Kamarádka chodí léta na spinning http://www.spinning.cz/default.aspx?section=172 a vyprávěla mi, že v určité fázi cvičení se zhasnou světla, pustí efektní hudba a každý si jede „pro sebe“. Popisovala mi, jaké zajímavé pocity u toho zažívá. Jako by žádný starosti, žádný lítosti. Jen tady a teď. Tak to považuji za meditaci.
Na mě má neuvěřitelný – meditační – efekt moře. Právě mám za sebou hodinku koukání do vln a nemyslení na nic. Paráda.
Jinak bych za meditaci u sebe považoval možná běh.
Je to vždy otázka definice – co je to pro nás meditace… Pro mě je to vše, co mi pomůže dostat se za ego – k sobě a být jen tady a teď. Podle téhle definice je to třeba i většina zájezdů, které vedu (myslím si). Takže si myslím, že medituji v práci…

Meditace? Úplně obyčejný stav, kdy se člověku při nějaké práci z hlavy vykouří všechny myšlenky a je stejnoměrně „tu i tam“. Při tomto stavu mu mnoho věcí dojde. Dostává odpovědi, které si vědomě i nevědomě položil. Člověk je jakoby v roli pozorovatele a nepřiklání se k žádnému obrazu, myšlence, pocitu. Nedává tomu, co jím prochází, žádný význam.

Meditování nemusí být spojeno s žádným náboženstvím, filosofií, ani pobytem v Tibetu, ani dlouhým trénováním óm. Je to o přítomném okamžiku a koncentraci na to, co právě děláme. Tím děláním jsou úplně obyčejné činnosti.

Četl jsem vaši knihu – na základě odkazu – http://www.peoplecomm.cz/solotrip/knihy.php – Líbila se mi. Děkuji.

Hodně se mi líbila část věty od Svatky, že meditace je „úplně obyčejný stav“. Rozhodně může být! Pokud se ji naučíme udělat ve své často přeplněné mysli místo, pokud si to sami sobě dovolíme…
Opravdu není kvůli ní nutné jezdit do Tibetu, ale také to není jen o tom, že si řeknu – a teď budu u všeho přítomný a bude to. Naše mysl či spíše naše já není zvyklé být v čisté přítomnosti, většinu času tráví v konceptech, ve vzpomínkách, v plánováních, ve fantaziích a i přítomné prožitky hned hodnotí, škatulkuje, zabarvuje na dobré, špatné, příjemné, nepříjemné, dává je do vztahu k sobě.
Existují dovedné nástroje, které ego dokáží dobře „oblafnout“, vytvořit v mysli prostor ticha a klidu, vést k přímému prožívání přítomnosti, k tomu, jak Svatka trefně popisuje „Člověk je jakoby v roli pozorovatele a nepřiklání se k žádnému obrazu, myšlence, pocitu.“
Jaké takové nástroje používáte?

Taky jsem velmi potěšen, že někdo tady měl odvahu přečíst si mou knihu a že se líbila. Měl jsem trochu smíšené pocity, když ji sem chtěl Tomáš dát, protože je přeci jen dost odborná a specializovaná. Snažil jsem se ji sice napsat srozumitelně, ale prostě to není zákusek k nedělnímu obědu.
Díky!

Je to tak trochu revoluční nápad zabývat se na manažerských stránkách meditací, ale zdá se, že je to potřeba. Manažeři bývají dost pod stresem a meditace jim může pomoci. Je to velmi účinný nástroj, díky jemuž můžeme odpouštět páru a přehřátí.
Přijde mi, že je důležité slovo meditace – s čím se spojí v naší mysli. Mnoho lidí si asi představí Tibet, hory a mnicha v klášteře, který sedí v lotosovém posedu a se zavřenýma očima hodiny rozjímá. To může být jeden ze způsobů meditace.
Ale existuje celá řada jednoduchých a krátkých – pro lenivé a netrpělivé.

Když si je potřeba odpočinout a zklidnit hlavu, pomáhá úplně krátká meditace dechem. Ať sedim, ležím, stojím – soustředím se jen na dech. Výhoda dechu je, že ho mám pořád sebou. Stačí jen pár minut nebo sekund soustředit se jen na dýchání a může to pomoci.

Ještě je asi k věci připomenout si, jak moc si pleteme slova se skutečností, kterou slovy popisujeme. Slovíčka jako Bůh, komunista, homosexuál, pedofil, terorista, masturbace nebo právě meditace… většinu lidí v našich zeměpisných šířkách lekají nebo rozčilují a vedou k útoku či útěku. …přestože jsou to jenom slova. Skutečnost, která se za nimi schovává tak většině uniká. Prozkoumejme tedy, co se za rušivými slovy skrývá.

Jinak se mi moc líbí Svatčina věta: „Výhoda dechu je, že ho mám pořád sebou.“ To je super. Slyšel jsem též názor, že dech je nejlepším přítelem člověka. To mi dochází vždy, když mám strach nebo nemůžu usnout.

iI mně kdysi slovo meditace lekalo. nejdřív pro tu obecně mylně šířenou představu, že musím zavřít oči a zvláštně dýchat a vydávat zvuk „óm“ mezi „divnými“ lidmi, kterým nerozumím, a kteří jedí jenom obilí :-)

Později mně lekalo proto, že bych měla být ve stavu, kdy nemám nad sebou a svými myšlenkami kontrolu !? To bylo v dobách, kdy jsem věřila, že musím stále pevně řídit svůj život. Netušila jsem, že právě v takových okamžicích, kdy se snažím já řídit svůj život, mé myšlenky a mé ego řídí naopak mě a mají nade mnou kontrolu.

