Když nad tím tak přemýšlím, tak není divu, že se člověk po škole bojí mluvit… Většina projevů před publikem vypadá tak, že se žák potí u tabule a učitel hledá, co neví. A spolužáci se baví…
Tak jsem zvědav, jak se zítra studenti ukáží s prezentací na téma prezentování :-)

Děkuji Tomáši za příspěvek. Zase jsem měla možnost shltnout něco z blogu naráz. Asi proto, že mě baví životy „reálných hrdinů“. Že to mám tak, že příklady táhnout a já si ráda čtu a inspiruji se u lidí, kteří to co píšou i žijí. Někdy si říkám, jak to vše stíháš, že je to až neuvěřitelné, co všechno zvládáš, kolik máš projetků, aktivit apod. Někdy se s Tebou srovnávám, a pak nemohu dělat nic…pak si uvědomuji, že i já mám svou cestu…kde prezetování je její nedílnou součástí. A já to mám moc ráda. Díky za článek. Přeju hodně štěstí při naplňování vize a plánů do budoucna. Stejně tak držím palce i pro současné konání.
PS1: Omlouvám se za tykání, ale dnes to tak cítím…tak to tak píšu…
PS2: Zapomněla jsem opsat kód, tak se mi původní zpráva smázla, už to není z mé strany tak „propracovaná“ odpověď, ale snad její poselství nevymizelo…:-)

Až se mi chce zvolat: „jak jednoduché!“ – abych též vše zjednodušil…. Už jsem to tu několikrát psal, ale opět musím reagovat – nesouhlasím s tím, že za naprostou většinu toho špatného v nás může „kostnatý český školní systém“ či „špatná výchova v rodině“. Ono se to sice hezky poslouchá a není problém kdykoli najít příhodný (= vhodně špatný) příklad, protože v rodině i ve škole strávila většina z nás hodně času, ale také bych našel hodně příkladů, kdy s „demokratizací“ školství dochází k velmi nevhodnému a dříve nebývalému chování žáků.
Není za trémou též schován třeba vrozený temperament a ctižádost a touha po přijetí? Není snad přirozený vývoj, že se dítě po narození „objevuje“ – nejprve fyzicky a poté i sebeuvědoměním a „zařazováním“ se ve SPOLEČNOSTI?
A co děti ve vyspělé zemi jakou jsou např. USA, které ovšem žijí v ganzích a školu vlastně ani neokusily – ty snad nejsou blokovány školou a umí tedy vystoupit bez trémy před 250 kravaťáky, ne?
Jen podotýkám, že nejsem učitel a nemyslím si, že by nebylo ve vzdělávacím systému stále hodně co zlepšovat, ale trochu chápu, že takový „masový školský podnik“ zkrátka musí být trochu setrvačnější a to obvzláště v poslední době, kdy se podle mě vývoj velmi zrychlil…

A na závěr – překonávání sama sebe je cesta k růstu, která přináší radost a uspokojení, aneb „přímá je cesta do pekla“.

„přímá je JEN cesta do pekla – trnitá do ráje“ ;-)

Možná je jedno, kde to vznikne, že přestanme mluvit….
Možná je důležité si uvědomit, že mluvit a prezentovat se chceme a že tu potřebu máme.
Důležité je vzít na to odvahu a do toho jít…..zkusit to a opakovaně to zkoušet.

Tomáši, přeji, ať se daří!

Thero, za tykání jsem rád. Co se týče nutnosti opisovat kód, přijde mi na prd, protože se tu stejně objevují ty spamový hlášky. Nejspíš to sem sází živí lidé a já vůbec nerozumím tomu proč to dělají. Já si svůj komentář vždy zkopíruju pro případ, že „bych o něj přišel“.
Juro, no jasně „hodit to“ na školu by bylo příliš zjednodušující. Asi mám v sobě ve vztahu k tomu systému pořád nějakou hořkost a občas to probublá nějakou takovouhle větičkou. Osobně si myslím, že hlavní příčinou týhle mý trnitý cesty je moje osobnost – určitou dávku nervozity jsem dostal do vínku od přírody. Je to dar, ale přijít na to mi trvalo pěkně dlouho.

Na druhou stranu jsem já sám seděl ve vzdělávacích systémech pěti zemí a mám tak alespoň mikro-srovnání. I dnes chodím často do škol (základní a vysoké) a pozoruji, jak moc se to vyvíjí. A jo, hýbe se to. Když člověk hledá znaky změny, tak je najde.

Thero, ještě k tomu zvládání… Bůhví jak ono to vůbec je??

Asi jo, jsem celkem spokojený se svojí schopností zvládnout, co zvládnout chci. Je to asi nejspíš proto, že se snažím nedělat věci, v kterých nevidím smysl a které mě nebaví.
Letos je to ovšem složitější. Hlavně se chvílemi cítím jako vyčerpaný rodič. A že těch chvílí je! A také jsem se letos pustil do několika nových projektů s novými lidmi. S některými z nich nedělám chvílemi nic než že se ptám, kdy dodají, co slíbili.

Takže asi zvládám, ale letos tomu chybí potřebná lehkost a elegance… a tedy mnohdy i štěstí.

Tomáši, možná jsi zase někde první, …ten kdo proráží cestu pro další…kteří už to budou mít jednodušší a lehčí.

Rád bych se vyjádřil mimo téma a to citátem: „Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.“ ~ Thomas Edison; To bourá všechny ideje o dělání toho co nás baví a „podnikání“ a zároveň taky trochu toho duchovního růstu. Nesnažit se hned podnikat, ale zkusit najít zalíbení v tom co už děláme… Co si o tom citátu myslíte vy? Jak by ste ho doplnili? Díky :)

Skatemurai: Tvůj citát bych doplnil citátem Komenského:
„Kdo co dělá s chutí mile, práce jest mu kratochvíle.“

Skatemurai, díky za ten jiný úhel pohledu. Možná mimo téma článku, ale určitě ne mimo téma blogu.

