Na snídani s Petrem Márou

Bylo asi jen otázkou s času, kdy do sebe s Petrem (Petr Mára) narazíme. Máme řadu společných přátel, oba jsme se „uhnali“ a v mnohém sdílíme pohled na život. Pár let jsme četli já Petrovy věci a on moje. Teprve nedávno jsme se sešli na živo. A Petr navrhl, abychom při některém z dalších setkání zapnuli kameru a vyrobili tzv. videocast. Že by nás to nemuselo při povídání rušit, a že by to někoho mohlo bavit. Já tyhle experimenty miluju, a tak slovo dalo slovo a my si dali minulý čtvrtek snídani v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze. Povídali jsme o spoustě věcí, možná nejvíc o vzdělávacím systému a Petr zapnul kameru.

Mě to povídání moc bavilo, a tak jsem ani vlastně moc nepřemýšlel o té kameře za bukem. Když o tom ale teď dumám, je mi zřejmý, že to někdo může považovat za trapárnu. Já si ale myslím, že každý takovýhle pokus o téměř svlečení se „do naha“ může naleptat ten většinový systém dělání dojmů, tajení a předstírání. Prostě toho, co stojí v cestě k tomu, abychom mohli být tím, kým jsme a dělat to, co dělat chceme.