. Možná jste si taky všimli, jak vnitřní hlas neustále komentuje cokoli nám druzí říkají a furt jede - "jo, jo, to dáva smysl, to je pravda, 100pro,...". V tomto pouštíme cizí názory dovnitř neprověřené, přebíráme je, papouškujeme, atpod..

V opačném případě vnitřní hlas říká něco jako .. "co je to za blbost, kecy, co je to za blba, nesouhlasím,..." Když nesouhlasíme potom jiné názory dovnitř nepustíme. A proto z nich nic ani nemáme.

Z mýho pohledu existuje moudřejší cesta a tou je vynasnažit se nejdřív porozumět a teprve potom souhlasit (pokud je souhlasení vůbec nutné). I proto já se snažím na každém semináři lidi poprosit o ne(ne)souhlasení.

A to se mi na diskuzích tady líbí. Mám pocit, že tu máme pěknou míru ne(ne)souhlasení. Ale jak tady občas někdo upozorňuje, měli bychom si dát bacha i na souhlasení. Přece jenom ta nejdůležitější věc (alespoň pro mě) je porozumění.