Někdy může být skoro nemožné nebo velmi těžké změnit věci kolem sebe. Co člověk ale může změnit vždycky, je svůj pohled na ně.

Už jsem to kdysi někde tady psal – možná pro mě v konečném důsledku, z dlouhodobého pohledu není vždy nejlepší hned se vším praštit, když mě to nebaví, odejít od lidí, se kterými si nerozumím apod.

To nic nemění na tom, že se mi líbí myšlenka, že je ideální mít jako práci to, co je zároveň mojí vášní.

Já si myslím, že se jedná o dvě relativně rozdílná umění. Umět najít, co mě baví je otázka nalezení vrozeného talentu a vášně a podle toho nalezení činností, které mě naplňují. Naučit se bavit tím co dělám je především otázkou schopnosti koncentrace, stanovení cílů a odhadu vlastních schopností. To první je, podle mé zkušenosti těžší – protože to je otázka hledání a všímavosti. To druhé se dá naučit. Jen jedna cesta ovšem nestačí. Chce to obě. Proto taky děkuju Skatemurajovi za doplnění.

Tajemství úspěchu v životě není dělat to, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co už děláme. A když to dokážeme, máme hojnost všeho.

A když to dokážeme, máme hojnost všeho. Zatím jsem nic nedokázala. Ani mluvit před lidmi, ale zpívala jsem s jednou kapelou po zábavách. Přestala jsem brzy, protože moje povaha nedokázala být natolik sebevědomá, abych zvládala, že jsem na očích.
Takže vím, co to je a proč je Tomáš tak rád, že se daří.
Zatím hojnost všeho pro mě visí někde ve vzduchu, protože dnes jsem naplno zažila den, kdy mi došli všechny peníze. Prostě když se ryje v bahně bradou, nepomůže už nikdo a poslední kůň, který vás táhne, dodělává. Ještě prostě pořád nedělám, co mě baví!!!! Sakra.

Zrovna se učím nacházet smysl v tom, co dělám a mít rád tu činnost, kterou zrovna dělám. Je to hodně o bolesti a spoustě ústupcích…

Dobrý den Tomáši, od té doby co jste nám /jako studentům UJAKu v kombinovaném studiu/ doporučil přečíst si vybrané články z vašeho blogu, jsem nadšený co vše se na tomto blogu rozebírá a komentuje. Ze začátku mi přišlo hodně vašich myšlenek podobných s Duškovými Čtyřmi dohodami a Světu Toltéků, vaši inspiraci Duškem v roce 2008 už jsem také přečetl. U dalších témat je vidět nesmírná touha se podělit s dalšími lidmi o spostu myšlenek včetně zpětné vazby. Zítra s vámi máme výuku v předmětu Řízení změny, takže už teď se těším na vaše prezentační dovednosti, přehled a zkušenosti, kterými nás dále obohatíte.

:-). Já už se moc těším.
… až se vzájemně obohatíme.
Tak zítra!

Parádní článek, když jsem to četl, říkal jsem si, že jsem na tom trochu podobně. Stále ještě studuji na VŠ a do loňského roku mě naprosto děsili prezentace před lidmi. Poté jsem absolvoval přednášku Petra Máry „Jak prezentovat“ a díky ní se lépe připravil na zkoušku (prezentaci v AJ). Moc mi to pomohlo a poté co jsem dostal velmi pozitivní zpětnou vazbu jsem si uvědomil, že mě to vlastně baví. S každou další prezentací zjišťuji, že je skvělé, když máte co říct a když vás ostatní poslouchají a můžete se s nimi podělit:)
Nervózní jsem samozřejmě pořád, ale věřím, že se to bude postupně zlepšovat. Díky za super, čtení, tenhle blog přidávám k oblíbeným!

Když jsem prodávala nejmenované zboží a měla mít větší předváděčku před lidmi, byla jsem vyřízená. Prostě mám ohromný blok mluvit před více lidmi. Vše rovnou odpískám a nejdu do toho. Při tom všem je velká škoda si to neprožít. Jen ta naše hlava. Stačí tak málo. Myšlenkami pozitivními převálcovat myšlenky na strach. V té chvíli ale skáčeme ze sedla a pouštíme se opratí / řízení našeho života /.
Jsem právě ve stavu, kdy nemám skoro žádnou pozitivní energii a asi vše konečně pustím. Nechat všemu volný průběh. Je to hodně nebo málo? V bibli je psáno: “ Děj se vůle tvá.“ Jak jednoduše to zní. Tady je ukryt klíč.

K tomu vystupování na veřejnosti. Během školy jsem měl trému, ve třídě jsem byl vždycky ten zakřiknutý a „mimo“.
Nakonec jsem skončil s tím, že jsem dával letos rozhovor na ČT – měl jsem šílenou trému, hlavně proto že jsem vůbec neznal předem otázky a nic nesestříhávali, bylo to skoro jako live..ale zvládl jsem to, měl jsem pozitivní reakce. Podle mě je to taky hodně o tom, o čem před lidma mluvíme, jestli o tom co nás baví a v čem jsme jako ryba ve vodě, nebo o něčem o čem „musíme“..

Dost dobrý! Já taky trpím extrémní trémou, jen když mám před třídou číst referát a docela závidím spolužákovi, kterej to umí dost perfektně podat. Rozhodl jsem se, že s tím něco udělám a napadlo mě to nejdříve trénovat na videoblogu! :)