Díky dlouholetým sebepoznávacím aktivitám až dnes chápu, co pro mě meditace je. Je to přesně ten moment, o kterém tu všichni píšete, kdy dokážu mysl vypnout a pozoruji, co ke mně přichází za myšlenky. Mezi meditačními aktivitami mám nejoblíbenější malování. Bílá čtvrtka, kyblíčky s barvami a půl hodinka času. Na papíře začnou barvy splývat a ve stavu, kdy se věnuji pouze tomu papíru před sebou, začnou přicházet myšlenky, které neřídím. Většinou jsou vyprovokované tím, co se mi na tom papíře připomíná, ale to už je způsob, jakým si mé tělo, mysl a duše zvykly spolupracovat. Často jsou to odpovědi, které jsem hledala, nebo dlouho zapomenuté vzpomínky, důležité pro to či ono mé osobní téma. Můžu se u tohoto způsobu spolehnout na to, že něco uvnitř mě se mnou dokáže hmotně komunikovat aniž bych to já řídila. A ten hmotný výsledek na papíře se mnou komunikuje i pár týdnů poté, co jsem barvy už uklidila :-)

Doporučuji odložit strach z toho, že „neumíte“ malovat, že budete soudit sami sebe sebe „co že jste to vyplodili za matlaninu“… protože i tyhle pocity o vás právě teď vypovídají – o vašem neustále posuzujícím egu :-)

Ano, dech – je ideální nástroj, protože dokud žijeme, dýcháme…A navíc je univerzální – můžeme ho použít na pár minut či jen vteřin pro zklidnění, uvolnění, stejně tak může být prostředkem pro otevření velmi hlubokých, těch nejhlubších úrovní naší mysli…Při pobytu v klášteru, celé 4 měsíce, byl mým věrným druhem při každé meditaci…Přesně, jak píše Svatka (a jak už dávno dřív říkal Buddha :-) ) – ať už ležíme, stojíme, kráčíme, či sedíme, můžeme rozvíjet uvědomění dechu…Ale nejsem si jistý, zda je to ideální prostředek pro lenivé a netrpělivé – jak Svatka naznačuje…Být u dechu pár vteřin…pár minut, 20 minut? půl hodiny…hodinu!? Kde začíná dobrodružství sebepoznání?

Pro mnoho lidí je smysluplnější nejdříve uvolnit nahromděnou energii aktivní, dynamickou formou – tu může být úžasným nástrojem tanec, pohyb obecně, výe zmiňované malování je úžasný prostředek pro meditativní naladění, pro vyjádření vnitřních, často nevědomých obsahů…

Hodně hluboká pravda se skrývá v Šárčiných slovech o tendenci, snaze mít vše neustále pod kontrolou. Jak jste na tom vy? Máte nad vším kontrolu? Nad čím vůbec můžeme mít kontrolu? Co to pro nás znamená?

Je to úžasné, zdá se, že tu jsou samí zkušení meditátoři :-) To je skvělé. Manažeři přece musí být dobří ve všem :-)

Upřesňuji, co jsem mínila lenivý a netrpělivý. Příklad: o meditování nic nevím, myslím si, že to pro mě není, že mě to nebude bavit, že je to časově náročné. Druzí říkají, že to pomáhá ať to zkusím. Nápady nezavrhuji, tak to jdu zkoušet. Takže to třeba první den zkusím pár vteřin a poznám, jak to funguje. Druhý den zkusím minutu, další den 5 min. atd, až přijde okamžik , kdy mě to najednou začne bavit a můžu dobu prodlužovat. Závěr: Chodím a vědomě dýchám – nepočítám čas, stane se to přirozeným.

Pěkně složité otázky kladeš, Romane. Co všechno máme pod kontrolou??
Budu to pozorovat. Dík.

Někdy v roce 1989, kdy jste ještě u nás normálně nezavadili o knihu o meditaci nebo něčem „tak mystickém“, mě zaujal autogenní trénink (kniha od MUDr. Karla Vojáčka) . Nešlo mi o léčení nějakého problému, ale právě o ten relaxovaný stav, kdy člověk jen je a pozoruje myšlenky a abych se zklidnil a pak koncentroval na učení, nebo si odpočinul. O metodě viz třeba http://cs.wikipedia.org/wiki/Autogenn%C3%AD_tr%C3%A9nink . Nácvik je docela zdlouhavý. V leže, v klidu, v duchu si „říkáte“ sugesce jak máte paže těžké, teplé atd. Postup musí být vždy stejný a nesmíte si nic vynucovat. Ze začátku to nefunguje, ale chce to čas. Mě se ty fyzické pocity začaly dostavovat až tak za půl roku a stav „bdělého nevědomí“ až ještě později. V takovém stavu jde dělat cokoliv, ne jen být. Třeba jen pozorovat myšlenky (které se postupně rozplývají až vymizí), pozorovat přítomnost, snít ve dne. Nedá se to popsat slovy, ale je to hodně posilující a pozitivní.

Autogenní trénink jde ovšem dál. Je to terapeutická metoda. Ale není potřeba to přehánět, při nevhodném použití může i uškodit. Nicméně Těm, kterým slovo meditace připadá příliš spiritualistické, by mohli být slova jako relaxovaný stav nebo autogenní trénink být bližší a dostupnější a jeho autosugestivní formule konkrétnější.

Jinak souhlasím s pocity na spinningu, koukání do moře, pocit pozorovatele svého těla a myšlenek…to je ono.